Jak se nakládá s odpady v extrémních podmínkách Svalbardu?
Moderní společnost postupně vzala na vědomí, že důsledky její existence jsou často pro okolní prostředí negativní, což zpětně přináší dopady i pro samotnou lidskou společnost. V oblasti střední Evropy považujeme za standardní, že rozlišujeme producenty různých druhů znečištění životního prostředí, tato znečištění umíme popsat, sledujeme je a řídíme se k tomu vytvořenými pravidly. Sledujeme a regulujeme znečišťovatele v nejrůznějších oblastech průmyslové a zemědělské produkce, i v oblasti služeb a v komunální sféře. Považujeme za přirozené, že vznikající odpady se sbírají a zneškodňují, stejně tak jako se staráme o vyprodukované odpadní vody či regulujeme znečišťování ovzduší.
Na Svalbardu se odpad pro velmi nízké teploty rozkládá jen velmi pomalu a běžné postupy nemohou fungovat. Důkazem jsou zbytky starých staveb a zařízení, která přetrvávají mnoho let. V Longyerbyenu, největším městě na Špicberkách, je propracovaný systém tříděného sběru odpadů, který je převážen na recyklaci a ekologické zneškodňování na pevninu. Odpadní vody jsou však sváděny přímo do moře. Poradí si samočistící schopnost oceánu s rostoucím množstvím odpadních vod spojené s narůstajícím turismem i produkcí místních obyvatel a omezeného průmyslu? První orientační výsledky jsou alarmující. I když znečištění je jen v omezeném prostoru, je zde riziko, že se může dále kumulovat.
Popišme si prostředí Svalbardu
a) Prostředí je dáno geografickou polohou Svalbardu. Jsou to ostrovy v Severním ledovém oceánu, severně od evropské pevniny, roztroušené mezi 74° a 81° severní šířky a mezi 10° a 34° východní délky. Z toho vyplývá jejich klima - jsou částečně oteplovány Golfským proudem a v letních měsících nebývá Grónské moře v okolí Svalbardu zaledněno, kromě východního pobřeží. Průměrná teplota v červenci je +5° C, v lednu -12° C. Roční úhrn srážek je 400–500 mm (ve vnitrozemí méně, 200 mm). Srážky jsou většinou sněhové.
b) Na ostrovech není umístěna žádná průmyslová výroba - s dvěma výjimkami: těžba uhlí a rybolov. Pro životní prostředí je významná těžba uhlí. Jeho intenzita postupně od jeho zahájení začátkem 20. století klesla. V Norskem spravované části Svalbardu je v současnosti v provozu jeden důl, vyprodukované uhlí je používáno na energetické účely pro místní obyvatele. Na území Svalbardu využívá právo těžby také Rusko. Tady je část produkce odvážena. Jedná se však o neefektivní těžbu, jejíž intenzita je udržovaná na minimální úrovni a je vykonávaná zřejmě pouze z politických důvodů.
c) Ve správním středisku Longyerbyenu je umístěna řada výzkumných pracovišť z různých zemí světa. Z toho vyplývá skladba obyvatelstva, zaměstnanost (především ve službách) a probíhající život, z pohledu vlivu na životní prostředí charakteristický především množstvím používaných sněžných skútrů.
V poslední době tu v letních měsících život ovlivňuje i rostoucí zájem turistických operátorů, jejichž aktivity jsou však poněkud kontroverzní. Velké výletní lodi dokáží do Longyerbyenu přivézt najednou téměř tolik turistů, kolik je tu obyvatel, z čehož vyplývá velká nárazová zátěž pro město a blízké okolí.
Po příchodu do Longyerbyenu nás zaujal viditelný a propracovaný systém tříděného sběru odpadů. Vytříděné odpady jsou soustřeďovány a odváženy ke zpracování na pevninu. Část odpadů, které to svým charakterem umožňují, je využívána k energetickým účelům - spalují se v místní tepelné elektrárně.
Třídění odpadů se rozumně soustřeďuje pouze na základní položky. Zkušenosti z jiných zemí dokazují, že extrémní požadavky na velký počet tříděných položek vedou i u uvědomělého obyvatelstva k jeho nerespektování, což je zde tímto způsobem eliminováno.
