Tomáš Gremlica: Obnova brownfields je pomalá

"Dokud nemáme uklizeno v zastavěném území obcí a měst, nemůžeme si dovolit zabírat k zástavbě nová a nová území z volné krajiny," říká v rozhovoru nejen o rekultivacích Tomáš Gremlica z nevládní organizace Ústav pro ekopolitiku.

Tomáš Gremlica, Ústav pro ekopolitiku.
Foto: Jan Stejskal/EkoList

EkoList: Můžeme kladenskou zkušenost, kde se příroda za nějaký čas sama zahojila (víc viz článek Budeme chránit haldy po těžbě černého uhlí?), přenést například na Mostecko nebo další místa v republice?
Tomáš Gremlica: To je dost těžká otázka. Na Kladensku je narušení krajiny vzhledem ke způsobům těžby zcela odlišné od příkladů velkoplošných rekultivačních aktivit v severozápadních Čechách. Vzhledem k dlouhé historii těžby černého uhlí na Kladensku jsou dnes navíc mnohé haldy do krajiny začleněny a staly se její součástí. Zpětně do nich zasahovat by znamenalo obrovské a zbytečné výdaje z veřejných rozpočtů. V případech některých menších lokalit by se zřejmě podobně jako na Kladensku dalo postupovat i v severozápadních Čechách. Je otázka, co dál s plošně velmi rozsáhlými lokalitami, kde už byly rekultivace zahájeny. Jestli v nich pokračovat, jestli na ně bude dost peněz, těžko říct.

Neměli bychom nechat na pokoji i místa opuštěná před pár lety?
Obecně v současné době existují čtyři způsoby, co s narušenou krajinou dělat. Zaprvé jsou to velkoplošné a velmi nákladné rekultivační procesy, při nichž se projektanti a krajináři snaží mimo jiné i krajinu na Kladensku uvést do „původního, idylického“ stavu. Krajina pak bude plochá, všechny terénní vlny se zplanýrují a vytvoří se něco na způsob anglického parku. Málokdo si však uvědomuje, že to sice možná bude za několik desítek let hezké na pohled, zároveň ale druhově velmi chudé. Žádný přírodě blízký ekosystém takhle nevznikne.

Druhým způsobem jsou citlivé rekultivační práce, při nichž se přesně vymezí, jaký druh rekultivace chceme, jestli to bude lesnická rekultivace nebo třeba rekultivace směřující k vytvoření nějakého prvku územního systému ekologické stability. Pak musíme pečlivě naplánovat a vytipovat například dřeviny, které v dané lokalitě vysadíme, aby plnily nejen svou ekologickou funkci, ale aby například místo chránily ještě proti erozi. To se musí dělat citlivě, protože navézt někam ornici a vysázet z hlediska lesnické ekonomiky cenné dřeviny znamená, že biodiverzitu v dané lokalitě značně ochudíme.

Nastupuje třetí druh rekultivačních aktivit, kdy se podobných opatření dělá minimum, třeba se jen pionýrské dřeviny, které lokalitu osidlují, doplní dřevinami, které by ty pionýrské v budoucnu tak jako tak nahradily.

Čtvrtým přístupem je nechat lokalitu ladem bez jakýchkoli opatření. To je sice nejlevnější, ale v místě zůstanou černé skládky odpadů nebo budovy, které jsou tak zdevastované, že mohou znamenat ohrožení pro případné návštěvníky. Když to shrnu: opatření ano, ale pečlivě vybraná, vyprojektovaná a se zajištěným financováním.

Dlouhodobě se zabýváte tzv. brownfields a suburbanizací. Je možné vysledovat nějaké výrazné změny, jak s místy v krajině posledních patnáct let nakládáme?
Ústav pro ekopolitiku se zabýval jak neregulovaným růstem městských aglomerací (tzv. extrémní formou suburbanizace), tak využíváním tzv. brownfields, což jsou česky řečeno zdevastované a nevyužívané plochy a objekty. Můžeme říct, že zejména od druhé poloviny devadesátých let v dříve volné krajině intenzivně vyrůstají nové komerční, logistické i průmyslové areály. Naproti tomu v zastavěných územích obcí zůstává velké množství zdevastovaných a nevyužívaných ploch a objektů, ať už jde o bývalé průmyslové podniky nebo vybydlené bytové domy. Domnívám se, že dokud nemáme uklizeno v zastavěném území obcí a měst, nemůžeme si kvůli rozloze našeho státu dovolit zabírat nová a nová území z volné krajiny k zástavbě.

