Památné stromy – dřeviny mimořádného významu

Mimořádně hodnotné stromy, jejich skupiny a stromořadí jsou v České republice chráněny nástrojem zvláštní ochrany přírody v kategorii památných stromů/památného stromu. I když zákon nedefinuje konkrétní hodnoty, kterými památný strom musí vynikat, v praxi se lze často setkat s mylným přesvědčením, že památný strom je vázaný výhradně na vysoký věk a nadstandardní vzrůst dřeviny. I když tyto atributy hrají prim, zdaleka nepředstavují jediné hodnoty, pro které se památné stromy vyhlašují.

Co a proč chráníme?

Památný strom podle § 46, zákona o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 Sb., může být vyhlášen na základě vlastností, které určují jeho jedinečnost, výjimečnost či vzácnost. Jde o speciální kategorii zvýšené právní ochrany dřevin, zejména stromů, které splňují podmínku mimořádné významnosti nebo jedinečnosti nad rámec parametrů a vlastností „běžné“ dřeviny. Kromě velikosti, vzrůstu a věku může mimořádná hodnota spočívat v aspektu ekologickém, estetickém, historickém, kulturním či duchovním a často se důvody ochrany mohou (ale nemusí) kombinovat. Památné stromy tak tvoří přesahové téma ochrany přírody a krajiny, které se dotýká řady navazujících oborů. V současnosti je v Ústředním seznamu ochrany přírody, který vede Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, evidováno více než 5300 objektů památných stromů. Jelikož lze památným stromem kromě solitérů vyhlásit i jejich skupiny a stromořadí, celkově požívá zvýšený stupeň právní ochrany přes 25 200 jedinců. Z hlediska zastoupení dominují domácí druhy lip a dubů, buky a jasany. Z cizokrajných druhů se nejčastěji setkáme s jírovci, platany a jinany. Výjimkou nejsou ani cedr libanonský, cedr atlaský, sekvojovec obrovský, liliovník tulipánokvětý, nahovětvec dvoudomý, korkovník amurský, ojedinělý je ořechovec pekanový. Raritou je několik případů, kdy jsou pro svůj vzrůst a stáří chráněny i keře a liány, např. brslen evropský, dřín obecný a břečťan popínavý.

Nejen solitéry, ale také skupiny a aleje

Až 20procentní podíl mají skupiny stromů a stromořadí. U skupin jde často o ucelený soubor stromů, který doplňuje a rozvíjí významné sakrální stavby a památkově chráněné objekty, včetně historických zahrad a parků. Jejich mimořádný význam tkví v historické, kulturní a duchovní hodnotě, na které se podílejí s vlastní stavbou, a podtrhují tak jedinečnou autenticitu prostoru. Celková hodnota většinou spočívá ve skupině jako celku, jednotlivé stromy nemusí samy o sobě vykazovat zvláštní parametry. Časté jsou i komponované skupiny stromů v parcích a historických zahradách, kde zpravidla dochází k souhře hodnot dendrologických, estetických, historických a biologických. Stromořadí pak nejčastěji zastupují lipové a dubové aleje, představující poslední stopy barokní krajinné struktury, ať už v podobě starých kočárových alejí, nebo jako doprovod křížových a poutních cest. V podhorských a horských oblastech tuto roli přebírají aleje javoru klenu a jasanu ztepilého. Mimořádný význam alejí často spočívá i v aspektu ekologickém, kdy v intenzivně využívané krajině představují jedinečné ostrovy biodiverzity. Příkladem jsou alej na Uhlířský vrch v Bruntále, Klokotská alej v Táboře nebo alej ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie v Dolní Hedeči u Králíků. Odlišným typem je březová Alej Maxe Švabinského v Podorlicku spojující Českou Třebovou a Kozlov. Pětikilometrová alej je výjimečná z hlediska kulturního. Připomíná pobyt a tvorbu významného českého malíře a grafika Maxe Švabinského, jenž se ve svých dílech inspiroval místní krajinou a souběžně reprezentuje ojedinělé stromořadí složené z břízy bělokoré, které zde dalo postupně vzniknout specifické mykologické lokalitě. Výběr druhu tady nejspíše nebyl náhodný, bříza se v dílech Švabinského objevuje často (např. Chudý kraj, rok 1900) a zároveň v období secese a symbolismu na přelomu 19. a 20. století platila za jeden z oblíbených přírodních motivů.

