https://ekolist.cz/cz/publicistika/priroda/nase-polni-havarie
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii
Přihlášení

Naše polní havárie

6.9.2019 02:31 (Sedmá generace)
Zdroj | archiv F.
Máločím určujeme příští život své země tolik jako péčí o půdu. Na náš současný vztah k českým polím se ale hodí nejspíše slovo plundrování. Kupodivu přitom plundrujeme jinde a jinak, než si obvykle myslíme.
 

Půda je středobodem našeho vztahu k domovu. Máme k ní silný osobní vztah kdesi na pomezí pragmatické starosti o obživu a snivé mystiky. Kultura vyrůstající z nedávných venkovských kořenů volně přechází ve vágní koncepty místa, země, vlasti a národa. Nejenom v Evropě chvílemi nabírala podivné směry, jež s půdou sdílely hnědavou barvu a někdy o ní výslovně mluvily.

Nicméně když se přestaneme rozptylovat spektakulárními fantasmagoriemi Blut und Boden, můžeme objevit fádnější, praktičtější a opravdu důležité dilema. Ještě v roce 1910 se 46 procent české populace živilo zemědělstvím, ale nyní to nejsou ani dvě procenta. Umí se společnost, která už přímo na orné zemi nežije, postarat o zdraví svých polí? Naše konverzace o půdě se většinou soustřeďuje na nejvíce viditelnou ztrátu. Jenomže nejviditelnější protentokrát není nejdůležitější.

Za horizontem bílých beden

Česká pole se metr po metru proměňují v řady rodinných domků, bílé krabice skladů a nových továren. Během minulých deseti let stavby překryly 3500 hektarů orné půdy. Pro srovnání: je to o trochu více, než kolik plochy zabírají všechny budovy nebo vyasfaltované plochy v celé Plzni. Napříč republikou tedy pokradmu vzniklo nové velké město.

Patrně nic nedokáže náš přístup k půdě vykreslit tak výstižně, jako betonování hektarů a hektarů plodné ornice. A často opravdu vzniká nenahraditelná, nevratná a přitom zbytečná ztráta. Nejednu stavbu by šlo postavit jinde. Přesto hlavní škody vznikají někde na jiném místě.

Jižní Morava, foto: Martin Sojka.

Tady je možná načase opravit jedno neporozumění, které se u nás soustavně opakuje. Pokud čtete o úbytku orné půdy, dříve či později narazíte na stejné číslo. Stavby prý mají zabírat jedenáct hektarů polí denně. Jenomže to není pravda. Pro začátek, recykluje se deset let stará a dávno neplatná statistika. Ale především: každý den sice řádově podobná plocha orné půdy opravdu ubývá, hlavní příčinou úbytku je ovšem přeměna na louky nebo pastviny, po níž v žebříčku následuje zalesňování. Což asi úplně přesně nemusí vypadat jako změny k horšímu. Skutečná zástavba činí všeho všudy necelá tři procenta z úbytku orné půdy.

Tři procenta z jedenácti hektarů denně jsou mnohem více, než musíme a měli bychom obětovat. Nicméně během dekády jsme přišli o tři a půl tisíce hektarů. Přitom mezitím půda doslova odtéká z milionů hektarů. Proměna polí v bílé bedny je spektakulární, viditelná a nenahraditelná. Možná se ale za ní schovává mnohem vážnější šlamastyka: co se děje na těch polích, kde se ještě nestavělo. A většinou asi nikdy stavět nebude.

Živiny nás naučily

Rolníci měli o svoji půdu starost po tisíciletí. Museli se — ponejvíce nevědomky — především starat o dvě nezbytné živiny, bez nichž se rostliny neobejdou: dusík a fosfor. Přírodní ekosystém je průběžně recykluje, když se rozkládá opadané listí, tlející kmeny nebo mrtvá zvířata. Ale zemědělství tento cyklus přerušuje. Každý rok část živin z pole odputuje s úrodou nebo slámou pryč. Proto museli živiny do půdy nějak vracet.

