Tajuplná rašeliniště Orlických hor
Člověk nemusí být odborník, aby dokázal jmenovat některé z českých velkých rašelinišť. Rejvíz v Jeseníkách, Dářko ve Žďárských vrších, Úpské rašeliniště v Krkonoších, Soos u Mariánských Lázní, Rašeliniště Jizery nebo množství šumavských rašelinišť. To vše jsou turisticky vyhledávané cíle. Ale že by bylo nějaké rašeliniště i v Orlických horách? Jistěže jsou, ale jedná se jen o menší lokality, často stran všech turistických tras. Je trochu s podivem, že se v oblasti hlavního hřebene tohoto pohoří nevyvinulo žádné větší rašeliniště. Podmínky se přitom zdají příznivé – plochý hřeben se zpomaleným odtokem vody, množství srážek, chudší geologické podloží.
Časopis Naše příroda Už 9. rok máte možnost se začátkem února začíst do 1. čísla časopisu Naše příroda. V tom letošním startujeme s malým seriálem o mokřadech, konkrétně se v článku věnujeme rybníkům a životu kolem nich.
Na hřebeni Orlických hor se nacházejí pouze dvě malá rašeliniště typu vrchoviště, která jsou zásobena jen srážkovou vodou. Mocnost rašeliny na nich dosahuje necelého jednoho metru a jejich stáří (počátek ukládání rašeliny) se odhaduje přibližně na 2500 let. Rašeliniště Jelení lázeň i U Kunštátské kaple jsou druhově velice chudá, ale s trochou nadsázky lze říci, že co druh, to vzácnost. Ačkoliv obě rašeliniště leží v těsné blízkosti turistické trasy, náhodný turista prakticky nemá šanci mezi smrky malé otevřené plochy rašelinišť s drobnými tůňkami nalézt. Ono to ale není na škodu. Malé plošky plné vzácných rostlin by pod nohama turistů silně trpěly. Některé druhy dokonce rostou v Orlických horách jen na těchto dvou lokalitách.
Orlickohorská rašeliniště jsou plošně sice malá, vyznačují se ale velkou rozmanitostí a zastoupena je zde většina hlavních středoevropských typů rašelinišť. Jedním z nejrozšířenějších jsou přechodová rašeliniště. Ta jsou druhově velice chudá a většinou mají podobu menších podmáčených lesních louček. Hlavní složkou vegetace jsou většinou mechy rašeliníky, vytvářející často souvislý koberec. Cévnaté rostliny bývají zastoupeny jen v menším množství. Z nich se vyskytují například suchopýry. Ty při hojnějším výskytu dodávají rašeliništi svými typickými bílými chomáčky chmýří vzhled bavlníkového políčka. Pěknou ukázkou přechodových rašelinišť je přírodní rezervace Hynkovice při modré turistické trase na úpatí Suchého vrchu nebo přírodní památka Rašeliniště pod Pětirozcestím při žluté trase ze Zdobnice na hřeben.
Vzácnější jsou v Orlických horách slatiniště s kalcitolerantními rašeliníky. Ty jsou druhově zdaleka nejbohatší, neboť se zde potkávají druhy vápnomilné s druhy kyselomilnými. Platí to jak o cévnatých rostlinách, tak i o bohatě zastoupených mechorostech. Hojně se vyskytují i druhy vzácné a ohrožené. Nejkrásnější ukázkou tohoto rašeliniště je přírodní památka Velká louka, ukrytá v lesích mimo turistické trasy. Na lokalitě každoročně vykvétají tisíce prstnatců májových, jedné z našich orchidejí. Koncem léta se zase objevují stovky bílých květů silně ohrožené tolije bahenní. Velká louka s rozlohou rašelinné vegetace cca 0,6 ha představuje jedno z největších rašelinišť v Orlických horách.
Rašeliniště hostí specifickou flóru, kde mnoho druhů patří ke vzácným a ohroženým. Na některých lokalitách, Orlické hory nevyjímaje, je jejich koncentrace tak vysoká, že pro ně není pomalu kam šlápnout. Některé z nich jsou natolik specializované, že rostou jen na určitém typu rašeliniště. Pouze na vrchovištích Jelení lázeň a U Kunštátské kaple rostou jako na jediných lokalitách v pohoří kriticky ohrožená drobná orchidej bradáček srdčitý, ostřice chudokvětá, ostřice mokřadní a kyhanka sivolistá. Obě vrchoviště jsou pastvou pro oko zejména v době, kdy zde kvete hojně rostoucí kyhanka. Její drobné bledě růžové květy hustě pokrývají značné plochy obou vrchovišť.
Na více lokalitách roste masožravá rosnatka okrouhlolistá. Rosnatka je drobná, konkurenčně slabá rostlinka, která nesnese hustší zápoj dalších rostlin. Proto roste na ploškách pokrytých jen mechy rašeliníky nebo na místech s rozrušeným povrchem. Největší populace rosnatky v Orlických horách jsou na těch rašeliništích, kde se kalí zvěř. Ta rozrušuje povrch a uvolňuje tak nový prostor pro uchycení rosnatek. Další masožravou rostlinou na rašeliništích je tučnice obecná. Její drobné modrofialové květy jsou velkou ozdobou každé lokality. Orlické hory se mohou pochlubit tím, že drtivá většina východočeských lokalit tohoto silně ohroženého druhu se vyskytuje právě zde. Vedle vlhkých luk roste i na mnoha slatiništích a rašelinných loukách hojně jedna z našich orchidejí prstnatec májový. Ten kvete velmi nápadnými růžovými až temně vínovými květy.
A přece je v Orlických horách pořádné rašeliniště! Nicméně se za ním musíme vydat kousek za státní hranici k polským sousedům. Rašeliniště Torfowisko pod Zieleńcem leží již stranou hlavního hřebene v nadmořské výšce přibližně 760 m v blízkosti obce Zieleniec. Svojí rozlohou přibližně 270 ha se směle řadí po bok k největším středoevropským rašeliništím. Stejně tak úctyhodná je hloubka rašeliny, která činí průměrně 3–4 m, maximálně dokonce 8,5 m. Stáří rašeliniště se odhaduje na 7500 let. Poprvé zde byla zřízena rezervace již v roce 1919 (na ploše 85 ha), jako jedna z prvních v tehdejším Německu. Výměra dnešního chráněného území přesahuje 200 ha. Na rozdíl od rašelinišť na české straně Orlických hor zde v minulosti probíhala intenzivnější těžba rašeliny. I tak rozsáhlé plochy rašeliniště těžbou a pomístním odvodněním ovlivněny nebyly a představují přirozený ekosystém dotčený lidskou činností jen nepřímo (kyselými dešti, atmosférickým znečištěním apod.). Rašeliniště je rozděleno cestou na dvě části – Topielisko a Czarne Bagno. Do obou vybíhají povalové chodníky a nachází se zde i vyhlídková věž. Vstup mimo cesty je v rezervaci zakázán. Ostatně kdo se o to pokusí, toho náhle rozhoupaný a silně podmáčený terén brzy přinutí k návratu. Velké plochy rašeliniště pokrývá borovice blatka, jejíž porosty jsou pro změnu takřka neprostupné.
Na rozsáhlém rašeliništi rostou i rostliny, které se na české straně pohoří nevyskytují. Za nejvzácnější druh lze považovat břízu trpasličí, dosahující výšky maximálně 1 m. V celém Polsku roste pouze na třech lokalitách, velice vzácná je i v České republice. Porosty rašeliníku místy bohatě pokrývají masožravé rosnatky. Mezi běžnější rosnatkou okrouhlolistou roste i mnohem vzácnější rosnatka anglická. Při březích někdy i značně rozsáhlých rašelinných jezírek se vyskytuje blatnice bahenní. Drobná rašeliniště v české části Orlických hor se vyznačují jen menším množstvím živočichů specificky vázaných na rašelinné biotopy. Rozsáhlé Torfowisko pod Zieleńcem jich obývá daleko více. Z vážek to jsou např. lesklice horská a severská, z motýlů žluťásek borůvkový, modrásek stříbroskvrnný nebo podkopníček rojovníkový. Velkou raritou je výskyt jeřába popelavého, který zde byl v minulých letech opakovaně pozorován při pokusech o zahnízdění.
Co je vlastně rašeliniště?
Pojem rašeliniště bývá často chápán jen jako mokřad s přítomností mechů rašeliníků a vrstvou nerozložené organické hmoty – rašeliny. Takto úzce deŠnovanému biotopu by u nás vyhovělo jen velmi málo mokřadů, zejména horská rašeliniště typu vrchoviště. V širším pojetí mezi ně patří i biotopy označované jako slatiniště, kde se rašeliníky nemusí vyskytovat a na vrstvě organické nerozložené hmoty – slatiny se podílejí především šáchorovité rostliny (např. ostřice). Vrstva slatiny může být slabá jen několik centimetrů, zatímco rašelina dosahuje na některých rašeliništích mocnosti i několika metrů (nejhlubším změřeným rašeliništěm v ČR je Novoveské rašeliniště v Krušných horách, kde mocnost rašeliny přesahuje 10 m).
Do široce pojatého pojmu rašeliniště tak spadají různorodé typy s velice rozdílnou vegetací, druhově bohatou nebo naopak výrazně chudou. Všechny se ale vyznačují jedním společným znakem – produkce rostlinné hmoty zde převažuje nad jejím rozkladem, dochází k jejímu hromadění a vytváření organogenních sedimentů (rašeliny, slatiny).
Rašeliniště a glaciální relikty
Relikt je rostlinný nebo živočišný druh, který se zachoval na malém území jako pozůstatek dřívějšího velkého rozšíření. S koncem doby ledové před cca 10 000 lety se začalo měnit nejen klima, ale zásadním způsobem i vegetace. Do bezlesé tundry a chladných stepí tehdejší střední Evropy se postupně šířily dřeviny a krajina se začala zalesňovat. Některá stanoviště byla ale natolik extrémní, že ani při oteplení a zvlhčení klimatu lesem nezarostla. Taková jsou označována jako reliktní a patří k nim např. suťová pole a další skalní stanoviště, vysokohorské hole, písčiny a různé mokřady. Na sklonku doby ledové se také začíná formovat řada našich rašelinišť, která rovněž představují bezlesá reliktní stanoviště. Druhy vyskytující se ve střední Evropě v době ledové začaly postupně ustupovat zejména na sever, některé z nich zde ale přežily právě na bezlesých reliktních stanovištích. Tyto druhy jsou pak označovány jako glaciální relikty – pozůstatky doby ledové.
Největší počet glaciálních reliktů najdeme v České republice zejména v nejvyšších pohořích – v Krkonoších, Jeseníkách a Králickém Sněžníku. Početná je skupina vázaná na prostředí rašelinišť ve všech nadmořských výškách. Jsou to např. kyhanka sivolistá, bříza trpasličí nebo ostružiník moruška, rostoucí nejblíže až v severním Pobaltí a ve Skandinávii. Protože jsou reliktní druhy vázány zpravidla na speciŠfická a většinou i vzácná stanoviště, patří i ony vesměs ke vzácným jevům naší přírody.
Hlavní typy středoevropských rašelinišť
Terminologie a typologie rašelinišť se vyvíjela. V minulosti vznikly v celé Evropě různé klasiŠkace rašelinišť, které však nejsou často vzájemně kompatibilní. Mezi botaniky v České republice se postupně ustaluje terminologie a typologie rašelinišť použitelná pro celou střední Evropu, kde hlavním kritériem je gradient v druhovém složení korelující s pH a vápnitostí prostředí. Rozlišeno je šest základních $oristicky dobře vymezených typů, které odpovídají klasiŠkaci rašelinišť používané i ve Skandinávii a anglicky mluvících zemích.
Vápnitá slatiniště se srážením pěnovce – na vápník a hořčík extrémně bohatá slatiniště s vysokými hodnotami pH, kde dochází k vysrážení uhličitanu vápenatého a tvorbě pěnovce (travertinu). Jejich celková druhová bohatost je spíše malá, ale vyznačují se vysokým podílem ohrožených a vzácných druhů rostlin. Mechy rašeliníky zde chybějí.
Extrémně bohatá slatiniště bez srážení pěnovce – vápníkem a hořčíkem bohatá slatiniště, avšak bez srážení uhličitanu vápenatého. Ani v tomto typu se rašeliníky nevyskytují. Jejich druhová bohatost je poměrně vysoká. Slatiniště a slatinné louky s kalcitolerantními rašeliníky – pH prostředí v tomto typu je zpravidla neutrální (nebo jen mírně kyselé či zásadité). Již se zde objevují tzv. vápnotolerantní rašeliníky a mělce kořenící kyselomilné rostliny (např. rosnatky), které se potkávají s rostlinami vápnomilnými. Z toho důvodu je druhová bohatost velmi vysoká.
Mírně bohatá rašeliniště a rašelinné louky – jedná se o rašelinné louky a jiné rašeliništní biotopy vyvíjející se pod vlivem vody s nižší až střední koncentrací minerálů. Již zde zcela chybí vápnomilné rostliny. Typickými druhy jsou zástupci určité skupiny rašeliníků (sekce Subsecunda) a oproti následujícím typům zde chybí typicky vrchovištní druhy.
Přechodová rašeliniště – minerálně nejchudší a nejkyselejší typy rašelinišť sycených podzemní nebo povrchovou vodou. Ve vegetaci silně dominují rašeliníky, které okyselují prostředí a kompetičně vytlačují jiné mechorosty i cévnaté rostliny. Společenstva jsou proto druhově dosti chudá.
Vrchoviště – jsou tak označena rašeliniště sycená převážně srážkovou vodou, extrémně kyselá a chudá jak na minerály, tak i na živiny. Hlavní složkou chudé vegetace jsou mechy rašeliníky a různé druhy keříčků (vlochyně, kyhanka, šicha, vřes aj.).
reklama
Další informace |