Co se v polovině 90. let stalo?
Zhruba v té době došlo k největším krachům rozsáhlých průmyslových podniků, viz například Poldi Kladno. Zároveň v druhé polovině devadesátých let zvýšilo ministerstvo průmyslu a obchodu a jeho zprostředkovatelská agentura CzechInvest snahu přitáhnout zahraniční investory a připravit jim investice ve zpracovatelském průmyslu. Všechny tyto aktivity samozřejmě souvisejí s transformací ekonomiky.

Po celou tuto dobu sílí hlasy, které na negativní dopady zabírání volné krajiny upozorňují. Poučili jsme se už trochu?
Objevují se takové aktivity, dokonce i CzechInvest má dnes vlastní podprogram, který je zaměřen na revitalizaci brownfields. Pokud se ale podíváme na celkové objemy financí, které jdou do investičních záměrů na zelené louce, a srovnáme je s investicemi do revitalizací brownfields, vidíme obrovský rozdíl ve prospěch investic na zelené louce. Revitalizace brownfields probíhá velmi pomalu a je nesystematická. Obce ani stát vůbec nezaujaly stanovisko, které si tento vypjatý problém zaslouží. Jde o to pohlížet na krajinu jako na celek a při rozvoji urbanizovaných území hledat cesty, které jsou aspoň trošku rozumné, když už ne udržitelné.

Investice přitom vyvolávají další otázky. Přibližně polovina z nich směřuje do automobilového průmyslu. Chce být naše země pouze montážní linkou pro automobilový průmysl, nebo se chce věnovat i jiným aktivitám v rámci moderního průmyslu a stát se konkurenčně schopnou zemí?

Jiný příklad současného nakládání s krajinou: Bývalý hutní a ocelářský gigant Poldi Kladno leží na ploše přibližně 500 hektarů. Na tomto území v dobách největšího boomu podniku pracovalo 21 000 lidí. Naproti tomu nově vytvořená průmyslová zóna Kolín–Ovčáry, kde se předpokládá vznik 2700–3000 pracovních míst, zabírá celých 360 hektarů.

Zatím mluvíme o průmyslu, ale ono se to netýká jen jeho ...
Ano, týká se to i obytné zástavby a dalších komerčních aktivit. Zde se objevuje i soupeření jednotlivých měst a obcí. Příkladem může být Brno, které v devadesátých letech různým zahraničním investorům umožnilo výstavbu velkých komerčně zábavných center na svém administrativním území. Pak se ale lidé v Brně dohodli, že už toho bylo dost a další výstavbu omezili. Zahraniční investoři ale odešli k vedlejším obcím a vybudovali nové komplexy na jejich administrativním území. Chybí tedy i společný rozumný přístup krajů a jednotlivých (často sousedních) obcí a měst.

Může člověk dělat něco sám?
Lidé by se měli zajímat o další rozvoj své obce, to znamená, že by se měli podílet na přípravě strategických plánů rozvoje obce a měli by se aktivně účastnit i zpracovávání územních plánů.

V ČR existují velké nedostatky v práci s už existujícími daty a databázemi. V roce 2001 bylo provedeno sčítání lidí, domů a bytů a v rámci tohoto sčítání bylo zjištěno, kolik v tomto státě máme neobydlených bytů, domů atd. Zatím jsem od nikoho, ať už od ministerstva pro místní rozvoj nebo krajů, nezachytil žádné odezvy na tato čísla. Nikdo nezjišťuje, které z domů a bytů jsou využívány jen občas a kolik z nich jsou vlastně obytné brownfields. Podobné je to v obcích. Ty mají ze zákona povinnost nechat si zpracovat územní plány. Člověk by předpokládal, že při zadávání podkladů pro zpracování bude obec po zpracovateli požadovat, aby zjistil a vyhodnotil, kolik se v obci nachází brownfields. Nic takového se ale neděje.

Můžete uvést nějaký příklad dokončeného projektu, který obsahoval rekultivaci brownfields?
Ano, například rekonstrukce Nuselského mlýna v Praze, který byl přestavěn na luxusní byty a ateliéry. Dalším příkladem dotaženým do úplného konce je pražské komerční centrum Anděl, které bylo vytvořeno na pozemcích bývalé Tatry Smíchov. Zde ale musím říct, že z hlediska komerčního je to nepochybně velmi úspěšná revitalizace brownfields, ovšem z hlediska estetického jsou ty obrovské skleněné budovy v cihlové zástavbě Smíchova dost ohavné. Dalším příkladem může být areál Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci, který vznikl přestavbou panelových domů po bývalé sovětské armádě.

Rozhovor je převzat z tištěného EkoListu únor 2005.

---

reklama

---