Pecho: Klima se mění kvůli naší spotřebě. Musíme se naučit žít skromněji

Jozef Pecho (*1981) vystudoval fyzickou geografii a geoekologii na PrF UK v Bratislavě. Pracuje v Ústavu fyziky atmosféry AV ČR, kde se zabývá proměnlivostí a změnou klimatu, modelováním extrémních srážek a hodnocením dopadů změny klimatu.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Martin Mach Ondřej / Ekolist.cz

V dubnu letošního roku byla zahájena ratifikace klimatické dohody, která byla uzavřena na podzim v Paříži. Znamená to, že jsme zachráněni?

Ta dohoda měla přijít už v roce 1992 na summitu v Riu de Janeiru. Teď se nacházíme v okamžiku, kdy už pociťujeme, že máme vážný problém. A čeká nás ještě hodně dlouhá cesta k tomu, než se začnou dělat konkrétní účinné kroky vedoucí ke snižování emisí. A když se na to podíváme z širší perspektivy, zatím jsme toho pro ochranu klimatu mnoho neudělali, čehož je třeba následkem, že globální emise CO2 rostou rekordně rychle.

Ale jak se říká, nikdy není pozdě. Pozitivní je, že jsme se už konečně dohodli, že s tím chceme něco dělat. Teď je důležité, jak se dohoda naplní. Paříž na sebe mimo jiné strhla rozhodně velkou pozornost a to nejen politiků, ale i veřejnosti. Bylo to skvělé pro osvětu a z tohoto pohledu její dopad hodnotím velmi pozitivně.

V Paříži se státy dohodly, že je nezbytně nutné udržet nárůst globální teploty pod dvěma stupni Celsia a pokud možno se snažit, aby ten nárůst byl jen jeden a půl stupně. Proč hraje tak velkou roli oteplení o dva stupně Celsia? Dneska ráno bylo o pět stupňů méně, než je teď odpoledne…

Je velký rozdíl mezi tím, jaká je aktuální teplota tady na teploměru a tou globální průměrnou. Globální průměrná teplota je statistický údaj, který se získává zprůměrováním dat z desetitisíců meteorologických stanic po celém světě. A vychází se z denních údajů nashromážděných minimálně za třicet let. Čili je to průměr spočítaný pro celou planetu za vcelku dlouhé období. Holocenní průměr za posledních přibližně 14 tisíc let byl asi 14,5 stupňů Celsia.

My i naše zemědělství jsme adaptovaní na průměrnou teplotu 14,5 stupně Celsia.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | marfis75 / Flickr

A proč vadí, že se to zvýší o dva stupně? Co tak podstatného se změní?

Po dobu celého holocénu, v době, kdy jsme vyvinuli zemědělství a dali vzniknout naší civilizaci, bylo v průměru těch 14,5 stupňů Celsia. Na tuto hodnotu jsme prostě adaptovaní. Nejen my lidé jako biologické organizmy, ale i naše zemědělství. Vyšlechtili jsme určité různé zemědělské odrůdy pro jednotlivé klimatické zóny. Stejně tak naše města, domy a celá technická infrastruktura jsou stavěné na určité stabilní klima. Jistě, stavební normy lze změnit, to je technicistní záležitost, ale na stabilní klima jsou adaptované i ekosystémy, u kterých se to změnou norem nevyřeší.

Pro některé důležité planetární ekosystémy, jakými jsou amazonské deštné pralesy nebo Velký bariérový útes u Austrálie, je již jednostupňové zvýšení průměrné teploty problém. Na Velký bariérový útes má například velmi negativní vliv oteplování a zvyšování kyselosti moře. Většina živočichů reaguje na takový teplotní a chemický stres migrací, ale koráli nemohou tak rychle migrovat a jednoduše hynou. To pozorujeme už teď, kdy jsme svědky oteplení o jeden stupeň Celsia. Za zmínku stojí fakt, že více než třetina australského bariérového útesu je již nenávratně zničená a mrtvá. Pokud se oteplí ještě o půl stupně Celsia, pak je vcelku jisté, že více než 90 procent všech korálů na světě vyhyne.

Líbí se Vám rozhovor? Přispějte na další

Co znamená, když vyhynou koráli?

