Zatímco dvě miliardy lidí se intenzivně přejídají a trpí obezitou, další dvě miliardy zažívají skrytý, nutriční hlad

Dvě miliardy lidí zažívají skrytý, nutriční hlad. Ilustrační snímek.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | UNAMID / Flickr

Problémy v přístupu jsou podle badatelky Hannah Ritchieové, která se věnuje udržitelné potravinové produkci a podvýživě, v zásadě dva. První je vlastně drobnost: schopnost světového zemědělství produkovat potraviny uvádíme v jednotkách hmotnosti, tunách nebo kilogramech. Činí tak i rada OSN. „Jenže tento číselný údaj nám ve skutečnosti dává jen velmi chabou představu o tom, kolik lidí jsme schopni nasytit,“ tvrdí Ritchie. Tuna rýže sem, tuna batátů tam. Kolik lidí může z takového množství potravy přežít, se však z toho nedozvíme. A druhá komplikace?

Není hlad jako hlad

Nerozlišujeme hlad kalorický a ten související s podvýživou. Skutečně co do úst nemá na světě zhruba 800 milionů lidí. Ti mají hlad kalorický. Ale nedostatečnou výživou, skrytým hladem, trpí další dvě miliardy lidí. I když mají své tuny rýže, batátů nebo tara, a v konečném důsledku neumírají přímo hlady, hynou zrovna tak na podvýživu. Potrava jim totiž nezajišťuje všechny nezbytné živiny: proteiny, tuky, esenciální aminokyseliny, minerály a mikro-nutrienty. Právě tyto dva metodické problémy vzala Ritchieová ve své práci v potaz, a dobrala se zajímavých závěrů.

Globální nutriční mapa hladu, kterou namalovali v Edinburghu, totiž vypadá o dost jinak, než jak si ji představují v OSN a v Organizaci pro zemědělství pro výživu (FAO). I když některé věci jsme už věděli. Třeba to, že na Zemi nyní dohromady vypěstujeme mnohem více kalorií (a také proteinů i živin), než jsme schopni spořádat. Překvapivé už je, že v případě některých živin vypěstujeme až pětinásobek aktuálně potřebného množství. Proč tu tedy má někdo vůbec hlad? Jistě, mohou za to spotřební řetězce, omezená možnost přepravy potravin a jejich distribuce a v neposlední řadě plýtvání.

Sytý hladovému nepošle

Je přitom smutnou ironií, že zatímco dvě miliardy lidí zažívají skrytý, nutriční hlad, další dvě miliardy se intenzivně přejídají a trpí obezitou. S konkrétními živinami je to pak ještě složitější. Globálně máme dost vitamínu A a C pro všechny. Ale podstatná část je jich promrhána, jako nezpracovaný odpad. Nevyveze se pro nedozrálost, není zpracováno, vyhodí se v supermarketech. Teoreticky dost máme i zdrojů proteinů, ale většina jejich produkce slouží ke krmení zvířat a výrobě biopaliv.

„Je opravdu důležité porozumět tomu, že pokud chceme boj s hladem nějak optimalizovat, nemůžeme užít jeden přístup,“ říká Ritchieová. „Po stránce kalorií, tedy skutečného hladu, to chce něco jiného, než při řešení konkrétních mikronutrientů.“ Někde už prostě nepotřebují víc tun rýže, ale třeba víc pomerančů nebo masa. A právě takový holistický přístup zatím při centrálním plánování zajištění potravinové bezpečnosti chybí.

Ritchieová se pouští i do chovu hospodářských zvířat. „Například produkce mléka je v oblasti světové výživy hodně obtížné téma. Současně totiž napomáhá i brání celosvětové podvýživě. Stačí si jen představit, že 80 % rozlohy farem je využíváno k pastvě a produkci mléka a masa. To je jednoznačně neefektivní model, krávy jsou prostě špatný konvertor krmiva na bílkoviny. Ale jsou současně jediným globálně využitelným zdrojem vitamínu B12, vysoce kvalitních proteinů, a také aminokyseliny lysin pro drtivou většinu lidské populace.“