Gerald Adelmann: Spolupracovat znamená být úspěšnější
Ekolist: Mohl byste představit Openlands?
Gerald Adelmann: Organizace Openlands byla vytvořena v roce 1963 a zaměřila se na ochranu půdy a pozemků. Tenkrát se ještě na ochranářství dívalo jako na věc, která se týká divočiny, nikoli měst. My jsme se ale soustředili na metropolitní oblast Chicaga a vždycky jsme se regionálního měřítka drželi. Chicago však rostlo a území, kterému jsme se věnovali, se tím pádem taky zvětšovalo.
 |
|
| Gerald Adelmann. | |
| Foto: Hugo Charvát/Ekolist |
Děláme výzkum a navrhujeme politická řešení u témat, která mají dopad na životní prostředí. Nejvíc se zaměřujeme na vodu a pozemky, snažíme se hájit třeba parky nebo se snažíme přesvědčit místní vládu, aby financovala to, co my podporujeme. Pracujeme rovněž na konkrétních projektech, nejčastěji jde o komunitní projekty ve vnitřním Chicagu - podílíme se například na vzniku nových parků nebo zahrad, nových zelených prostranství, pracujeme se školami na ozelenění jejich kampusů, rozvíjíme i městské lesnictví - Chicago přišlo v 80. letech minulého století o 100 tisíc stromů! Udělali jsme o tom studii a zdokumentovali, že o tak velkých počet stromů město přišlo za deset let! Lesní úřad přitom nevysazoval žádné nové, bylo to hrozné. Tak jsme se zapojili i do městského lesnictví a do programu Opatrovníci stromů, v němž se lidé z nejrůznějších částí města a nejrůznějších sociálních skupin starají o stromy - mulčují jim půdu, zavlažují je, když je sucho apod. Je to důležité spíš pro budoucnost. V současnosti máme v Chicagu hodně zeleného starostu, Richarda Daleyho, který vysadil už asi půl milionu stromů a snaží se být zelený ve smyslu udržitelnosti: zaměřuje se na úspory energie, zelené střechy a spoustu dalších témat, které se týkají životního prostředí jako zeleného prostoru pro život. Pokud po něm ale přijde jiný starosta, který zkrátí prostředky, jež jsou na životní prostředí vyčleněné, vrátí se všechno do starých kolejí. Proto chceme zajistit, aby se angažovali samotní občané Chicaga a v dlouhodobém měřítku dávali pozor, co se kolem nich děje.
Snažíme se taky zelenými stezkami lineárně propojit různé části města a chráníme otevřené zelené plochy - někdy je dokonce vykupujeme. Ale děláme to jen výjimečně, obyčejně to necháváme na místní vládě nebo na vedení čtvrti apod. Zabýváme se taky obnovou například mokřadů, které byly vysušeny. Jednoduše řečeno, usilujeme o jakousi zelenou síť, která bude tzv. zelenou infrastrukturou metropolitní oblasti.
Kdy jste se k Openlands přidal vy?
Od roku 1980 jsem se věnoval projektu, který měl za cíl vytvořit první tzv. park spolupráce. Jde o asi 100 mil dlouhé území podél vodního toku s kanály a rameny. Část půdy je vlastněna vládou, část průmyslem, část soukromými osobami, část městy, je to vlastně oblast, kde se nechrání jen krajina, ale i kulturní památky, architektura apod. Tento první park se jmenuje Illinois & Michigan Canal National Heritage Corridor a dnes už se vyvinulo ve Spojených státech celé hnutí nazvané National Heritage Areas, které se snaží o podobné věci. V roce 1988 Openlands hledali nového šéfa a zřejmě na základě této činnosti se mě zeptali, jestli bych do toho šel. Takže jsem výkonným ředitelem Openlands … no už dlouho. (smích)
V 90. letech minulého století začal být v ČR do určité míry populární americký způsob života s velkou mírou automobilismu a rozrůstáním měst na půdu v jejich okolí. Openlands se vlastně už v 60. letech proti tomuto symbolu amerického způsobu života stavěly.