Ti nejmohutnější a nejstarší

Stromy úctyhodného stáří a vzrůstu se nejvíce přibližují vžité představě, jak má památný strom vypadat. Převážně jde o solitérní jedince, jimž volný prostor a nízká konkurence sousedních dřevin umožnily plně rozvinout habitus, dorůst mimořádných rozměrů a dožít se vysokého věku až k hranici biologické existence. Obzvláště stromy autochtonního původu (nejčastěji lípy a duby), jsou tak cenné i z důvodu uchování genetického bohatství. Častá bývá nižší výška než v lesích či porostech, ale o to větší mají mohutnost a rozložitost. Typické jsou rodové, hraniční a návesní stromy, stromy u starých hospodářských stavení, dále krajinné dominanty, zdůrazňující významný bod nebo rozcestí, či významné stromy v hradních a zámeckých areálech. Ukazatelem mohutnosti stromů je obvod kmene měřený ve výčetní výšce 130  cm, který u těch nejmohutnějších přesahuje 10  m. Na prvních třech příčkách kralují lípy velkolisté, a to Vejdova lípa v Pastvinách u Žamberku s obvodem kmene 1355  cm při výšce 14  m, Lukasova (Zpívající) lípa v Telecí u Poličky s obvodem 1197  cm při výšce 21  m a Sudslavická lípa ve Vimperku s obvodem 1188 cm při výšce 20  m. Z dalších druhů, které vynikají velikostí, lze uvést Žižkův dub v Náměšti nad Oslavou s obvodem 1028 cm, jasan v Budkově s obvodem 802 cm, bartošovický platan u Studénky s obvodem 842  cm, topol černý u Nymburka s obvodem 766 cm nebo jilm v Bukovci u Jablunkova s obvodem 785 cm.

Mimořádně mohutní jedinci jsou v menší míře zastoupeni i mezi ovocnými stromy, často ve vazbě na konkrétní odrůdu s vysokým kulturním a regionálním významem. Tak je tomu např. u Adamcovy oskeruše ve Strážnicích (obvod 472 cm), u Niklojc hrušky u Starého Plzence (obvod 463 cm) nebo také u Michlovy jabloně v Běstvinách nedaleko Dobrušky (obvod 277 cm). Z hlediska stáří, které se jen obtížně určuje, dosahují mezi památnými stromy nejvyššího věku především tisy, lípy, duby a nejstarší se přibližují věku až 1000 let. Výjimečné jsou tisy, např. pernštejnský, v Zubří, Chudenicích, v Praze (v zahradě u P. M. Sněžné) a v Krompachu (CHKO Lužické hory). Nejstarším jedincem z památných lip je Klokočovská nebo také Královská lípa v Železných horách, jejíž věk je odhadován na 800 až 1000 let. Z dubů jsou významné Svatováclavský dub ve Stochově u Kladna, Dalovický dub nebo dub „Karel“ v Praze-Kolodějích, které snad přesahují stáří 700 let.

Jedinečné přírodní stanoviště

Staré a mohutné stromy často skrývají nenahraditelnou biologickou a ekologickou hodnotu, která u nich bývá, vedle velikosti a stáří, jedním z hlavních předmětů zvýšené právní ochrany. Představují unikátní biotop, na který jsou vázány organismy od hub a lišejníků přes rostliny až po bezobratlé i obratlovce, kterým stromy poskytují základnu pro zachování a rozvoj. Podstatná je přítomnost „mikro“ stanovišť v podobě dutin, trhlin, ploch se strženou kůrou, zlomů, pahýlů, silnějších suchých větví i mrtvého dřeva v různém stupni rozkladu. Vzhledem k nestabilní nosné struktuře bývají tyto stromy častěji ohrožovány rozpadem a pro jejich udržení a zachování výjimečných hodnot se přistupuje ke specifickým způsobům ošetření a zásahům, které jednak zajistí stabilitu a provozní bezpečnost a současně respektují vysoký biologický potenciál dřeviny. Jednou z technologií péče, obzvláště pokud jde o jedinou alternativu ke kácení stromu, je stabilizace do podoby torza a ojediněle i zabezpečení a bezzásahový režim již rozlomeného či padlého jedince, kdy výjimečná biologická hodnota i nadále přetrvává. Jde o křehká přírodní stanoviště, která představují jednu z nejohroženějších složek naší přírody, obzvláště pak v intenzivně využívané zemědělské krajině či v hospodářských lesích, kde je přirozená kontinuita biologicky cenných stromů problematická.

