Lidé vykáceli zhruba polovinu stromů na planetě. Navrátit stromy do krajiny by mohlo agrolesnictví

Agrolesnictví s kaštany v americkém státě Missouri - kombinace sladkých kaštanů a pšenice.

Zdroj | Projekt ReForest

Dříve...

Řešení vidí v agrolesnictví – tedy způsobu hospodaření, který umožňuje pěstovat plodiny nebo chovat zvířata a zároveň začleňovat do zemědělské krajiny stromy.

„Nejde o to, přeměnit pole na les – to by znamenalo ztrátu produkce potravin. Jde o to, jak stromy vrátit do krajiny tak, aby nám dál poskytovala potraviny, ale zároveň nabízela i další přínosy: stín, zadržování vody, zlepšení půdy, prostor pro biodiverzitu a tak dále,“ popisuje Martin Lukáč.

Agrolesnictví není nová myšlenka. Tento princip tady byl už před tisíci lety. „Když si představíte první osadníky, kteří přišli do střední Evropy, našli krajinu plnou lesů. Některé části byly otevřenější díky býložravcům, ale většinou tam byly stromy. Okraj jejich pole zřejmě přecházel plynule v řídký les, kde se pásla zvířata. Pastvina v lese tehdy byla naprosto normální věc,“ uvádí.

Tento přirozený model vzal ale podle jeho slov po druhé světové válce za své. „Objevila se velká zemědělská technika, která potřebovala co největší a nejsouvislejší lány – a tak se stromy z krajiny začaly systematicky odstraňovat,“ vysvětluje. „U nás k tomu ještě přispěla kolektivizace. Výsledkem bylo, že jsme ztratili staletími ověřený způsob hospodaření.“

… a dnes

A proč se o návratu k agrolesnictví začíná mluvit právě nyní? „To je i pro mě taková malá záhada,“ říká Martin Lukáč. „Protože tady v Británii jsme se to snažili prosazovat 20–30 let a nikoho to příliš nezajímalo. Bylo pár nadšenců mezi farmáři, ale opravdu jen pár. A pak se během posledních pěti let něco změnilo. Agrolesnictví se najednou dostalo i do národních dotačních programů, v Anglii jsou teď speciální podpory přímo na tyto systémy. To tu dříve vůbec nebylo.“

„Myslím, že jedním z důvodů je, že si lidé začali víc uvědomovat klimatickou krizi. Veřejné průzkumy jasně ukazují, že 80–90 % lidí si dnes myslí, že jde o skutečný problém,“ dodává Martin Lukáč.

Když se asi před pěti lety jeho tým ptal běžných lidí na ulici, co by mohli udělat, aby vyřešili klimatickou krizi, odpověď číslo jedna byla: „Půjdeme sázet stromy“. „Ne že by to samo o sobě vyřešilo klimatickou krizi – ale je to srozumitelný a konkrétní krok, který lidem dává smysl,“ uvádí Martin Lukáč.

A protože 70 % území Anglie tvoří zemědělská krajina, kde jinde ty stromy sázet než právě tam?

Martin Lukáč s kolegy na veletrhu agrolesnictví 2025 v Anglii.

Zdroj | Projekt ReForest

„Když pocházíte ze střední Evropy, většinou vnímáte krajinu rozdělenou do tří částí: města a vesnice, zemědělská půda a lesy – divočina, která má svou vyhrazenou zónu. Ale v Británii to lidé často vnímají jinak – krajina je tu rozdělená jen na dvě části: zastavěné území městy a vesnicemi a zemědělskou krajinu. Ta ‚divoká část‘ prakticky zmizela,“ srovnává zkušenost ze střední Evropy a Británie Martin Lukáč.

Právě tento rozdíl podle něj možná způsobuje, že mají lidé na britských ostrovech mnohem větší potřebu přírodě pomáhat. „Uvědomují si, že už ji skoro celou „vygumovali“, a že je potřeba s tím něco dělat,“ podotýká.

Péče o krajinu je ostatně i motivace, proč se zemědělci rozhodují do agrolesnictví zapojit. Když se tým Martina Lukáče ptal farmářů na důvody, proč by chtěli na své farmě vysazovat stromy, nejčastější odpověď byla překvapivě idealistická: „Chci se postarat o krajinu.“ Byla to navíc reakce nejbohatších farmářů z jihovýchodní Anglie, kde je zemědělství nejvýnosnější a kde by sázení stromů teoreticky znamenalo největší finanční ztrátu.

„Tito farmáři chtějí předat svou půdu další generaci v lepším stavu, než ji převzali. A sázení stromů vnímají jako jeden z nejjednodušších a zároveň nejúčinnějších kroků, jak toho dosáhnout.“

Druhým důvodem farmářů byla snaha podpořit biodiverzitu. Až třetí důvod byl pragmatičtější, a to diverzifikace příjmů. „Zemědělství je dnes plné nejistot: změny klimatu, kolísání cen, problémy s půdou… Když má farma příjem jen z jedné plodiny a něco se pokazí, může to mít vážné dopady. Stromy přinášejí jiný typ výnosu, často dlouhodobější, ale stabilnější. Pomáhají tedy snižovat finanční riziko,“ vysvětluje Martin Lukáč.

