Tiskové zprávy
Gay a lesbická liga: Deset omylů pana prezidenta
Dnes zaslala Gay a lesbická liga (GLL) předsedovi poslanecké sněmovny Lubomíru Zaorálkovi a předsedům všech poslaneckých klubů dopis s dokumentem nazvaným „Deset omylů pana prezidenta“. Autoři dokumentu reagují na prezidentovu výzvu k věcné diskusi o registrovaném partnerství.
Prezident podle GLL vychází z mylných premis, přičemž minimálně ve dvou bodech si protiřečí. Všechny jeho právní argumenty s jednou výjimkou uvedenou v textu jsou vyvratitelné. Žádný z argumentů navíc neříká, že je zákon v rozporu s Ústavou nebo Listinou základních práv a svobod. Autoři proto konstatují, že prezidentovy důvody pro vrácení zákona neležely v rovině právní, jak by se mohlo z jeho prohlášení zdát, ale v rovině emocionální.
Prezident pozval mluvčí GLL k osobnímu setkání, které se uskuteční ve středu 15. března. Gay a lesbická liga považuje toto pozvání i prezidentovu výzvu k diskusi za zpozdilé, ale pozvání přijala a je připravena mu předložit „Desatero“. Protože však lze očekávat hlasování poslanecké sněmovny o vráceném zákonu již v úterý 7. března, předložila své protiargumenty poslancům a poslankyním již dnes.
GLL odmítá snahy o politizaci této problematiky, která se bytostně dotýká nezanedbatelné menšiny české společnosti, ať už tyto snahy vycházejí odkudkoli. Své protějšky v diskusi o registrovaném partnerství si GLL nevybírá podle politické orientace a je připravena význam a potřebu zákona obhájit přede všemi. Věří, že poslanci a poslankyně, kteří dosud zákon podporovali, nepoloží důvěru leseb, gayů a dalších občanů na oltář politického soupeření.
Přílohy:
Dokument GLL „Deset omylů pana prezidenta“
Prezident republiky Václav Klaus vrátil dne 16. 2. 2006 Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR návrh zákona o registrovaném partnerství. Své rozhodnutí zdůvodnil textem o více než padesáti odstavcích, který lze rozdělit na obecnou část a přílohu (právní část). Dlouhý text i doprovodná vyjádření pana prezidenta vzbuzují dojem fundovaných a relevantních argumentů, které by měly i tolerantní část české veřejnosti přesvědčit o tom, že současný návrh zákona o registrovaném partnerství není kvalitní, a proto by neměl být schválen.
Skutečnost je však taková, že většina argumentace pana prezidenta v obecné části pouze jinými slovy opakuje již dávno vyslovené a také dávno vyvrácené námitky odpůrců registrovaného partnerství. Vychází také z mylných premis, založených zejména na směšování pojmu rodina a manželství a chápání rodiny jako výlučné jednotky tvořené mužem, ženou a jejich biologicky vlastními dětmi, přičemž minimálně v jednom bodě si protiřečí. Příloha zdůvodnění jako zvláštní (právní) část tyto mylné premisy pouze replikuje, navíc také obsahuje jeden zjevný protimluv.
V následujících deseti bodech proto reagujeme na hlavní kritiku pana prezidenta ve vztahu k vrácenému zákonu a snažíme se konkrétní mylné premisy uvést na pravou míru. Hlavním smyslem celého textu je poukázat na fakt, že prezidentovy důvody k vrácení zákona neležely v rovině právní, ale v rovině emocionální, tj. logicky nepodložené.
Argumenty obecné
1. Registrované partnerství není manželstvím, ale ani pouhým symbolickým rehabilitačním aktem
Pan prezident v textu zdůvodnění svého veta podsouvá tvůrcům a iniciátorům zákona tvrzení, že jde primárně o symbolický rehabilitační akt. Již široké politické a názorové spektrum jak předkladatelů, tak tvůrců zákona však naznačuje, že registrované partnerství má rovin více, přičemž symbolika je pouze jednou z nich. Znění zákona samo o sobě popírá primární roli symboliky. Zákon totiž neobsahuje (na rozdíl např. od zákona o rodině) takřka žádná deklaratorní (symbolická) ustanovení, zato hovoří o konkrétních právech a povinnostech, s konkrétními právními účinky.
Zároveň však pan prezident nemá pravdu ani v tom, že by partnerství stavělo stejnopohlavní svazky na roveň manželství. Opět to lze doložit samotným zněním zákona, který obsahuje pouze některá práva a některé povinnosti, jež jsou obsaženy v institutu manželství, zatímco mnoho jich chybí (např. společné jmění), resp. jsou výslovně znemožněny (např. možnost osvojení dítěte partnery).
Souhlasit tak lze pouze s tvrzením, že mezi zákonem o registrovaném partnerství a zákonem o rodině existuje podobnost. Je tomu skutečně tak, a plyne to z charakteru vztahů, které má registrované partnerství upravovat. Jde přeci o soužití životních partnerů a jejich vztah ke státním orgánům (resp. ke třetím osobám), což je situace nesrovnatelně bližší k institutu manželství než např. ke vztahu společníků v obchodní společnosti či ke vztahu mezi soudem a obžalovaným. Obdobný charakter manželských a partnerských vztahů si tudíž vyžaduje obdobnou formulaci konkrétních právních ustanovení. Institut manželství a současný návrh institutu registrovaného partnerství lze tedy z právního hlediska porovnávat, nikoliv však stavět na roveň.
2. Rodina a manželství nejsou totožné pojmy
Pan prezident ve svém textu bezostyšně zaměňuje pojmy manželství (jako právní institut) a rodina (jako společenská jednotka tvořená rodiči a dětmi), resp. je používá jako synonyma. Toto zkreslení mu umožňuje tvrdit, že atributy manželství (rozuměj rodiny, tj. rození dětí) nelze z objektivních důvodů přisuzovat stejnopohlavním párům. Realita však jeho tvrzení zásadně zpochybňuje. Rodina totiž není tvořena pouze trojicí muž-žena-jejich biologicky vlastní dítě (děti).
Za rodinu jsou všeobecně též považovány různopohlavní páry s dětmi, kde jsou děti biologicky vlastní pouze jednomu z partnerů (ať už proto, že jeden z partnerů nemůže mít děti a pár tak využil metod asistované reprodukce, či proto, že biologický rodič má děti z předchozího vztahu). Těmto párům je institut manželství přístupný. Ba dokonce je přístupný i párům, které děti nemohou mít vůbec nebo je zkrátka nechtějí (a i ty přesto bývají často nazývány rodinou, resp. rodinnými příslušníky).
Situace zmíněné v předchozím odstavci ovšem nastávají i u všech stejnopohlavních párů – tj. existují takové páry, které mají děti (biologicky vlastní jednomu z páru), stejně tak jako páry, které děti mít nemohou nebo zkrátka nechtějí. A takovýmto párům institut manželství přístupný není. Podle pana prezidenta proto, že v těchto případech nejde o rodinu. V čem je tedy rozdíl např. mezi stejno- a různopohlavním párem vychovávajícím biologického potomka jednoho z partnerů? Atributy (znaky a funkce, jak o nich píše pan prezident) takovýchto párů jsou naprosto stejné, liší se pouze v pohlaví partnerů.
Pokud by měl být skutečně v praxi uplatňován argument pana prezidenta, že výsada manželství přísluší pouze tzv. tradiční rodině (tj. trojici muž-žena-jejich biologicky vlastní dítě), měl by zákon o rodině institut manželství znemožnit různopohlavním párům, které nemají děti, resp. je mají, ale jsou biologicky vlastní jen jednomu z páru. Tak tomu však není, a proto je naprosto legitimní požadavek alespoň některé výsady (přesněji práva a povinnosti) manželství rozšířit i na stejnopohlavní páry.
3. Založení rodiny a řádná výchova dětí nejsou jediným účelem manželství
Jak bylo zmíněno výše, různopohlavní páry, jež hlavní účel manželství nesplňují a ani nehodlají plnit, mají přesto možnost tento institut využívat a nejsou za to nijak sankcionovány. Evidentně z toho plyne, že manželství má i další účely, často neméně důležité, i když je zákon výslovně nezmiňuje (např. psychická a materiální stabilita jedinců). Stejně tak z toho plyne, že ustanovení o hlavním účelu manželství je pouze deklaratorního charakteru, ba dokonce že nedodržování tohoto ustanovení není společensky ani právně vnímáno nikterak negativně.
Pan prezident zákonu o registrovaném partnerství vytýká, že se nepokouší žádný obdobný účel stanovit. Je tomu tak proto, že podle názoru tvůrců zákona deklaratorní ustanovení nemají praktický dopad a vzhledem k tomu, že nemusí být a nejsou v praxi dodržována, jen zbytečně znepřehledňují již tak komplikovaný právní systém České republiky. Zákon o registrovaném partnerství má být stručný, jasný a s praktickými právními účinky, včetně sankcí za neplnění konkrétních povinností. Kritika pana prezidenta kvůli v textu zákona nezmíněnému účelu partnerství (jakož i některým dalším proklamativním ustanovením zákona o rodině – např. požadavku žít spolu) ostře kontrastuje s tím, jak často pranýřuje zbytečnost deklaratorních právních norem.
Navíc nezbývá než zopakovat argument z bodu 2., a to že existují stejnopohlavní páry, které hlavní účel manželství plní (tj. mají a vychovávají děti, a to biologicky vlastní jednomu z rodičů), a přesto jim není žádný obdobný institut k dispozici.
4. Vyrovnání postavení (byť jen částečné) stejnopohlavních párů s páry osob opačného pohlaví nikoho nezvýhodňuje nad rámec práv ostatních, ani nikomu nezpůsobuje žádnou újmu.
Pan prezident považuje institut registrovaného partnerství za nepřípustné zvýhodnění skupiny stejnopohlavních párů oproti ostatním skupinám obyvatel a nevidí pro něj důvod. O žádné zvýhodnění však nejde, neboť všechna práva a povinnosti plynoucí z registrovaného partnerství (a navíc ještě řadu dalších) mohou již v současnosti využívat různopohlavní páry (uzavřou-li manželství). Nejde tedy o žádný pokus o pozitivní diskriminaci, ale naopak o snahu odstranit nerovnou situaci, kdy jedna skupina (již) zvýhodněna je. Zdůvodnění této snahy sice v návrhu zákona není (z důvodů uvedených v bodě 3.), ale z jeho znění lze lehce odvodit, že jde o stejný účel kvůli kterému je institut manželství přístupný různopohlavním párům vychovávajícím děti, jejichž biologickým rodičem je jen jeden z partnerů, stejně jako párům, které děti nemají vůbec (přičemž tento účel v zákonu o rodině taktéž není zmíněn). Je zvláštní, že panu prezidentovi vadí absence tohoto účelu u registrovaného partnerství, ale nevadí mu v případě manželství.
