Jsou přírodní poklady opuštěných vojenských prostorů odsouzeny k zániku?

Díky obnovené pastvě ovcí a koz, která je na Načeratickém kopci prováděna tradičním způsobem za pomoci ovčáckých psů, získávají mnohé porosty zpět svůj vzhled tradičních strukturně pestrých pastvin s okusovými formami hlohů.

Zdroj | Beleco

Okraje motokrosových drah poskytují ideální podmínky pro řadu konkurenčně slabých bylin, které neodkáží přežívat v zapojeném porostu. Kromě běžnějších bělolistů, které udávají ráz porostům na tomto snímku, mezi ně patří i takové vzácnosti jako je čistec roční, chruplavník větší nebo otočník evropský.

Zdroj | Beleco

Nicméně intenzivní pojezdy tanků a jiných těžkých vozidel křížem krážem krajinou zabraňovaly zarůstání sadů a bývalých pastvin, čímž vlastně vzácné stepní biotopy naopak udržovaly při životě. Druhy takovýchto stanovišť jsou obecně přizpůsobené opakovanému sešlapu a narušování půdy, mnohé z nich dokonce rozryté plošky země a hluboké louže potřebují k úspěšnému rozmnožení. A tak bezděky, díky činnosti armády, přežila na Načeratickém kopci původní druhová skladba společenstva až do konce 20. století, kdy byl kopec armádou opuštěn. V kontextu běžné české krajiny se zde dochovala doslova oáza vzácných druhů.

Ani následný osud Načeratického kopce se nelišil od jiných opuštěných vojenských cvičišť. Místní vzácná lesostepní krajina s kvetoucími konikleci a nespočtem různých motýlů, doposud udržovaná vojenskou činností, začala postupně zarůstat náletovými dřevinami a především invazním akátem. I když bylo území vyhlášeno přírodní památkou a evropsky významnou lokalitou, čímž se dostalo pod správu státní ochrany přírody, pro péči o rozsáhlé území o více jak 120 ha chyběly čas i finance. Až v posledních letech, kdy se vojenské prostory začaly dostávat do hledáčku vědců i nestátních ochránců přírody, se tomuto místu dostalo náležité péče. Za přispění evropských fondů zde bylo možné rozsáhlé porosty náletových dřevin a akátin odstranit, čímž byl postupný zánik místní biodiverzity zvrácen.

Následnou ochranu se podařilo zkoordinovat s činností místních zemědělců a volnočasových zájmových skupin. Dnes na kopci opět probíhá citlivá pastva koz a ovcí. Vrátily se sem i burácející motory spolu s místním motokrosovým spolem a nadšenci vojenských vozidel – ovšem za podmínky spolupráce s ochranáři. Stačí však tato opatření k tomu, aby přírodní odkaz vojenského prostoru přežil i do budoucna? Dokážou současné přístupy ochrany přírody napodobit to, co přírodu ve vojenských prostorech formovalo po dlouhá desetiletí mimoděk?

Odpovědět nám může dát výzkum, který proběhl na Načeratickém kopci v roce 2020, čtyři roky po zahájení ochranářských zásahů. V rámci něho byl proveden rozsáhlý ornitologický a botanický průzkum, který zmapoval výskyt všech druhů ptáků a rostlin na celé rozloze chráněného území. Stejný průzkum se odehrál i v roce 2008, kdy byl vojenský prostor již opuštěn, ale vliv armádní činnosti v krajině ještě dozníval. Porovnání dat z obou období nám může mnohé prozradit o vývoji místní přírody v dlouhodobém časovém horizontu. Zatímco rostliny odráží kvalitu chráněných stanovišť v drobnohledu, ptáci, kteří stojí na samotném vrcholu potravní pyramidy, vypovídají více o celkové funkčnosti a pestrosti krajiny.