Dusíkové molekuly tvoří skoro čtyři pětiny atmosféry. Drtivá většina organismů je však neumí použít. Po miliardy let proto veškerý život závisel na několika zdrojích, které vzdušný dusík přetvářejí na aktivní: hlavně na výbojích blesků a některých bakteriích, jež se tento chemický trik postupně naučily. Stovky generací rolníků propracovaly sofistikované postupy, jak zajistit dostatek živin v půdě. Používali sedimenty naplavené při povodních; na statcích sbírali hnůj a přidávali jej do půdy; ve městech skupovali lidské exkrementy; střídali na polích své plodiny nejprve s úhorem a později cílevědomě s rostlinami, které umí spolupracovat s bakteriemi a získávat dusík ze vzduchu. A během devatenáctého století začali jako dusíkaté hnojivo importovat chilský ledek. Až v roce 1909 se našlo levné a víceméně nevyčerpatelné řešení. Německý chemik Fritz Haber objevil cestu, jak syntetizovat čpavek ze vzdušného dusíku, a napříště už všechno bylo jinak.

Křeček polní, foto: archiv F.

Rovněž fosfor sedláci po tisíciletí recyklovali z hnoje, lidských exkrementů a zvířecích kostí. Během devatenáctého století se naučili doplňovat je kostní moučkou — rozemletými kostmi jatečných zvířat v Evropě nebo milionů postřílených bizonů v Americe — a kolem roku 1840 se objevila bonanza: guáno z ptačích ostrovů, ponejvíce v Pacifiku, které šlo ve velkém těžit a dovážet do Evropy. Několik desetiletí nato jej nahradily ještě dostupnější minerální fosfáty. Každý rok se na světě ze země vydoluje a na pole nastříká asi patnáct milionů tun fosforu.

Masové používání průmyslových hnojiv v zemědělství začalo po druhé světové válce. Čeští farmáři proto umí syntetickými látkami zajišťovat potřebnou bilanci klíčových látek, které plodiny potřebují k růstu. Spoléhají přitom na dva hlavní zdroje živin: dusík z továren Agrofertu a fosfor z dolů v Rusku či Maroku. Tady bychom přinejmenším prozatím byli zajištěni. Tisíciletý kritický nedostatek živin pominul — v případě dusíku patrně navždy. Takže proč mít starost?

Syntetické hnojení má vážné a nepříjemné vedlejší následky, ke kterým se ještě vrátíme. Geologové také vážně pochybují, jak dlouho vydrží světová ložiska fosfátů. Pesimističtější odhady mluví o několika desetiletích. Kdyby skutečně došly, bude to pro civilizaci dramatičtější náraz do zdi než případný konec ropy. Ale především v půdě dochází k nenápadným, ale důležitým proměnám. Naše pole více než cokoli jiného poškozují tři věci: že odtékají, chudnou a tuhnou.

Obživlá země

Každý rok deště z tuzemských polí odnesou dech beroucí kvanta ornice. Kdybychom ji chtěli naládovat na náklaďáky a odvézt, bylo by potřeba dva miliony sklápěcích tatrovek. Bezmála všechny ztráty přitom spadají do tří letních měsíců. Prudké lijáky tvoří v lánech divoké potoky, které s sebou nesou bahno. Farmářům tak před očima odtéká jejich vlastní budoucí prosperita.

Dva nebo tři centimetry půdy totiž vznikají průměrně sto až tisíc let. Stékající ornici proto nepůjde v rozumně dohledné době nahradit. Proto sedláci tradičně měli zemi v úctě jako bohatství, které podědili a o něž se musí starat. Skoro 36 procent tuzemské půdy patří do kategorií „ohrožené“ nebo „silně“, „velmi silně“ a „kriticky ohrožené“ vodní erozí. Ministerstvo zemědělství oficiálně odhaduje, že jenom na úbytku úrodnosti na polích a nákladech na vyčištění bláta z míst, kam přitéká — a kde ho naopak nechceme — každoroční eroze v Česku přijde na bratru osmnáct miliard korun. Před očima nám tunu po tuně odtéká blahobyt uplynulých sedmi milénií.

Zeminu si většinou představujeme jako najemno rozemletou skálu, která se podle aktuálního množství vláhy pohybuje někde na škále mezi suchým práškem a mazlavým hnědým blátíčkem. Rovněž zde nás pletou naše vlastní oči. Struktura půdy totiž opravdu důležitých nuancí doznává až v rozměrech, se kterými lidský zrak neumí pracovat. A také tento omyl má velké následky pro naše porozumění, čemu a proč naše pole čelí.