Vliv prostředí na zdejší odpadové hospodářství, především klimatické podmínky, je evidentní. Krátké léto s drsným arktickým podnebím neumožňuje dostatečný rozvoj a delší dobu působení organismů zodpovědných za rozklad biologicky rozložitelných odpadů. Je to vidět například na dřevě, jako složce především stavebních odpadů. Zde se musíme zmínit o zajímavé skutečnosti. V historickém vývoji vyvíjel člověk na území Svalbardu různou činnost, především lov a těžbu uhlí. Stopy, které při tom v krajině zanechal, jsou patrné dodnes. Zdejší administrativa si váží své relativně krátké historie. Proto všechny pozůstatky lidské činnosti na Svalbardu původem z roku 1945 anebo dříve nejsou klasifikovány jako odpad, ale jsou považovány za chráněnou kulturní památku, musí být ponechány na svém místě a jejich sběr nebo poškozování jsou postižitelné.
V terénu to potom znamená, že člověk musí velmi opatrně zhodnotit své počínání. Kovové předměty jsou jasně pozůstatkem lidské činnosti a není problém se jim vyhnout. Ale už u dřeva je tento fakt hůře rozlišitelný. Protože dřevo podléhá zkáze velmi pomalu, je obtížné odhadnout jeho stáří. I zdánlivě nedávno odhozený anebo z moře vyplavený dřevěný předmět může pocházet z období před padesáti i více lety. Proto například při rozdělávání ohně je zapotřebí krajní opatrnosti. Ostatně i samotný pohyb v terénu tu má svá přísná pravidla.
Zachovalost pozůstatků lidské činnosti lze dokladovat na následujícím příkladu. Naše skupina na treku k Ruslanově chatě navštívila bývalou hornickou osadu Grumantbyen. Osadu tvořilo více zděných budov na strmém mořském břehu. Uhlí, které se zde vytěžilo, bylo po částečně kryté úzkokolejné železnici dopravováno k mořskému břehu a nakládáno na lodě. Rusové zřídili tuto osadu v roce 1912 a opustili ji po ukončení těžby uhlí v roce 1965. Do dnešního dne jsou budovy v relativně zachovalém stavu včetně dřevěného zakrytí železnice. Na první pohled nelze rozpoznat stáří jednotlivých částí vybavení, neodhadneme, zda mají padesát a nebo až sto let.
V souvislosti s naším zájmem o životní prostředí nás zaujala skutečnost, jak sověti Grumantbyen opustili - budovy jsou vyprázdněné a část zařízení, jako byl systém vytápění budov, jednoduše rozbili a ponechali naházené na břehu moře. Dlužno však přiznat, že v roce 1965 i jinde na světě (včetně našeho státu) nebyl pojem ochrana životního prostředí nijak akcentován. Ve smyslu už vzpomenuté ochrany chráněných památek tak dodnes leží tyto trosky na svém místě, omývány bouřlivými vodami Grónského moře. Je to pohled zdánlivě neutěšený, avšak i nostalgický a vypovídající o historii tohoto místa.