Tvrzení, že institut manželství (osob opačného pohlaví) je v souladu s liberálním pohledem na svět, zatímco partnerství (osob stejného pohlaví) nemá s liberalismem nic společného, je tudíž pouze účelovou dezinterpretací pojmu liberalismus. Základem liberalismu je svoboda rozhodování jednotlivce a ingerence státu pouze v logicky zdůvodněných případech. Jestliže současná právní úprava neumožňuje konkrétním jednotlivcům vstoupit do svazku obdobného charakteru jako manželství, aniž je toto omezení svobody logicky zdůvodněno, jedná se o jednoznačné porušení liberálních principů. Přitom za logické zdůvodnění nelze považovat fakt, že v návrhu zákona o registrovaném partnerství chybí nějaká deklaratorní ustanovení, zvláště když jinak stejnopohlavní páry (zejména ty s dětmi) vykazují stejné znaky jako řada párů manželských (opět viz bod 2.). Pan prezident chce v rámci svého zkresleného pojetí liberalismu chránit stejnopohlavní páry před státní regulací, chce tak ale činit proti jejich vůli. To je oprávněné jen v případě nezletilých dětí, které nejsou schopny posoudit důsledky svých činů; v případě dospělých osob taková ochrana postrádá smysl.
S politováním je nutno konstatovat, že pan prezident použil také jeden z nejvágnějších a nejméně logicky zdůvodněných argumentů proti registrovanému partnerství. – Konkrétně, že tento institut uškodí ohrožením exkluzivity rodinných vztahů. Pan prezident zmiňuje soudobou krizi rodiny, vysokou rozvodovost a rostoucí počty dětí žijících v neúplných rodinách. Nikde však neposkytuje logické zdůvodnění, proč a jakými konkrétními způsoby by v důsledku uzákonění registrovaného partnerství mělo dojít k posílení těchto trendů a ke zmíněnému ohrožení. Toto konstatování obav nelze založit na žádných konkrétních faktech, a to tím spíše, že v zemích, které již svazky osob stejného pohlaví uzákonily, k posílení těchto trendů v žádném případě nedošlo.
5. Partnerský status v osobních dokladech nelze považovat za diskriminační; jednou ze základních charakteristik registrovaného partnerství z hlediska třetích osob musí být jeho doložitelnost.
V tomto bodě se pan prezident dopustil prvního protimluvu. V úvodu své argumentace totiž píše o „v podstatě bezproblémovém prostředí“ (v ČR), přijímajícím gay a lesbické vztahy, na druhou stranu kritizuje návrh zákona o registrovaném partnerství jako diskriminační, neboť vyžaduje zápis partnerství do osobních dokladů, ač jde o menšinu, která „není nezbytně a automaticky pozitivně všemi přijímána“. Jestliže pan prezident považuje Českou republiku za otevřené a bezproblémové prostředí ve vztahu k lesbické a gay menšině, jak může mít obavy z diskriminace osob, jež vstoupí do partnerství a budou to mít zapsáno v dokladech?
Pan prezident zapomíná, že institut registrovaného partnerství vůbec nehovoří o sexuální orientaci, ale o stejnopohlavních párech. Stejně tak příslušné údaje v osobních dokladech nebudou mít stoprocentní vypovídací schopnost o sexuální orientaci partnerů, byť lze samozřejmě důvodně předpokládat, že do partnerství budou vstupovat především gayové a lesby. Vstup do partnerství je dobrovolným aktem, a tudíž i partneři mají možnost rozhodnout se, zda svůj vztah zveřejní na svých dokladech, či nikoliv (tj. tím, že do partnerství nevstoupí). Případné diskriminaci osob, jež budou mít partnerský status v osobních dokladech, lze předejít pouze podporou akceptace gay a lesbické menšiny většinovou společností a právními normami posilujícími možnosti ochrany před diskriminací.
Registrované partnerství navíc upravuje vztahy ke třetím osobám (zejména státu), k čemuž státní orgány nutně budou potřebovat nějaký doklad, jež existenci partnerství potvrzuje.
Argumenty právní:
6. Vyživovací povinnost pro partnery má smysl a nenarušuje rodinnou soudržnost, naopak ji posiluje
Podle názoru pana prezidenta je smyslem vyživovací povinnosti garance podpory tomu z manželů, který se stará o děti a domácnost. Toto tvrzení však zcela opomíjí, že vyživovací povinnost platí i pro manžele s dětmi zletilými nebo bez dětí, například pro případ nemoci, ztráty zaměstnání, či stáří. Stejně tak opomíjí, že řada stejnopohlavních párů se také stará o děti (opět viz bod 2.), takže i z tohoto důvodu má u registrovaného partnerství vyživovací povinnost smysl.
Pokud jde o ustanovení, že vyživovací povinnost mezi partnery předchází vyživovací povinnosti dětí, je plně v souladu s logikou partnerského soužití. Nejprve má o partnera pečovat jeho stávající partner, teprve v druhé řadě k němu mají tuto povinnost jeho děti. Totožný odstavec obsahuje zákon o rodině, a přitom jej nikdo nenapadá.
Vyživovací povinnost má pozitivní dopad i z pohledu státu a je plně v souladu s liberálními principy, neboť po partnerech vyžaduje, aby pečovali především o sebe navzájem, namísto aby o něco takového pro každého za sebe žádali stát.
7. Postup soudu v případě rozvodu manželství či rozluky partnerství neodráží zájem státu na jejich zachování, ale ohled státu na zájmy dětí.
Jednoznačně mylným tvrzením pana prezidenta je, že u rozvodu manželství soud vždy zkoumá, zda i přes dohodu manželů není možné manželství zachránit, zejména v zájmu dětí. Soud to zjišťuje jedině v případě, že manželé mají nezletilé děti. Pro manželství se zletilými dětmi a bezdětná manželství platí stejná úprava jaká je navržena pro registrované partnery.
Na druhou stranu je namístě poznámka, že by do návrhu zákona o registrovaném partnerství mělo být doplněno ustanovení, podle kterého by partnerství nemohlo být rozvedeno, bylo-li by to v rozporu se zájmem nezletilých dětí v péči partnerů, daným zvláštními důvody. Tento nedostatek lze samozřejmě lehce napravit jednoduchou novelizací zákona a neměl by být důvodem pro neschválení celého zákona.
Je však zároveň nutno poukázat na to, že se zde pan prezident dopouští druhého protimluvu. Zatímco v dřívějších bodech totiž kritizuje rozšíření některých práv manželů i na partnery, ač údajně neplní funkci rodiny (tj. výchovu dětí), v tomto bodě již výchovu dětí stejnopohlavními páry předpokládá, resp. uznává, že k ní v praxi dochází.
8. Obava ze zneužitelnosti postrádá relevanci.
Pan prezident se obává, že některá ustanovení zákona (konkrétně posuzování partnera jako osoby blízké podle trestního zákona, obdobná novelizace trestního řádu a právo užívat partnerův byt) jsou lehce zneužitelná a přístupná spekulacím. Obdobná ustanovení platná pro manžele jsou však v praxi již dávno zneužívána. Přesto však nejsou důvodem ke zrušení manželství. Podle pana prezidenta je tomu tak proto, že ochrana rodiny má pro stát vyšší hodnotu než ochrana státu před zneužitím manželství. Jak již však bylo uvedeno v bodě 2., atributy rodiny, jež má být chráněna, vykazují minimálně některé stejnopohlavní páry.
Navíc – vzhledem k ne vždy pozitivnímu přijímání stejnopohlavních párů většinovou společností – lze důvodně předpokládat, že osoba, jež se rozhodne uzavřít svazek s ryze spekulativním úmyslem, bude spíše preferovat institut manželství, který není zatížen stigmatem menšinovosti a který navíc obsahuje mnohem více zneužitelných ustanovení.
9. Zařazení do první dědické skupiny nikoho na právech nepoškozuje.
Tak jako je tomu u všech ostatních částí zákona o registrovaném partnerství, i část novelizující ustanovení občanského zákoníku o dědictví pouze rozšiřuje stávající právní úpravu platnou pro manžele.
Je logické a správné, že partneři, kteří spolu dlouhodobě žijí a pečují o sebe, by měli mít v případě úmrtí jednoho z nich minimálně stejný nárok na dědictví, jako děti zesnulého. Nejinak je tomu u manželství. Jestliže tedy pan prezident považuje tento bod v zákonu o registrovaném partnerství za poškození práv např. dětí, měl by již dávno obdobně argumentovat proti stávající úpravě institutu manželství.
10. Nesouhlas je třeba podložit argumenty.
Závěrečná část prezidentova zdůvodnění obsahuje až na výjimky pouze vysvětlení jednotlivých ustanovení zákona o registrovaném partnerství. Tím, že jsou tato vysvětlení zmíněna máme za to, že s nimi pan prezident nesouhlasí a byly důvodem k vrácení zákona Poslanecké Sněmovně. Je-li tomu tak, postrádáme zde zdůvodnění tohoto nesouhlasu a tudíž příslušné odstavce nelze chápat jako relevantní argumenty. Jedná se zejména o odstavce hovořící o následujících částech zákona: sedmé, osmé, deváté, desáté, jedenácté, dvanácté, třinácté, osmnácté a devatenácté.
==============================================
Původní dopis, kterým prezident zdůvodnil své rozhodnutí:
Zdůvodnění prezidentova vetování RP | Prezident vetoval zákon o registrovaném partnerství
16. 2. 2006, Praha
Prezident republiky Václav Klaus využil své pravomoci a vrátil dnes 16. února Poslanecké sněmovně zákon o registrovaném partnerství.
Prezident republiky napsal předsedovi Poslanecké sněmovny Lubomíru Zaorálkovi dopis, ve kterém své rozhodnutí zdůvodnil:
„Využívám své pravomoci dané čl. 50 Ústavy České republiky a vracím Poslanecké sněmovně zákon přijatý dne 26. ledna 2006 o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů. Zákon byl přijat podle návrhu, který byl téměř identický s návrhem, který byl parlamentem zamítnut již na jaře roku 2005 a je extenzivnější i než všechny předcházející, rovněž zamítnuté návrhy. Zákon byl přijat i přes připomínky vlády ze dne 25. května 2005.
Zákon mi byl postoupen dne 2. února 2006.
Zdůvodnění:
Faktické soužití neboli partnerství osob stejného pohlaví v naší zemi existovalo v minulosti, existuje dnes a existovat bude nepochybně i v budoucnosti. Cílený, vědomý a záměrně prováděný proces legitimizace, odtabuizování, respektování, neodmítání, neskandalizování partnerství osob stejného pohlaví, který v naší zemi probíhal od počátku šedesátých let, vytvořil pro tuto menšinu v podstatě bezproblémové prostředí jak pro vztahy mezi jejími příslušníky navzájem, tak pro vztahy jejich příslušníků vůči jiným lidem, a zajistil víceméně neutrální přijímání této menšiny ve společnosti. Díky tomu soužití i sexuální styky homosexuálně orientovaných osob jsou i podle současného právního řádu legální a v podstatě neexistují žádné skutečné překážky, které by jim bránily uspořádat si další aspekty těchto vztahů podle obecných pravidel soukromého práva, platných pro všechny.
