Maso lze získat i s malými emisemi skleníkových plynů, ale za cenu záboru půdy

Může to jít s menšími emisemi skleníkových plynů, ale je zapotřebí více místa. Vyberte si.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | publicenergy / Flickr

O tom, že produkce živočišných bílkovin, tedy chov skotu, má na planetu Zemi neblahé dopady, jste jistě už slyšeli. Nová je informace o tom, jak široká může být škála negativních dopadů. Krátce řečeno, některé maso může být zlé, a jiné mnohem horší. Jospeh Poore, hlavní autor studie, například upozorňuje na rozdíly v environmentální zátěži zprostředkované kvalitním hovězím.

Hovězí má váhu

Na 100 gramů proteinu, získaného z intenzivního chovu skotu, připadá okolo 105 kilogramů CO2 na emisích a cirka 370 metrů čtverečních rozlohy pastvin. Jsou ale i zemědělci, kteří to umí jinak. Neintenzivní chov může být z hlediska emisní zátěže 12x až 50x lehčí. Bude tedy jen asi šestkrát náročnější, než pěstování hrášku. To je ale vyváženo tím, že takový nízkodopadový chov bude vyžadovat až 36x více plochy pastvin.

„Dvě věci, které na první pohled vypadají v obchodě úplně stejně, mohou mít velmi rozdílný dopad na životní prostředí,“ říká Poore. "Tuto variabilitu nevnímají spotřebitelé, a co je ještě horší, nevnímají ji zatím ani ti, kteří politiku zemědělské produkce směřují. Říct, že chov hovězího představuje neúměrnou zátěž pro životní prostředí, je snadné a pravdivé." Ale méně se už ví o tom, že taková akvakultura (dosud považována za ekologickou a relativně nízkoemisní metodu produkce potravin) může to svého okolí emitovat takové množství metanu a skleníkových plynů, že si kilo zeleniny odtud z hlediska emisní bilance nezadá s kilem hovězího.

Menšina stojí za větším dílem zátěže

„Jedna sklenice piva může přijít na třikrát více emisí a čtyřikrát více zemědělské půdy, než jiná,“ dodává Thomas Nemecek, spoluautor studie. „A výrazně rozdílný může být vliv produktů jednoho typu i na spotřebu vody, eutrofizaci a acidifikaci.“ Aby se mohli opřít o solidní data, zpracovali švýcarští badatelé ve spolupráci s kolegy z Oxfordu detailní informace o 40.000 farmách a 1.600 zpracovatelích zemědělských výpěstků, včetně navázaného obalového sektoru a prodejců, navázaných na čtyřicítku nejčastěji konzumovaných potravin. A zjistili, že produkce relativně malého počtu výrobců potravin způsobuje životnímu prostředí nepoměrně velkou zátěž.

Například jen asi 15 % dodavatelů hovězího stojí za emisemi v úhrnu 1,3 miliard tun oxidu uhličitého a využívá 950 milionů hektarů půdy. U ostatních potravin je to podobné: 25 % výrobců stojí za 53 % měřených dopadů. „Jsou to odchylky, které dobře demonstrují potenciál ke změnám a zlepšení,“ říká Poore.

Nic není zadarmo, i zlepšení něco stojí

„Produkce potravin představuje nevyhnutelnou environmentální zátěž, ale ta nemusí být vždy tak velká. S tím, co jíme a jak to bylo vyrobeno, se totiž dá pracovat.“ Poore a Nemecek ale důsledně varují před „unifikací“ nápravných postupů. „Snaha snížit nějakým přístupem emise a udržet nebo zvýšit produktivitu může fungovat jen za určitých podmínek a nedá se nastavit jako obecné pravidlo. Je třeba hledat unikátní řešení pro konkrétní situace, produkty a místa.“

Oba výzkumníci také zmiňují, že by neměl být opomíjen efekt trade-off, tedy jakési směny mezi negativy a pozitivy jednotlivých opatření. Například „nízkoemisní“ mléko je jistě dobrý nápad, pokud chceme snižovat emise. Ale musíme si být vědomi, že nás jeho produkce bude stát dvakrát tolik prostoru. A v tom případě se stává dvakrát větší přítěží z hlediska zabraného prostoru, než vysoceemisní mléko sójové.