Městské včelaření ochraně hmyzu moc nepomáhá. Vlastně mu škodí
Včelaření pro radost, ale hlavně jako forma pomoci přírodě. Pomoci, ze které občas vzejde pár sklenic medu, jež se dají na nějakém tom městském biotrhu zpeněžit (a třeba podpořit tím budování dalších úlů). To celé vypadá jako dost dobrý nápad, a proto je dnes na katastru Amsterodamu nebo Londýna doma násobně více včelstev, než tu bylo třeba před sto lety. Ze včelaření v urbánním prostředí se prostě stal trend, který si pochvaloval kde kdo.
Jenže zase tak dobře to není. Jak trefně podotýká Rebecca Bossy, „zavlečení velkého počtu včel do měst není rozhodně tím řešením hmyzí krize, které bychom hledali.“ Proč? Tato zdánlivě k životnímu prostředí vstřícná akce dělá v dlouhodobém horizontu paseku mezi hmyzem, který dosud žil, či spíše přežíval, v krajině našich měst. Pilné včelky je totiž připravují o nektar.
Sázka na včelu se nevyplácí
Včela medonosná patří mezi ty zřídkavé druhy opylovačů v zimě nehibernujících. Dokáží to mimo jiné proto, že si budují více než dostatečné zásoby nektaru a pylu. Násobně více, než jiní, ne tolik nároční opylovači ve městech. Asi není překvapením, že města si z hlediska kvetoucí vegetace nestojí nejlépe. Vlastně, narazit tu na květ je docela fuška. A koordinovaný průlet letky včel medonosných tak dokáže silně vychýlit dostupnost potravy pro jiné, domácí opylovače.
Často se totiž zapomíná, že včela medonosná není jediným opylovačem světa. Ano, patří mezi ty možná nejvýkonnější a jistě nejpopulárnější. Ale různých včel existuje na světě více než 20 000 druhů. A za proces opylení rostlin vděčíme i stovkám tisíc dalších druhů hmyzu. Motýli, brouci, mouchy, vážky, můry. Environmentální kampaně ve městech se ale vedou jen pro včely. Protože to lépe zní.
Chránit opylovače? Pak ne prosím městskou včelou
Jak zmiňuje Jonas Geldmann, zoolog z Univerzity v Cambridge, včelí úly ve městě nemají žádný praktický dopad. Už proto, že tu na rozdíl od zemědělské krajiny dohromady není co opylovat. „Ano, chov včel mohl sloužit jako brána porozumění hmyzím životům a celkovému významu opylovačů pro lidskou existenci. Ale za jakou cenu?“
Naráží tím na vyhladovění dalších populací hmyzích druhů, které v prostředí měst žily a žijí, nebo tu nalezly útočiště, a teď je vytlačují lidmi zavlečené a konkurenceschopnější včely medonosné. „Nezapomínejte prosím na to, že v jedné včelí kolonii, v jednom úlu, žije kolem 80 000 exemplářů,“ říká entomoložka Gail MacInnisová. „A ty všechny pasou po jednom zdroji potravy, který je v městském prostředí krajně limitovanou komoditou.“
Včely medonosné jsou navíc supergeneralisté. Moc si potravu nevybírají, zvládnou zužitkovat prakticky každou kvetoucí rostlinu. Což je něco, co si třeba čmeláci nebo motýli dovolit nemohou. A kvůli včelím úlům na střechách domů je pak čeká jen hladovění a smrt. „Ráda bych narušila ten mýtus, že včely medonosné jsou nějakým způsobem ohroženým druhem,“ říká MacInnisová.
„V globálním měřítku jejich populace rostou. V mnoha částech Evropy jsou spravovány lidmi, podobně, jako hospodářská zvířata. Což je vlastně docela dobrá analogie: chovat včely ve městech proto, abyste zachránili opylovače, je asi tak užitečné, jako bojovat za ochranu ptactva tím, že budete chovat drůbež.“
Bez opylovačů nepřežijeme, ale opylovačem není jen včela medonosná. A i ta má v přírodě své místo, kterým není město. Včely medonosné v hustě zasídlených oblastech prý rozhodně nejsou k životnímu prostředí šetrnou a ekologickou alternativou původních opylovačů, jimž se zatím ochranářské kampaně pohříchu vyhýbají.
Přečtěte si také |
Včely máme rádi. Proč ale nenávidíme vosy?
reklama
Další informace |
Dále čtěte |
V Indonésii se narodilo mládě slona sumaterského, druh je na pokraji vyhynutí
Africké státy na konferenci COP16 žádají speciální financování biodiverzity
Pokles biodiverzity je v chráněných oblastech rychlejší, varují vědci COP16
Další články autora |
Radomír Dohnal: Existuje propojení mezinárodního boje proti klimatu s mezinárodním terorismem?