Výsledky přinášejí veskrze příznivé zprávy: počet druhů ptáků vyskytujících se na Načeratickém kopci se během dvanácti let nijak nezměnil. I když některé druhy z lokality vymizely, jiné vzácné druhy se zde naopak zdárně uchytily – úspěch je především rozrůstající se populace nového vzácného druhu skřivana lesního a výskyt několika dudků chocholatých. S ústupem dřevin sice poklesla početnost běžných lesních druhů – například pěnkavy obecné, budníčka menšího nebo pěnice černohlavé – to je ale cena za vykácení akátin a obnovení pestré lesostepní mozaiky.

Bez nadšenců do vojenské techniky, kteří obstarávají tu správnou dávku disturbancí, by ochrana přírody v bývalých cvičištích nebyla úplná.

Foto | Markéta Jedličková

I v ochraně přírody platí totiž princip něco za něco – na jednom místě nelze chránit všechny druhy; musíme se rozhodovat podle toho, co je na daném místě tzv. prioritním cílem ochrany. A zde jsou to určitě ohrožené druhy osluněných strání, pastvin, řídkých křovin a starých sadů, které se díky obnovení stepních trávníků podařilo zachránit. Kromě již zmíněných skřivanů lesních a dudků jsou to například ťuhýk obecný nebo strnad luční. A také velmi vzácná pěnice vlašská, jejíž populace na Načeratickém kopci je stále jedna z největších v celé republice.

Z botanického hlediska je rozdíl mezi současným stavem a stavem před 10 až 15 lety mnohem markantnější. Tam, kde předtím byly neprostupné houštiny růží a hlohů jsou dnes hlavně díky pastvě pestré stepní trávníky, jejichž podoba si již v ničem nezadá s tradičními pastvinami někde na Balkáně. Přerod opuštěných ploch v biotopově pestrou mozaiku byl na Načeratickém kopci možná obzvláště rychlý i proto, že místní pastevci pasou tradičním způsobem, kdy přehání svá stáda za pomoci pasteveckých psů volně po celém kopci a mohou tak intenzitu a načasování pastvy přesně přizpůsobit momentálním potřebám.

Pastvu navíc ideálně doplňují pojezdy nejrůznějších vozidel, které díky narušování půdního povrchu vytváří prostor pro mnohé konkurenčně slabé rostliny, které nedokáží přežívat v zapojeném porostu. Obzvláště díky zdejším motorkářům můžeme na Načeratickém kopci dodnes obdivovat takové botanické rarity, jakými jsou chruplavník větší nebo v České republice již mimořádně vzácný a kriticky ohrožený otočník evropský, kterému vyhovují ty nejvíce rozježděné partie motokrosových drah.

Otočník evropský – nenápadná, ale o to vzácnější rostlina vděčící za svůj prostor k životu místním motorkářům. Oblíbila si totiž ty nejvíce rozježděné partie motokrosových drah.

Foto | Markéta Jedličková

Nicméně ani Načeratickému kopci se nevyhnuly globální trendy v úbytku biodiverzity – patrný je hlavně celkový úbytek ptáků zemědělské krajiny spojený s nešetrnými přístupy současného zemědělství. I ptáci, kteří byli dříve všudypřítomní, snížili svou početnost o desítky procent. Třeba notoricky známý vrabec polní štěbetající snad z každého keře. Nebo žlutý strnad obecný zpívající z vrcholků stromů známou písničku „kdyby si sedláčku chcíp“. S těmito propady, které trápí všechny rozvinuté státy Evropy, se jen těžko dá bojovat v rámci jednotlivých chráněných lokalit. Jediným východiskem je postupná změna zemědělské politiky a celkového přístupu k přírodě na mezinárodní úrovni.

Vypadá to, že příběh Načeratického kopce se rozhodně nechýlí ke konci. Výsledky výzkumu nám dávají naději, že ochrana přírody v bývalých vojenských prostorech se ubírá správným směrem. Jednak ukazují, že ani po více jak dvaceti letech od opuštění cvičiště není na zahájení ochranářské péče pozdě. Ale také ukazují, že ochrana přírody může být efektivní i v kombinaci (nebo spíše právě v kombinaci) s šetrnou zemědělskou činností a volnočasovými aktivitami místních obyvatel. Právě to může být cestou, jak zajistit péči o tyto jedinečné ostrovy biodiverzity na další desítky a stovky let.