Ano, přesně tak. V polovině a na konci 50. let docházelo v USA k překotnému rozvoji měst. Vznikaly nové dálnice, hlavně zemědělská půda byla zabírána pro nová předměstí rodinných domů a obrovské množství otevřených ploch bylo zničeno - lesy, prérie, mokřady i pole zemědělců. Přitom neexistovala organizace, která by proti tomu pozvedla svůj hlas, tak se dala dohromady skupina lidí a vytvořila Openlands.
 |
||
| Bazény v zahradách, Frankfortské náměstí, Will county. | ||
| Foto: Terry Evans/www.revealingchicago.org |
Šlo o reakci na ztrátu hezkých přírodních oblastí a dalších přírodních zdrojů. Zároveň se ale objevoval druhý proud, který představovali lidé angažující se v hnutí za sociální spravedlnost, rovnost šancí, v protiválečnému hnutí apod. Ti cítili, že by k parkům a k přírodě měl mít přístup každý, ne pouze bohatí lidé, kteří si můžou dovolit chatu na venkově. A tyto dva přístupy se spojily.
Narazili jsme při tom na problém, který je způsobován tím, že máme spoustu úrovní správy veřejných věcí. Nejde jen o magistrát Chicaga, ale na rozhodování se podílejí i úřady státu Illinois a všechna ta menší městečka, okresy a lokální úřady. Rozhodnutí, která se týkají využívání půdy, padají na místních úřadech, což je ta nejnižší úroveň. Okresy občas nějaký dobrý plán udělají, brzy je ale zrušen. Developeři totiž postupně zpracovávají jednu komunitu za druhou a stát Illionis, což je nejvyšší úroveň (v USA je 50 států a Illionis je jedním z nich), nemá žádnou politiku územního plánování. Prý záleží na místních komunitách, jak se rozhodnou. Jenomže jen v severovýchodním Illinois je asi 1300 úřadů veřejné správy a 300 místních úřadů - a všechny rozhodují izolovaně! Řeky, potoky a další biotopy přitom samozřejmě protínají všechny tyhle politické hranice a není nikdo, kdo by mluvil za řeku, za prérii, za les. Nebo aspoň někdo, kdo by uceleně plánoval rozvoj tohoto celého území. A to byl další důvod pro založení organizace Openlands - aby se stala místem, kam se můžou lidé obrátit s prosbou o radu, o pomoc apod., protože neexistovalo žádné ucelené vládní vedení, které by to dělalo.
Za ty desítky let už jste posbírali nějaké zkušenosti - mohl byste říct, co jste třeba udělali špatně? A naopak nějaký příklad postupu, který se ukázal být uspěšný?
Pro úspěch - a platí to zřejmě v ČR stejně jako v Chicagu - je nesmírně důležitá dobře informovaná veřejnost. Lidé viděli, že se v Chicagu kácí hodně stromů, ale nikdo nevěděl, kolik jich je. Když pak na základě našich dat zjistili, že jich jen v samotném vnitřním městě bylo 100 tisíc za deset let, uvědomili si, jak obrovské číslo to je. Takže tvrdá data a dostat je k veřejnosti.
Důležité je rovněž pracovat s veřejností a pomáhat jí organizovat se. Když jde jen o pár lidí, je jednoduché o nich říct, že to je skupinka bláznů. Když ale lidé, kteří volí politiky, jasně říkají: chceme parky, chceme čistý vzduch, čistou vodu, chceme možnosti k odpočinku, je to jiné.
Důležitá je i podpora aktivního přístupu k okolí. Když začnete proti něčemu protestovat až ve chvíli, kdy už je skoro všechno rozhodnuto, tak je pozdě.
Potřebujeme taky dobré územní plány a zajistit, aby v nich bylo označeno to, co chceme chránit, dřív, než se začne něco stavět - ať už jde o kulturní a historické hodnoty nebo o otevřené plochy a přírodu. Když se něco zobrazí v územních plánech, máme pak argumenty a můžeme říct: tady mají být zemědělské pozemky, ne nějaké domy.
Tohle jsou tedy naše zkušenosti, které vedly k úspěchům. Co se týká neúspěchů … Měli bychom vzdělávat a informovat i naše volené zastupitele - v tom si myslím, že jsme neudělali dost. Je důležité dostat se k nim okamžitě, jak jsou zvoleni, nebo ještě před tím, než jsou zvoleni, a ptát se jich na jejich názory: Záleží vám na kvalitě ovzduší? Jste pro nezastavěné plochy, pro recyklaci? Je potřeba donutit je k tomu, aby se veřejně vyjádřili a případně i něco veřejně slíbili.