Docílení tohoto stavu bylo nesporně pozitivním výsledkem. O těchto věcech však tento zákon není. Tento zákon nabízí dobrovolnou možnost registrace existujících partnerství osob stejného pohlaví a v případě této registrace nabízí těm, kteří ji akceptují, státem zaručované výhody. V zájmu úsilí o všeobecné pochopení skutečné podstaty věci opakuji základní tezi: zákon, který vracím, není o partnerství osob stejného pohlaví, ale o registraci tohoto partnerství státem a o doprovodných efektech této registrace jak pro ty, kterých se bezprostředně týká, tak pro ostatní.
Tvůrci a iniciátoři zákona sami přiznávají, že smysl zákona je především v tom, že má jít o symbolický rehabilitační akt a o uznání této menšiny jako součásti obecné normy. O normu jít nemůže, ale eventuální další symbolická rehabilitace této menšiny může být provedena nějakou, i parlamentní deklarací, nikoli však zákonem, který je v této podobě velkým hazardem. Plyne z něho nemalé množství riskantních, nebezpečných a závažných právních důsledků.
Jak argumentace ve prospěch tohoto zákona, tak jeho vlastní text má mnoho problémů. Znejasnění věcí vidím i v tom, že je v zákoně pro oficiální název „registrované partnerství“ používána legislativní zkratka „partnerství“. To bohužel důsledně neodlišuje partnerství a jeho registraci. I manželství je institucionalizací již fakticky vzniklého partnerství (či partnerského vztahu nebo svazku) osob opačného pohlaví. To, čím se institucionalizace svazků osob stejného pohlaví formou „registrovaného partnerství“ liší od neregistrovaného faktického partnerství osob stejného pohlaví není skutečnost, že dotyční jsou partnery, ale skutečnost, že jsou partnery registrovanými „způsobem stanoveným tímto zákonem“.
Bylo-li by třeba partnerství osob stejného pohlaví v naší zemi dále odtabuizovávat, dediskriminovat nebo jakkoliv liberalizovat, bylo by to více než legitimní téma, ale toho se tento zákon netýká. Tento zákon registrované partnerství osob stejného pohlaví svými atributy staví
- na roveň zákonem institucionalizovaného partnerství osob odlišného pohlaví (neboli manželství) a
- nad jakékoliv další mezilidské partnerské vztahy.
Obojí je – i když z různých důvodů – chybné a je třeba to odmítnout.
Nejdříve k prvnímu bodu. Autoři zákona v důvodové zprávě uvádějí, že „tyto svazky vykazují tytéž znaky a plní tytéž funkce jako dlouhodobé partnerské soužití osob pohlaví rozdílného…“, což je evidentní nepravda, zřejmá na první pohled. Slovo rodina pochází od slova rodit a ne náhodou jsou rodiče a děti (byť se to vždy nezdaří) jejím elementárním atributem. O tytéž znaky a tytéž funkce jako v manželství v partnerství osob stejného pohlaví nejde a z definice jít nemůže. Je-li důvod vzniku tohoto zákona a jeho potřebnost zdůvodňována právě tímto argumentem, už toto zákon jako celek zásadně zpochybňuje.
Autoři zákona se nám navíc snaží namluvit, že je třeba vůči této menšině použít prostředků tzv. pozitivní diskriminace, neboť naše dosavadní právní úprava (tedy Ústava, Listina základních práv a svobod, zákon o rodině a další zákony) je „strukturálním projevem homofobie (strachu z homosexuality a nenávisti k jejím nositelům)“ a „stojí v přímém rozporu se zásadami osobní svobody a rovnosti“. To není pravda. Každý zákonodárce (a každý rozumně myslící občan České republiky) musí rezolutně odmítnout, že je současná právní úprava projevem nenávisti k homosexuálům. A musí trvat na tom, že není třeba žádných dalších pozitivních kroků, abychom tuto nenávist odstranili. Ani na tom se proto argumentace ve prospěch tohoto zákona stavět nedá, i když to autoři zákona dělají.
Zákon o registrovaném partnerství postrádá jakékoli vymezení účelu tohoto vztahu. Zákon o rodině říká, že „hlavním účelem manželství je založení rodiny a řádná výchova dětí“ (§1, odst. 2). Právě toto a nic jiného vždy bylo, je a bude důvodem výjimečnosti institutu manželství a navíc důvodem preference institutu manželství před jinými typy mezilidských vztahů.
Identický, nebo stejně zásadní společenský účel – založení rodiny a řádná výchova dětí – registrace partnerů stejného pohlaví nemá. Tvůrci zákona se ani nepokoušeli takový účel, a z něj plynoucí veřejný zájem, vymezit a do zákona začlenit. Na rozdíl od zákona o rodině, obdobně koncipovaný odstavec (2) v §1 zákona o registrovaném partnerství slovo účel (cíl, smysl) neobsahuje. Místo vymezení účelu (a veřejného zájmu) se v něm říká jen to, že „partnerem se v tomto zákoně rozumí osoba, která uzavřela partnerství“.
Smyslem, a to jediným, který si zákon troufá naznačit, je „uzavření partnerství“. Uzavření partnerství je pro oba partnery možná hodně, pro stát je to však málo.
Argument, že je takto prováděné srovnávání těchto dvou zákonů chybné a že zákon o registrovaném partnerství podobný či symetrický se zákonem o rodině není, se uplatnit nedá. Mnoho slov, vět, odstavců a paragrafů zákona je doslovným přepisem zákona o rodině, což pocit obdobnosti a tedy i stejné společenské důležitosti vyvolává. Překvapivé je jen to, že na rozdíl od zákona o rodině, kde mají manželé různé povinnosti (např. žít spolu), v zákoně o registrovaném partnerství žádné takové srovnatelné povinnosti – dokonce ani ono žití spolu – uvedeny nejsou. To svědčí buď o nedostatečné propracovanosti zákona nebo to vyvrací argument, že je smyslem registrovaného partnerství trvalé soužití dvou osob stejného pohlaví.
Neobstojí ani argument, že jde o zákon, který, jak říkají jeho obhájci, „jedněm prospívá a ostatním v ničem neškodí“. Je to zákon, který se dotýká základních hodnot, tradic a uspořádání celé naší společnosti. Je to zákon, který se svým dopadem dotýká všech členů společnosti, nikoli pouze těch, kteří usilují o toto registrované partnerství. Je to zákon, který relativizuje vztah státu k základní buňce společnosti, kterou vždy byla, je a být musí rodina. Právě v dnešní době, která bývá charakterizována krizí rodiny, rozpadem rodinných hodnot (nezbytných pro řádnou výchovu dětí), vysokou rozvodovostí a rostoucím počtem dětí vyrůstajících v neúplných rodinách (tedy bez příkladu přirozených vzorců chování rodičů, jejich řádné výchovy a orientace ve světě dospělých), je udržení exkluzivity rodinných vztahů tak důležité.
Nyní k bodu druhému, čímž je srovnání tohoto partnerství s jinými mezilidskými vztahy. Zákon o registrovaném partnerství je nepřípustným zvýhodněním jedné skupiny občanů země oproti skupinám jiným. Obecně platí, že požívá-li některý druh mezilidských vztahů jiný (a větší) rozsah práv a povinností než vztahy jiné, musí existovat rozumné a ospravedlnitelné zdůvodnění tohoto odlišného zacházení. V zákoně o registrovaném partnerství chybí i to nejelementárnější zdůvodnění toho, proč má být právě toto partnerství státem registrované a preferované. Že to tato menšina naší společnosti požaduje, je málo. O jiných menšinách také nemáme specifické zákony.
Shrneme-li to, partnerství osob stejného pohlaví do života naší společnosti a do našeho právního řádu patří (jako důsledek našeho obecně liberálního pohledu na svět), státem registrované partnerství osob stejného pohlaví do našeho právního řádu nepatří (jedná se o institut, který s liberalismem nemá nic společného a který je pouhým využitím státu k prosazení určitých skupinových nároků a požadavků). Z hlediska pojetí práv je evidentní, že je tento zákon příkladem přechodu od svobod k právům, od negativních práv k právům pozitivním a od individuálních práv k právům skupinovým.
Navíc je tento zákon ve své podstatě zákonem diskriminačním. Ukládá povinnost, aby byla příslušnost ke skupině registrovaných partnerů vyznačována v jejich osobních dokladech. Takto označovat jakékoliv minoritní skupiny (a zejména jakékoli minoritní skupiny, která není nezbytně a automaticky pozitivně všemi přijímána) je něčím, s čím se moderní společnost od konce druhé světové války nesetkala. Je přitom jedno, zda jde o menšinu rasovou, náboženskou, sexuální, či jakoukoli jinou. Je také jedno, zda se k ní její členové hlásí dobrovolně nebo jsou-li k ní zařazeni proti své vůli.
Zákon ve svých detailech (viz příloha) obsahuje celou řadu ustanovení, která budou vytvářet právně těžko řešitelné okolnosti. Týká se to např. vymáhání některých vzájemných povinností, péče o děti, vyživovací povinnosti, zániku i zrušení partnerství, vzájemného zastupování, závazků plynoucích z jednání druhého z partnerů, vzniku užívacího práva k bytu a přechodu nájmu, dědictví, atd.
Ze všech těchto důvodů zákon nemohu podepsat.
Příloha: Příklady problematických ustanovení tohoto zákona
Podle § 3 odst. 2 „osoby vstupující do partnerství výslovně uvedou, že jim nejsou známy okolnosti vylučující vstup do partnerství.“ Na rozdíl od manželství ale nemusí prohlašovat, že znají své majetkové poměry a zdravotní stav. Stát se tím distancuje od záruky důležitých okolností stability a dalších důsledků takového svazku.
Podle § 4 odst. 3 sice do partnerství nemohou vstoupit osoby navzájem v linii přímé a sourozenci. Toto ustanovení převzaté ze zákona o rodině nemá žádný smysl. Není jasné, proč stát vylučuje pro vstup do tohoto svazku například spolu dlouhodobě žijící sourozence. Touto formulací dává stát najevo, že je zákon konstruován výlučně pro dvojice na základě sexuálního vztahu, který u přímých příbuzných odporuje společenským normám. Genetický účel zde chybí a pokud je zákonem prolamováno nějaké společenské tabu, není jasné, proč jen takto výběrově. Vůbec pak není jasné, proč toto ustanovení vynechává formulaci ze zákona o rodině, který vylučuje sourozence osvojením.
§ 8 odst. 1 stanovuje, že partneři mají v tomto svazku stejné povinnosti a stejná práva. Jejich výčet však na rozdíl od zákona o rodině chybí. Tím se otevírá možnost partnerů vysoudit si různé, v tomto zákoně nepopsané nároky, aniž by bylo jasné, jaký zájem na vymahatelnosti takových nároků má stát.
§ 9 odst. 1 stanovuje, že „partner je oprávněn zastupovat druhého partnera v jeho běžných záležitostech, zejména přijímat za něj běžná plnění.“ Toto má být jedním z hlavních cílů zákona. Přitom k jeho naplnění není třeba žádná úprava, toto může učinit i dnes každý prostřednictvím plné moci. Není také jasné, jaký má stát zájem, aby toto pravidlo platilo jen pro registrované partnery stejného pohlaví a ne pro jakékoli partnerství společně žijících osob.
