Tiskové zprávy
Iuridicum Remedium, z. s.: ´Najděte si to na internetu.´ Jak dopadá digitalizace na ty, jejichž hlas není příliš slyšet
Stránky státních institucí zpravidla nepočítají s tím, že je navštěvují lidé se speciálními potřebami. Někteří lidé pracující v IT sektoru pak raději dávají přednost papírovým alternativám. I to v rámci mezinárodního projektu Digitální doba s lidskou tváří zjistil jedinečný výzkum.
Výzkum byl realizován formou dvou skupinových diskuzí letos v březnu ve středisku Teiresiás na brněnské Masarykové Univerzitě a na pražské Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. V prvním vzorku byli lidé s různými speciálními potřebami, pro které je mobilní telefon s internetem nezbytnou pomůckou, která v řadě případů kompenzuje postižení: lidé se zrakovým postižením si chválili hlavně hlasový výstup, softwarovou lupu a programy umožňující zvětšení textu. Lidé se sluchovým postižením pak nedají dopustit hlavně na komunikační aplikace umožňující videokonference, možnost tlumočení do českého znakového jazyka či programy umožňující přepis.
Lidí z výzkumného vzorku si však zároveň uvědomují i rizika digitálních technologií. Nejen cílený marketing, který umí zneužít jejich „slabých stránek“, ale i dopady na soukromí a bezpečnost obecně. Jedna z respondentek s postižením zraku uvedla příklad dotykových platebních terminálů:
„Když mám chytré hodinky, mohu zaplatit bezkontaktně a nezadávat PIN kód. Ale ne každý je má a zažila jsem nejednou, že přijel kurýr a tento dotykový terminál neměl. Musela jsem pak potupně diktovat svůj PIN cizí osobě, což se mně tedy z pochopitelných důvodů moc nelíbilo.“
Zákon o přístupnosti internetových stránek se nedodržuje
Za výrazný nedostatek považují účastníci shodně podobu webových stránek státních institucí. Ta byla obzvlášť patrná během nedávné pandemie, kdy webové stránky státních institucí představovaly klíčový zdroj informací. „Jsme závislí na slyšících lidech, webovky jsou opravdu horor, neexistují tam titulky, neexistuje tam překlad do znakového jazyka,“ připomněl jeden z přítomných neslyšících. Další účastník to okomentoval:
„Všechny weby by měly být přístupné pro všechny segmenty. Pro lidi se zrakovým postižením by měl web umožnit zvětšování a zmenšování, pro neslyšící by u informací měla být videa v českém znakovém jazyce. Samozřejmě realita je taková, že to mají jen některé weby, ale mělo by to být všude.“
Narážel tak přitom na zákon č. 99/2019 Sb. o přístupnosti internetových stránek a mobilních aplikací, který by měl právě přístupnost webu zejména pro osoby se zdravotním postižením zajišťovat.
Další z účastníků podotkl, že nemusí jít ani tak o technický problém, jako spíše o to brát přístupnost skutečně vážně a zaintegrovat ji již do fáze vývoje webů:
„Když to hodně zjednoduším, tak je to soubor pár vcelku jednoduchých pravidel. Když je budou tvůrci dodržovat, stránky budou mnohem dostupnější.“
Ne zcela dobrovolná digitalizace
Ve druhé zkoumané skupině se sešli lidé, kteří digitální technologie z různých důvodů nevyužívají. Byli zde jak ti, pro které jsou nové technologie něco zcela nového a neznámého, tak ti, kdo moderní nástroje znají naopak velmi dobře a právě proto k nim, například z důvodu obav o soukromí, přistupují velmi obezřetně.
Napříč skupinou zaznívaly příběhy související s ´nucenou digitalizací´. Zmíněny byly situace spojené s cestováním či kupováním lístků, kdy je člověk bez chytrého telefonu a tedy bez aplikace ve značné, často i finanční nevýhodě. Zvyšující se míru diskriminace lidí bez těchto telefonů zmiňovali účastníci ale též v souvislosti se sektorem obchodním či s bankovnictvím. Časté odkazování na aplikace či webové stránky na úkor osobního kontaktu pak respondenti vnímali během registrací na testy či očkování.
Jeden z účastníků popsal zkušenost z úřadu, jehož zaměstnanci radili starší ženě, ať si informace ke svému problému vyhledá na internetu. Právě lidé staršího věku jsou podle něj tímto způsobem diskriminováni:
„Mně je teprve jednasedmdesát a mám s tím problémy, mojí sestře je osmdesát pět a je mimo. Myslím, že bychom jako senioři měli mít stejná práva jako ty ostatní.“
Že roli v nevyužívání technologií nemusí hrát jen věk, však dokázalo několik účastníků, jejichž nedůvěra vychází paradoxně z dlouhodobého působení právě v oblasti IT či se zkušeností s krizovými situacemi, kdy technologie mohou selhat.