V tropických mořích se téměř veškerý život točí kolem korálů, víc jak 90 procent biodiverzity moří je na ně navázáno. Tvoří jej bohatý a složitý ekosystém, který je možno srovnat jen s tropickým deštným pralesem. Pokud tento ekosystém zanikne, pak to bude mít zásadní dopad na biodiverzitu v mořích na celém světě. Bude to mít tedy dopady i mimo tropické oblasti, rybářům se sníží výlov ryb, což může ohrozit naši potravinovou bezpečnost. Dopady to bude mít i na ekonomickou stabilitu tropických regionů, které žijí z turismu. Žijící koráli jsou krásné a ročně se za nimi potápí tisíce turistů. Pokud vyhynou, pak je celkem možné, že turisté ztratí o tyto oblasti zájem.

Změny teploty a chemismu vody vedou k blednutí korálů a jejich úhynu.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | John Howell / Flickr

Ale nejde jen o koráli. Oceány jako takové jsou důležité coby zdroj kyslíku. Často se hovoří, že plícemi planety jsou tropické pralesy, ale stejně často se zapomíná na význam mořské biosféry, která produkuje více než 70 procent veškerého kyslíku na Zemi. Je to tím, že tropické pralesy v noci spotřebují většinu kyslíku, který přes den vyprodukovaly. Nechci tím nijak snižovat jejich význam, mají i jiné důležité funkce než je produkce kyslíku, ale je třeba si uvědomit, že tím nejdůležitějším ekosystémem, který ho do atmosféry dodává, je moře a fytoplankton v něm.

My teď prostřednictvím oteplování měníme chemismus mořské vody, což může být pro fytoplankton zásadní problém. Někteří vědci varují před tím, že pokud překročíme hranici oteplení o dva stupně Celsia, pak to může v ekosystémech způsobit nevratné změny a nevratná poškození. Týká se to zmíněného Velkého bariérového útesu, tropických pralesů, Golfského proudu, permafrostu nebo třeba ledu v Arktidě. Je možné, že po kolapsu některého z těchto ekosystému by se mohly spustit procesy, které nebude možné zastavit a které povedou ke skokovému oteplení a rychlé klimatické změně na celé Zemi.

Abych to uvedl na příkladu. Tání permafrostu, tedy trvale zmrzlé půdy na severní polokouli, může vést k uvolnění velkého množství metanu, který je teď zamrzlý v půdě. Metan je velice silný skleníkový plyn a roztání permafrostujeho uvolnění do atmosféry by vedlo k dalšímu rychlému oteplování.

S tím se v těch scénářích IPCC počítá?

Zatím se s tím moc nepočítá, a to je jejich hlavní nedostatek. Scénáře IPCC počítají víceméně jenom s lineárním nebo jen pomalu se zrychlujícím nárůstem koncentrace skleníkových plynů, čemuž odpovídá určitá trajektorie budoucího oteplování. Se skokovým oteplením, způsobeným například roztáním permafrostu a náhlým nárůstem obsahu metanu v atmosféře, nepočítají. Během deseti či dvaceti let by se globálně mohlo oteplit i o pět stupňů. Z historie víme, že takováto skoková oteplení se už stala. Z historie víme, že podobná skoková oteplení se už pravděpodobně stala, například během hypertermálneho období PETM před 55 miliony roky, a mohou se tak nejen zopakovat, ale mohou být dokonce rychlejší, pokud současné oteplení urychlí silné pozitivní vazby ze strany metanu. (Pozn. red.: Upřesněno 16.6.2016). A pokud by se to stalo nám, tak nás chraň Bůh. Na takovou změnu nemáme připravená žádná adaptační opatření či technologii a byl by to pro nás velký problém. Taková změna klimatu by s sebou přinesla ohromný nárůst extrémních projevů počasí a znamenala by tak neodvratitelný kolaps civilizace jak ji známe dnes.

Už dnes pozorujeme, že se prodlužují období sucha. Na snímku údolní nádrž Šance po loňském létě.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Povodí Odry

Centrální Evropa se oproti předindustriální době už ohřála o necelé dva stupně Celsia, tedy asi o dvojnásobek globálního průměru. A očekává se, že pokud se globálně oteplí do poloviny století o další stupeň Celsia, tak Česko čeká oteplení o minimálně dva až dva a půl stupně Celsia. Teplotní změna sama o sobě nemusí být nijak zásadní, horší budou doprovodné jevy. Už dnes pozorujeme, že se nám prodlužují období sucha. A sucho prostě bude víc extrémní a bude taky trvat déle než v minulosti. Klesne hladina spodní vody, řekami poteče méně vody, vyschnou prameny. Bude víc dnů s extrémními vedry a bude víc extrémních srážek.

