Tiskové zprávy
Mikuláš Peksa, poslanec EP za Piráty: Klimaticky neutrální Česko: neptejme se JESTLI, ale JAK
14. října 2020 | Mikuláš Peksa, poslanec EP za Piráty
Evropa je o krok blíž ke klimatické neutralitě i splnění závazků Pařížské dohody. Evropský parlament schválil ambiciózní návrh cíle pro snížení emisí skleníkových plynů o 60 % do roku 2030 a další změny v klimatickém zákoně, které nyní projedná s jednotlivými členskými státy a Evropskou komisí. Co to znamená pro Česko a jak se musí náš průmysl co nejdřív změnit?
Evropský parlament při nedávném hlasování o Klimatickém zákoně schválil návrh na rapidní snížení emisí skleníkových plynů v následující dekádě. Takzvaný Klimatický zákon si klade ještě striktnější cíle než jaké stanovila Evropská komise: snížení emisí do roku 2030 o 60 % oproti hodnotám z roku 1990 a požadavek na to, aby klimatické neutrality v roce 2050 dosáhla nejen Unie jako celek, ale také jednotlivé členské státy. Zní to možná ambiciózně, ale je to bohužel stále méně, než jsou požadavky Pařížské dohody. O návrhu nyní budou jednat další evropské instituce.
Ruku v ruce se snižováním emisí má dle Evropského parlamentu jít také dostatečné financování, předložení konkrétního plánu, jak bude uhlíkové neutrality dosaženo, nebo například vytvoření nezávislého vědeckého orgánu, který bude sledovat postupný pokrok.
Co to znamená pro Česko?
Zatímco mnoho zemí světa již oznámilo data, do kterých chce skoncovat s uhlím či dosáhnout klimatické neutrality[i], z nejvyšších pater české politiky zaznívají spíše stížnosti na ambicióznost cílů a obavy o to, zda bude Česká republika schopna cíle splnit. Ministr Havlíček (ANO) nedávno dokonce uvedl, že stanovený plán snižování emisí je pro nás zcela nedosažitelný i nepodložený a vyzýval k opuštění programu Green Deal. Kromě politické vůle pak také chybí jasné závěry vládou zřízené Uhelné komise, která by měla dát jasný signál, do jakého data zbavíme českou energetiku závislosti na uhlí – podle dostupných informací počítá tato Komise v nejoptimistějším scénáři s lety 2030 až 2035.
To už však může být pozdě. Dohoda o klimaticky neutrální Evropě je již schválená, brzy bude pravděpodobně schválen také upravený Evropský právní rámec pro klima. Green Deal je pro nás skvělou nabídkou, cena neaktivity by jinak mohla být vysoká – když ne pro nás, tak pro naše potomky. Změnu klimatu již nemůžeme déle ignorovat jako něco, o čem si občas přečteme v novinách. Problémů se suchem a extrémním počasím jsme si všimli asi všichni - polopoušť na Jižní Moravě si určitě nikdo z nás nepřeje, a to je jen jeden možných důsledků globálního oteplování.
Inspirace ze zahraničí i v Česku
Co se týče podloženosti stanovených cílů, můžeme se – i přes prohlášení některých politiků – opřít hned o několik zdrojů. Evropská komise zveřejnila 17. 9. 2020 dopadovou studii, která analyzuje důvody, proč je nutné mít ambicioznější cíle než doposud, vypočítává dostupné politické nástroje či oblasti, kde je možné emise poměrně levně a rychle „ušetřit“.
Abychom nespoléhali pouze na výzkum, který by teoreticky mohl být ovlivněn politickým zadáním, můžeme se inspirovat i jinde. Například podle studie německého think tanku AgoraEW si Evropa razantní snižování emisí může dovolit ekonomicky i technicky: v průmyslu a energetickém sektoru lze snížit emise o 59 až 63 procent v porovnání s rokem 2005. Úspory emisí v dopravě, zemědělství či v budovách by mohly činit 45 až 49 procent. Podle této studie je také zapotřebí začít se změnami co nejdříve; později by státy pro dosažení cílů pro rok 2050 musely zavádět drastičtější a ekonomicky náročnější opatření.
Zmíněna je zde také možnost reformy systému emisních povolenek a jeho rozšíření na další odvětví, např. dopravu. Ta je zodpovědná za 27 % ročních emisí skleníkových plynů v EU, a – na rozdíl od energetického sektoru a průmyslu – emise zde neustále rostou. Systém obchodování s emisními povolenkami je třeba přenastavit tak, aby se více vyplácely investice do modernizace a aby byly „špinavé“ technologie postupně opouštěny. Studie identifikuje také další oblasti, ve kterých jsou investice do snižování emisí v ČR nejefektivnější: energetické úspory ve stavebnictví (zateplování budov) či rozvoj nízkoemisní dopravy (výstavba a modernizace železniční sítě, podpora infrastruktury pro elektromobilitu).
