Problém stále mizejících polních plevelů

V šedesát let staré knize Deyla a Ušáka Plevele polí a zahrad (1956) nalezneme celou řadu poetických jmen plevelných rostlin – kravinec španělský, štětináč širolistý, šklebivec přímý, dejvorec velkoplodý, vochlice hřebenitá (též vochlice Venušin hřeben), sveřep stoklasa, vrabečnice roční, kokotice hubilen, chruplavník rolní, rohohlavec rovnorohý, myší ocásek nejmenší… Mnohé z těchto rostlin v naší flóře už nenajdeme, neboť z polí zcela zmizely. Co způsobilo jejich vymizení a jaká je, u dosud přítomných druhů, perspektiva jejich přežití?

Plevele provázely člověka od počátků zemědělství, jejich vývoj víceméně kopíroval polní plodiny a stáří těchto společenstev je tedy přibližně 10 000 let. Převážně jde o druhy jednoleté (případně ozimy), jen ojediněle víceleté. U podstatné části jednoletých druhů plevelů se vyvinula speciální životní strategie, tzv. speirochorie (viz Lososová et al. in Chytrý, 2009), kdy se tyto plevele morfologicky a ekologicky podobají pěstované rostlině – délkou životního cyklu, dobou vysemenění, výškou rostliny a především velikostí a hmotností semen. Tím je zajištěno šíření spolu se semeny pěstovaných plodin (ovšem pouze do doby, než bylo zdokonaleno čištění osiva).

Většina druhů obilných polí v naší flóře je považována za archeofyty s původem ve Středomoří či na Předním a Blízkém východě, tj. v oblastech vzniku zemědělství. Předpokládá se, že povětšinou šlo o druhy vyskytující se v tamějších stepních biotopech. Namátkou lze zmínit hlaváček letní, dejvorec velkoplodý, chrpu modrák, prorostlík okrouhlolistý, úporek hrálovitý a pochybný, křivatec rolní, kokošku pastuší tobolku, pcháč oset, chundelku metlici, ježatku kuří nohu. Jen malá část má svůj původ ve flóře středoevropské (kupříkladu konopice úzkolistá a širolistá, vrabečnice roční, česnek kulovitý, violka rolní, mák časný, pýr plazivý, nepatrnec rolní, svízel přítula, rod bělolist). V neposlední řadě je třeba zmínit i řadu neofytů. Sem patří například ambrozie peřenolistá, ostrožka zahradní a východní, rozrazil perský, víceméně všechny druhy rodu laskavec, mračnák Theophrastův, rod peťour nebo rukevník východní (viz Pyšek et al., 2012). Nově jsou za neofyty považovány i hrachor pačočkový a chlupatý, dříve řazené mezi archeofyty a zařazené do skupiny kriticky ohrožených druhů ve starších verzích červeného seznamu (např. Procházka, 2001), nebo například i durman obecný.

Flóra České republiky zahrnuje celkem asi 3 500 taxonů rostlin, z toho přibližně desetinu (okolo 340 taxonů) lze považovat za druhy vázané na polní kultury. Celá polovina z nich (ca 170 taxonů) je zařazena v aktuálním červeném seznamu (Grulich et Chobot, 2017). Není náhodou, že celá řada polních plevelů se dostala i do Červené knihy vzácných a ohrožených druhů rostlin a živočichů ČR a SR (Čeřovský et al., 1999) – například hlaváček plamenný, koukol polní, hořinka východní, nepatrnec pískomilný, prorostlík okrouhlolistý, sveřep stoklasa, rohohlavec rovnorohý, lnice rolní. Obdobně se řada ohrožených druhů dostala i do regionálních červených knih (např. Lepší et al., 2013, Kubát 1986, Knížetová et Skalický, 1985). V kontrastu s tím ovšem polní plevele nejsou zařazeny mezi zvláště chráněné druhy. Jedinou výjimkou je rohohlavec rovnorohý, který byl u nás ale zaznamenán naposledy v polovině 20. století, a je tedy považován za vyhynulý.

Co vlastně úbytek plevelů způsobilo?

Pravděpodobně již v počátcích zemědělství existovala snaha eliminovat rostliny konkurující cílové plodině. Nejprve vytrháváním, později pak dokonalejším čištěním osiva nebo hlubší orbou a recentně změnou agrotechnických postupů a (nad)užíváním chemických prostředků, hnojiv a především herbicidů, ať už selektivních, nebo totálních.

Nejprve z naší flóry bezezbytku zmizely druhy provázející len – silenka lnová, lnička tařicovitá, kolenec lnový, kokotice hubilen či jílek oddálený, což způsobilo lepší čištění lněného osiva. Jejich úbytek nastal již na přelomu 19. a 20. století a v padesátých letech 20. století již byly považovány za víceméně nezvěstné (Smejkal, 1981). Takto zdecimovány byly nejenom u nás, ale v celé Evropě vyjma Balkánu.

Díky čištění osiva byly také eliminovány druhy způsobující otravy, především koukol polní a jílek mámivý (v tomto případě otravy způsobovaly alkaloidy produkované houbou Endoconidium temulentum infikující semena).