S oteplováním jde ruku v ruce i to, že se zvyšuje odpar vody z oceánů a kvůli tomu je atmosféra nejenom vlhčí, ale i náchylnější na výskyt mimořádně vysokých úhrnů srážek. Jejich nepříjemnou vlastností je, že jsou silné, nárazové a přicházejí v krátkých časových periodách. Krajina ale nedokáže takové srážky efektivně využít, protože voda padne na vysušenou půdu, kde se nevsákne a krajinou rychle proteče. Takový srážkový režim podporuje vysychání krajiny, což bude pro nás velký problém, na který bychom se měli co nejdřív připravit. Přestat plýtvat vodou a vodu efektivně zachycovat a efektivně využívat.

Dá se na tom oteplení najít něco pozitivního?

Jen málo. Prodlouží se například vegetační období. Kdybychom tohle dokázali dobře využít, a naučili se současně efektivněji hospodařit s vodou, pak můžeme mít v budoucnu výnosnější zemědělství.

Má to ale rizika v podobě nevyzpytatelného extrémního počasí. Může se snadno stát, že zemědělci budou mít v příznivých létech naprosto výjimečné sklizně. Anebo také nesklidí nic, protože jim to počasí a sucho zničí.

Jak se má na změny klimatu připravit obyčejný člověk?

Pokud bychom se bavili o tom, jak zmírnit dopady klimatické změny, jak je zpomalit, pak svou roli samozřejmě hraje spotřeba každého z nás a cesta je v uskromnění se a v efektivnějším využíváním zdrojů a energie.

Co se týče adaptace, pak zásadní problém bude extremita počasí, především u nás ve střední Evropě. Rozhodně se vyplatí mít dům či byt, který je odolný, ve kterém snáz přečkáte vlny veder nebo sucha. Je celá řada technických řešení, jak upravit stávající bydlení.

Bydlení ve městě bude kvůli tepelným ostrovům, nedostatku zeleně a vody méně příjemné než bydlení na venkově.. Tam sice není taková dostupnost služeb a pohodlí života, ale můžete spíš ovlivnit, jak vypadá bezprostřední okolí, co tam roste, co pěstujete, jak hospodaříte s vodou a jak si uzpůsobíte svůj dům.

Klimaskeptik Václav Klaus a jeho vliv na debatu o klimatu

Klimatologové se v jistou chvíli zařekli, že nebudou s Václavem Klausem diskutovat, protože je to demagog, a zalezli do svých kanceláří.

Licence | GNU Free Documentation License (Svobodná licence GNU pro dokumenty)

Foto | Derhuti / Wikimedia Commons

Jaké je současné klima debaty o změnách klimatu? Svého času do ní velice významně zasahoval ze své pozice prezidenta klimaskeptik Václav Klaus. Jak to ovlivnilo vnímání klimatické změny?

Myslím, že to diskuzi o klimatické změně ovlivnilo dost zásadně, k naší velké škodě. Václav Klaus si vykládal snahy chránit klima a omezování emisí skleníkových plynů jako snahy omezit ekonomiku a její růst, což vnímal v podmínkách neoliberalismu a volného trhu jako nepřekonatelný problém. A lidem to uměl podat v duchu: „Pozor, omezování skleníkových plynů vám nepřinese žádné výhody, naopak vás to bude něco stát.“ Tím zahrál na velmi citlivou strunu.

Klimatologové se v jistou chvíli zařekli, že nebudou s Klausem diskutovat, protože je to demagog a celý problém bagatelizuje, zalezli do svých kanceláří a až na menší výjimky ho zcela ignorovali. Teď se k tomu vracet je již trochu zbytečné, ale v době, kdy byl Klaus prezident a z této pozice tvrdil takové věci, měli klimatologové vystoupit a prezidentu Klausovi oponovat a to velice důrazně.

Proč se to nestalo?