Minerály totiž z ornice tvoří jenom asi jednu polovinu a voda k nim přidává pětinu. Další pětinu dělá vzduch: kdybychom se dokázali podívat v dostatečném přiblížení, půda je nadýchaná jako piškotové těsto. Hlavně však kypí životem. Každá hrst hlíny obsahuje více bakterií, než je lidí na celém světě. Ve čtverečním metru evropské louky žijí miliardy mikroskopických hub a řas, desítky kilometrů houbových vláken, desetitisíce miniaturních hlístů, tisíce roztočů, podivuhodných chvostoskoků a ještě podivuhodnějších želvušek, stovky žížal či stonožek. Život, vláha a vzduch s minerálními živinami pohromadě utvářejí úrodnost půdy.

Miniaturní fauna v půdě slouží jako sbor míchaček, zedníků, pekařů, tunelářů — v původním slova smyslu, prosímpěkně — a továren na lepidla. Potichu rozkládá humus a velké molekuly, takže recykluje živiny. Organické látky promíchává s minerály a vytváří v ornici chodbičky, kde do ní může protékat voda a jimiž rostou kořeny. Mikrobi a kořeny vylučují polysacharidy, které svými molekulami drží pohromadě částečky půdy. Trus drobných živočichů, například žížal, také slouží jako jádra, kolem nichž se nabalují drobty půdy.

Prakticky nám chybí systematičtější data o početnosti mikrofauny v půdě. Proto jenom tušíme, co se s ní děje. Ve Francii během čtrnácti let po přechodu na ekologické zemědělství přibylo skoro každého typu organismů, jež výzkumníci v půdě sčítali. Žížal bylo pětkrát více než na sousedním pozemku, který obdělávali konvenčně. Podobné testy nepřímo naznačují, že běžný provoz současných farem se životem v ornici patrně dokáže dost zamávat.

foto: Peter Besser

V roce 1978 švýcarští agronomové na poli u města Therwil vykolíkovali v hnědozemi několik ploch, vždy po stovce čtverečních metrů. Na každé z nich začali pěstovat pšenici — ale na každé jinak. Po sedmadvaceti letech z nich posbírali vzorky ornice a naměřili chemické složení. Chtěli testovat, jestli se budou různé pokusné plochy nějak lišit. A lišily se. Na plochách, kde dodržovali pravidla ekologického zemědělství, bylo v půdě o pětinu více organického uhlíku.

Půdní organický uhlík signalizuje množství humusu, který má v půdě několikerou roli. Především v ní podporuje pevné struktury, takže brání erozi. Slouží totiž jako pojivo, které stabilizuje půdní částečky. Vylepšuje také její schopnost zadržovat vodu, neboť má poměrně velkou povrchovou plochu. Proto slouží jako zdroj vláhy v suchých letech. Na každém hektaru umí zadržovat řádově stovky tisíc litrů. A organická hmota také vylepšuje úrodnost, když slouží coby zdroj uhlíku a živin pro život v půdě.

Zemědělská produkce přerušuje cyklus organické hmoty stejně jako jiných živin. Dokud rolníci vraceli dusík s fosforem hlavně v chlévském hnoji a vypomáhali si případně kompostem, dostávala se s ním do půdy také kvanta slámy, sena a podobně. Průmyslová hnojiva ale obsahují jenom minerální látky. Proto humusu rok po roku pomalu ubývá. Navíc nadbytek syntetického dusíku urychluje jeho rozklad.

Hnůj už není

Na mapách, které zobrazují hutnost půdy v Evropě, se uprostřed kontinentu nápadně jeví povědomý tvar. Česká kotlina jakoby se tu obtiskla v barvách, které značí nadkritickou hustotu zeminy. Není v Evropě jediná; ale mezi sousedy viditelně vyčnívá.

Pokud zdravá ornice upomíná na piškotové těsto, snadno si lze představit, co se asi stane, když po ní přejede parní válec. Přesně tohle totiž činí modernizace faremního provozu. Běžný dánský kombajn včetně nákladu na konci padesátých let vážil něco přes čtyři tuny. Koncem minulé dekády už to bylo kolem 25 tun. Největší současné stroje bývají ještě těžší. Nadměrné utužování brání vsakování vody, připravuje půdu o provzdušnění a překáží kořenům v růstu.

Zemině trochu ulehčily lepší pneumatiky, nedokázaly však úplně kompenzovat hmotnost mohutnějších a mohutnějších mašin. Při pokusech se ukázalo, že na půdu v půlmetrové hloubce působí třikrát větší tlaky než počátkem osmdesátých let. K utužování navíc přispívají subtilnější změny — především nadměrné dávky draselných hnojiv nebo nevhodný způsob orby. Ohrožení utužením vykazuje 49 procent české zemědělské půdy.