Mnohem větší ránu polním plevelům uštědřilo socialistické zemědělství v padesátých letech 20. století a vrcholící v letech osmdesátých. Tlak na stále vyšší výnosy přinesl intenzivní technologii přípravy půdy (včetně hluboké orby a podmítky), hubení plevelů herbicidy a zvýšené užívání průmyslových hnojiv. Hluboká orba eliminovala plevele patřící mezi cibuloviny (křivatce, česneky, snědky či modřence). Užívání podmítky zredukovalo druhy pozdně letního aspektu polí (strnišť) jako například čistec roční, oba naše úporky (hrálovitý i pochybný), šklebivec přímý a další. Zároveň začaly být intenzivně obhospodařovány (včetně chemizace) i okraje polí, tj. kontaktní zóny polí a sousedních biotopů (především suchých trávníků na mezích), kde byla plevelová vegetace obvykle nejvíce vyvinutá. Podstatnou roli sehrálo i scelování pozemků do rozsáhlých lánů a s tím spojená redukce mezí, remízků a polních cest.

To vedlo k tomu, že celá řada druhů byla koncem osmdesátých let 20. století považována za nezvěstné (např. hlaváček letní, prorostlík okrouhlolistý nebo svízel trojrohý).

Po roce 1989 nastalo krátké vzepětí polních plevelů (díky schopnosti obnovy ze semenné banky v půdě), takže bylo možné opět potkat „krásně“ zaplevelená pole s řadou vzácnějších druhů – opakovaně byly zaznamenávány i druhy již považované za nezvěstné. Důvodem byl rozpad zemědělských družstev, návrat polí do soukromého vlastnictví, obnova zemědělské malovýroby a také menší finanční možnosti drobných zemědělců, kteří proto omezili používání chemických prostředků (především herbicidů). Znovu byla obdělávaná i lada, která byla méně úrodná (kamenitá pole, prudší a jižně orientované svahy, úzké terasy), a proto byla v dřívější době opuštěna. To trvalo cca patnáct let, pak ovšem nastala prudká změna – méně produktivní pozemky byly opět opuštěny nebo převedeny na trvalé travnaté plochy, řada drobných zemědělců přestala hospodařit nebo zkrachovala, pole dnes povětšinou obhospodařují větší zemědělské podniky. I vlivem dotačních programů začaly být chemické přípravky znovu intenzivně využívány. To vše vede k tomu, že zejména obilná a kukuřičná pole jsou druhově extrémně chudá, a pokud se v nich nějaký plevel objeví, tak jde o obecně hojně rozšířené a odolné druhy plevelů, především pýr plazivý, pcháč oset, svízel přítula či chundelka metlice. O něco málo lepší stav pak panuje v polích s řepkou olejkou či slunečnicí roční, ale i zde se vzácnější druhy plevelů objevují jen sporadicky.

Současný stav vegetace polních plevelů je tedy vlivem přechemizovaného zemědělství neradostný. Obdobná situace je i v okolních zemích, poněkud lepší stav je ve východní Evropě a na Balkáně.

Jak plevele zachránit?

Ohrožené druhy najdeme ve větší čí menší míře téměř ve všech typech polní vegetace. Pomineme-li dnes již nejspíše nenávratně vymizelá společenstva lněných polí, tak za nejvíce ohrožené lze považovat teplomilné plevele obilných polí na bazických půdách (svaz Caucalidion lappulae). Tato společenstva měla nejvyšší druhovou diverzitu a našli bychom v ní nejvíce druhů červeného seznamu. Dnes tuto vegetaci najdeme jen v ochuzených variantách v oblastech s členitějším terénem (např. Český kras, Džbán, České středohoří, Bílé Karpaty nebo Pavlovské vrchy). Z rozsáhlých oblastí Polabí nebo např. Hané víceméně vymizela.

Stejně ohrožená jsou společenstva a druhy plevelů obilnin na živinami chudých kyselých půdách, které u nás nebyla nikdy hojné (Třeboňsko, Polabí, Dokesko). Ta ovšem bývala druhově chudší a v současnosti z naší krajiny nejspíše zmizela, poslední údaje o výskytu fragmentů tohoto společenstva pocházejí z Třeboňska z roku 2009.

Na pokraji vymření jsou též druhy vlhkých písčitých půd, které se objevovaly kromě obnažených písčitých den také v terénních depresích v polích (např. nepatrnec pískomilný, písečnatka nejmenší, drobýšek nejmenší, nehtovec přeslenitý, sítina strboulkatá a rybniční, stozrník lnovitý, masnice vodní). Dnes již přežívají nejspíše jen velmi vzácně na Třeboňsku a Jindřichohradecku.

Na obdobných stanovištích (vlhké terénní deprese v polích) v teplých oblastech na minerálně bohatých půdách můžeme najít i některé (sub)halofytní druhy, především kyprej yzopolistý, ostřici žitnou, zeměžluč spanilou či kamyšník polní.

Praktická ochrana ohrožených polních plevelů je problematická, neboť při ní dochází ke střetu se snahou zemědělských podniků maximalizovat výnosy. Jistou nadějí je vzrůstající podíl ekologického zemědělství s cílem nepoužívat chemická hnojiva a herbicidy a rostoucí poptávkou po těchto produktech.

