MŽP ČR: Budoucnost je v biopalivech druhé generace

Při nahrazování ropných paliv biopalivy je nutné dodržet základní kritérium udržitelnosti – biopalivo musí být vyrobeno z domácích surovin, nikoli z dovážených. Navíc má smysl využívat jen taková biopaliva, která v průběhu celého svého životního cyklu vyprodukují minimálně o třetinu méně emisí skleníkových plynů v porovnání s naftou nebo benzínem, uvádí ministr životního prostředí Martin Bursík.

Podle návrhu kritérií udržitelnosti biopaliv v rámci projednávání nové směrnice Evropského parlamentu a Rady o podpoře užívání energie z obnovitelných zdrojů je stanovena spodní hranice úspor emisí skleníkových plynů u jednotlivých typů biopaliv na 35 % s možným zvýšením této hranice na 50 % v roce 2015 podle výsledků první fáze.

„Současná biopaliva nejsou definitivním řešením, jen cestou k němu – k biopalivům II. generace na bázi celulózy, která nekonkurují pěstování potravin a splňují kritéria udržitelnosti,“ řekl ministr Bursík a dodal, že náhrada desetiny ropných paliv těmito biopalivy pak skutečně povede ke snižování emisí skleníkových plynů, sníží závislost na dodávkách ropy a současně neohrozí potravinovou bezpečnost či přírodu.

Základní fakta o biopalivech

1. EU podmiňuje rozvoj biopaliv emisní efektivitou a garancí původu
Dosažení cíle 10 % biopaliv v palivovém mixu každé členské země do roku 2020 je závazek obsažený v závěrech Evropské rady přijatých v březnu roku 2007. Členské státy o něm vedou velmi intenzivní jednání na úrovni EU v rámci projednávání návrhu směrnice o obnovitelných zdrojích energie a také v souvislosti s projednávanou směrnicí o kvalitě paliv a v rámci diskuze uvnitř jednotlivých zemí (např. UK, FR, DE).

Velká část debat na úrovni EU se týká především stanovení tzv. kritérií udržitelnosti, bez jejichž dodržení nebude možné biopaliva do splnění závazku vůbec započítat. Zatím se zdá, že shoda panuje minimálně na dvou klíčových kritériích.

Za prvé, aby bylo možné započítat biopalivo do onoho desetiprocentního cíle, musí takové palivo znamenat alespoň 35% redukci skleníkových plynů oproti své ropné alternativě. Za druhé se musí prokázat certifikátem původu, který důvěryhodně zajistí, že palivo nebylo vyrobeno ze surovin, které vyrostly na místě někdejšího pralesa či jiného chráněného či dokonce ohroženého ekosystému. A to nejen na území členských zemí EU, ale diskuze se nyní intenzivně věnuje i otázce udržitelnosti biopaliv s původem ve třetích zemích.

2. Cíl 10 % biopaliv do roku 2020 nemají zajistit biopaliva I. generace
V rozvoji biopaliv jako reálné alternativy ropě nelze spoléhat na současná biopaliva I. generace, tedy metylestery mastných kyselin a bioetanol. Hlavním důvodem je jejich relativně nízká energetická a tedy i emisní efektivita a konkurence stejných plodin na palivovém a zároveň potravinovém trhu. Bioetanol se v České republice vyrábí především z obilnin či cukrové řepy, které se také používají jako krmivo či přímo pro výrobu potravin. Obdobně je tomu u řepky olejné, která se využívá pro výrobu bionafty (metylesteru řepkového oleje), ale také jako potravinářská surovina.

3. Biopaliva II. generace potravinám nekonkurují
Biopaliva II. generace se vyrábějí přímo z rostlinné celulózy. K jejich výrobě se používá například sláma, seno, otruby, dřevní štěpky nebo odpad z potravinářské produkce. Jejich energetická a emisní bilance je mnohem výhodnější než u současných biopaliv. Nekonkurují potravinářské produkci, naopak ji mohou vhodně doplňovat (například využitím obilné slámy či otrub) a zvyšovat tak příjmy farmářů. Vývoj této generace biopaliv jde velmi rychle kupředu, dnes již probíhají provozní či poloprovozní zkoušky celé řady z nich a jejich tržní uplatnění můžeme očekávat v horizontu tří až čtyř let. Tedy daleko před cílovým rokem 2020.

4. ČR je schopna svoji produkci biopaliv pokrýt z vlastních zdrojů bez konkurence potravinám
Současnou míru povinného nízkoprocentního přimíchávání biosložky do motorových paliv může pokrýt Česká republika z vlastních zdrojů, které budou dostatečné i po zvýšení povinné kvóty od ledna 2009. V ČR je více než 500 000 hektarů volné orné půdy, kterou je možné pro pěstování energetických plodin využít. Tato rozloha by stačila dokonce i pro pokrytí 10 % podílu biopaliv I. generace v českém palivovém mixu. Takové využití by ale nebylo efektivní – mnohem efektivnější bude právě orientace na biopaliva II. generace a využití volné půdy například pro pěstování rostlin pro výrobu tepla či elektřiny.