„Utekl jsem z Prahy na vesnici mimo dosah technologií, možná právě proto, že jsem se o nich dozvěděl až příliš,“ svěřil se jeden z účastníků. „Mělo by existovat právo na to uniknout všudypřítomným technologiím, které nás všude stejně na každém kroku pronásledují,“ dodal.
Pro to, aby vedle hojně propagované digitální cesty byla zachována i ta papírová, se vyslovila i další z respondentek:
„Já nechci plýtvat papírem, spoustu věcí netisknu, ale na druhou stranu nechci být závislá na tom, že jde proud.“
Napříč skupinou se též objevovala citlivost vůči omezování svobod. Jeden z účastníků přímo pojmenoval, že to, proč nechce danou technologii používat, je jeho osobní věc.
„Ten problém je hlavně o tom, že jestli to nechci, tak to nechci, a nemusím vysvětlovat, proč to nechci. Vůbec nemám komu co vysvětlovat, proč to je můj problém, protože žijeme ve svobodným státě.“
K digitalizaci, technologiím a jejich dopadu na společnost se vyjádří i novináři
Výsledky skupinových diskuzí jsou jen prvním z řady výstupů projektu Digitální doba s lidskou tváří. Poslouží následně jako podklady pro rozsáhlý výzkum mezi novináři a dalšími profesionály z médií, který se uskuteční v následujících měsících a který je co do rozsahu a zaměření vůbec prvním v Česku.
„S technologiemi se počítá jako se samozřejmostí, přitom internet v Česku z různých důvodů stále není téměř v každé páté domácnosti, chytrý telefon pak nepoužívá téměř každý čtvrtý dospělý. V českých médiích bohužel nejsou tyto a další naléhavé výzvy digitální éry příliš reflektovány,“ vysvětluje PR koordinátor projektu Hynek Trojánek.
Moderátor a pedagog Václav Moravec, který se na projektu podílí a který se účastnil přímo setkání s jednou ze zkoumaných skupin, dodává:
„Novináři a profesionálové z oblasti médií mají zásadní vliv na to, jakým způsobem vnímáme digitální technologie. Výzkum mezi nimi přinese nejen data, která v Česku zatím chybí, ale povede i k přípravě semestrálního kurzu, jehož cílem je právě informovanost a povědomí o dopadu technologií na lidská práva mezi novináři zvýšit.“
Výzkum se uskutečnil v rámci projektu Podpora lidských práv v digitální době, který byl podpořen v Programu lidská práva financovaného z Norských fondů 2014-2021.
Na projektu spolupracují: Iuridicum Remedium (IuRe), Středisko žurnalistiky umělé inteligence (FSV UK), Prague Centre for Media Skills, Ústav státu a práva AV ČR, Electronic Frontier Norway
Kompletní výstupy z obou zkoumaných skupin včetně vybraných citací k dispozici na: https://ddlt.iure.org/?p=192
Výzkum byl realizován formou dvou skupinových diskuzí letos v březnu ve středisku Teiresiás na brněnské Masarykové Univerzitě a na pražské Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. V prvním vzorku byli lidé s různými speciálními potřebami, pro které je mobilní telefon s internetem nezbytnou pomůckou, která v řadě případů kompenzuje postižení: lidé se zrakovým postižením si chválili hlavně hlasový výstup, softwarovou lupu a programy umožňující zvětšení textu. Lidé se sluchovým postižením pak nedají dopustit hlavně na komunikační aplikace umožňující videokonference, možnost tlumočení do českého znakového jazyka či programy umožňující přepis.
Lidí z výzkumného vzorku si však zároveň uvědomují i rizika digitálních technologií. Nejen cílený marketing, který umí zneužít jejich „slabých stránek“, ale i dopady na soukromí a bezpečnost obecně. Jedna z respondentek s postižením zraku uvedla příklad dotykových platebních terminálů:
„Když mám chytré hodinky, mohu zaplatit bezkontaktně a nezadávat PIN kód. Ale ne každý je má a zažila jsem nejednou, že přijel kurýr a tento dotykový terminál neměl. Musela jsem pak potupně diktovat svůj PIN cizí osobě, což se mně tedy z pochopitelných důvodů moc nelíbilo.“
Zákon o přístupnosti internetových stránek se nedodržuje
Za výrazný nedostatek považují účastníci shodně podobu webových stránek státních institucí. Ta byla obzvlášť patrná během nedávné pandemie, kdy webové stránky státních institucí představovaly klíčový zdroj informací. „Jsme závislí na slyšících lidech, webovky jsou opravdu horor, neexistují tam titulky, neexistuje tam překlad do znakového jazyka,“ připomněl jeden z přítomných neslyšících. Další účastník to okomentoval:
„Všechny weby by měly být přístupné pro všechny segmenty. Pro lidi se zrakovým postižením by měl web umožnit zvětšování a zmenšování, pro neslyšící by u informací měla být videa v českém znakovém jazyce. Samozřejmě realita je taková, že to mají jen některé weby, ale mělo by to být všude.“
Narážel tak přitom na zákon č. 99/2019 Sb. o přístupnosti internetových stránek a mobilních aplikací, který by měl právě přístupnost webu zejména pro osoby se zdravotním postižením zajišťovat.