Čistě českými podmínkami a dekarbonizací energetiky se pak zabývá studie z pera klimatického týmu Asociace pro mezinárodní otázky. Zde je kladen důraz na větší politickou podporu obnovitelných zdrojů energie (OZE) či odstranění legislativních překážek pro rozvoj nových technologií, podnikání a komunitní energetiky. Studie také zmiňuje poměrně nízký cíl poměru energií z OZE v národním klimaticko-energetickém plánu, který činí pouze 22 % – o deset procent méně, než je cíl EU.
Všechny zmíněné studie mají jedno společné téma: pokud chce Česko dosáhnout cílů pro roky 2030 a 2050, budeme se muset rozloučit s výrobou energie pomocí uhlí mnohem dříve, než zatím plánuje stát, a zároveň se plnou parou vrhnout na rozvoj obnovitelných zdrojů.
Politická podpora je základ
Jestli něco v prohlášeních našich čelních představitelů chybí, je to hlavně odvaha postavit se zažitým představám o tom, že český průmysl a energetika budou na fosilních palivech a vysokých emisích skleníkových plynů závislé navždy. Vypovídá o tom také již zmíněné hlasování, ve kterém většina českých europoslanců hlasovala proti šedesátiprocentní hranici. Ovšem strkáním hlavy do písku před neudržitelným odklonem od vysokoemisní politiky a neustálým opakováním mantry, že pro urychlený přechod k obnovitelným zdrojům v Česku nejsou podmínky, opravdu ničeho nedosáhneme.
Národní plán stagnace
Prvním krokem na cestě ke splnění vytyčených cílů mohl být Národní plán obnovy, tedy dokument, který stanoví, jakým způsobem bude investováno cca 180 miliard z tzv. Facility na podporu oživení a odolnosti (Recovery and resilience facility, RRF). Jde o ústřední pilíř plánu Evropské komise na oživení evropských ekonomik po pandemii koronaviru. Podporovány by měly být především projekty, které by mohly nastartovat českou ekonomiku zelenějším směrem a podpořit regiony, nebo třeba reformovat důchodový systém a školství či posílit protikorupční opatření. Místo toho však máme nesourodý dokument, který byl zcela zjevně připravován ve spěchu, bez debaty s odbornou veřejností, a který téměř zcela ignoruje doporučení Evropské komise.
Čas připravit vlastní plán
Jako Piráti se budeme snažit přimět vládu k tomu, aby Národní plán obnovy od základů přepracovala a projednala nejen s odbornou veřejností, ale také ve výborech Poslanecké sněmovny. Jsme připraveni vypracovat vlastní návrhy, založené na odborných studiích z ČR i zahraničí.
Jak dokládají dostupné studie z Česka i zahraničí, dosažení postupných cílů pro snižování emisí i celkové klimatické neutrality do roku 2050 je možné. Potřebujeme k tomu ale opravdovou politickou vůli a odvahu pomyslně „šlápnout na plyn“.
Evropský parlament při nedávném hlasování o Klimatickém zákoně schválil návrh na rapidní snížení emisí skleníkových plynů v následující dekádě. Takzvaný Klimatický zákon si klade ještě striktnější cíle než jaké stanovila Evropská komise: snížení emisí do roku 2030 o 60 % oproti hodnotám z roku 1990 a požadavek na to, aby klimatické neutrality v roce 2050 dosáhla nejen Unie jako celek, ale také jednotlivé členské státy. Zní to možná ambiciózně, ale je to bohužel stále méně, než jsou požadavky Pařížské dohody. O návrhu nyní budou jednat další evropské instituce.
Ruku v ruce se snižováním emisí má dle Evropského parlamentu jít také dostatečné financování, předložení konkrétního plánu, jak bude uhlíkové neutrality dosaženo, nebo například vytvoření nezávislého vědeckého orgánu, který bude sledovat postupný pokrok.
Co to znamená pro Česko?
Zatímco mnoho zemí světa již oznámilo data, do kterých chce skoncovat s uhlím či dosáhnout klimatické neutrality[i], z nejvyšších pater české politiky zaznívají spíše stížnosti na ambicióznost cílů a obavy o to, zda bude Česká republika schopna cíle splnit. Ministr Havlíček (ANO) nedávno dokonce uvedl, že stanovený plán snižování emisí je pro nás zcela nedosažitelný i nepodložený a vyzýval k opuštění programu Green Deal. Kromě politické vůle pak také chybí jasné závěry vládou zřízené Uhelné komise, která by měla dát jasný signál, do jakého data zbavíme českou energetiku závislosti na uhlí – podle dostupných informací počítá tato Komise v nejoptimistějším scénáři s lety 2030 až 2035.
To už však může být pozdě. Dohoda o klimaticky neutrální Evropě je již schválená, brzy bude pravděpodobně schválen také upravený Evropský právní rámec pro klima. Green Deal je pro nás skvělou nabídkou, cena neaktivity by jinak mohla být vysoká – když ne pro nás, tak pro naše potomky. Změnu klimatu již nemůžeme déle ignorovat jako něco, o čem si občas přečteme v novinách. Problémů se suchem a extrémním počasím jsme si všimli asi všichni - polopoušť na Jižní Moravě si určitě nikdo z nás nepřeje, a to je jen jeden možných důsledků globálního oteplování.
