Kosi z měst jsou na tom oproti těm venkovským hůř se zdravím, ale paradoxně žijí déle
Kosi se počítají mezi těch několik málo živočišných druhů, které se dokázaly adaptovat na lidmi intenzivně proměněné životní prostředí. V roztroušené zeleni městské zástavby se zhusta jedná o nejčastěji pozorované druhy ptáků. Kosi ale nezanevřeli ani na venkov a tak se u nich srovnání vlivu městského prostředí na jejich zdraví přímo nabízí. Této možnosti využil i tým vedený Juanem Diego Ibáñez-Álamo, který otestoval zdraví kosů v pěti evropských městech. Možností, jak zkoumat „zdraví“ je u ptáků několik.
Proměnlivé a stabilní faktory
Ibáñez-Álamo zmiňuje například rychlost imunitní reakce nebo zamoření jedinců parazity. Má to ale jeden háček: „Tyto indikátory se mění v průběhu času.“ Populaci kosů jednoho města můžeme snadno označit za výrazně nemocnější, pokud budeme vycházet jen z její promořenosti parazity. To, že třeba jen právě prodělává momentální invazi parazitů a za měsíc se jich zbaví, by mohlo závěry zkreslit. Proto se zaměřil na trvalejší ukazatel. Délku telomerů, tedy vlasovitých výběžku na konci chromozomů.
Proč? Telomery totiž „stárnou“ se svým nositelem a s postupujícím věkem se zkracují. Stejně na ně ale působí i nejrůznější formy vnějších stresů. Abyste se na ně mohli podívat, potřebujete DNA, získanou z aspoň kapky kosí krve. Biolog z Groningenu poté, co úspěšně otestoval metodu v kampusu univerzity, vyrazil s chytacími sítěmi a mobilní laboratoří do Granady, Sevilly, Madridu, Dijonu a Turku. Tady lapal kosy v centrech a na předměstích a také v nedalekém mimoměstském prostoru venkova.
Kos se drží blízko domova
„Nemůžeme zobecňovat výsledky získané z jednoho města/místa a jedné lokální populace a proto bylo zapotřebí procestovat Evropu, od Španělska po Finsko,“ vysvětluje profesor Simon Verhulst, který studii dozoroval. Opatrní byli badatelé i na odlišení městských a venkovských populací kosů. Ty venkovské definovaly jako jedince žijící 30 kilometrů od měst. „Pro kosa to není sice žádná vzdálenost a je teoreticky ji schopen urazit za méně než hodinu, ale obvykle se nevydají na více než tři kilometry od svého domovského okrsku.“
Výsledek? Telomery jedinců žijících ve všech pěti evropských městech byly kratší, než těch žijících „na venkově“. Ibáñez-Álamo přitom důsledně odlišoval odchycené mladé a staré kusy. Studie ukázala ale ještě jednu podstatnou věc. Městští kosi sice možná jevili známky předčasné vyspělosti (a stárnutí) a jejich zdravotní stav byl horší než u jejich venkovských příbuzných, ale v jejich populaci byli mnohem výrazněji zastoupeni starší jedinci.
Paradox? Když město kompenzuje venkov
„Navzdory špatnému zdravotnímu stavu se tedy kosi ve městech dožívají vyššího věku,“ říká Ibáñez-Álamo. „Je to paradox: znečištěné prostředí měst kompenzuje kosům negativní dopady na zdraví sníženou mortalitou.“ Mechanismus, který za touto skutečností stojí, ještě není zcela probádán. Na vině bude pravděpodobně fakt, že ve městech mohou kosi narazit na výrazně méně predátorů (a výrazně více potravy), než na venkově.
reklama