Kdyby se měla najít jedna hlavní krize české a evropské půdy, bude to právě nenápadné potkávání několika havárií, které se navzájem protínají a posilují. Každá z nich — odtékaní, chudnutí a tuhnutí — by sama o sobě byla dost velkým průšvihem. Společně se ale sčítají do víru, který do sebe stahuje úrodnou zeminu. Dá se nějak přibrzdit?

Dá. Především se nabízí myriáda dílčích opatření, která lze použít víceméně na každé současné farmě, a poněkud snížit škody. Nemálo farem už používá poměrně snadné, a přitom účinné recepty jako lepší orbu, promyšlenější nakládání s hnojivy nebo rozumnější pěstování plodin, jež mají sklon k velké erozi, hlavně kukuřice, cukrovky a brambor. Meziplodiny nebo nerozoraná strniště chrání půdní povrch po sklizni před deštěm.

foto: archiv F

Větší změny by už byly náročnější hlavně pro velké agrární podniky, které hospodaří na většině českého venkova — ale bez nich se neobejdeme. Především potřebujeme rozčlenit lány. V Česku během poválečných desetiletí ubylo 158 tisíc kilometrů polních cest nebo 49 tisíc kilometrů mezí. Přišli jsme o remízky, malé mokřady nebo loučky ve svažitých terénech. Zeleň v polích působí jako bariéra, a tak je pomáhá chránit před erozí. Jenomže překážka tekoucí vodě překáží také traktorům a kombajnům. Proto by komplikovala model velkoplošného obdělávání, na který si tuzemské zemědělství v minulém půlstoletí zvyklo.

Pomohlo by také dodávat do půdy více organické hmoty. Velkofarmy by to rády dělaly. Jenomže není hnůj. České agrární podniky si stěžují, že u nás dramaticky ubylo chovaného skotu. Největší stavy byly v osmdesátých letech: kolem 3,5 milionu kusů. S počátkem devadesátých let začaly rychle klesat a do přelomu tisíciletí se propadly na půldruhého milionu. Na tomto čísle se zhruba drží. Jsou to nižší počty než kdykoli během dvacátého století.

Skutečná čísla jsou ale ještě komplikovanější. Přibližně šedesát procent skotu totiž ubylo v součtu českého zemědělství. Disproporčně velká část zbývajících stád se však nachází na horách nebo v podhůří — ale tam zase není tolik polí ke hnojení. Z nížinných farem se zvířata skoro úplně vytratila. Podniky v polabských a moravských rovinách se ponejvíce specializovaly na komerčně výhodnou polní produkci, především pšenici, kukuřici a řepku. K oživení půdy by pomohlo, aby se vrátily k osvědčené selské tradici, která na jednom statku kombinovala různé plodiny a zvířata. Což úplně nekonvenuje ekonomickému modelu současného zemědělství.

Recepis na zdraví

Proto v posledku nezbývá než změnit recept. Therwillský pokus není ojedinělý. Podobných porovnání proběhlo v minulých desetiletích vícero. Soustavně potvrzují větší množství humusu na biofarmách. V průměru po čtrnácti letech rozdílného hospodaření činí rozdíl ve svrchních dvaceti centimetrech ornice asi tři a půl tuny uhlíku na hektar k lepšímu. Ekologické zemědělství mívá více žížal i další důležité půdní fauny: roupic, roztočů, stonožek nebo hlístů, kteří se živí bakteriemi. Posiluje také biologickou aktivitu půdních mikrobů, jež plodinám připravují živiny.

Biofarmy se totiž na půdu dívají jinak. Není pro ně nezbytným prostředkem, nýbrž hlavním objektem péče. Starají se o koloběh živin a zdravou provzdušněnou zemi s množstvím organické hmoty a mikrofauny. Na poli recyklují slámu i hnůj a vyrábějí si vlastní kompost. Promyšleně pěstují také takzvané zelené hnojení, které posléze posečou a zapraví do ornice.

foto: Chris Yang

A funguje to. Agronomové z České zemědělské univerzity na své výzkumné stanici v Uhříněvsi čtrnáct let pěstovali osmadvacet různých odrůd ozimé pšenice podle pravidel ekologického zemědělství. Průběžně přitom počítali výnosy a měřili obsah živin v půdě. Aniž přidali jediný kilogram syntetických hnojiv, koncentrace dusíku, fosforu ani hořčíku se během čtrnáctiletého pokusu víceméně nezměnila.