V návaznosti na to odst. 2 tohoto paragrafu stanovuje, že takové jednání zavazuje oba partnery. A to i poté, co registrovaný svazek zanikne nebo je dokonce prohlášen za neplatný. Není zjevné, jaký má stát zájem na tom, aby různé závazky takto přecházely právě pro partnery podle tohoto zákona.
Znění odst. 3 tohoto paragrafu však plnění veřejného zájmu v této věci vylučuje, protože jeden z partnerů může obecnou platnost z registrace plynoucí „plné moci“, tedy účinky prvních dvou odstavců tohoto paragrafu výslovně vyloučit. Tím se institut vzájemného zastupování vrací do režimu prosté plné moci, státem nijak garantované či vynutitelné. Celý tento paragraf tak má pouze deklaratorní charakter, což jej zpochybňuje jako jeden z nutných důvodu pro přijetí tohoto zákona.
Zákon v § 10 odst. 1 zavádí vyživovací povinnost pro tento druh svazků. Tato povinnost je přenesena za zákona o rodině. Tam však má smysl, protože manželé jsou povinni žít spolu a vzájemně si pomáhat, což u tohoto zákona chybí, ale především se tímto ustanovením zákona o rodině garantuje jistá podpora tomu z manželů, který se stará o děti a domácnost. Do registrovaného partnerství ale vstupují lidé se srovnatelnými dispozicemi, kterým stát neukládá žádné povinnosti, které by jim bránily zabezpečit si své životní a sociální podmínky. Institut vyživovací povinnosti proto nemá v tomto zákoně žádné opodstatnění.
Podle odst. 3 tohoto paragrafu „vyživovací povinnost mezi partnery předchází vyživovací povinnosti dětí.“ Toto ustanovení zcela rozvolňuje princip vzájemné zodpovědnosti v rámci rodiny a narušuje rodinnou soudržnost, kterou stát sleduje institutem vyživovací povinnosti dětí vůči rodičům.
Podle § 11 odst. 1 může být vymáhána vyživovací povinnost i pro bývalého partnera, pokud se jeho partner není schopen sám živit. I zde tato povinnost předchází vyživovací povinnosti dětí. Tento institut v zákoně o rodině má zaručit ochranu tomu z manželů, který kvůli rodinným povinnostem přijde o vlastní profesi, praxi, či je kvůli plnění těchto povinností jiným způsobem omezena jeho schopnost živit se. Registrovaným partnerům však zákon žádné takové povinnosti neukládá a není proto jasné, jaký společenský zájem má spočívat v této vyživovací povinnosti.
Podle odst. 2 tohoto paragrafu může soud bývalému registrovanému partnerovi, „který se na rozvratu společného vztahu nepodílel a jemuž byla zrušením partnerského vztahu způsobena závazná újma,“ přiznat stejné výživné, jako kdyby registrace partnerství nebyla zrušena. Toto ustanovení, rovněž převzaté ze zákona o rodině, však nemá žádný smysl v zákoně, který neukládá účastníkům svazku vůči sobě navzájem žádné povinnosti, jako je žít spolu či být si věrni, atd. Jak lze za těchto okolností zkoumat, kdo se na rozvratu nepodílel, není jasné, stejně jako není jasné, jak se může zkoumat případná újma.
Je také velmi nejasné, jak bude soud rozhodovat v případě, kdy návrh na zrušení registrace podá jen jeden z registrovaných partnerů, protože podle § 16 má v takovém zkoumat, jestli partnerský vztah trvá či netrvá. Nikde v zákoně ale není stanoveno, podle jakých znaků lze určit, jestli vztah trvá či netrvá, když partneři spolu nemusí žít, vzájemně o sebe pečovat, atd.
Podle § 17 „soud nezkoumá, zda partnerský vztah již fakticky netrvá,“ pokud návrh na zrušení registrace partnerství podali oba registrovaní partneři, a rovnou partnerství zruší. To u manželství není možné, soud vždy zkoumá, zda i přes dohodu manželů není možné manželství zachránit, zejména v zájmu dětí. Stát tak dává najevo, že má zájem na zachování manželství a že to je instituce, která plní nějaký veřejný zájem, nejen soukromé zájmy partnerů. Pokud pro zrušení registrace postačí souhlas registrovaných partnerů, dává tím stát najevo, že na zachování tohoto svazku nemá žádný zájem, že to je jen zájem registrovaných partnerů. Pak ale není jasné, proč má stát zájem na vzniku tohoto státem registrovaného a upraveného svazku a vůbec na vzniku tohoto zákona. Jde-li o privátní vztah, a o privátně a bez vlivu veřejné instituce zrušitelný svazek, pak není jasné, proč je zřizován zákonem s parametry svazku charakteru veřejného.
Ustanovení § 17, které naznačuje, že rozhodnutí o ukončení svazku je soukromou věcí registrovaných partnerů, je v příkrém rozporu s obsahem § 13 odst. 3. Tento odstavec ukládá registrovaným partnerům, žijícím ve společné domácnosti, podílet se na výchově dítěte druhého z partnerů a ukládá mu povinnosti týkající se ochrany vývoje a výchovy dítěte. Stát tímto rozhodnutím vlastně „přiděluje“ dítěti dalšího rodiče, registrovaného partnera jednoho z jeho rodičů. Tím stát dává najevo, že má zájem, aby o dítě pečovali oba partneři. V tom případě je slabinou ustanovení fakt, že této povinnosti se registrovaný partner rodiče může jednoduše zbavit tím, že formálně nebude žít s registrovaným parterem ve společné domácnosti, což mu tento zákon nijak neukládá. Pokud ale stát svým rozhodnutím o registrování partnerství, kde jeden z partnerů má děti, vlastně „přidělí“ dětem dalšího rodiče a má na tom zájem, pak není možné, aby dítě o takto státem „přiděleného“ rodiče přišlo pouhým společným rozhodnutím registrovaných partnerů, které stát podle znění § 17 nemá možnost blokovat, na rozdíl od manželství a stavu, kdy dítěti hrozí odloučení od jednoho z rodičů.
Závažné jsou i dopady zákona do zákonů dalších.
V části druhé zákona se do trestního zákona mezi osoby blízké doplňuje partner, což má význam např. u trestného činu podle § 162 – neoznámení trestného činu: osoba není trestná, pokud by oznámením trestného činu ohrozila osobu blízkou uvedením v nebezpečí smrti, ublížení na zdraví a jiné. Možnost účelových registrací je zde značná. Účelovost hrozí i u současné úpravy zákona o rodině, stát ale tuto beztrestnost stanovil jako formu ochrany rodiny, což je vyšší hodnotou, než případné zneužití. Není jasné, jakou stát sleduje hodnotu zavedením beztrestnosti pro registrované partnery.
V části třetí, která mění ustanovení trestního řádu se zavádí ustanovení, podle kterého má pro účely trestního řízení registrovaný partner stejné postavení jako manžel. Partner může například zvolit obhájce obviněnému, má právo odepřít výpověď jako svědek, může podat odvolání ve prospěch obžalovaného jako příbuzní. I zde není zřejmé, jaký veřejný zájem je tím naplňován.
V části šesté, která zavádí změny občanského zákoníku, se nově stanoví, že po smrti fyzické osoby přísluší uplatňovat právo na ochranu její osobnosti i registrovanému partnerovi. Partner se doplňuje mezi osoby blízké vedle příbuzných v řadě přímé, sourozenců a manžela. U jiných blízkých osob v poměru rodinném se vyžaduje, aby byla splněna podmínka možné újmy u těchto osob. Veřejný zájem na těchto změnách je velmi sporný.
V téže části se mezi osoby, které dědí v první skupině doplňuje partner. Zvláště toto ustanovení napadla ve svém usnesení vláda, neboť v tom spatřuje přenesení základního znaku rodiny i na registrované partnerství. Je také jisté, že tímto ustanovením může být poškozeno právo dosavadních rodinných příslušníků v tzv. první skupině.
Uzavřením partnerství nevzniká společný nájem bytu, jehož nájemcem je jeden z partnerů, ale po dobu trvání partnerství má právo byt užívat i druhý partner. Řeší se však přechod nájmu bytu v případě smrti nájemce – stává se jím druhý registrovaný partner. To může znamenat další zásah do vlastnických práv majitelů bytu a rozšíření možností pro spekulace, které existují již nyní.
V části sedmé se mění zákoník práce v tom, že mezi registrovanými partnery nevzniká pracovněprávní vztah. Za osamělé podle zákoníku práce se nepovažují ti, kteří žijí s partnerem. Společenský zájem na těchto změnách je rovněž sporný.
V části osmé se zavádí změna zákona o prodloužení mateřské dovolené v tom, že pro účely poskytování peněžité pomoci v mateřství se za osamělého nepovažuje žena (zaměstnanec) žijící s partnerem.
Část devátá zavádí změnu zákona o přestupcích v tom, že registrovaný partner se dostává mezi osoby blízké pro účely zákona o přestupcích, podobně jako v trestním řízení.
Část desátá zavádí změnu zákona o životním minimu: za společně posuzované osoby pro účely sociálních dávek se považují i registrovaní partneři.
Část jedenáctá přináší změnu zákona o soudních poplatcích. Upravuje soudní poplatky týkající se řízení o zrušení, neplatnosti nebo neexistenci registrovaného partnerství.
Část dvanáctá zavádí změnu zákona o správě daní a poplatků, podle které registrovaný partner může odepřít výpověď, pokud by způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké.
Část třináctá zavádí změnu zákona o státní sociální podpoře, podle které se za osamělého partnera pro účely státní sociální podpory nepovažuje osoba žijící s registrovaným partnerem (jde např. o přídavky na dítě, příspěvek na bydlení, sociální příplatek).
Závažnou změnu přináší část čtrnáctá, podle které se registrované partnerství zapisuje mezi povinné údaje do občanského průkazu. Protože registrované partnerství osob stejného pohlaví nese mnoho znaků svazku homosexuálního, bude mít možnost každý orgán, způsobilý nahlížet do občanského průkazu, zjistit sexuální orientaci držitele průkazu.
Část patnáctá zavádí změnu zákona o evidenci obyvatel v tom, že v evidenci obyvatel se budou vést údaje o uzavřeném partnerství a rodné číslo registrovaného partnera. I to je závažný průlom do soukromí.
Často diskutovaná je část sedmnáctá, která znamená změnu zákona o péči o zdraví lidu, podle které do okruhu osob, které je lékař povinen poučit, se doplňuje partner. Současná praxe však ukazuje, že lékaři v zájmu rodinných příslušníků některé informace nedávají ani jim a naopak, mnohé nemocnice dávají možnost pacientům vyplnit jména osob, kterým má být poskytnuta informace. Jde o typickou věc řešitelnou plnou mocí.
Část osmnáctá přináší změnu živnostenského zákona, když řeší pokračování v živnosti při úmrtí partnera.