Příkladem je skupina památných stromů Kaštanka v Chomutově, o které se zmiňuje už Bohuslav Balbín a která sestává z více než 130 jedinců, z nichž značná část je ve stadiu přirozené senescence, v různém stupni rozpadu a tvoří tak významný biotop pro bezobratlé, zejména pro zvláště chráněného páchníka hnědého. Do Kaštanky, která je součástí zooparku, je z uvedených důvodů omezený přístup veřejnosti. Z biotopového hlediska je třeba opět zmínit „tisíciletou“ Klokočovskou lípu v Železných horách, která obsahuje řadu biotopů (dutiny všech rozměrů, odhalené dřevo, zátrhy kůry, rozpadlá dřevní hmota atd.), na které jsou vázány různé druhy bezobratlé fauny a houbové organismy, a to i přes vyšší nadmořskou výšku, která jinak bývá významným limitujícím faktorem. Památné stromy (lípy, duby, jilmy), tvořící ukázkové biotopy legislativně chráněných druhů, zejména bezobratlých, jsou pak nejvíce zastoupeny v našich nejteplejších oblastech, zejména na jižní Moravě, ve středním Polabí a na Třeboňsku.

Stromy, co vyprávějí příběh a píšou dějiny

Mnoho památných stromů je spojeno s příběhem, ať už historicky doloženým, nebo jen tradovaným. Téměř vždy to ale dává stromu na jedinečnosti a originalitě, která ho odlišuje od ostatních dřevin, a i tím je splněná podmínka mimořádné významnosti. Památné stromy s počátky spadajícími do středověku jsou často spojovány s významnými osobnostmi, ponejvíce s Janem Žižkou nebo Karlem IV. Například Žižkův dub v Náměšti nad Oslavou je tak nazýván proto, že se zde údajně Jan Žižka se svým vojskem připravoval k útoku na zdejší hrad. U Klokočovské (Královské) lípy měl v roce 1370 s družinou odpočívat Karel IV. a Svatováclavský dub ve Stochově byl prý zasazen přímo kněžnou Ludmilou při narození sv. Václava. Další stromy jsou spojeny s českou mytologií (např. Oldřichův dub v Peruci s příběhem o Oldřichovi a Boženě), bájeslovím, případně i ústní lidovou slovesností. Jiné památné stromy připomínají naše spisovatele (Svatopluk Čech, Adalbert Stifter, Karolina Světlá), malíře (Mikoláš Aleš, Max Švabinský), nebo politiky. Zajímavostí jsou rovněž stromy, které se staly svědky zániků či vysídlení obcí, v nichž byly někdejšími obyvateli vysazeny nebo zde přirozeně vyrostly z náletu a dnes jsou často jedinou připomínku již neexistujícího osídlení. Takový je příběh i nedávno vyhlášeného památného stromu v CHKO Slavkovský les Lípa v Krásné Lípě. Mohutná senescentní lípa s nízko nasazenou korunou připomíná zaniklou obec, která byla po druhé světové válce vysídlena. Ani zde ale není podmínkou, že strom – nositel příběhů – musí být nutně starý veterán. I stromy mladší mohou být výjimečně hodnotné z hlediska historie. V průběhu 20. století, ponejvíce v letech 1918/19 a 1968, byly hojně vysazovány stromy na paměť vzniku Československé republiky a k připomenutí demokratických hodnot. Zejména za výsadbami stromů kolem roku 1968 se leckdy skrývá silný lidský příběh, a to příběh o statečnosti, hrdinství a velké touze po svobodě. Na mnohé z nich se postupně zapomnělo, často došlo i k jejich pokácení. Ty nejvíce perspektivní ze znovuobjevených lze vyhlásit i jako památné.Bylo tomu tak např. v loňském roce u stromořadí České republiky v Říčanech u Prahy – sedm lip zde bylo vysazeno v roce 1968 k padesátiletému výročí vzniku Československé republiky a zároveň na protest proti obsazení Československa cizími vojsky 21. srpna.

Tradice i budoucnost

Ochrana mimořádně významných pamětihodných stromů má u nás dlouhou tradici, první obsáhlejší soupis takových stromů publikoval Jan Evangelista Chadt-Ševětínský už v roce 1913. Významnou roli měly dobrovolné a spolkové iniciativy (okrašlovací spolky) a spolupracovníci ochrany přírody v návaznosti na zákon o státní ochraně přírody č. 40/1956 Sb. V současné době zájem o problematiku památných stromů značně vzrostl, především pro jejich biologický a ekologický význam v krajině i v sídelních útvarech, vedle významu památných stromů jako esteticky hodnotných solitérů, úctyhodných starých velikánů či živých svědků minulosti a naší historie. Při výběru památných stromů a navrhování jejich ochrany je třeba postupovat velice uvážlivě a zhodnotit veškerá kritéria i širší souvislosti. Podstatné je především zvážit, jestli daný strom, skupina stromů nebo stromořadí skutečně naplňují požadavek mimořádné významnosti tak, aby institut památného stromu chránil jen zcela výjimečné dřeviny a neztratil na své jedinečnosti.

---

reklama

---