Hřbitovy jsou cenná útočiště živé přírody ve městech, objasňuje studie
Blboun nejapný si zaslouží rehabilitaci. Vyhynulý dronte byl docela svižný ptákOnline diskuse
Všechny komentáře (7)
Jan Škrdla
9.5.2019 23:00Městské prostředí nemusí být tak snůškově chudé, jak se v článku prezentuje.
Město, to není jen asfalt, beton a anglický trávník. Především tam jsou i parky, stromořadí, zeleň vnitrobloků, zahrady, zahrádkářské osady. Nelze opomenout ani brownfieldy, zarůstající ruderálními bylinami a jinak problematickými dřevinami, jako akát nebo pajasan.
Taky mě připadne zcestné přirovnání včely k drůbeži. Včela se v průběhu šlechtění fyziologicky ani anatomicky výrazně nezměnila. Ulítlý roj je shopný se usadit v dutině stromu a existovat bez pomoci člověka.
pavel peregrin
10.5.2019 07:42V zemích bývalého Rakouska-Uherska je situace jiná, včelaření v intravilánech obcí zde má velkou tradici. Již patenty Marie Terezie nařizovaly chovat včely u každé fary a každé školy. Dále si prostý lid mohl včelařit u svých domků a přistavovat úly k panským polím a panstvo jim v tom nesmělo bránit. Včelařství bylo také osvobozeno od daní. Lid byl ve včelařství dále vzděláván, vyšla učebnice Antonína Janiše, vznikaly včelařské školy, jak ve Vídni, tak i dvě na území ČR. Tedy chov včel ve městech není u nás žádný fenomén posledních let, jak se v článku píše. Naopak v anglosaském světě a v Americe je situace odlišná. Zde byl dokonce chov včel zakázán a včela byla považována za nebezpečné zvíře. Chov včel např. v New Yorku byl povolen až v roce 2011 a v LA až v roce 2014 atd.
Dalším nesmyslem je tvrzení, že města si z hlediska kvetouci vegetace nestojí nejlépe a opylovatelé by měli žít raději v zemědělské krajině. Bohužel dnes opak je pravdou. Ve městech je rozmanitá květena, kvetoucí stromy, jako např. lípy, pajasany, kaštany, akáty, vrby a i cizokrajné jerlíny, svítele. Navíc se armády zahradníků starají o to aby parky kvetly a každý pás mezi silnicí a chodníkem byl rozkvetlý. Naproti tomu je dnešní zemědělská krajina z pohldedu opylovatelů naprostá poušť. Louky se díky nesmyslným dotacím a alergikům kosí ještě před rozkvětem lučního kvítí, pole jsou naprosto čistá bez kvítku (kdysi byl pod obilím koukol, vlčí máky a další kvetoucí rostliny, které průmyslové zemědělství zničilo herbicidy), pokud již na poli něco kvetoucího roste, např. řepka tak ta se pěstuje pod trvalou insekticidní clonou a je nastříkána repelenty aby hmyz odrazovala. Aleje kolem silnic se kácí (údajně z bezpečnostních důvodů), akáty se v přírodě hromadně likvidují, v zahrádkách je všude anglický trávník a ovocné stromy nejsou v módě, všude samá thůjka. Proto např. více včel samotářek najdete v Praze ve Stromovce, než někde v zemědělské krajině:
http://www.vcelynastrese.cz/atlas/
Jediné co je pravda je fakt, že krajina je těžce převčelená včelou medonosnou a včely samotářky a čmeláci kvůli nedostatku potravy vymírají. Kdysi krajina uživila asi 2-3 včelstva na km2, dnes díky masovému rozvoji včelařství a nesmyslným dotacím začínajícím včelařům máme někde i 70 včelstev na km2 a včelaři se dotují vesele dál, bez ohledu na tento fakt. Informace o stoupající převčelenosti krajiny najdete zde:
https://colosscz.webnode.cz/hustota-zavceleni/
A dalším nesmyslem je tvrzení, že bez opylovatelů nepřežijeme. Občas se to dokonce dokazuje nějakým smyšleným citátem, vloženým do úst Albertu Einsteinovi. Většina naší potravy jako jsou brambory, rýže, obilí, soja opylovatele vůbec nepotřebuje, navíc i ty plodiny, které opylovatele potřebovaly tak se šlechtí, či GMO upravují na samosprašnost, např. řepka.
Michal Ukropec
10.5.2019 13:59 Reaguje naSnížení počtu a druhů opylovatelů a jejich nahrazení umělým chovem včel medonosných je dobrým příkladem problémů, které si sami vytváříme…