 |
|
| Chicago. U břehu Michiganského jezera je dnes díky plánu Daniela Burnhama volný prostor. | |
| Foto: Terry Evans/www.revealingchicago.org |
Ještě bych se ale vyjádřil k jedné důležité věci. Openlands jsou zaměřeni hlavně na pozemky a vodu, ale to nakonec znamená věnovat se taky dopravě, kvalitě ovzduší, rozvoji obytných čtvrtí, ekonomice - přístup musí být holistický, což v důsledku znamená, že musíme budovat koalice. Často jsme byli mostem, který spojoval různé zájmové skupiny. Ochranářská komunita ve Spojených státech je ale jinak trochu zaslepená a soustředí se spíš jen na divokou přírodu, než aby se zapojila do nějakého chytrého plánování rozvoje a budování koalic. Možná jsou pro ochranáře problémem kompromisy, koalice ale přispívají k širší podpoře daného záměru - mám pocit, že ochranářské hnutí tohle nedělá dostatečně. My v Openlands jsme byli jedni z prvních, kdo se do toho pustil. V Chicagu je například spousta sousedství, která upadají. Budovy byly vypáleny během rasových nepokojů, lidé se z těchto oblastí stěhují pryč a zůstávají tam prázdné domy. Jde často o chudé čtvrti s vysokou nezaměstnaností. Zjistili jsme, že je velmi složité tyto pozemky získat pro vytvoření veřejných zahrad a parků kvůli všem byrokratickým krokům, kterými bychom museli projít. Tak jsme chtěli prosadit zákon, který by tento proces zjednodušil pro veřejně prospěšné projekty. Ve hře byli ale taky lidé, kteří tyto pozemky chtěli získat pro výstavbu drahého bydlení, nových podniků apod. Tak jsme za nimi zašli a řekli jim: Víte, my občas vzájemně bojujeme o nějakou tu parcelu, ve většině případů je ale k dispozici tolik půdy a pozemků, že bychom se mohli dohodnout, kde by mohly být domy a kde parky. Utvořili jsme proto velkou koalici - ti, co se zajímali o výstavbu domů, ti, kterým ležel na srdci ekonomický rozvoj oblasti a vytvoření nových pracovních míst, a my z Openlands. A jako takhle velká koalice jsme byli schopní prosadit změnu zákona, která zjednodušila získání podobných pozemků. Spolupracovat s ostatními znamená být úspěšnější.
Už je to skoro 15 let, co jsem Chicago navštívil. Zřetelně si ale pamatuji, že na břehu jezera je obrovský otevřený prostor. Openlands by tedy měly mít v Chicagu nějaké předchůdce.
Skutečně mají. V roce 1906 se nejdůležitější podnikatelé ve městě, kteří byli sdružení v tzv. Commercial Clubu, což byla exkluzivní společnost předsedů představenstev apod., dohodli a najali architekta Daniela Burnhama. To byl velmi významný architekt a tvůrce územních plánů. Jeho práce je například The Mall ve Washingtonu D.C.
Daniel Burnham v roce 1906 představil proslulý Plán Chicaga, který břeh Michiganského jezera ponechal stranou jako otevřený prostor - předtím byl u jezera průmysl, železnice atd. Burnham měl ale ještě jednoho slavného předchůdce. Už v 19. století totiž Frederick Law Olmsted, který je otcem parkové a krajinné architektury ve Spojených státech (právě on v roce 1850 navrhl Central Park v New Yorku), vytvořil i několik prvních velkých parků v Chicagu.
 |
||
| Slavnostní otevření Parku tisíciletí (Millenium Park) v Chicagu. | ||
| Foto: Terry Evans/www.revealingchicago.org |
Když jsme se chystali slavit stoleté výročí Burnhamova plánu, nastolili jsme otázku: jaký je náš plán pro dalších sto let? Máme v Chicagu nový park nazvaný Millenium Park, který je vlastně dokončením Burnhamova plánu - starosta Daley slíbil, že Chicago k miléniu dokončí Burnhamův plán, a tak na bývalých prostorech železnic vznikl tento poslední díl celého systému parků. Miliony lidí, kteří na břeh jezera chodí, ale vůbec nic nevědí o věcech, kterým dnes musíme čelit. Abychom jich zasáhli co nejvíc, rozhodli jsme se udělat výstavu Revealing Chicago. Fotografka Terry Evans strávila jeden a půl roku fotografováním celé chicagské oblasti z helikoptéry, letadla a horkovzdušného balonu a z jejích snímků jsme nazvětšovali velké fotografie.