Možná si jednoduše řekli, že se s ním nebudou bavit, protože je to člověk, který neví, k čemu se vyjadřuje. Mimochodem, je zajímavé, jak se Klaus ve svých obavách, že snahy omezovat emise z alternativních energetických zdrojů poškodí naši ekonomiku, spletl. Rozvoj nových technologií je teď důležitou součástí rozvoje evropské i české ekonomiky. Přináší nové pracovní možnosti, protože obnovitelné zdroje jsou náročnější na práci než konvenční zdroje.

Václav Klaus tím, že byl prezidentem dlouho, měl možnost svoje myšlenky do společnosti otiskovat poměrně razantně. A odkaz jeho vidění je ve společnosti stále cítit. Česká veřejnost je k tématu klimatických změn velmi skeptická, týká se to i odborné veřejnosti – čest výjimkám.

Německý klimatolog Hans Joachim Schellnhuber se jednoznačně vyslovil pro to, že když vědec v rámci své profese zjistí něco, co může pro lidstvo znamenat hrozbu či riziko, pak má morální povinnost to sdělit.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Martin Mach Ondřej / Ekolist.cz

Nedávno tu byl na přednášce německý klimatolog Hans Joachim Schellnhuber. A ten se jednoznačně vyslovil pro to, že když vědec v rámci své profese zjistí něco, co může pro lidstvo znamenat hrozbu či riziko, pak má morální povinnost to sdělit. Myslím si, že většina českých ale i slovenských klimatologů nic takového nedělá.

Nehraje u nás roli vnímání, že buď je člověk seriózní vědec, nebo je aktivista, ale těžko může být oboje najednou? Je slučitelné, aby byl vědec zároveň aktivista?

To je rozhodnutí každého vědce. Do aktivismu nemůžete nikoho tlačit, protože je to spíše otázka jeho svědomí a morálky. Já si osobně myslím, že to slučitelné je. Nemusíte se přeci stát hned členem nějaké aktivistické organizace. Můžete si dělat svou odbornou kariéru a zároveň sdělovat společnosti všechno, co je potřebné vědět, a to například i ve svém volném čase. Jako je někdo vědec a ve volném čase dobrovolný hasič, tak může být i vědec a ve volném čase popularizátor a občanský aktivista v tématu klimatické změny.

Klimatická změna je pro lidstvo hrozba a vůbec ne pěkná vyhlídka. Není tohle to taky jedna z věcí, která lidem brání to téma nějak přijmout?

To je velmi dobrý postřeh. A je to velký problém. Velká část dopadů bude negativních, těch pozitivních bude jen málo a rozhodně nepřeváží negativa.

Ale je tu ještě jeden zásadní problém, a to média, jinak řečeno způsob, jakým k tématu klimatické změny přistupují. Nám klimatologům média dělají medvědí službu už jenom tím, když přicházejí s přehnanými, bombastickými až katastrofickými titulky. Všechno, téměř každá katastrofa se dnes dává do souvislosti s klimatickými změnami a lidé už začínají být na takové zprávy apatičtí. Když se nakonec objeví něco více seriózního, zůstává to bez povšimnutí, a to je velká škoda.

Jaké je řešení?

V tom, že se novináři zaměří na věcnost a korektnost. Chybí mi tu poctivá investigativní žurnalistika, která by dokázala tohle téma analyzovat nejen z pohledu současného stavu, ale i hledat řešení a cesty a ukázat lidem jakýsi manuál, co by bylo potřebné dělat, abychom se z tohoto problému dokázali dostat. Někdy mám podezření, že o tohle novinářům moc nejde, důležitější je pro ně čtenost a tedy i bulvárnost, jinými slovy stabilní přísun finančních prostředků.

A není tohle taky zodpovědnost klimatologů, aby vzdělávali veřejnost a novináře?

Problém je, že většina klimatologů nemá zájem se mediálně exponovat. Jednak vědci jsou hlavně placení za vědu a vědecké výsledky. A pak je tu druhý problém v tom, že když se rozhodnete vstoupit do veřejné debaty, nevystačíte si jen se znalostmi z odborné klimatologie, ale potřebuje mít vlastně celospolečenský rozhled, rozumět geopolitice, hydrologii, bezpečnosti, energetice, morálce, psychologii. A je jasné, že to je na jednoho klimatologa hodně.