Inspirace ze zahraničí i v Česku
Co se týče podloženosti stanovených cílů, můžeme se – i přes prohlášení některých politiků – opřít hned o několik zdrojů. Evropská komise zveřejnila 17. 9. 2020 dopadovou studii, která analyzuje důvody, proč je nutné mít ambicioznější cíle než doposud, vypočítává dostupné politické nástroje či oblasti, kde je možné emise poměrně levně a rychle „ušetřit“.
Abychom nespoléhali pouze na výzkum, který by teoreticky mohl být ovlivněn politickým zadáním, můžeme se inspirovat i jinde. Například podle studie německého think tanku AgoraEW si Evropa razantní snižování emisí může dovolit ekonomicky i technicky: v průmyslu a energetickém sektoru lze snížit emise o 59 až 63 procent v porovnání s rokem 2005. Úspory emisí v dopravě, zemědělství či v budovách by mohly činit 45 až 49 procent. Podle této studie je také zapotřebí začít se změnami co nejdříve; později by státy pro dosažení cílů pro rok 2050 musely zavádět drastičtější a ekonomicky náročnější opatření.
Zmíněna je zde také možnost reformy systému emisních povolenek a jeho rozšíření na další odvětví, např. dopravu. Ta je zodpovědná za 27 % ročních emisí skleníkových plynů v EU, a – na rozdíl od energetického sektoru a průmyslu – emise zde neustále rostou. Systém obchodování s emisními povolenkami je třeba přenastavit tak, aby se více vyplácely investice do modernizace a aby byly „špinavé“ technologie postupně opouštěny. Studie identifikuje také další oblasti, ve kterých jsou investice do snižování emisí v ČR nejefektivnější: energetické úspory ve stavebnictví (zateplování budov) či rozvoj nízkoemisní dopravy (výstavba a modernizace železniční sítě, podpora infrastruktury pro elektromobilitu).
Čistě českými podmínkami a dekarbonizací energetiky se pak zabývá studie z pera klimatického týmu Asociace pro mezinárodní otázky. Zde je kladen důraz na větší politickou podporu obnovitelných zdrojů energie (OZE) či odstranění legislativních překážek pro rozvoj nových technologií, podnikání a komunitní energetiky. Studie také zmiňuje poměrně nízký cíl poměru energií z OZE v národním klimaticko-energetickém plánu, který činí pouze 22 % – o deset procent méně, než je cíl EU.
Všechny zmíněné studie mají jedno společné téma: pokud chce Česko dosáhnout cílů pro roky 2030 a 2050, budeme se muset rozloučit s výrobou energie pomocí uhlí mnohem dříve, než zatím plánuje stát, a zároveň se plnou parou vrhnout na rozvoj obnovitelných zdrojů.
Politická podpora je základ
Jestli něco v prohlášeních našich čelních představitelů chybí, je to hlavně odvaha postavit se zažitým představám o tom, že český průmysl a energetika budou na fosilních palivech a vysokých emisích skleníkových plynů závislé navždy. Vypovídá o tom také již zmíněné hlasování, ve kterém většina českých europoslanců hlasovala proti šedesátiprocentní hranici. Ovšem strkáním hlavy do písku před neudržitelným odklonem od vysokoemisní politiky a neustálým opakováním mantry, že pro urychlený přechod k obnovitelným zdrojům v Česku nejsou podmínky, opravdu ničeho nedosáhneme.
Národní plán stagnace
Prvním krokem na cestě ke splnění vytyčených cílů mohl být Národní plán obnovy, tedy dokument, který stanoví, jakým způsobem bude investováno cca 180 miliard z tzv. Facility na podporu oživení a odolnosti (Recovery and resilience facility, RRF). Jde o ústřední pilíř plánu Evropské komise na oživení evropských ekonomik po pandemii koronaviru. Podporovány by měly být především projekty, které by mohly nastartovat českou ekonomiku zelenějším směrem a podpořit regiony, nebo třeba reformovat důchodový systém a školství či posílit protikorupční opatření. Místo toho však máme nesourodý dokument, který byl zcela zjevně připravován ve spěchu, bez debaty s odbornou veřejností, a který téměř zcela ignoruje doporučení Evropské komise.
Čas připravit vlastní plán
Jako Piráti se budeme snažit přimět vládu k tomu, aby Národní plán obnovy od základů přepracovala a projednala nejen s odbornou veřejností, ale také ve výborech Poslanecké sněmovny. Jsme připraveni vypracovat vlastní návrhy, založené na odborných studiích z ČR i zahraničí.
Jak dokládají dostupné studie z Česka i zahraničí, dosažení postupných cílů pro snižování emisí i celkové klimatické neutrality do roku 2050 je možné. Potřebujeme k tomu ale opravdovou politickou vůli a odvahu pomyslně „šlápnout na plyn“.
Tento článek patří do kategorie |
Online diskuse
Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
