Kácení amazonských pralesů nové lesy nekompenzují

Na globálních, ryze antropogenních emisích, se odlesnění podílí asi 8 % celkového úhrnu.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Diego Tirira / Flickr

Sekery, pily a harvestory od roku 1990 pokácely dohromady 4,2 milionů kilometrů čtverečních lesů po celém světě. Odlesnění v tropech Amazonie se na tomto souhrnném vyčíslení podílí sumou 813 944 km2 (údaj je platný k roku 2017, od té doby roste tempem cca. 1000 kilometrů měsíčně). Špatné zprávy tím nekončí, protože odlesnění nevyhnutelně přispívá nejen k extrémnímu ohrožení biodiverzity, ale je také hlavním zdrojem emisí v tropických státech. Na globálních, ryze antropogenních emisích, se přitom odlesnění podílí asi 8 % celkového úhrnu.

Lesy, nahrazující pralesy

Újma je to v podstatě dvojitá, protože samo kácení je zdrojem emisí a přitom ztrátou přirozené kapacity k případnému vyvázání emisí z atmosféry. Na místě vytěžených a vyklučených pralesů nezůstávají vždy natrvalo jen holiny, plantáže, pole nebo pastviny. Navrací se tam stromy a někdy i lesy.

Pochopitelně, že schopnost těchto druhotných, sekundárních porostů zajišťovat životní prostor pro prve vytlačené druhy rostlin a živočichů, případně vázat emise uhlíku, není zrovna valná. Jak moc dobře nebo špatně si vedou, se ale zatím příliš nevědělo, byla to otázka spekulací. Přesto se s nimi počítalo jako s významným „z přírody vycházejícím řešením“, mitigačním opatřením proti klimatickým změnám a také jako s jedním z podstatných prvků pro dosažení cílů Pařížské dohody. Aktuální práce týmu Charlotte Smithové z Univerzity v Lancasteru se proto pokusila přesně stanovit, jaký je v kontextu úmluv a klimatických změn vlastně potenciál těchto sekundárních porostů. A byť se tomuto výzkumu nedá upřít originální pohled na věc, ani tentokrát to na dobré zprávy z Amazonie nevypadá.

„Buldozery to nekončí,“ říká Smithová. „Dříve nebo později se část odlesněné plochy pralesů stane znovu lesem.“ V současnosti to platí pro třetinu (30 %) veškeré plochy bývalých amazonských pralesů vykácených od roku 1986. To, jak dalece se dokáží přiblížit kvalitám někdejšího ekosystému, pochopitelně záleží na řadě faktorů. Třeba na tom, jak dlouho, pokud vůbec, byly zemědělsky obdělávány.

Amazonie není jen Brazílie

Když ale přijde na zhodnocení těchto sekundárních porostů vázat uhlík, je vůbec nejdůležitějším kritériem čas. Delší existence lesa obecně znamená větší kapacitu uhlík vyvázat a zadržet. Teoreticky až do úrovně, která by kompenzovala vykácení původního porostu. Tomuto horizontu jsou ale lesy Amazonie zatím vzdálené. Smithová spolu s kolegy využila satelitních snímků (za období 1986-2017) a databází iniciativy MapBiomas, aby stanovila kolik uhlíku (emisí) bylo do atmosféry kácením v Amazonii uvolněno a kolik z toho se již podařilo offsetově kompenzovat sekundárním lesům.

Nejvíce se tomu blíží lesy na území Guyany a Venezuely, kde byly pralesy Amazonie káceny už dávno, a ve formě obnovených sekundárních porostů dokázaly vykrýt 23,8 % a 17,0 % svým vykácením do atmosféry uvolněného uhlíku. Což je mimochodem jeden z podstatných inovativních prvků práce týmu Smithové. Mezi kácení v Amazonii a Brazílii se tradičně dává rovnítko, přičemž se zapomíná na to, že v Brazílii leží „jen“ 61 % rozlohy Amazonie. Jenže tu je ještě dalších 8 jihoamerických států, kam část Amazonie spadá, a které mají ke kácení amazonských pralesů také co říct. Států, kde se také různou měrou odlesňuje nebo odlesňovalo a kde nyní také rostou sekundární lesy. Situace je přitom nerovnoměrná i v samotné Brazílii, respektive na území 9 brazilských států, které do Amazonie zasahují.

Někde hůř, jinde katastrofálně…

Pokud by například režim vývoje odlesnění probíhal v celé Brazílii, tak jako v jejím státě Amapá, tak by skoro nebylo na co si stěžovat. Z původních vyklučených pralesů je tu dnes 69 % znovu zalesněno. Nebo ve státě Amazonas, kde je nový les k vidění na 44 % vykácené plochy. Háček je ovšem v celkových číslech: v Amapá se amazonský prales nacházel jen 1,8 % cípem své rozlohy a kácelo se tu dávno. Zatímco v Amazonas je zastoupen cenný prales 23 % a těžba se tu teprve pořádně rozbíhá na plné obrátky.

Úplným extrémem je pak brazilský stát Pará, kde bylo dosud vykáceno 262 869 kilometrů čtverečních amazonských pralesů. Rekordně nejvíc. To, jak se aktuálně kácí zde, vlastně překonává součet rozlohy odlesnění, jež probíhalo ve všech státech sousedících s Brazílií, a je dvojnásobkem toho, co je průměrem všech ostatních brazilských států. Míra opětovného zalesnění se tu sice blíží 23 %, ale protože jde o sekundární lesy mladé, nejsou zrovna vitálním příspěvkem pro nějakou kompenzaci emisí spojených s těžbou dřeva.

Sekundární lesy Brazílii ani planetu nevytrhnou

A to je druhý podstatný příspěvek práce Smithové. Sekundární porosty v Amazonii se totiž po stránce své kompenzačně-uhlíkové kapacity ani zdaleka neblíží tomu, co by od nich bylo očekáváno. Průměr napříč celou odlesněnou oblastí pralesů vychází jen kolem 9 %. V Pará 8 %, v Matto Grosso 5 %, v Rondonii jen 3,4 %. Což je proti Guyaně, Surinamu nebo Venezuele, vlastně všem ostatním jihoamerickým státům s dvoucifernými hodnotami procent kompenzace, opravdu rozdíl. Co z toho plyne? Pro Brazílii (a pralesy) nic dobrého.

Státy, které jsou momentálně nejvíce odpovědné za odlesňování Amazonie, v současnosti nejméně znovu-zalesňují a/nebo nejméně umožňují vznik sekundárních porostů. Obnova nebo návrat k přírodnějšímu stavu je tu nejpomalejší, a tendence kompenzovat novými porosty emise spojené s kácením starých pralesů nejmenší. „Tato nejvíce odlesňovaná místa přitom často nenesou známky navýšení lesního pokryvu ani po dvaceti letech po odlesnění. A to může silně komplikovat další návrat sekundárních lesů,“ dodává Smithová.

Jestli někdo doufá, že by znovuzalesnění ploch po vykácených pralesech v Amazonii mohlo něco změnit, měl by své představy přehodnotit. Schopnost tamních sekundárních porostů vázat uhlík je na 9 % někdejší kapacity pralesů a s jejich obnovou se v Brazílii rozhodně nespěchá.