Měl by tu fungovat nějaký „klimatologický“ institut, kde by se mohli dát dohromady jak klimatologové, tak i vědci z jiných vědních oborů, který by dokázal lidem srozumitelně zprostředkovat vědecké poznatky a hledat smysluplné řešení, přinášet návrhy, co je možné dělat ve městech, na venkově, doma, v obcích, ve firmách a nakonec jak je možné se s tímto problémem vypořádat i ve své hlavě.

Proč takový institut není?

Není tady dostatečná vůle a poptávka, ani občanská ani politická. Asi bychom ani nedokázali dát dohromady dostatek lidí, kteří by to toho šli s odhodláním a potřebným nadšením. Ale je to potřeba. Například i kvůli tomu, abychom lidem dokázali vysvětlit, proč v posledních létech dochází k četnějším migračním vlnám do Evropy a v čem je možné hledat příčiny. Příkladem jsou syrští uprchlíci v Evropě. Ta imigrační vlna byla - když už ne způsobena, tak silně posílena - několikaletým suchem v Sýrii. Je vcelku jasné, že současná vlna uprchlíků nebude poslední. Další vlny uprchlíků mohou destabilizovat celou Evropskou unii či jiné rozvinuté regiony světa. Ale hrozba destabilizace EÚ může být i vnitroevropská, stačí série vážných přírodních katastrof, které nebudeme schopni ekonomicky sanovat.

Změna klimatu a biopaliva

Vojtěch Novotný v rozhovoru pro DVTV řekl, že kdyby si měl zvolit mezi záchranou biodiverzity a záchranou klimatu, pak by volil záchranu biodiverzity.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | DVTV

Skočím teď trochu na jiné téma. Biolog Vojtěch Novotný nedávno v DVTV v souvislosti s pěstování biopaliv zmínil, že kdyby si měl zvolit mezi záchranou biodiverzity a záchranou klimatu, pak by volil záchranu biodiverzity. Co byste volil vy?

Ono to jedno souvisí s druhým. Pokud bojujete za záchranu biodiverzity, automaticky bojujete i za záchranu klimatu. Biodiverzita jednoduše podporuje příznivé klima, ale funguje to samozřejmě i naopak.

Jenže v reálu se děje, že v rámci snahy chránit klima se začne podporovat pěstování biopaliv, což konkrétně v Indonésii vede k ohromnému tlaku na původní pralesy, protože se chce, aby se tam pěstovala palma olejná. To je přeci ukázkový příklad toho, jak zájem chránit klima může jít proti zájmu chránit biodiverzitu, ne?

Ne, to je příklad toho, kdy záměr chránit klima jde paradoxně sám proti záměru chránit klima. Je řada studií, které ukazují, že pěstování biopaliv ohrožuje potravinovou bezpečnost na západě. 40 procent americké produkce kukuřice jde na výrobu biopaliv, a to není v pořádku. A podobná situace je i v Indonésii, kde se kvůli produkci oleje pro biopaliva těží vzácné pralesy. Přitom energetická návratnost pěstování biopaliv je skoro nulová a s jejich výrobou je spojeno ohromné množství skleníkových plynů, které vedou k oteplování. Dnes už vědci ví (a věděli to již dávno), že podpora biopaliv jde proti ochraně klimatu. Já si osobně myslím, že biopaliva by se měla zrušit úplně. Není to prospěšné ničemu.

Jaká je tedy cesta, jak uspokojit naši potřebu energie, aniž bychom při tom zničili biodiverzitu?

Pokud půjde společnost cestou neustálého růstu spotřeby, tak tenhle problém nikdy nevyřešíme. Myslím, že nejdůležitější a nejtěžší krok bude omezit naši spotřebu. Až v druhé řadě má smysl vymýšlet alternativní zdroje energie.

Rozhodně to není cesta, kterou se vydala například Čína. Ta mohutně investuje do obnovitelných zdrojů energie. Ale nárůst čínské spotřeby energie je rychlejší, než nárůst podílu obnovitelné energie. A ten rozdíl vykrývají rychlým budováním nových uhelných elektráren či obřích přehrad.

My, jako globální civilizace, musíme pochopit, že abychom dokázali uspokojit svoje potřeby, musíme začít žít šetrněji. Nemůžeme jednoduše žít na úkor planety a budoucích generací.