Sedm živých laboratoří

V projektu ReForest se svými kolegy snaží o to, aby zemědělci napříč Evropou začali agrolesnické systémy vnímat jako atraktivní a výhodnou volbu. Projekt koordinuje Fakulta lesnická a dřevařská ČZU v Praze, která se dlouhodobě věnuje výzkumu udržitelného hospodaření v krajině. Cílem projektu je vytvoření podpůrného schématu – finančního, informačního i praktického – které jim to umožní.

„Když se zeptáme farmářů, proč nepraktikují agrolesnictví, tak odpověď číslo jedna je: ‚protože by mě to stálo hodně peněz‘, a odpověď číslo dva“ ‚Já nevím, jak se starat o stromy, to dělají lesníci‘,“ uvádí Martin Lukáč.

Agrolesnictví v Kamerunu - distribuce sazenic stromů Inga, které se používají společně s kakaovníky a kávovníky.

Zdroj | Projekt ReForest

ReForest funguje na principu tzv. živých laboratoří – těch je v projektu aktuálně sedm, rozesetých v různých zemích Evropy. V každé z nich pracují odborníci přímo s farmáři a lidmi z praxe.

„Ptáme se jich, co potřebují, co je zajímá, co je brzdí, co jim chybí. Snažíme se společně nastavit podpůrné systémy – finanční, komunikační i praktické – tak, aby jim agrolesnictví dávalo smysl a bylo pro ně dostupné. Nesnažíme se na nikoho ‚shora‘ přenášet hotová řešení. Naopak – ptáme se farmářů: Jak byste si přáli, abychom vám informace předávali? Potřebujete video, e-mail, brožuru zaslanou poštou, depozitář s informacemi?“ popisuje Martin Lukáč.

„Samozřejmě nečekáme, že 100 % evropských farem přejde na agrolesnictví, ale čím víc jich to udělá, tím lépe pro krajinu i společnost,“ dodává.

Podle Martina Lukáče je největší překážkou v tom, aby se agrolesnictví více rozšířilo, kombinace tří věcí - financí, politiky i přístupu lidí.

„Začněme těmi financemi: když se bavíme s farmáři, kteří pěstují třeba pšenici, mají přesně spočítané, kolik na ní každoročně vydělají. A když jim někdo řekne, že by přes jejich pole měl vést pás stromů – třeba jen dva metry široký, ale opakující se každých 30 metrů – tak hned vědí, že na těch místech pšenice nebude. A to pro ně znamená nižší výnos, tedy i nižší příjem.“

Druhý problém podle Lukáče je, že většina farmářů v Evropě funguje na hraně ekonomické udržitelnosti. Zemědělství není téměř nikde v Evropě obrovský výdělečný byznys.

„Další překážkou je neznalost. Mnoho farmářů ještě před pár lety ani nevědělo, co agrolesnictví vlastně je,“ pokračuje Lukáč. „Dnes už je ta situace o něco lepší – většinou už mají aspoň základní představu, a často dokonce přicházejí s konkrétními nápady. Ptají se třeba: Jaké stromy zasadit? V jaké hustotě? Jak to potom udržovat? Jak se to dá zapojit do mého podnikání?“

Důležité je podle něj i sdílení inspirativních příkladů z praxe: „Farmář někde v Evropě něco vymyslí a naše role je tento příklad zachytit, zpracovat a zpřístupnit ostatním. Právě proto jsme vytvořili v rámci projektu ReForest vícejazyčnou webovou platformu, která tyto příklady a návody shromažďuje,“ vysvětluje Martin Lukáč, proč funguje platforma ve 24 jazycích.

„Jedním z hlavních problémů komunikace ve vědě totiž je, že většina informací existuje jen v angličtině. Což je fajn, pokud jste v Anglii – ale když přijedu na farmu v Česku a vše je anglicky, tak je to prostě bariéra,“ říká. „Proto jsme naši platformu postavili tak, že si uživatel může zvolit svůj jazyk – třeba češtinu – a celý obsah se mu zobrazí ve srozumitelné podobě. Může se pak snadno zapojit do diskusí s farmáři z jiných zemí, protože překlad probíhá automaticky.“

Martin Lukáč poukazuje i na to, jak se jeho práce vědce časem proměňuje: „Postupně se ve výzkumu posouvám – dříve jsem se věnoval hlavně ekologii rostlin a půdoznalectví, dnes čím dál víc pronikám do oblasti sociálních věd. Ne že bych se chtěl stát sociologem, ale současná aplikovaná věda už nefunguje tak, že si jen napíšete projekt na pozorování růstu stromů v podmáčené půdě a dostanete grant. Dnes musíte do výzkumu zapojit i lidi, kteří se o ty stromy skutečně starají. Musíte se ptát, proč se rozhodují tak, jak se rozhodují, a jak s nimi výsledky komunikovat.

Posun je podle jeho slov daný změnou celého systému vědy, ale i vlastním vývojem. „Dospěl jsem do bodu, kdy jsem si uvědomil, že spolupráce s lidmi v terénu – s těmi, kdo o tu krajinu pečují – je klíčová. Můžu si sice zkoumat, co chci, ale pokud se to nedá přenést do jejich každodenní praxe, tak je to víceméně na nic,“ dodává.