Tady se nabízí možnost, jak péči o půdu může přispět i 98 procent z nás, kteří na ní přímo nepracujeme. Každé kilo biomouky nebo biojablek, litr biomléka či kus biosalátu, které koupíme v obchodech, umožňují lépe pečovat o zdravou, živou a úrodnou půdu na českém venkově.


reklama

Další informace |
Text vznikl díky podpoře Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.

foto - Kotecký Vojtěch
Vojtěch Kotecký
Autor pracuje v institutu Glopolis.
tisknout poslat
 twitter

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Všechny komentáře (11)
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení

Zapomněli jste heslo? Změňte si je.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

pp

pavel peregrin

6.9.2019 11:31
Vcelku objektivně napsaný příspěvek. Našla by se místa, kde je to na polemiku, ale celkově dobré .Jen pár poznámek- zemědělství jako celek, a nejen u nás, reaguje na společenskou poptávku,pracovníků v něm dramaticky ubylo, lidé chtějí "dobře" a hlavně levně jíst- z toho se v podstatě odvíjí problémy, které jsou v článku popsány. Nemá cenu plakat nad tím, že chybí hnůj- za současných podmínek není a nebude, tudíž je nutné využívat to, co je k dispozici, tj. zelené hnojení, kejdu, rozdrcenou slámu, zařazování luskovin a jetelovin. Při vhodně zkombinovaném postupu se hnojivý účinek téměř vyrovná hnoji. Je potřeba si uvědomit prostou věc, a to, že kdysi dojivost krávy byla někde mezi 3-4 tis. l, dnešní krávy si sáhnou na 11 tis. l mléka. Aby nedošlo k mýlce- já zde v žádném případě nechci posuzovat, zda je to správně či nikoliv, ale je to holá realita a tudíž skotu není zdaleka potřeba jako dříve, a hlavně odbytové možnosti jsou také jinak nastaveny.
Nelze posuzovat odděleně teoretické práce o půdě a ekonomickou realitu dnešního zemědělství-je to zavádějící a nic to neřeší. Jakkoliv můžu - a také souhlasím- s některými závěry výše uvedeného článku, bohužel žiji v realitě a ta bývá krapánek jiná, než dobře myšlené, ale v praxi bohužel kolikrát těžko realizovatelné postupy.
Ještě se krátce dotknu té, často až zbožňované orby. V některých zahraničních pracích se naopak uvádí, že počet půdního mikro a makroedafonu se zvýšil po použití redukovaného zpracování, neříkám přímo minimalizace, to jistě ne, ale redukovaného. V současných podmínkách, kdy eroze v určitých oblastech odnáší ornici, může být orba naopak silně kontraproduktivní, zvláště když dojde k přiorání podorničí. Taková půda pak skokově ztrácí svoji úrodnost. A tak by se dalo diskutovat bod po bodu, ale opravdu zde na to není čas ani místo.
Odpovědět
JV

Jaroslav Vozáb

7.9.2019 09:31
Pěkný článek, jen je třeba více osvěty. Většina lidí žije dnes v městech a zcela se odpoutala od naší kulturní krajiny (obdělané pole , pěstované lesy, sekané louky, intenzivně obhospodařované rybníky atd.). Důsledek je jasný ve snaze něco zachránit např. světové klima budeme bojovat proti hospodářským zvířatům ( krávy prdí metan, prasata jsou moc tučné, drůbež má chřipku..). Energii pro své potřeby získáme spálení slámy a veškeré štěpky z lesů atd. (Sláma je pole máma).
Prosím autora článku, aby objasnil jakou kolik vody zadrží 1ha polí, které jsou hnojeny organicky a které jen chemicky. Pro názornost lze to přepočíst na výměru okresu a naplněné UN Lipna. Rozpálená krajina je důsledek hospodaření na polích a v lesích. Z cela zmizel malý vodní okruh. V Polabí kde žiji je chován minimální počet skotu. Důsledek nikdo nepěstuje vojtěšku ( 5 sklizní píce, zelené pole i srpnu, 1m hluboké kořeny co zůstávají v půdě obohacení dusíkem ), po EU cukerném šoku jsme omezili pěstování cukrovky i ta potřebuje dostatek humusu a zbytek chemie. Normální bylo pohnojit pole mrvou, první osít řepu, následně pšenici nebo kukuřici, na konec vojtěšku.
Tomu je konec za vše může dotační politika atd..., Z agro manuálu plodin a technických údajů zemědělských strojů, jsem si spočítal ekonomiku sedláka co hospodaří na 300 ha tz. jen rostlinou výrobu. Spočtená čísla mě šokovala a vysvětlují chování zemědělských subjektů.(Mohu je soukromě poslat např. e-mailem. Nepotřebuji abych dostlal přes ústa).
Pokud chcete zemědělské dotace na vše je třeba nastavit pravidla, aby půda byla chráněna. Stačí omezit jeden rozměr pole, Dále aby nebyla na sousedním honu plodina co se sklízí ve stejnou dobu (např obilí a řepka, ale např. obilí a řepa, ). Jsem zastánce hluboké orby. Všichni sedláci věděli jak mají orat co má růst na vedlejším honu.
Odpovědět
KZ