Vhodným způsobem, jak zachovat ohrožené druhy plevelů, je ponechávání několikametrových pásů na okrajích polí (typicky v horních částech svažitého terénu na kontaktu s xerothermními trávníky nebo širokými mezemi) s nižší intenzitou hospodaření – nižší (nebo ideálně žádná) aplikace herbicidů, mělká orba, omezení podmítky nebo její aplikace až na podzim. Možností je i zorání pásu při okraji pole bez následného výsevu plodin. Praktickým nástrojem v tomto případě je při zpracovávání plánů péče o chráněná území důslednější využívání „kolonky“ Zásady hospodářského nebo jiného využívání ochranného pásma včetně návrhu zásahů a přehledu činností. Řada lokalit ohrožených druhů plevelů se vyskytuje právě na okrajích polí v ochranných pásmech rezervací (zejména stepního nebo lesostepního charakteru). Namátkou lze uvést příklady ze Středočeského kraje – PR Kopeč s výskytem vrabečnice roční, zběhovce troklanného nebo dejvorce velkoplodého v OP, navrhovaná NPP Vápnomilný bor u Líského s výskytem štěničníku paprskujícího, hořinky východní, dejvorce velkoplodého, PR Karlické údolí: černucha rolní, pryskyřník rolní či hořinka východní. Potřebné kompenzace za taková omezení hospodářské činnosti v ochranném pásmu by nebyly nijak vysoké.

Vzácné polní plevele jsou často snadno kultivovatelné. Vidět je lze v řadě botanických zahrad a skanzenů. Jmenovat lze například Pražskou botanickou zahradu v Troji, univerzitní botanické zahrady Přírodovědeckých fakult UK v Praze, UP v Olomouci nebo OU v Ostravě či Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.

Některým plevelům (zvláště estetickým) napomáhá, že jsou součástí letničkových směsí do okrasných záhonů. Jde například o koukol, chrpu modrák, hlaváček letní či prorostlík okrouhlolistý (ten i do suchých kytic). Z těchto záhonů pak mohou zplaňovat i do volné přírody. Bohužel se ale často jedná o různě vyšlechtěné kultivary.

Poslední šancí pro některé ohrožené druhy plevelů jsou náhradní stanoviště, která si po ústupu z polí „nalezly“. U železničních tratí se objevují například šklebivec přímý či mák polní (ten v současnosti prosperuje prakticky jen v kolejištích). Opuštěné či málo využívané lomy (zejména vápencové a čedičové) hostí například dejvorec velkoplodý, hořinku východní, chruplavník větší, černuchu rolní, šklebivec přímý. Na zvěří a erozní činností narušovaných místech v suchých trávnících najdete například hlaváček letní, dejvorec velkoplodý, čistec roční nebo černuchu rolní. V pískovnách se uchytily třeba mrvka myší ocásek, bělolist rolní a nejmenší. V neposlední řadě je třeba zmínit pravidelný výskyt křivatce rolního v akátinách.

Použitá literatura:

Čeřovský J., Feráková V., Holub J., Maglocký Š., Procházka F. et al. (1999): Červená kniha ohrožených a vzácných druhů rostlin a živočichů ČR a SR 5. Vyšší rostliny. – Príroda, Bratislava.

Deyl M. & Ušák O. (1956): Plevele polí a zahrad. – 1. vydání, ČSAV, Praha.

Grulich V. & Chobot K. [eds.] (2017): Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Cévnaté rostliny – Příroda, Praha, 35: 1–178.

Chytrý M. (ed.) (2009): Vegetace České republiky 2. Ruderální, plevelová, skalní a suťová vegetace. - Academia, Praha.

Chytrý M. (ed.) (2011): Vegetace České republiky 3. Vodní a mokřadní vegetace. - Academia, Praha.

Knížetová L. et Skalický V. (1985): Vyhynulé a ohrožené druhy vyšších rostlin Středočeského kraje a Prahy. - Praha.

Kubát K. (1986): Červená kniha vyšších rostlin Severočeského kraje. – Okresní vlastivědné muzeum, Litoměřice.

Lepší P., Lepší M., Boublík K., Štech M. & Hans V. (eds) (2013): Červená kniha květeny jižní části Čech. – Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích.

Procházka F. [ed.] (2001): Černý a červený seznam cévnatých rostlin České republiky (stav v roce 2000). – Příroda, Praha, 18: 1–166.

Pyšek P., Danihelka J., Sádlo J., Chrtek J. Jr., Chytrý M., Jarošík V., Kaplan Z., Krahulec F., Moravcová L., Pergl J., Štajerová K. & Tichý L. (2012): Catalogue of alien plants of the Czech Republic (2nd edition): checklist update, taxonomic diversity and invasion patterns. – Preslia 84: 155–255.

Smejkal M. (1981): Linikolní rostliny a člověk. - In: Holub J. (ed.): Mizející flóra a ochrana fytogenofondu v ČSSR. Studie ČSAV, Academia, Praha, 20, p. 89 – 93.

---

reklama

---