Máme k tomu dvě základní sdělení, která se lidem snažíme říct. První zní: politické plánování má smysl. Díky tomu, že David Burnham navrhl Plán Chicaga, máme dnes nezastavěný břeh jezera. Když máte dobrý plán, změníte hodně - z toho je vidět, že na politice záleží. Druhé sdělení zní: všichni, kteří v tomhle regionu žijeme, budeme společně sdílet budoucnost. I když někdo žije ve čtvrti, která je hezká, jinde je čtvrť, v níž je vysoká kriminalita a vysoká nezaměstnanost - a obojí patří do naší společné budoucnosti. Jsme součástí jednoho konkrétního regionu, a proto se musíme dát dohromady a vytvořit představu naší budoucnosti. Stejně jako se sešli Burnham a lidé kolem něj a vytvořili svou představu o budoucím rozvoji Chicaga, z níž dnes máme užitek, musíme i my dát dohromady vizi, ze které budou něco mít naši vnuci, pravnuci atd. - a to při vědomí všech současných problémů, jako je živelné rozrůstání města, doprava atd.
Slyšel jsem, že často jezdíte do Číny. Je to tak?
Ano, dělám to jako dobrovolník ve svém volném čase. Dostal jsem se k tomu díky práci pro Illinois & Michigan Canal National Heritage Corridor. Tam šlo o holistický přístup, který spojoval ekonomiku, historii, kulturu a přírodu v daném říčním systému. Na Kolumbijské univerzitě v New Yorku existuje od roku 1978 Centrum americko-čínské umělecké spolupráce (Center for U.S.-China arts exchange). Jeho ředitelem je skladatel Čou Wen-čung, dnes pětaosmdesátiletý báječný muž. Do Spojených států přišel po 2. světové válce, vystudoval kompozici, stal se profesorem, skladatelem. Byl přesvědčen, že Američané a Číňané mají jen málo možností vzájemně se setkávat a poznat, a proto vytvořil tohle centrum. Uspořádali například různé koncerty, divadelní představení apod.
Na jihu Číny je provincie Jün-nan, která je velká asi jako Francie a je hodně různorodá. Žije v ní asi 25 různých etnických skupin, které představují skoro polovinu populace - to je v Číně velmi neobvyklé, jinde je většinou 90 a víc procent Chanů, tedy převládajícího čínského etnika. V provincii je i obrovská biodiverzita, protože zahrnuje oblast od velmi vysoko položených území na hranici s Tibetem až po nížinné tropické pralesy, které nebyly dosud pokáceny, což je v Číně něco neslychaného. Vy si možná myslíte, jak jste v České republice převzali špatné návyky Američanů, ale tam je to ještě desetkrát horší. V Číně například spousta lidí jezdí na kolech, oni jim ale pomocí buldozerů ubírají prostor ve prospěch aut. Politika v Číně je všeobecně hrozná. Ale uvidíme časem, ono se to mění.
Každopádně provincie Jün-nan je v tolika směrech neobvyklá, že se americká vláda a Fordova nadace obrátily na centrum a poprosily ho, zda by se mohlo stát zastřešující organizací, která by přivedla dohromady různé mezinárodní organizace a jejich partnery na čínské straně, aby společně vytvořily strategie pro růst provincie, který by zároveň dokázal zachovat její bohatství. A protože se profesoru Čouovi líbila moje dosavadní práce, stal jsem se v první polovině 90. let členem rady centra a přidal se k nim. Právě teď pracujeme na dvou projektech. Jedním je vytvoření národního parku na hranicích s Barmou. Snažíme se vytvořit program, který dané území nezničí a zároveň zlepší životní podmínky venkovanů.
Druhým projektem je záchrana města Wej-šan ze 14. století na jižní hedvábné stezce, která procházela právě provincií Jün-nan. Jižní hedvábná stezka není tak známá jako severní hedvábná stezka, ale je o 500 let starší a má velmi bohatou historii. Wej-šan je velmi hezké město a oni chtějí pro turisty zachránit jak město, tak zemědělskou krajinu kolem.
Můžete prozradit nějaké zkušenosti ze zakládání národního parku v jižní Číně?
Je to opravdu výzva. Práce s vědci a s lidmi z akademického prostředí je skvělá. Naopak práce s vládou je poněkud komplikovaná.
 |
|
| Krajina v čínské provincii Jün-nan. | |
| Foto: Openlands |
Máte na mysli vládu provincie?