Karel Zvářal

7.9.2019 13:17
MZe není nic jiného, než statistický úřad, kde v teple kanceláře popisované zkáze nečinně přihlížejí. Tisíce a tisíce kilometrů zrušených mezí vedly zákonitě k erozi, za kterou není nikdo zodpovědný. Jak-je-to-možné??, zeptal by se klasik. Ale jelikož v oboru pracují 2% populace, nikoho to nebere. Takže si koncerny "hospodaří" stylem po nás potopa (Sahara).
Ono i ta zdravá půda se stává vzácnou a drahou surovinou a zasluhuje pozornosti, tj. minimálně VYMAHATELNÝ zákon, nejen akutní nedostatek vody, který je mimo jiné důsledkem buranského vztahu k půdě.

https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/voda-miroslav-toman-richard-brabec_1909051611_pj#utm_content=freshnews&utm_term=zákon o vodě&utm_medium=hint&utm_source=search.seznam.cz
Odpovědět
pp

pavel peregrin

7.9.2019 16:16
Ještě jednou se vrátím k článku. Myslím, že je třeba objasnit veřejnosti, jak je to s tou orbou, stokrát omílanou a vzývanou pojmem "hluboká".
Pluh je vynikající zemědělské nářadí, ale v současných lidsko-materiálních podmínkách našeho zemědělství má svoje limity.
Předně je třeba si uvědomit, že zemědělské subjekty nedisponují zdaleka takovou lidskou silou jako dříve a není žádnou výjimkou, že jeden pracovník musí zvládnout obdělat okolo 200 ha. Pokud bych chtěl pluhem se sedmi radlicemi a záběrem 2,1 m tuto plochu obdělat, a nebudu-li moci nasadit práci non-stop, bude to trvat na průměrně těžké půdě zhruba plných 20 dní. Tato doba se prodlouží úměrně ke vzrůstající jílovitosti půdy a hlavně následná příprava bude velmi obtížná a spotřebuje dost nafty.Nyní se bavíme o STŘEDNÍ orbě, která je daná mantinely 18-24 cm.Hluboká orba je mezi 24-30 cm a vše co je nad třicet cm, se nazývá velmi hlubokou neboli meliorační orbou. To jen na vysvětlenou pro laickou část veřejnosti.
K obilovinám, které tvoří rozhodnou část plodin setých na podzim, se provádí nejvýše orba STŘEDNÍ, nikoliv hluboká, a ještě spíše orba MĚLKÁ, která je dána limity 12-18 cm. Je to z toho důvodu, že obiloviny hlubokou orbu špatně snášejí a zvláště pšenice reaguje negativně.
Hluboká orba se může provést k řepce a hlavně k řepě cukrovce a hrachu, naopak pro jarní obilniny je vhodná zase orba střední.
Toto vše jsou nezpochybnitelná fakta, která byla již dávno vyzkoušena a fungují.
Vrátím se opět k pluhu- nezpochybnitelnou předností je jeho schopnost zaklápět veškerou organickou hmotu a takříkajíc, připravit pole " do čista". Ale položme si otázku- jak je to tedy s jeho působením erozním? A tady se již jeho přednost tolik nejeví, naopak po pluhu může být eroze větší. Jinak je to se zasákavostí vody- zoraná pole ji mají většinou lepší.
V reakci na tyto skutečnosti- úbytek lidí, nutnost obdělávat v podstatě stejné výměry a dodržovat agrotechnické termíny- se začaly objevovat různé druhy kombinovaných kypřičů, kterými lze obdělat minimálně dvojnásobnou plochu půdy oproti pluhu a pole je v podstatě ihned připravené k setí.Odpadají tedy následné operace, které nijak ke struktuře půdy nepřispívají. Při správně provedeném kypření postačí jeden přejezd kompaktorem, v případě seček s přípravou ani to ne.
Aby nevznikla mýlka- to, co popisuji, se nazývá KYPŘENÍM a patří to do redukovaného zpracování půdy. Neplést s PODMÍTKOU, kde se používá úplně jiné nářadí. Jenže právě lidé neznalí věci toto nerozlišují a tak se občas dočítám "zajímavosti".
Pokud některé podniky k setí používají pouze talířové nářadí a připravují tudíž do hloubky nějakých max. 12 cm, nemusí ještě z jejich pohledu jít o "buranský přístup" k půdě, ale mohou to být podniky s písčitou a lehkou půdou, kde šetřit půdní vláhu je životně důležité. Zorat na setí takovou půdu většinou znamená zadělat si od počátku na problémy.
Kombinované kypřiče a kypření překonává pluh jednoznačně v jedné věci, a tím je rozrušování spodku obdělávané ornice, protože jízdou slupice vibrují, chvějí se, spodek je krásně rozrušený, nikoliv jako po pluhu, kde je naopak po radlici utažený. Kypřiče neumí samozřejmě zaklopit dokonale organickou hmotu, což však nemusí být vůbec od věci, protože jejím částečným ponecháním na povrchu ona zabraňuje té proklínané erozi.
Celý tento příspěvek má za účel seznámit laickou veřejnost s tím, že zdaleka nejen orba přispívá k dobré kondici půd, ale za určitých podmínek se stává i škodlivou, nehledě na to, že mnohé podniky s erozní ohrožeností mají přímo ZAKÁZÁNO orbu provádět. Ekonomika a rychlost obdělání půdy kypřiči pak jasně nad pluhem vedou.
Odpovědět
Šs

