Netopýři kolem nás
V České republice žije 26 druhů netopýrů, což je ve srovnání s celkovým počtem zástupců této skupiny ve světě (cca 1300) skutečně skromné číslo. Tento údaj rozhodně není definitivní. V Evropě bylo za posledních dvacet let popsáno na deset nových, dosud zcela neznámých druhů, a tento trend je ve světě ještě výraznější. Rájem netopýrů je v Evropě spíš Balkán a pobřežní středomořské státy, než naše relativně studená země. To ale neznamená, že bychom o naše populace neměly pečovat, nebo že by si netopýři nezasloužili naši pozornost. I v počtu šestadvaceti druhů totiž dokládají nesmírnou rozmanitost a pestrost celé této živočišné skupiny.
Ti nejmenší zástupci u nás žijících netopýrů dosahují v dospělosti váhy pouhých 3,5 gramů. Největší až desetkrát tolik, přibližně 36 g. Takový netopýr nejmenší (Pipistrellus pygmaeus) není větší než váš palec, zatímco netopýr rezavý (Nyctalus noctula) překryje křídly obě vaše dlaně. A stejně tak rozmanité jsou jejich životní strategie, pokud jde o lov kořisti, pohyb terénem nebo zimování. Co ale mají ale naši netopýři společného? Třeba to, že jsou vynikajícími letci. Na krátkou vzdálenost jsou schopni vyvinout rychlost 50 kilometrů v hodině! Schopnost létat se u nich vyvinula přibližně před šedesáti miliony let, během komplikovaného evolučního procesu. Někdy máme tendenci hovořit o nich jako o létajících myších, což ovšem není přesné. Spíš než k okřídleným hlodavcům mají blíže k ostatním hmyzožravcům, drobným rejskům, potažmo ježkům.
Na rozdíl od ježků jsou ale netopýři tvorové navýsost společenští. V létě zakládají mateřské kolonie, ve kterých se slétne i několik stovek kusů. Z těchto kolonií, ukrytých často ve starém parovodním potrubí, pod mosty nebo dutinách stromů, pak vyrážejí v podvečer na lov. Nedá se sice říct, že by si přitom vyloženě pomáhali, ale letka netopýrů vyplaší hmyz a tlačí ho před sebou, čímž si ho navzájem nadhání. Některé druhy loví hmyz rychlým letem ve volném vzdušném prostoru vysoko nad zemí, jiné druhy pomalu poletují v korunách stromů, další sbírají hmyz z povrchu země či z vodní hladiny. Z těchto leteckých soubojů nad naší hlavou toho bohužel moc neuvidíme, odehrávají se totiž převážně za soumraku. Na podzim pak čeká na netopýry ještě jedna důležitá povinnost: páření.
S klesající teplotou a přibližující se zimou ubývá hmyzu, a netopýři musí vyhledat stabilnější úkryt. Jako zimoviště slouží netopýrům různé jeskyně či uměle vytvořené šachty, štoly opuštěných dolů a hluboká sklepení. V těchto izolovaných a nedostupných místech se netopýři cítí v bezpečí i proto, že zde nedochází k tak výrazným výkyvům teploty, a nedostanou se k nim žádní predátoři. To je důležité proto, že během zimy jsou netopýři bezbranní. Aby přečkali období dlouhého chladu a absolutního nedostatku potravy, rozhodnou se částečně „vypnout“. Ne tedy definitivně: jen zpomalí svou tělesnou spotřebu na minimum. Jak to vypadá? Sníží tělesnou teplotu téměř k nule, zastaví trávicí pohyby, výrazně zpomalí dýchaní. A také utlumí činnost srdce. To během minuty divokého letu udeří 400-800. Nyní však sotva 4-16 za stejný čas. Z této hibernace je probudí až jarní vánek.
Tuhle fintu, jak přečkat neúživné a nevlídné období ale využívají i v průběhu roku, kdy jsou aktivní. Ve stavu strnulosti přečkávají chladné jarní noci. Jejich život je prostě vymezen extrémy: vysoce náročnou aktivitou, při které nešetří energií na letový pohon a provoz navigačních systémů, a obdobím klidu a odstávky, kdy jako výkonné stíhací letouny odpočívají bez hnutí v hangáru. Už z těchto drobných informací je ale jasné, jaké podmínky jsou pro zachování našich netopýrů nezbytné. Kromě hmyzí potravy je pro ně zásadní přítomnost výše zmíněných zimních a letních úkrytů. Do vhodných zimovišť jsou sice schopni stáhnout se až ze stokilometrových vzdáleností (a přečkávají tu pospolu pohromadě zástupci různých druhů), a pokud je tu nikdo při hibernaci neruší, zvládnou tu sami přežít. Horší už je to s letními koloniemi: s tím, jak člověk stále výrazněji zasahuje do okolní krajiny, totiž ubývá starých stromů s dutinami nebo vhodných skalních výchozů. Netopýrům by to v zásadě nevadilo. Krajinu pozměněnou lidmi totiž svým černobílým zrakem čtou jinak. Stěna velkého paneláku nebo stará půda je pro ně stejně tak příhodná jako osamocené skalisko. Zvlášť, když se pod tepelnou izolací dá najít nějaká ta dutina.
Přečtěte si článek Myslete i na své létavé sousedy: pořiďte si budku pro netopýry
A je pak na lidech, aby se s druhem, který se dokáže v pozměněné krajině orientovat, dokázali po dobrém vyjít. Bezpečná existence takových mateřských kolonií, ve kterých od května do června samice rodí mláďata, je pro naše netopýry nezbytná. I když se to může zdát zvláštní, to, jestli se v daném regionu netopýři vyskytují či nikoliv, naopak může o naší krajině hodně prozradit nám samotným. Letouni nám totiž svou přítomností vystaví vysvědčení za dosavadní hospodaření v krajině. Dostatečná nabídka úkrytů a pestrá nabídka hmyzí potravy totiž odráží celkovou mozaikovitost spravovaného území. Stačí jen pohled z netopýří perspektivy: Členitá plocha v Českém krasu nebo na Třeboňsku versus obří lány polí na Lounsku či na jižní Moravě. To první je netopýří ráj, to druhé opak. A nepřekvapí, že krajina, která se „líbí“ netopýrům vyhovuje celé řadě nepříbuzných druhů, od obojživelníků po ptáky. Netopýři jsou prostě biologickým indikátorem kvality životního prostředí.
Líbí se Vám článek? Přispějete na další?
reklama