Mám na mysli vládu a správu na jakékoli úrovni. Mění se každých čtyři pět let, noví lidé jsou často dosazováni z jiných míst. To hlavní, co dnes Číňany zajímá, je obrovská výstavba, rozrůstání měst, masivní, naprosto neudržitelný rozvoj. A taky je v Číně v současnosti obrovská korupce. Neříkám, že všichni politici jsou zkorumpovaní, ale mnozí ano. I když najdete nějaké vlivné lidi, kteří vás podporují, i když vás dokonce podporují místní lidé, není nic jistého. V Číně je stále systém, v němž hodně příkazů přichází shora. Vlastně je tam systém, který v určitém smyslu přebral ty nejhorší vlastnosti kapitalismu i komunismu. Na jedné straně je to takový bezuzdný, agresivní kapitalismus. Pokud se neptáte na lidská práva, můžete dělat, co se vám zachce. Například jeden z vedoucích představitelů oblasti, v níž se rozkládá předpokládaný národní park a kterého nemám moc v oblibě, pronajal historickou část města developerské firmě na 40 let i s lidmi, kteří tam žijí. Developer si s nimi prostě může dělat, co chce, třeba je vystěhovat, má absolutní volnost. To je šílené. Zároveň ale v čínské společnosti zůstávají silné prvky komunistického systému s jeho neodkladnými příkazy shora.
Jezdím do Jün-nanu zpravidla dvakrát ročně - a občas nemůžu věřit svým očím, k jakým změnám za uplynulý půl rok došlo. Hlavní město provincie, Kchun-ming, které má asi čtyři miliony obyvatel, za ty roky úplně předělali. Zůstalo už jen pár míst, která jsou stejná jako při mé první návštěvě před 13 lety. V roce 1999 například postavili nové letiště a teď už ho bourají a stavějí nové. Celá země se neuvěřitelně mění, člověk neví dne ani hodiny, co se kde stane. Tahle nejistota, proměnlivost a nespolehlivost je při práci dost velká nepříjemnost. Zároveň ale v zemi roste počet lidí, kteří se hluboce a vážně starají o své kulturní a přírodní dědictví, o ochranu přírody, o záchranu památek - a pracovat s nimi je skvělé. Celkově to ale není jednoduché, obyčejní lidé třeba nemají proti všeobecnému budování jakoukoli obranu.
Příroda se nemění? Je tam vůbec ještě místo pro národní park?
Jün-nan je velmi zvláštní provincie. Jsou v ní oblasti, které jsou naprosto výjimečné a významné z celosvětového hlediska. Naším partnerem je i chicagské Fieldovo muzeum, které do Číny vyslalo 13 vědců. Společně s nimi tam bylo 15 čínských vědců a dohromady udělali v oblasti Kao-li-kung-šan takový rychlý biologický průzkum. Během deseti dnů zjišťovali, jací tam žijí ptáci, hmyz, rostliny, savci, plazi atd. Šlo jen o rychlé posouzení, které mělo naznačit základní obrázek o daném území - a zjistilo se, že jde pravděpodobně o místo s největší biodiverzitou v Číně a možná i na světě. Jde o horský masiv, na jehož východních a západních svazích panují velmi rozdílné přírodní podmínky, rovněž geologie území je dost složitá, jsou tam například malé kapsy, na nichž žijí endemické rostliny a endemičtí živočichové.
V souvislosti s konáním olympijských her v Pekingu Číňané budují co nejvíc atrakcí po celé zemi. Snažíme, aby pochopili, že tak jedinečné území unese jen určitou turistickou zátěž. Kao-li-kung-šan nemůže sloužit masovému turistickému průmyslu. Uvažujeme proto o malé oblasti, kam by mohlo jezdit velké množství lidí, a o vlastním jádru parku, které by bylo přístupné jen velmi malému počtu návštěvníků. Je těžké to vybalancovat, protože v Číně milují obrovské autobusy plné lidí - jenomže když ty pustíte do rezervace, tak ji zničíte. Snažíme se tedy dát do kupy informace a na jejich základě něco naplánovat, a ne jen rozhodnout: vybudujeme obrovské hotely, bazény, tenisové kurty a hotovo. Nevím, jestli uspějeme. Ale budeme se o to snažit.
Původní verze tohoto rozhovoru vyšla v tištěném Ekolistu 08-09/2007.
reklama