Šílený sadař

7.9.2019 21:41 Reaguje na pavel peregrin
Díky za komentář, doporučuji taky zmínit podrývání nebo třeba mulčové a podsevové metody fukuoka.
Odpovědět
F

František Dvořák

8.9.2019 18:15 Reaguje na pavel peregrin
Nedávno jsem projížděl oblastí za Dačicema směrem k jižní Moravě. Mohu jenom konstatovat, že větší hrůzu jsem si nedovedl ani představit. Vůbec si nedovedu představit, že by nějaké mělké kypření, použité na obrovských lánech mohlo nějakým způsobem šetřit vodu. Pokud vezmeme v úvahu silnou vzlínavost kapilárního systému v utužené půdě(a myslím si, že to není ani tak způsobeno pojezdem doopravdy těžkých mechanizmů, jako absolutní, letitý absencí jejího zpracování a absencí pěstování hluboko kořenících rostlin), je krytina tenké vrstvy země(odmítám tvrdit půdy, protože to je to co po staletí vytvářeli naši předci a co je dnes naprosto zničeno) naprosto nedostačující k tomu, aby nedošlo vždy k okamžitému vysušení. Odmítám spekulace i o tom, že je to jakési opatření proti erozi, když tam ten traktor s nezbytnou dávkou Randepu jede, není z prachu vidět, protože ta vrchní vrstvička je okamžitě na prach vysušená a místo vody řádí vítr. Stali jsme se svou polohou komínem Evropy. Máme obrovské lány, na kterých se pěstují pouze asi tři maximálně 4 druhy plodin. Ty jsou během krátké doby sklizeny a prakticky, když do toho započítáme i dlouhou dobu vzcházení rostli jsou tyto vystaveny půl roku přímému působení slunce a tudíž okamžitému přehřívání. Má to význam pouze ekonomický. Kdysi, když prezident Obama vyjednával s EU bezcelní dovoz potravin, zde na Ekolistu vyšel článek o tom, jak američtí farmáři jsou připravení vybít na určité ploše divoká zvířata, tuto plochu oplotit, dát tam dobytek, po roce a půl to dát na jatky a dovést do Evropy. Tak tomu rozhodně nemůže zemědělec starající se o půdu konkurovat. Jdeme cestou dotací nevýroby, dovážet mnohdy z panenských oblastí je lacinější. Můj názor je ten, řítíme se do obrovských problémů, nechceme to vidět, příští rok a další léta bude na 99,99% sucho. Dnes již není pole, které by bylo schopno zadržet vodu. Počet obcí, které musí dovážet vodu se stále zvyšuje. Žádná mezička velké množství vody nezadrží, můžeme ji jenom hospodařením v polích, plošně zadržet v půdě. Ano, je to pracné a drahé. Jak se to bude vyvíjet dál, těžko předvídat, ale za této takřka tagické situace v polích nelze rozhodně nějaký velký nárůst stavu podzemních vod očekávat. Spíše naopak.
Odpovědět