Vraťme se do Longyerbyenu. Odpadové hospodářství je tu evidentně řešeno na úrovni dnešní doby. Problémem zůstává hospodaření s odpadními vodami, které zatím uspokojivě vyřešeno není. Klasická čistírna odpadních vod (ČOV), jak ji známe z domova, tu nemůže v daných klimatických podmínkách fungovat a administrativa hledá způsob řešení. To dosavadní - vypouštění odpadních vod do moře - není ideální. I když si moře s takovým znečištěním zatím dokáže poradit, z dlouhodobého hlediska se jedná o neudržitelný stav, zvláště s přihlédnutím na rozvíjející se turistický ruch a s tím stoupající počet návštěvníků a dočasných obyvatel území. Rovněž je potřeba mít na mysli možné změny v kvalitě odpadních vod. Pro základní orientaci jsme odebrali vzorky vody z pobřeží přímo v Longyerbyenu. Výsledky naznačují mikrobiální znečištění mořské vody:
| Vzorek | místo odběru | patogen | hodnocení |
|---|---|---|---|
| Vzorek č. 1 | 50 m od ústí potoka | E.coli - 27 CFU/ml | mírné znečistění |
| Vzorek č. 2 | 700 m od ústí potoka u ohniště | E.coli - 2580 CFU/ml Streptococcus sp. - 47 CFU/ml | špinavá stoka - nebezpečné koupání |
| Vzorek č. 3 | 2000 m od ústí potoka | E.coli - 4750 CFU/ml Streptococcus sp. - 38 CFU/ml | špinavá stoka - nebezpečné koupání |
| Vzorek č. 4 | kamenná pláž 500 m za přístavem | Streptococcus sp. - 15 CFU/ml | mírné znečistění |
| Vzorek č. 5 | u letiště 01 | E.coli - 9 CFU/ml Streptococcus sp. - 54 CFU/ml | znečistěné |
| Vzorek č. 6 | u letiště 02 | Streptococcus sp. - 29 CFU/ml | mírné znečistění |
| Vzorek č. 7 | přístav | E.coli - 11 CFU/ml Streptococcus sp. - 67 CFU/ml | znečistěné |
| Vzorek č. 8 | volné moře | - | velmi čisté |
Hodnocení: v blízkosti města dochází k velkému znečištění. Je logickým předpokladem, že tak blízko zdroje znečistění je koncentrace znečištění příliš velká a čisticí schopnost moře je nedostatečná. Ve větší vzdálenosti potom dochází k většímu naředění a patogeny jsou postupně zneškodněny.
Poznámka: odběr a hodnocení vzorků dává orientační představu o mikrobiálním znečištění mořské vody. Reprezentativní a statisticky vyhodnotitelný průzkum přesahoval možnosti naší skupiny.
Odpadní vody neznamenají pouze biologické patogeny, které ze své podstaty jsou zdánlivě lépe řešitelné. Odpadní vody všeobecně obsahují mnoho polutantů z oblasti anorganické i organické chemie. Některé z nich se mohou vyskytovat i v přirozeném pozadí a do určité úrovně jejich koncentrace nemají na prostředí zásadní vliv. Jiné se mohou v prostředí kumulovat, vstupovat do potravního řetězce a svými případnými toxickými, mutagenními či jinými negativními vlastnostmi ovlivňovat životní prostředí. Takovými polutanty jsou například těžké kovy. Jejich zjišťováním a vyhodnocováním jejich vlivů na mořské i suchozemské organismy se zabývají odborná vědecká pracoviště.
Zajímavostí je, že veškerá kanalizace v Longyearbyenu je vedená povrchovým potrubím. Je to dáno specifičností místního prostředí. Obec stojí na skále a na permafrostu. V krátkém letním období potrubí a jeho obsahu nehrozí nebezpečí popraskání a v zimních měsících je izolované potrubí kryto vrstvou sněhu.
Naše skupina si kladla za cíl obecné poznání některých ekologických aktivit v extrémních podmínkách. Ve srovnání s podmínkami v oblasti střední Evropy se jeví, že i v klimaticky a geograficky složitějším prostředí je možné tyto aktivity efektivně rozvíjet. Dnešní technologie umožňují bez problémů sběr, přepravu a zhodnocování odpadů v každém prostředí. V rozvinutých zemích je tato činnost podporována a regulována administrativou, je však zásadně ovlivňována ekonomikou procesu, což musí společnost akceptovat. Zdejší administrativa si to uvědomuje a problematiku nejen řeší, ale navíc na Svalbardu, v nelehkých, ale přirozených podmínkách umožňuje velkému počtu mezinárodních odborníků studovat životní prostředí a mechanismy jeho ovlivňování, čímž tuto akceptaci dokazuje. Poznání ekologických aktivit v extrémních podmínkách nám ukazuje, že v našem domácím prostředí není nemožné technicky zvládnout péči o naše životní prostředí. Pokud máme v této oblasti problémy, mají původ pouze organizační a nebo ekonomický.
Svalbard - Špicberky nejsou pouze velkou přírodní laboratoří. Jsou především úžasným místem, kusem nádherné přírody. Přírody, která z našeho pohledu představuje zachovalé přírodní prostředí a jako taková nepochybně patří k světovému přírodnímu dědictví. Je jistě ke cti Norska jeho snaha toto dědictví zachovat a chránit pro další generace.
reklama
Až roztaje led, komu bude patřit Severní ledový oceán?
Do Arktidy se vydá velká expedice, bude zkoumat klimatické změny