Část devatenáctá přináší změnu zákona o zaměstnanosti. Podle ní se vážnými důvody pro odmítnutí zaměstnání nabídnutého úřadem práce rozumí i důvody spočívající v místě výkonu nebo povaze zaměstnání partnera.“
Tereza Kodíčková, Kateřina Beňová, Martin Strachoň a Slavomír Goga,
mluvčí GLL
Více informací:
+420 608 GL Liga
+420 608 45 5442
www.partnerstvi.cz
Prezident podle GLL vychází z mylných premis, přičemž minimálně ve dvou bodech si protiřečí. Všechny jeho právní argumenty s jednou výjimkou uvedenou v textu jsou vyvratitelné. Žádný z argumentů navíc neříká, že je zákon v rozporu s Ústavou nebo Listinou základních práv a svobod. Autoři proto konstatují, že prezidentovy důvody pro vrácení zákona neležely v rovině právní, jak by se mohlo z jeho prohlášení zdát, ale v rovině emocionální.
Prezident pozval mluvčí GLL k osobnímu setkání, které se uskuteční ve středu 15. března. Gay a lesbická liga považuje toto pozvání i prezidentovu výzvu k diskusi za zpozdilé, ale pozvání přijala a je připravena mu předložit „Desatero“. Protože však lze očekávat hlasování poslanecké sněmovny o vráceném zákonu již v úterý 7. března, předložila své protiargumenty poslancům a poslankyním již dnes.
GLL odmítá snahy o politizaci této problematiky, která se bytostně dotýká nezanedbatelné menšiny české společnosti, ať už tyto snahy vycházejí odkudkoli. Své protějšky v diskusi o registrovaném partnerství si GLL nevybírá podle politické orientace a je připravena význam a potřebu zákona obhájit přede všemi. Věří, že poslanci a poslankyně, kteří dosud zákon podporovali, nepoloží důvěru leseb, gayů a dalších občanů na oltář politického soupeření.
Přílohy:
Dokument GLL „Deset omylů pana prezidenta“
Prezident republiky Václav Klaus vrátil dne 16. 2. 2006 Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR návrh zákona o registrovaném partnerství. Své rozhodnutí zdůvodnil textem o více než padesáti odstavcích, který lze rozdělit na obecnou část a přílohu (právní část). Dlouhý text i doprovodná vyjádření pana prezidenta vzbuzují dojem fundovaných a relevantních argumentů, které by měly i tolerantní část české veřejnosti přesvědčit o tom, že současný návrh zákona o registrovaném partnerství není kvalitní, a proto by neměl být schválen.
Skutečnost je však taková, že většina argumentace pana prezidenta v obecné části pouze jinými slovy opakuje již dávno vyslovené a také dávno vyvrácené námitky odpůrců registrovaného partnerství. Vychází také z mylných premis, založených zejména na směšování pojmu rodina a manželství a chápání rodiny jako výlučné jednotky tvořené mužem, ženou a jejich biologicky vlastními dětmi, přičemž minimálně v jednom bodě si protiřečí. Příloha zdůvodnění jako zvláštní (právní) část tyto mylné premisy pouze replikuje, navíc také obsahuje jeden zjevný protimluv.
V následujících deseti bodech proto reagujeme na hlavní kritiku pana prezidenta ve vztahu k vrácenému zákonu a snažíme se konkrétní mylné premisy uvést na pravou míru. Hlavním smyslem celého textu je poukázat na fakt, že prezidentovy důvody k vrácení zákona neležely v rovině právní, ale v rovině emocionální, tj. logicky nepodložené.
Argumenty obecné
1. Registrované partnerství není manželstvím, ale ani pouhým symbolickým rehabilitačním aktem
Pan prezident v textu zdůvodnění svého veta podsouvá tvůrcům a iniciátorům zákona tvrzení, že jde primárně o symbolický rehabilitační akt. Již široké politické a názorové spektrum jak předkladatelů, tak tvůrců zákona však naznačuje, že registrované partnerství má rovin více, přičemž symbolika je pouze jednou z nich. Znění zákona samo o sobě popírá primární roli symboliky. Zákon totiž neobsahuje (na rozdíl např. od zákona o rodině) takřka žádná deklaratorní (symbolická) ustanovení, zato hovoří o konkrétních právech a povinnostech, s konkrétními právními účinky.
Zároveň však pan prezident nemá pravdu ani v tom, že by partnerství stavělo stejnopohlavní svazky na roveň manželství. Opět to lze doložit samotným zněním zákona, který obsahuje pouze některá práva a některé povinnosti, jež jsou obsaženy v institutu manželství, zatímco mnoho jich chybí (např. společné jmění), resp. jsou výslovně znemožněny (např. možnost osvojení dítěte partnery).
Souhlasit tak lze pouze s tvrzením, že mezi zákonem o registrovaném partnerství a zákonem o rodině existuje podobnost. Je tomu skutečně tak, a plyne to z charakteru vztahů, které má registrované partnerství upravovat. Jde přeci o soužití životních partnerů a jejich vztah ke státním orgánům (resp. ke třetím osobám), což je situace nesrovnatelně bližší k institutu manželství než např. ke vztahu společníků v obchodní společnosti či ke vztahu mezi soudem a obžalovaným. Obdobný charakter manželských a partnerských vztahů si tudíž vyžaduje obdobnou formulaci konkrétních právních ustanovení. Institut manželství a současný návrh institutu registrovaného partnerství lze tedy z právního hlediska porovnávat, nikoliv však stavět na roveň.
2. Rodina a manželství nejsou totožné pojmy
Pan prezident ve svém textu bezostyšně zaměňuje pojmy manželství (jako právní institut) a rodina (jako společenská jednotka tvořená rodiči a dětmi), resp. je používá jako synonyma. Toto zkreslení mu umožňuje tvrdit, že atributy manželství (rozuměj rodiny, tj. rození dětí) nelze z objektivních důvodů přisuzovat stejnopohlavním párům. Realita však jeho tvrzení zásadně zpochybňuje. Rodina totiž není tvořena pouze trojicí muž-žena-jejich biologicky vlastní dítě (děti).
Za rodinu jsou všeobecně též považovány různopohlavní páry s dětmi, kde jsou děti biologicky vlastní pouze jednomu z partnerů (ať už proto, že jeden z partnerů nemůže mít děti a pár tak využil metod asistované reprodukce, či proto, že biologický rodič má děti z předchozího vztahu). Těmto párům je institut manželství přístupný. Ba dokonce je přístupný i párům, které děti nemohou mít vůbec nebo je zkrátka nechtějí (a i ty přesto bývají často nazývány rodinou, resp. rodinnými příslušníky).
Situace zmíněné v předchozím odstavci ovšem nastávají i u všech stejnopohlavních párů – tj. existují takové páry, které mají děti (biologicky vlastní jednomu z páru), stejně tak jako páry, které děti mít nemohou nebo zkrátka nechtějí. A takovýmto párům institut manželství přístupný není. Podle pana prezidenta proto, že v těchto případech nejde o rodinu. V čem je tedy rozdíl např. mezi stejno- a různopohlavním párem vychovávajícím biologického potomka jednoho z partnerů? Atributy (znaky a funkce, jak o nich píše pan prezident) takovýchto párů jsou naprosto stejné, liší se pouze v pohlaví partnerů.
Pokud by měl být skutečně v praxi uplatňován argument pana prezidenta, že výsada manželství přísluší pouze tzv. tradiční rodině (tj. trojici muž-žena-jejich biologicky vlastní dítě), měl by zákon o rodině institut manželství znemožnit různopohlavním párům, které nemají děti, resp. je mají, ale jsou biologicky vlastní jen jednomu z páru. Tak tomu však není, a proto je naprosto legitimní požadavek alespoň některé výsady (přesněji práva a povinnosti) manželství rozšířit i na stejnopohlavní páry.
3. Založení rodiny a řádná výchova dětí nejsou jediným účelem manželství
Jak bylo zmíněno výše, různopohlavní páry, jež hlavní účel manželství nesplňují a ani nehodlají plnit, mají přesto možnost tento institut využívat a nejsou za to nijak sankcionovány. Evidentně z toho plyne, že manželství má i další účely, často neméně důležité, i když je zákon výslovně nezmiňuje (např. psychická a materiální stabilita jedinců). Stejně tak z toho plyne, že ustanovení o hlavním účelu manželství je pouze deklaratorního charakteru, ba dokonce že nedodržování tohoto ustanovení není společensky ani právně vnímáno nikterak negativně.
Pan prezident zákonu o registrovaném partnerství vytýká, že se nepokouší žádný obdobný účel stanovit. Je tomu tak proto, že podle názoru tvůrců zákona deklaratorní ustanovení nemají praktický dopad a vzhledem k tomu, že nemusí být a nejsou v praxi dodržována, jen zbytečně znepřehledňují již tak komplikovaný právní systém České republiky. Zákon o registrovaném partnerství má být stručný, jasný a s praktickými právními účinky, včetně sankcí za neplnění konkrétních povinností. Kritika pana prezidenta kvůli v textu zákona nezmíněnému účelu partnerství (jakož i některým dalším proklamativním ustanovením zákona o rodině – např. požadavku žít spolu) ostře kontrastuje s tím, jak často pranýřuje zbytečnost deklaratorních právních norem.
Navíc nezbývá než zopakovat argument z bodu 2., a to že existují stejnopohlavní páry, které hlavní účel manželství plní (tj. mají a vychovávají děti, a to biologicky vlastní jednomu z rodičů), a přesto jim není žádný obdobný institut k dispozici.
4. Vyrovnání postavení (byť jen částečné) stejnopohlavních párů s páry osob opačného pohlaví nikoho nezvýhodňuje nad rámec práv ostatních, ani nikomu nezpůsobuje žádnou újmu.
Pan prezident považuje institut registrovaného partnerství za nepřípustné zvýhodnění skupiny stejnopohlavních párů oproti ostatním skupinám obyvatel a nevidí pro něj důvod. O žádné zvýhodnění však nejde, neboť všechna práva a povinnosti plynoucí z registrovaného partnerství (a navíc ještě řadu dalších) mohou již v současnosti využívat různopohlavní páry (uzavřou-li manželství). Nejde tedy o žádný pokus o pozitivní diskriminaci, ale naopak o snahu odstranit nerovnou situaci, kdy jedna skupina (již) zvýhodněna je. Zdůvodnění této snahy sice v návrhu zákona není (z důvodů uvedených v bodě 3.), ale z jeho znění lze lehce odvodit, že jde o stejný účel kvůli kterému je institut manželství přístupný různopohlavním párům vychovávajícím děti, jejichž biologickým rodičem je jen jeden z partnerů, stejně jako párům, které děti nemají vůbec (přičemž tento účel v zákonu o rodině taktéž není zmíněn). Je zvláštní, že panu prezidentovi vadí absence tohoto účelu u registrovaného partnerství, ale nevadí mu v případě manželství.
Tvrzení, že institut manželství (osob opačného pohlaví) je v souladu s liberálním pohledem na svět, zatímco partnerství (osob stejného pohlaví) nemá s liberalismem nic společného, je tudíž pouze účelovou dezinterpretací pojmu liberalismus. Základem liberalismu je svoboda rozhodování jednotlivce a ingerence státu pouze v logicky zdůvodněných případech. Jestliže současná právní úprava neumožňuje konkrétním jednotlivcům vstoupit do svazku obdobného charakteru jako manželství, aniž je toto omezení svobody logicky zdůvodněno, jedná se o jednoznačné porušení liberálních principů. Přitom za logické zdůvodnění nelze považovat fakt, že v návrhu zákona o registrovaném partnerství chybí nějaká deklaratorní ustanovení, zvláště když jinak stejnopohlavní páry (zejména ty s dětmi) vykazují stejné znaky jako řada párů manželských (opět viz bod 2.). Pan prezident chce v rámci svého zkresleného pojetí liberalismu chránit stejnopohlavní páry před státní regulací, chce tak ale činit proti jejich vůli. To je oprávněné jen v případě nezletilých dětí, které nejsou schopny posoudit důsledky svých činů; v případě dospělých osob taková ochrana postrádá smysl.
S politováním je nutno konstatovat, že pan prezident použil také jeden z nejvágnějších a nejméně logicky zdůvodněných argumentů proti registrovanému partnerství. – Konkrétně, že tento institut uškodí ohrožením exkluzivity rodinných vztahů. Pan prezident zmiňuje soudobou krizi rodiny, vysokou rozvodovost a rostoucí počty dětí žijících v neúplných rodinách. Nikde však neposkytuje logické zdůvodnění, proč a jakými konkrétními způsoby by v důsledku uzákonění registrovaného partnerství mělo dojít k posílení těchto trendů a ke zmíněnému ohrožení. Toto konstatování obav nelze založit na žádných konkrétních faktech, a to tím spíše, že v zemích, které již svazky osob stejného pohlaví uzákonily, k posílení těchto trendů v žádném případě nedošlo.
5. Partnerský status v osobních dokladech nelze považovat za diskriminační; jednou ze základních charakteristik registrovaného partnerství z hlediska třetích osob musí být jeho doložitelnost.
V tomto bodě se pan prezident dopustil prvního protimluvu. V úvodu své argumentace totiž píše o „v podstatě bezproblémovém prostředí“ (v ČR), přijímajícím gay a lesbické vztahy, na druhou stranu kritizuje návrh zákona o registrovaném partnerství jako diskriminační, neboť vyžaduje zápis partnerství do osobních dokladů, ač jde o menšinu, která „není nezbytně a automaticky pozitivně všemi přijímána“. Jestliže pan prezident považuje Českou republiku za otevřené a bezproblémové prostředí ve vztahu k lesbické a gay menšině, jak může mít obavy z diskriminace osob, jež vstoupí do partnerství a budou to mít zapsáno v dokladech?
Pan prezident zapomíná, že institut registrovaného partnerství vůbec nehovoří o sexuální orientaci, ale o stejnopohlavních párech. Stejně tak příslušné údaje v osobních dokladech nebudou mít stoprocentní vypovídací schopnost o sexuální orientaci partnerů, byť lze samozřejmě důvodně předpokládat, že do partnerství budou vstupovat především gayové a lesby. Vstup do partnerství je dobrovolným aktem, a tudíž i partneři mají možnost rozhodnout se, zda svůj vztah zveřejní na svých dokladech, či nikoliv (tj. tím, že do partnerství nevstoupí). Případné diskriminaci osob, jež budou mít partnerský status v osobních dokladech, lze předejít pouze podporou akceptace gay a lesbické menšiny většinovou společností a právními normami posilujícími možnosti ochrany před diskriminací.
Registrované partnerství navíc upravuje vztahy ke třetím osobám (zejména státu), k čemuž státní orgány nutně budou potřebovat nějaký doklad, jež existenci partnerství potvrzuje.
Argumenty právní:
6. Vyživovací povinnost pro partnery má smysl a nenarušuje rodinnou soudržnost, naopak ji posiluje
Podle názoru pana prezidenta je smyslem vyživovací povinnosti garance podpory tomu z manželů, který se stará o děti a domácnost. Toto tvrzení však zcela opomíjí, že vyživovací povinnost platí i pro manžele s dětmi zletilými nebo bez dětí, například pro případ nemoci, ztráty zaměstnání, či stáří. Stejně tak opomíjí, že řada stejnopohlavních párů se také stará o děti (opět viz bod 2.), takže i z tohoto důvodu má u registrovaného partnerství vyživovací povinnost smysl.
Pokud jde o ustanovení, že vyživovací povinnost mezi partnery předchází vyživovací povinnosti dětí, je plně v souladu s logikou partnerského soužití. Nejprve má o partnera pečovat jeho stávající partner, teprve v druhé řadě k němu mají tuto povinnost jeho děti. Totožný odstavec obsahuje zákon o rodině, a přitom jej nikdo nenapadá.
Vyživovací povinnost má pozitivní dopad i z pohledu státu a je plně v souladu s liberálními principy, neboť po partnerech vyžaduje, aby pečovali především o sebe navzájem, namísto aby o něco takového pro každého za sebe žádali stát.
7. Postup soudu v případě rozvodu manželství či rozluky partnerství neodráží zájem státu na jejich zachování, ale ohled státu na zájmy dětí.
Jednoznačně mylným tvrzením pana prezidenta je, že u rozvodu manželství soud vždy zkoumá, zda i přes dohodu manželů není možné manželství zachránit, zejména v zájmu dětí. Soud to zjišťuje jedině v případě, že manželé mají nezletilé děti. Pro manželství se zletilými dětmi a bezdětná manželství platí stejná úprava jaká je navržena pro registrované partnery.
Na druhou stranu je namístě poznámka, že by do návrhu zákona o registrovaném partnerství mělo být doplněno ustanovení, podle kterého by partnerství nemohlo být rozvedeno, bylo-li by to v rozporu se zájmem nezletilých dětí v péči partnerů, daným zvláštními důvody. Tento nedostatek lze samozřejmě lehce napravit jednoduchou novelizací zákona a neměl by být důvodem pro neschválení celého zákona.
Je však zároveň nutno poukázat na to, že se zde pan prezident dopouští druhého protimluvu. Zatímco v dřívějších bodech totiž kritizuje rozšíření některých práv manželů i na partnery, ač údajně neplní funkci rodiny (tj. výchovu dětí), v tomto bodě již výchovu dětí stejnopohlavními páry předpokládá, resp. uznává, že k ní v praxi dochází.
8. Obava ze zneužitelnosti postrádá relevanci.
Pan prezident se obává, že některá ustanovení zákona (konkrétně posuzování partnera jako osoby blízké podle trestního zákona, obdobná novelizace trestního řádu a právo užívat partnerův byt) jsou lehce zneužitelná a přístupná spekulacím. Obdobná ustanovení platná pro manžele jsou však v praxi již dávno zneužívána. Přesto však nejsou důvodem ke zrušení manželství. Podle pana prezidenta je tomu tak proto, že ochrana rodiny má pro stát vyšší hodnotu než ochrana státu před zneužitím manželství. Jak již však bylo uvedeno v bodě 2., atributy rodiny, jež má být chráněna, vykazují minimálně některé stejnopohlavní páry.
Navíc – vzhledem k ne vždy pozitivnímu přijímání stejnopohlavních párů většinovou společností – lze důvodně předpokládat, že osoba, jež se rozhodne uzavřít svazek s ryze spekulativním úmyslem, bude spíše preferovat institut manželství, který není zatížen stigmatem menšinovosti a který navíc obsahuje mnohem více zneužitelných ustanovení.
9. Zařazení do první dědické skupiny nikoho na právech nepoškozuje.
Tak jako je tomu u všech ostatních částí zákona o registrovaném partnerství, i část novelizující ustanovení občanského zákoníku o dědictví pouze rozšiřuje stávající právní úpravu platnou pro manžele.
Je logické a správné, že partneři, kteří spolu dlouhodobě žijí a pečují o sebe, by měli mít v případě úmrtí jednoho z nich minimálně stejný nárok na dědictví, jako děti zesnulého. Nejinak je tomu u manželství. Jestliže tedy pan prezident považuje tento bod v zákonu o registrovaném partnerství za poškození práv např. dětí, měl by již dávno obdobně argumentovat proti stávající úpravě institutu manželství.
10. Nesouhlas je třeba podložit argumenty.
Závěrečná část prezidentova zdůvodnění obsahuje až na výjimky pouze vysvětlení jednotlivých ustanovení zákona o registrovaném partnerství. Tím, že jsou tato vysvětlení zmíněna máme za to, že s nimi pan prezident nesouhlasí a byly důvodem k vrácení zákona Poslanecké Sněmovně. Je-li tomu tak, postrádáme zde zdůvodnění tohoto nesouhlasu a tudíž příslušné odstavce nelze chápat jako relevantní argumenty. Jedná se zejména o odstavce hovořící o následujících částech zákona: sedmé, osmé, deváté, desáté, jedenácté, dvanácté, třinácté, osmnácté a devatenácté.
==============================================
Původní dopis, kterým prezident zdůvodnil své rozhodnutí:
Zdůvodnění prezidentova vetování RP | Prezident vetoval zákon o registrovaném partnerství
16. 2. 2006, Praha
Prezident republiky Václav Klaus využil své pravomoci a vrátil dnes 16. února Poslanecké sněmovně zákon o registrovaném partnerství.
Prezident republiky napsal předsedovi Poslanecké sněmovny Lubomíru Zaorálkovi dopis, ve kterém své rozhodnutí zdůvodnil:
„Využívám své pravomoci dané čl. 50 Ústavy České republiky a vracím Poslanecké sněmovně zákon přijatý dne 26. ledna 2006 o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů. Zákon byl přijat podle návrhu, který byl téměř identický s návrhem, který byl parlamentem zamítnut již na jaře roku 2005 a je extenzivnější i než všechny předcházející, rovněž zamítnuté návrhy. Zákon byl přijat i přes připomínky vlády ze dne 25. května 2005.
Zákon mi byl postoupen dne 2. února 2006.
Zdůvodnění:
Faktické soužití neboli partnerství osob stejného pohlaví v naší zemi existovalo v minulosti, existuje dnes a existovat bude nepochybně i v budoucnosti. Cílený, vědomý a záměrně prováděný proces legitimizace, odtabuizování, respektování, neodmítání, neskandalizování partnerství osob stejného pohlaví, který v naší zemi probíhal od počátku šedesátých let, vytvořil pro tuto menšinu v podstatě bezproblémové prostředí jak pro vztahy mezi jejími příslušníky navzájem, tak pro vztahy jejich příslušníků vůči jiným lidem, a zajistil víceméně neutrální přijímání této menšiny ve společnosti. Díky tomu soužití i sexuální styky homosexuálně orientovaných osob jsou i podle současného právního řádu legální a v podstatě neexistují žádné skutečné překážky, které by jim bránily uspořádat si další aspekty těchto vztahů podle obecných pravidel soukromého práva, platných pro všechny.
Docílení tohoto stavu bylo nesporně pozitivním výsledkem. O těchto věcech však tento zákon není. Tento zákon nabízí dobrovolnou možnost registrace existujících partnerství osob stejného pohlaví a v případě této registrace nabízí těm, kteří ji akceptují, státem zaručované výhody. V zájmu úsilí o všeobecné pochopení skutečné podstaty věci opakuji základní tezi: zákon, který vracím, není o partnerství osob stejného pohlaví, ale o registraci tohoto partnerství státem a o doprovodných efektech této registrace jak pro ty, kterých se bezprostředně týká, tak pro ostatní.
Tvůrci a iniciátoři zákona sami přiznávají, že smysl zákona je především v tom, že má jít o symbolický rehabilitační akt a o uznání této menšiny jako součásti obecné normy. O normu jít nemůže, ale eventuální další symbolická rehabilitace této menšiny může být provedena nějakou, i parlamentní deklarací, nikoli však zákonem, který je v této podobě velkým hazardem. Plyne z něho nemalé množství riskantních, nebezpečných a závažných právních důsledků.
Jak argumentace ve prospěch tohoto zákona, tak jeho vlastní text má mnoho problémů. Znejasnění věcí vidím i v tom, že je v zákoně pro oficiální název „registrované partnerství“ používána legislativní zkratka „partnerství“. To bohužel důsledně neodlišuje partnerství a jeho registraci. I manželství je institucionalizací již fakticky vzniklého partnerství (či partnerského vztahu nebo svazku) osob opačného pohlaví. To, čím se institucionalizace svazků osob stejného pohlaví formou „registrovaného partnerství“ liší od neregistrovaného faktického partnerství osob stejného pohlaví není skutečnost, že dotyční jsou partnery, ale skutečnost, že jsou partnery registrovanými „způsobem stanoveným tímto zákonem“.
Bylo-li by třeba partnerství osob stejného pohlaví v naší zemi dále odtabuizovávat, dediskriminovat nebo jakkoliv liberalizovat, bylo by to více než legitimní téma, ale toho se tento zákon netýká. Tento zákon registrované partnerství osob stejného pohlaví svými atributy staví
- na roveň zákonem institucionalizovaného partnerství osob odlišného pohlaví (neboli manželství) a
- nad jakékoliv další mezilidské partnerské vztahy.
Obojí je – i když z různých důvodů – chybné a je třeba to odmítnout.
Nejdříve k prvnímu bodu. Autoři zákona v důvodové zprávě uvádějí, že „tyto svazky vykazují tytéž znaky a plní tytéž funkce jako dlouhodobé partnerské soužití osob pohlaví rozdílného…“, což je evidentní nepravda, zřejmá na první pohled. Slovo rodina pochází od slova rodit a ne náhodou jsou rodiče a děti (byť se to vždy nezdaří) jejím elementárním atributem. O tytéž znaky a tytéž funkce jako v manželství v partnerství osob stejného pohlaví nejde a z definice jít nemůže. Je-li důvod vzniku tohoto zákona a jeho potřebnost zdůvodňována právě tímto argumentem, už toto zákon jako celek zásadně zpochybňuje.
Autoři zákona se nám navíc snaží namluvit, že je třeba vůči této menšině použít prostředků tzv. pozitivní diskriminace, neboť naše dosavadní právní úprava (tedy Ústava, Listina základních práv a svobod, zákon o rodině a další zákony) je „strukturálním projevem homofobie (strachu z homosexuality a nenávisti k jejím nositelům)“ a „stojí v přímém rozporu se zásadami osobní svobody a rovnosti“. To není pravda. Každý zákonodárce (a každý rozumně myslící občan České republiky) musí rezolutně odmítnout, že je současná právní úprava projevem nenávisti k homosexuálům. A musí trvat na tom, že není třeba žádných dalších pozitivních kroků, abychom tuto nenávist odstranili. Ani na tom se proto argumentace ve prospěch tohoto zákona stavět nedá, i když to autoři zákona dělají.
Zákon o registrovaném partnerství postrádá jakékoli vymezení účelu tohoto vztahu. Zákon o rodině říká, že „hlavním účelem manželství je založení rodiny a řádná výchova dětí“ (§1, odst. 2). Právě toto a nic jiného vždy bylo, je a bude důvodem výjimečnosti institutu manželství a navíc důvodem preference institutu manželství před jinými typy mezilidských vztahů.
Identický, nebo stejně zásadní společenský účel – založení rodiny a řádná výchova dětí – registrace partnerů stejného pohlaví nemá. Tvůrci zákona se ani nepokoušeli takový účel, a z něj plynoucí veřejný zájem, vymezit a do zákona začlenit. Na rozdíl od zákona o rodině, obdobně koncipovaný odstavec (2) v §1 zákona o registrovaném partnerství slovo účel (cíl, smysl) neobsahuje. Místo vymezení účelu (a veřejného zájmu) se v něm říká jen to, že „partnerem se v tomto zákoně rozumí osoba, která uzavřela partnerství“.
Smyslem, a to jediným, který si zákon troufá naznačit, je „uzavření partnerství“. Uzavření partnerství je pro oba partnery možná hodně, pro stát je to však málo.
Argument, že je takto prováděné srovnávání těchto dvou zákonů chybné a že zákon o registrovaném partnerství podobný či symetrický se zákonem o rodině není, se uplatnit nedá. Mnoho slov, vět, odstavců a paragrafů zákona je doslovným přepisem zákona o rodině, což pocit obdobnosti a tedy i stejné společenské důležitosti vyvolává. Překvapivé je jen to, že na rozdíl od zákona o rodině, kde mají manželé různé povinnosti (např. žít spolu), v zákoně o registrovaném partnerství žádné takové srovnatelné povinnosti – dokonce ani ono žití spolu – uvedeny nejsou. To svědčí buď o nedostatečné propracovanosti zákona nebo to vyvrací argument, že je smyslem registrovaného partnerství trvalé soužití dvou osob stejného pohlaví.
Neobstojí ani argument, že jde o zákon, který, jak říkají jeho obhájci, „jedněm prospívá a ostatním v ničem neškodí“. Je to zákon, který se dotýká základních hodnot, tradic a uspořádání celé naší společnosti. Je to zákon, který se svým dopadem dotýká všech členů společnosti, nikoli pouze těch, kteří usilují o toto registrované partnerství. Je to zákon, který relativizuje vztah státu k základní buňce společnosti, kterou vždy byla, je a být musí rodina. Právě v dnešní době, která bývá charakterizována krizí rodiny, rozpadem rodinných hodnot (nezbytných pro řádnou výchovu dětí), vysokou rozvodovostí a rostoucím počtem dětí vyrůstajících v neúplných rodinách (tedy bez příkladu přirozených vzorců chování rodičů, jejich řádné výchovy a orientace ve světě dospělých), je udržení exkluzivity rodinných vztahů tak důležité.
Nyní k bodu druhému, čímž je srovnání tohoto partnerství s jinými mezilidskými vztahy. Zákon o registrovaném partnerství je nepřípustným zvýhodněním jedné skupiny občanů země oproti skupinám jiným. Obecně platí, že požívá-li některý druh mezilidských vztahů jiný (a větší) rozsah práv a povinností než vztahy jiné, musí existovat rozumné a ospravedlnitelné zdůvodnění tohoto odlišného zacházení. V zákoně o registrovaném partnerství chybí i to nejelementárnější zdůvodnění toho, proč má být právě toto partnerství státem registrované a preferované. Že to tato menšina naší společnosti požaduje, je málo. O jiných menšinách také nemáme specifické zákony.
Shrneme-li to, partnerství osob stejného pohlaví do života naší společnosti a do našeho právního řádu patří (jako důsledek našeho obecně liberálního pohledu na svět), státem registrované partnerství osob stejného pohlaví do našeho právního řádu nepatří (jedná se o institut, který s liberalismem nemá nic společného a který je pouhým využitím státu k prosazení určitých skupinových nároků a požadavků). Z hlediska pojetí práv je evidentní, že je tento zákon příkladem přechodu od svobod k právům, od negativních práv k právům pozitivním a od individuálních práv k právům skupinovým.
Navíc je tento zákon ve své podstatě zákonem diskriminačním. Ukládá povinnost, aby byla příslušnost ke skupině registrovaných partnerů vyznačována v jejich osobních dokladech. Takto označovat jakékoliv minoritní skupiny (a zejména jakékoli minoritní skupiny, která není nezbytně a automaticky pozitivně všemi přijímána) je něčím, s čím se moderní společnost od konce druhé světové války nesetkala. Je přitom jedno, zda jde o menšinu rasovou, náboženskou, sexuální, či jakoukoli jinou. Je také jedno, zda se k ní její členové hlásí dobrovolně nebo jsou-li k ní zařazeni proti své vůli.
Zákon ve svých detailech (viz příloha) obsahuje celou řadu ustanovení, která budou vytvářet právně těžko řešitelné okolnosti. Týká se to např. vymáhání některých vzájemných povinností, péče o děti, vyživovací povinnosti, zániku i zrušení partnerství, vzájemného zastupování, závazků plynoucích z jednání druhého z partnerů, vzniku užívacího práva k bytu a přechodu nájmu, dědictví, atd.
Ze všech těchto důvodů zákon nemohu podepsat.
Příloha: Příklady problematických ustanovení tohoto zákona
Podle § 3 odst. 2 „osoby vstupující do partnerství výslovně uvedou, že jim nejsou známy okolnosti vylučující vstup do partnerství.“ Na rozdíl od manželství ale nemusí prohlašovat, že znají své majetkové poměry a zdravotní stav. Stát se tím distancuje od záruky důležitých okolností stability a dalších důsledků takového svazku.
Podle § 4 odst. 3 sice do partnerství nemohou vstoupit osoby navzájem v linii přímé a sourozenci. Toto ustanovení převzaté ze zákona o rodině nemá žádný smysl. Není jasné, proč stát vylučuje pro vstup do tohoto svazku například spolu dlouhodobě žijící sourozence. Touto formulací dává stát najevo, že je zákon konstruován výlučně pro dvojice na základě sexuálního vztahu, který u přímých příbuzných odporuje společenským normám. Genetický účel zde chybí a pokud je zákonem prolamováno nějaké společenské tabu, není jasné, proč jen takto výběrově. Vůbec pak není jasné, proč toto ustanovení vynechává formulaci ze zákona o rodině, který vylučuje sourozence osvojením.
§ 8 odst. 1 stanovuje, že partneři mají v tomto svazku stejné povinnosti a stejná práva. Jejich výčet však na rozdíl od zákona o rodině chybí. Tím se otevírá možnost partnerů vysoudit si různé, v tomto zákoně nepopsané nároky, aniž by bylo jasné, jaký zájem na vymahatelnosti takových nároků má stát.
§ 9 odst. 1 stanovuje, že „partner je oprávněn zastupovat druhého partnera v jeho běžných záležitostech, zejména přijímat za něj běžná plnění.“ Toto má být jedním z hlavních cílů zákona. Přitom k jeho naplnění není třeba žádná úprava, toto může učinit i dnes každý prostřednictvím plné moci. Není také jasné, jaký má stát zájem, aby toto pravidlo platilo jen pro registrované partnery stejného pohlaví a ne pro jakékoli partnerství společně žijících osob.
V návaznosti na to odst. 2 tohoto paragrafu stanovuje, že takové jednání zavazuje oba partnery. A to i poté, co registrovaný svazek zanikne nebo je dokonce prohlášen za neplatný. Není zjevné, jaký má stát zájem na tom, aby různé závazky takto přecházely právě pro partnery podle tohoto zákona.