Jan Škrdla

8.9.2019 22:13 Reaguje na František Dvořák
Úzká mezička sice velké množství vody nezadrží, ale takový fungující větrolam dokáže výrazně zmírnit rychlost větru, a tím snížit erozi a vysoušení krajiny. Zasakovací mez (zvláště pokud je spojená s průlehem) situovaná souběžně s vrstevnicí může zabránit vodní erozi a zasáknout vodu na svažitém pozemku.
Samozřejmě druhá a stejně důležitá věc je, co a jakým způsobem se pěstuje na orné půdě.
Odpovědět
pp

pavel peregrin

9.9.2019 07:02 Reaguje na František Dvořák
Jižní Morava je specifická, tam tu půdu opravdu dokázali zničit. To ale není zdaleka všude. Pokud jsem psal o kypření, tak mám na mysli kypření 18-24 i výše cm, které tu orbu plně nahradí.
Odpovědět
ph

pavel hašek

8.9.2019 22:59
Článek je napsaný fundovaně se znalostí přírodních zákonitostí, naproti tomu komentáře pod článkem jsou školácky zaslepené. Jako člověk s celoživotní praxí v prvovýrobě vidím problém hlavně našeho zemědělství v chybném nastavení mantinelů našimi kormidelníky. To nás za několik desetiletí dohnalo do situace, kdy rostliny svými kořeny drží v půdě jenom proto, aby neupadly a podmínky k životu se rostlinám vytváří průmaslově. Cesta z této katastrofické situace je jenom jediná: nová a tentokrát skutečná agrární revoluce. Půdu je třeba považovat za "veřejné bohatství" země, stejně jako je čistý vzduch, nebo zásoby pitné vody. Není možné trvale nechat toto veřejné bohatství drancovat nějaké právnické společnosti bez vztahu k půdě, které mají jedinou modlu tvorbu finančního zisku. Je potřeba nastavit mantinely tak, aby se z půdy nevykrádal humus a půda se nekontaminovala cizorodou chemií hubíci půdní edafon a ohrožující potravinový řetězec. Agrární revoluce je nezbytná a určitě to bude bolet.
Odpovědět
pp

pavel peregrin

9.9.2019 07:07 Reaguje na pavel hašek
Máte pravdu, že podmínky v našem zemědělství jsou dány chybnými mantinely. Ale pokud jste pracoval v prvovýrobě, je vám tedy i jasné, že jinak se zemědělské subjekty v rámci vlastního přežití ani moc nemohou chovat. Agrární revoluci zemědělci iniciovat nebudou, ta musí přijít od jinud, ale obávám se, že v současné globální ekonomice to dobrovolně nebude-a tím zdaleka nemyslím jen naše zemědělství, protože podobně je to nastaveno všude.
Odpovědět

Jan Škrdla

9.9.2019 13:30 Reaguje na pavel hašek
Mě zase připadá váš komentář trochu naivní.
Kormidelníci našeho státu (ve vztahu k agrární politice) - premiér, ministr zemědělství, vedoucí agrární komory, jsou ti poslední, kteří by chtěli provádět agrární revoluci.

Pokud mají nastat změny, které byste si přál, bude potřeba politicky a společensky korektně vyměnit výše uvedené (+ prezidenta), nebo počkat až dojde ke kalamitě srovnatelné (nebo větší) s tou, která probíhá v lesích.
Akorát se obávám, že typický český občan bude mluvit o tom co se má udělat, a pak se ve volbách nechá opít koblihou. Takže potom zbyde čekat na zázrak nebo spadnout na hubu.
Odpovědět
Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist