Anna Kárníková: Udržitelný rozvoj se nedá nařídit shora
Rozhodně lépe, než dřív. Z hlediska institucionálního došlo v roce 2014 a 2015 k velkému posunu. V roce 2014 se Rada vlády pro udržitelný rozvoj vrátila z ministerstva životního prostředí, kde to v tichosti přežívalo, zpět přímo pod vládu. A v roce 2015 se předsedou Rady vlády pro udržitelný rozvoj stal přímo premiér Bohuslav Sobotka.
Takže dnes má udržitelný rozvoj podporu na nejvyšší politické úrovni, tedy podporu premiéra vlády a jeho bezprostředního okolí. To je velký rozdíl oproti minulosti.
A to, že odpovědnost za koordinaci udržitelného rozvoje je u premiéra, je logické. Je to jediná pozice, která to může zajišťovat.
Kdo za tím návratem stál?
To byla iniciativa Vladimíra Špidly, poradce premiéra Bohuslava Sobotky. Mimochodem, Vladimír Špidla byl v roce 2003 u založení Rady vlády pro udržitelný rozvoj.
A jak je udržitelný rozvoj vnímán mimo vládu?
Třeba firmy se dnes k udržitelnému rozvoji stavějí úplně jinak než například před deseti lety. Obecně je situace úplně jiná, například co se týče obecného povědomí o klimatických změnách nebo nedostatku přírodních zdrojů. Začíná se hovořit o konceptu oběhového hospodářství. Myslím, že téma udržitelného rozvoje je dnes mnohem přístupnější a že to není vnímáno jako alarmismus.
Vidíte, a já jsem měl vždycky dojem, že u nás politici i firmy vnímají udržitelný rozvoj jako nechtěné dítě. Že se o udržitelnosti hovoří v proslovech a výročních zprávách. Ale i třeba podle toho, že první Strategie udržitelného rozvoje byla u nás schválena v srpnu 2004. Ale Státní energetická koncepce, která by podle mého laického názoru měla ze strategie udržitelného rozvoje vycházet, byla schválena už v březnu 2004…
To je dané tím, že tu máme vládnutí velmi silně vystavěné na resortech. A přístup udržitelného rozvoje vyžaduje strašně silné koordinační centrum. Ideální je, když je kolem premiéra hodně silný tým lidí, kteří mají analytické zázemí a dokáží vytvořit protiváhu rezortům.
U nás na tvorbě právě vydaného strategického rámce Česká republika 2030 pracovalo deset lidí, což je vysoký nadstandard. A ti lidé musí mít vlastní informace a nenechat se utahat rezorty, třeba právě při diskusi o aktualizaci Státní energetické koncepce, která se aktualizovala v předminulém roce.
Taky ty jednotlivé strategie a dokumenty mají svůj vlastní cyklus, harmonogram a skupiny lidí, které se kolem nich pohybují. A to je těžké sladit.
Pro koordinaci udržitelného rozvoje se spíš než direktivní přístup používají měkčí způsoby. My jsme teď například napříč ministerstvy vytvořili sítě lidí, kteří podobným způsobem chápou dlouhodobý výhled.
A to, že se u nás schvalují strategické dokumenty paralelně, je normální?
Úplně stejná věc s paralelními politikami je i v Evropské unii. Ta má svou Strategii udržitelného rozvoje, která je řekněme víc deklaratorní, a pak má Evropu 2020, strategii růstu. A většina peněz a legislativy je vázána na dokument Evropa 2020.
Zpátky k těm sítím. Takže vy teď máte na ministerstvu dopravy nebo ministerstvu průmyslu a obchodu lidi, kteří rozumí myšlence udržitelného rozvoje?
Teď tu síť lidí máme vybudovanou velmi dobře. Ale ona ta ministerstva také nejsou monolity. Našly by se příklady sekcí na stejném ministerstvu, které vůbec nemají tušení, co druhá sekce dělá. A my jsme při přípravě dokumentu Česká republika 2030 dost často hráli roli jakési spojky mezi nimi.
A máme nyní velmi dobrý přehled o tom, kdo kde dělá jaké agendy a s jakým diskurzem. Je úplně běžné, že v rámci jednoho ministerstva mohou být dvě sekce, které na stejné téma pohlížejí naprosto rozdílně. A my to máme zmapované.
Máte nějaký konkrétní příklad?
To bych teď nerada rozváděla. Dobré je, že jsme ve státní správě našli tak padesát šedesát lidí, u kterých je vysoká míra shody v chápání dlouhodobého rozvoje. Lidí, kteří znají, že udržitelný rozvoj má tři pilíře, které je potřeba vyvažovat. A chápou i věci, které jsou novinkou, jako je bezpečnost obecně a že společnost si musí vybudovat odolnost vůči šokům.
Pojetí udržitelného rozvoje se totiž pořád mění a to nejaktuálnější vnímání tu ve státní správě sdílí docela velká skupina lidí.
Jestli mi dovolíte odbočku, mě vždycky ten koncept ekonomického, sociálního a environmentálního pilíře přišel jako nesmysl. Environmentální pilíř přeci není pilíř, ale hranice hřiště, na kterém se pohybujeme…
Jasně, je to jen pomocný příměr. Když mluvíme o pilířích, tak je to spíš snaha ukazovat na ty rozhraní, oblasti, kde proti sobě musíme vážit různé společenské zájmy. My jsme při psaní dokumentu Česká republika 2030 pracovali s konceptem, kterému pracovně říkáme „kobliha“. Představte si americký donut a jeho tvar soustředných kruhů. Ta vlastně zachycuje, co jste řekl, že ekosystémy vytvářejí vnější limity pro lidské zprostředkující systémy jako je ekonomika, společnost je pak ve středu této „koblihy“. Ty pilíře jsou prostě jen pomocné rozdělení pro jednodušší uchopení.
Zmínila jste, že společnost si musí vybudovat odolnost vůči šokům. Co tím myslíte?
Odolnost se teď hodně v diskusi o rozvoji zmiňuje, i když zatím spíš zůstává na úrovni teoretického konceptu. V zásadě jde o schopnost společností vrátit se po šoku (sociálním, ekonomickém, environmentálním) zpět do původního stavu. O odolnosti společností rozhoduje řada věcí, jak dobře plánují a kontrolují svou infrastrukturu, zda ve společnosti panuje důvěra a je soudržná, jak je schopna vyhodnocovat různá rizika a na základě jejich poznání jednat. Některé vlády proto například sledují signály o hlubších změnách ve společnosti a jejím okolním prostředí, vyhodnocují je a berou je v potaz při plánování politik – jsou to metody tzv. foresightu, kdy nepředpokládáte lineární vývoj, ale rychlé a často i zásadní změny, můžeme je velmi silně pozorovat například v oblasti rozvoje technologií, například bio- nebo informačních technologií.
Vláda nedávno schválila dokument Česká republika 2030, na kterém jste dva roky pracovali. Jak se stane, že se cíle dokumentu naplní? Že z toho nebude jen sto stránkový esej o tom, co by bylo krásné?
Stejně důležité jako ten dokument samotný je to, jakým procesem vznikal a co se kolem něj nyní bude dít. Že se se všemi relevantními lidmi v rozhodovacích pozicích vede diskuze o budoucnosti. V tom dokumentu se všichni shodli na cílech. Ty jsou záměrně dostatečné obecné, aby shoda byla vůbec možná. V mnoha ohledech je ten dokument opravdu kolektivní dílo.
A teď půjdeme tu náročnější část cesty, kdy budeme vytvářet tzv. implementační dokument. Budeme se bavit, jak daleko od daného cíle jsme, pokusíme se jej kvantifikovat, budeme sledovat trendy a jejich sílu.
A nemyslím si, že by fungovalo, aby někdo přišel a začal nařizovat, jak se mají cíle naplnit. Je potřeba vytvářet předpoklady, abychom chápali, kde jsou nějaké strukturální problémy a abychom měli informační základnu a lidi, kteří tomu problému rozumějí. Udržitelný rozvoj prostě chce trochu jiný přístup. Nedá se nařídit shora.
Proč Implementační dokument není rovnou součástí strategického rámce? Státní energetická koncepce to v sobě má rovnou. Tabulka, kde je uvedeno kdo co kdy…
Strategický rámec udržitelného rozvoje není strategie – ta má jasně definovanou podobu, má své alokace, gestora a harmonogram. Česká republika 2030 je zastřešující dokument. Je to jakési předpolí, jakýsi obecný konsenzus na definici problémů v různých oblastech. Je to shoda na tom, co je pro Českou republiku problém.
Na ministerstvech většinou nějaké povědomí o problémech existuje. Ale třeba bývá popsaný jen z pohledu dílčích perspektiv jednotlivých rezortů, chybí tam ta možnost a schopnost nahlédnout téma z většího celku.
Co je na udržitelném rozvoji nejdůležitější, je vyjednávání. Často je potřeba vyjednávat o tom, co je například z environmentálního hlediska horizontu priorita. A v jakém časovém horizontu je to priorita.
Narazili jste při práci na strategickém rámci na nějaké věci, přes které nejede vlak? Mě třeba zarazilo, že se v dokumentu hovoří o snižování spotřeby fosilních paliv navýšením výroby energie mimo jiné i z jádra. Jaderná energetika je jistě nízkouhlíková, ale zároveň stále generuje odpad, který zanecháme budoucím generacím. V tom se mi zdá, že jde proti myšlence udržitelného rozvoje…
V dokumentu se neříká, že máme stavět jaderné elektrárny. Stojí tam, že jaderná energetika je jednou z variant, jak snížit spotřebu fosilních paliv. A je potřeba zvážit, jaké má jádro dopady, jaký chceme mít energetický mix, co se děje v energetice u našich sousedů.
Dokument popisuje, jaké jsou naše možnosti. A to, jestli tu budeme mít jadernou elektrárnu, dotovat výkupní ceny elektřiny, to je o politickém vyjednávání, které se musí dělat na nějakém jiném informovaném poli.
Česká republika 2030 zmiňuje pojem „dobré vládnutí“. Co to je?
To je vládnutí, které je demokratické a dlouhodobě efektivní. Není to autoritativní způsob vlády, ale zapojuje veřejnost do rozhodování. Dlouhodobá efektivnost je daná třeba tím, že se dobře pracuje s informacemi, že se zvažují, jaké dopady budou mít naše rozhodnutí u nás i v zahraničí. Je to popis rozhodovacích procesů tak, aby se správným způsobem dělaly správné věci.
Paradoxní mi také přijde, že v době, kdy poslanci schválili omezení účasti veřejnosti na stavebních a jiných řízeních, vláda schválí strategický dokument, který se odvolává na Aarhuskou úmluvu, která zapojení veřejnosti do rozhodování chápe jako jeden z cílů…
Je potřeba si uvědomit, že systém rozhodování u nás je velmi vrstevnatý. A to, že poslanecká iniciativa dělá něco jiného než vláda, je samozřejmě nešťastné, zvlášť, když je účast veřejnosti součástí programového prohlášení vlády... Ale je to prostě možné.
V čem je největší přínos dokumentu ČR2030?
Jednak formuluje poprvé velmi jasně přístup k rozvoji jako takovému. Doteď jsme měli velké strategie, třeba konkurenceschopnosti, kde řídící veličinou byla prostě konkurenceschopnost, bez ohledu na jiné aspekty.
Dokument také hovoří o tom, že cílem veřejné správy je zlepšení kvality života. Humanizuje se tím cíl veřejné politiky. Cílem je spokojenost lidí a je potřeba k tomu vytvořit předpoklady. Třeba právě tou dobrou konkurenceschopností.
A bude se nějak pracovat na kultivaci náhledu na to, co je udržitelný rozvoj?
Děláme řadu PR věcí, máme web cr2030.cz, kde popisujeme různá témata, která s udržitelným rozvojem souvisí. A snažíme se popsat, co je kvalita života. OECD popisuje kvalitu života pomocí 11 oblastí. A my se snažíme na to podívat pohledem člověka, který žije u nás. Jestli je pro českého člověka kvalita života to, že má velký byt, nebo že vůbec má na nájem. Prostě chceme přijít na to, co tvoří kvalitu života a jestli jsme schopni to měřit.
A co tvoří kvalitu života v České republice?
To se teď v jedenácti expertních skupinách zkoumáme. Ale třeba zajímavá a složitá otázka je oblast mezd a odměňování za práci. Ukazuje se, že co se týče úrovně mezd, je na tom Česká republika oproti ostatním státům Evropské unie dost bídně, což se ostatně už konečně stalo předmětem veřejné diskuse.
Líbí se Vám rozhovor? Přispějete na další?
reklama