Znění odst. 3 tohoto paragrafu však plnění veřejného zájmu v této věci vylučuje, protože jeden z partnerů může obecnou platnost z registrace plynoucí „plné moci“, tedy účinky prvních dvou odstavců tohoto paragrafu výslovně vyloučit. Tím se institut vzájemného zastupování vrací do režimu prosté plné moci, státem nijak garantované či vynutitelné. Celý tento paragraf tak má pouze deklaratorní charakter, což jej zpochybňuje jako jeden z nutných důvodu pro přijetí tohoto zákona.
Zákon v § 10 odst. 1 zavádí vyživovací povinnost pro tento druh svazků. Tato povinnost je přenesena za zákona o rodině. Tam však má smysl, protože manželé jsou povinni žít spolu a vzájemně si pomáhat, což u tohoto zákona chybí, ale především se tímto ustanovením zákona o rodině garantuje jistá podpora tomu z manželů, který se stará o děti a domácnost. Do registrovaného partnerství ale vstupují lidé se srovnatelnými dispozicemi, kterým stát neukládá žádné povinnosti, které by jim bránily zabezpečit si své životní a sociální podmínky. Institut vyživovací povinnosti proto nemá v tomto zákoně žádné opodstatnění.
Podle odst. 3 tohoto paragrafu „vyživovací povinnost mezi partnery předchází vyživovací povinnosti dětí.“ Toto ustanovení zcela rozvolňuje princip vzájemné zodpovědnosti v rámci rodiny a narušuje rodinnou soudržnost, kterou stát sleduje institutem vyživovací povinnosti dětí vůči rodičům.
Podle § 11 odst. 1 může být vymáhána vyživovací povinnost i pro bývalého partnera, pokud se jeho partner není schopen sám živit. I zde tato povinnost předchází vyživovací povinnosti dětí. Tento institut v zákoně o rodině má zaručit ochranu tomu z manželů, který kvůli rodinným povinnostem přijde o vlastní profesi, praxi, či je kvůli plnění těchto povinností jiným způsobem omezena jeho schopnost živit se. Registrovaným partnerům však zákon žádné takové povinnosti neukládá a není proto jasné, jaký společenský zájem má spočívat v této vyživovací povinnosti.
Podle odst. 2 tohoto paragrafu může soud bývalému registrovanému partnerovi, „který se na rozvratu společného vztahu nepodílel a jemuž byla zrušením partnerského vztahu způsobena závazná újma,“ přiznat stejné výživné, jako kdyby registrace partnerství nebyla zrušena. Toto ustanovení, rovněž převzaté ze zákona o rodině, však nemá žádný smysl v zákoně, který neukládá účastníkům svazku vůči sobě navzájem žádné povinnosti, jako je žít spolu či být si věrni, atd. Jak lze za těchto okolností zkoumat, kdo se na rozvratu nepodílel, není jasné, stejně jako není jasné, jak se může zkoumat případná újma.
Je také velmi nejasné, jak bude soud rozhodovat v případě, kdy návrh na zrušení registrace podá jen jeden z registrovaných partnerů, protože podle § 16 má v takovém zkoumat, jestli partnerský vztah trvá či netrvá. Nikde v zákoně ale není stanoveno, podle jakých znaků lze určit, jestli vztah trvá či netrvá, když partneři spolu nemusí žít, vzájemně o sebe pečovat, atd.
Podle § 17 „soud nezkoumá, zda partnerský vztah již fakticky netrvá,“ pokud návrh na zrušení registrace partnerství podali oba registrovaní partneři, a rovnou partnerství zruší. To u manželství není možné, soud vždy zkoumá, zda i přes dohodu manželů není možné manželství zachránit, zejména v zájmu dětí. Stát tak dává najevo, že má zájem na zachování manželství a že to je instituce, která plní nějaký veřejný zájem, nejen soukromé zájmy partnerů. Pokud pro zrušení registrace postačí souhlas registrovaných partnerů, dává tím stát najevo, že na zachování tohoto svazku nemá žádný zájem, že to je jen zájem registrovaných partnerů. Pak ale není jasné, proč má stát zájem na vzniku tohoto státem registrovaného a upraveného svazku a vůbec na vzniku tohoto zákona. Jde-li o privátní vztah, a o privátně a bez vlivu veřejné instituce zrušitelný svazek, pak není jasné, proč je zřizován zákonem s parametry svazku charakteru veřejného.
Ustanovení § 17, které naznačuje, že rozhodnutí o ukončení svazku je soukromou věcí registrovaných partnerů, je v příkrém rozporu s obsahem § 13 odst. 3. Tento odstavec ukládá registrovaným partnerům, žijícím ve společné domácnosti, podílet se na výchově dítěte druhého z partnerů a ukládá mu povinnosti týkající se ochrany vývoje a výchovy dítěte. Stát tímto rozhodnutím vlastně „přiděluje“ dítěti dalšího rodiče, registrovaného partnera jednoho z jeho rodičů. Tím stát dává najevo, že má zájem, aby o dítě pečovali oba partneři. V tom případě je slabinou ustanovení fakt, že této povinnosti se registrovaný partner rodiče může jednoduše zbavit tím, že formálně nebude žít s registrovaným parterem ve společné domácnosti, což mu tento zákon nijak neukládá. Pokud ale stát svým rozhodnutím o registrování partnerství, kde jeden z partnerů má děti, vlastně „přidělí“ dětem dalšího rodiče a má na tom zájem, pak není možné, aby dítě o takto státem „přiděleného“ rodiče přišlo pouhým společným rozhodnutím registrovaných partnerů, které stát podle znění § 17 nemá možnost blokovat, na rozdíl od manželství a stavu, kdy dítěti hrozí odloučení od jednoho z rodičů.
Závažné jsou i dopady zákona do zákonů dalších.
V části druhé zákona se do trestního zákona mezi osoby blízké doplňuje partner, což má význam např. u trestného činu podle § 162 – neoznámení trestného činu: osoba není trestná, pokud by oznámením trestného činu ohrozila osobu blízkou uvedením v nebezpečí smrti, ublížení na zdraví a jiné. Možnost účelových registrací je zde značná. Účelovost hrozí i u současné úpravy zákona o rodině, stát ale tuto beztrestnost stanovil jako formu ochrany rodiny, což je vyšší hodnotou, než případné zneužití. Není jasné, jakou stát sleduje hodnotu zavedením beztrestnosti pro registrované partnery.
V části třetí, která mění ustanovení trestního řádu se zavádí ustanovení, podle kterého má pro účely trestního řízení registrovaný partner stejné postavení jako manžel. Partner může například zvolit obhájce obviněnému, má právo odepřít výpověď jako svědek, může podat odvolání ve prospěch obžalovaného jako příbuzní. I zde není zřejmé, jaký veřejný zájem je tím naplňován.
V části šesté, která zavádí změny občanského zákoníku, se nově stanoví, že po smrti fyzické osoby přísluší uplatňovat právo na ochranu její osobnosti i registrovanému partnerovi. Partner se doplňuje mezi osoby blízké vedle příbuzných v řadě přímé, sourozenců a manžela. U jiných blízkých osob v poměru rodinném se vyžaduje, aby byla splněna podmínka možné újmy u těchto osob. Veřejný zájem na těchto změnách je velmi sporný.
V téže části se mezi osoby, které dědí v první skupině doplňuje partner. Zvláště toto ustanovení napadla ve svém usnesení vláda, neboť v tom spatřuje přenesení základního znaku rodiny i na registrované partnerství. Je také jisté, že tímto ustanovením může být poškozeno právo dosavadních rodinných příslušníků v tzv. první skupině.
Uzavřením partnerství nevzniká společný nájem bytu, jehož nájemcem je jeden z partnerů, ale po dobu trvání partnerství má právo byt užívat i druhý partner. Řeší se však přechod nájmu bytu v případě smrti nájemce – stává se jím druhý registrovaný partner. To může znamenat další zásah do vlastnických práv majitelů bytu a rozšíření možností pro spekulace, které existují již nyní.
V části sedmé se mění zákoník práce v tom, že mezi registrovanými partnery nevzniká pracovněprávní vztah. Za osamělé podle zákoníku práce se nepovažují ti, kteří žijí s partnerem. Společenský zájem na těchto změnách je rovněž sporný.
V části osmé se zavádí změna zákona o prodloužení mateřské dovolené v tom, že pro účely poskytování peněžité pomoci v mateřství se za osamělého nepovažuje žena (zaměstnanec) žijící s partnerem.
Část devátá zavádí změnu zákona o přestupcích v tom, že registrovaný partner se dostává mezi osoby blízké pro účely zákona o přestupcích, podobně jako v trestním řízení.
Část desátá zavádí změnu zákona o životním minimu: za společně posuzované osoby pro účely sociálních dávek se považují i registrovaní partneři.
Část jedenáctá přináší změnu zákona o soudních poplatcích. Upravuje soudní poplatky týkající se řízení o zrušení, neplatnosti nebo neexistenci registrovaného partnerství.
Část dvanáctá zavádí změnu zákona o správě daní a poplatků, podle které registrovaný partner může odepřít výpověď, pokud by způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké.
Část třináctá zavádí změnu zákona o státní sociální podpoře, podle které se za osamělého partnera pro účely státní sociální podpory nepovažuje osoba žijící s registrovaným partnerem (jde např. o přídavky na dítě, příspěvek na bydlení, sociální příplatek).
Závažnou změnu přináší část čtrnáctá, podle které se registrované partnerství zapisuje mezi povinné údaje do občanského průkazu. Protože registrované partnerství osob stejného pohlaví nese mnoho znaků svazku homosexuálního, bude mít možnost každý orgán, způsobilý nahlížet do občanského průkazu, zjistit sexuální orientaci držitele průkazu.
Část patnáctá zavádí změnu zákona o evidenci obyvatel v tom, že v evidenci obyvatel se budou vést údaje o uzavřeném partnerství a rodné číslo registrovaného partnera. I to je závažný průlom do soukromí.
Často diskutovaná je část sedmnáctá, která znamená změnu zákona o péči o zdraví lidu, podle které do okruhu osob, které je lékař povinen poučit, se doplňuje partner. Současná praxe však ukazuje, že lékaři v zájmu rodinných příslušníků některé informace nedávají ani jim a naopak, mnohé nemocnice dávají možnost pacientům vyplnit jména osob, kterým má být poskytnuta informace. Jde o typickou věc řešitelnou plnou mocí.
Část osmnáctá přináší změnu živnostenského zákona, když řeší pokračování v živnosti při úmrtí partnera.
Část devatenáctá přináší změnu zákona o zaměstnanosti. Podle ní se vážnými důvody pro odmítnutí zaměstnání nabídnutého úřadem práce rozumí i důvody spočívající v místě výkonu nebo povaze zaměstnání partnera.“
Tereza Kodíčková, Kateřina Beňová, Martin Strachoň a Slavomír Goga,
mluvčí GLL
Více informací:
+420 608 GL Liga
+420 608 45 5442
www.partnerstvi.cz
Online diskuse
Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