A vidíte nějakou cestu, jak se s klimatickými změnami vypořádat?

Stále se hovoří o nutnosti využívat obnovitelné zdroje, efektivněji nakládat s energií a podobně. Ve veřejné debatě se ale úplně zapomíná na to, že problémem je hlavně míra našeho konzumu. To nikdo lidem nevysvětluje.

Papež František vyzval lidi k uskromnění a varoval před ničením planety.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | giulio napolitao / Shutterstock.com

Čest výjimkám. Příkladem budiž papež František, který nedávno vydal encykliku Laudatio Si´, zaměřenou nejen na environmentální problémy, ale i společenské. Celý text, i když filozofický, je napsán velice přístupným jazykem. To je velmi cenné.

On tam mimo jiné říká, že bychom se měli víc uskromnit. Jistě, dobrovolná skromnost je hezká myšlenka, ale má vůbec šanci dnes někoho oslovit? V naší společnost, která je bytostně spotřební? Je možné lidi nějak motivovat k větší skromnosti?

Například zvýšením cen. Liberální kapitalismus nezohledňuje škody na životním prostředí spojené s těžbou surovin. Privatizoval sice přírodní zdroje, ale do koncové ceny výrobků se nepromítnou skutečné náklady a tzv. externality. Příklad Britské Kolumbie však jednoznačně ukazuje, že tento přístup v praxi funguje, a to velice úspěšně. V roce 2008 Britská Kolumbie zavedla uhlíkovou daň - produkty, které mají větší uhlíkovou stopu, jsou tam prostě dražší. Pohonné látky třeba. Průměrná spotřeba domácností Britské Kolumbie jde od roku 2008 dolů, a co je důležité, snížila se celková spotřeba fosilních paliv. Přitom HDP Britské Kolumbie stoupá, zřejmě díky rozvoji zelených technologií, nejrychleji v celé Kanadě. Jsou tedy příklady, že to jde a že snížení spotřeby neznamená ekonomicky úpadek či dokonce kolaps společnosti.

Abych ale navázal na to zvýšení cen. Dřív byly některé služby luxusní, dnes jsou běžně dostupné. Do Sao Paula se dostanete letecky za 7 tisíc korun. To je nepřijatelné. Je potřeba najít ekonomické nástroje, které z této environmentálně náročné služby udělají znovu luxusní zboží.

Nejsem rozhodně za žádnou „zelenou“ diktaturu, stačilo by v ekonomice a ve volném trhu zohlednit skutečné ceny zboží a služeb. Tedy započítat škody, které daná služba či zboží působí na životním prostředí.

Čili naše konzumní společnost by si měla uvědomit, že příčinou klimatické změny je konzum, a změnit se. Přeměnit se na nějakou postkonzumní společnost….

Ano, přesně tak. A jak vidíme na příkladech z Britské Kolumbie nebo třeba Bhútánu, docílit změnu ve fungování společnosti je reálné. Celý problém klimatické změny má v sobě morální i etický aspekt. Jedna strana změny klimatu je, že měníme teplotu atmosféry, měníme její chemismus, to má různé dopady, které můžeme sledovat – a zdá se, že tyto dopady a projevy se stále zhoršují. Morální aspekt souvisí s naší spotřebou. Tím, jak v současnosti rychle spotřebováváme, dáváme stále nižší šanci našim potomkům žít na planetě ve snesitelných podmínkách. Naše sobeckost a touha po krátkodobém prospěchu v nás blokuje potřebu chovat se odpovědně vůči budoucím generacím.

Dnešní spotřebitel nevnímá negativní dopady své spotřeby na životní prostředí, nevidí je, protože si prostě nakoupí v supermarketu a víc ho nezajímá, důležité je pohodlí a to, že nic nemusí dlouze řešit. Nastavení celé společnosti nás motivuje ke spotřebě a k plýtvání, a k tomu, že není potřebné se nad tím pozastavovat.

Tohle je myslím důležité dostat k lidem. Omezit globální oteplování je možné tím, že povedeme méně materiálně náročný život. Což neznamená méně kvalitní. To je ale věc, která náleží spíš než klimatologům humanitním a společenským oborům.

Líbí se Vám rozhovor? Přispějte na další