Další z účastníků podotkl, že nemusí jít ani tak o technický problém, jako spíše o to brát přístupnost skutečně vážně a zaintegrovat ji již do fáze vývoje webů:
„Když to hodně zjednoduším, tak je to soubor pár vcelku jednoduchých pravidel. Když je budou tvůrci dodržovat, stránky budou mnohem dostupnější.“
Ne zcela dobrovolná digitalizace
Ve druhé zkoumané skupině se sešli lidé, kteří digitální technologie z různých důvodů nevyužívají. Byli zde jak ti, pro které jsou nové technologie něco zcela nového a neznámého, tak ti, kdo moderní nástroje znají naopak velmi dobře a právě proto k nim, například z důvodu obav o soukromí, přistupují velmi obezřetně.
Napříč skupinou zaznívaly příběhy související s ´nucenou digitalizací´. Zmíněny byly situace spojené s cestováním či kupováním lístků, kdy je člověk bez chytrého telefonu a tedy bez aplikace ve značné, často i finanční nevýhodě. Zvyšující se míru diskriminace lidí bez těchto telefonů zmiňovali účastníci ale též v souvislosti se sektorem obchodním či s bankovnictvím. Časté odkazování na aplikace či webové stránky na úkor osobního kontaktu pak respondenti vnímali během registrací na testy či očkování.
Jeden z účastníků popsal zkušenost z úřadu, jehož zaměstnanci radili starší ženě, ať si informace ke svému problému vyhledá na internetu. Právě lidé staršího věku jsou podle něj tímto způsobem diskriminováni:
„Mně je teprve jednasedmdesát a mám s tím problémy, mojí sestře je osmdesát pět a je mimo. Myslím, že bychom jako senioři měli mít stejná práva jako ty ostatní.“
Že roli v nevyužívání technologií nemusí hrát jen věk, však dokázalo několik účastníků, jejichž nedůvěra vychází paradoxně z dlouhodobého působení právě v oblasti IT či se zkušeností s krizovými situacemi, kdy technologie mohou selhat.
„Utekl jsem z Prahy na vesnici mimo dosah technologií, možná právě proto, že jsem se o nich dozvěděl až příliš,“ svěřil se jeden z účastníků. „Mělo by existovat právo na to uniknout všudypřítomným technologiím, které nás všude stejně na každém kroku pronásledují,“ dodal.
Pro to, aby vedle hojně propagované digitální cesty byla zachována i ta papírová, se vyslovila i další z respondentek:
„Já nechci plýtvat papírem, spoustu věcí netisknu, ale na druhou stranu nechci být závislá na tom, že jde proud.“
Napříč skupinou se též objevovala citlivost vůči omezování svobod. Jeden z účastníků přímo pojmenoval, že to, proč nechce danou technologii používat, je jeho osobní věc.
„Ten problém je hlavně o tom, že jestli to nechci, tak to nechci, a nemusím vysvětlovat, proč to nechci. Vůbec nemám komu co vysvětlovat, proč to je můj problém, protože žijeme ve svobodným státě.“
K digitalizaci, technologiím a jejich dopadu na společnost se vyjádří i novináři
Výsledky skupinových diskuzí jsou jen prvním z řady výstupů projektu Digitální doba s lidskou tváří. Poslouží následně jako podklady pro rozsáhlý výzkum mezi novináři a dalšími profesionály z médií, který se uskuteční v následujících měsících a který je co do rozsahu a zaměření vůbec prvním v Česku.
„S technologiemi se počítá jako se samozřejmostí, přitom internet v Česku z různých důvodů stále není téměř v každé páté domácnosti, chytrý telefon pak nepoužívá téměř každý čtvrtý dospělý. V českých médiích bohužel nejsou tyto a další naléhavé výzvy digitální éry příliš reflektovány,“ vysvětluje PR koordinátor projektu Hynek Trojánek.
Moderátor a pedagog Václav Moravec, který se na projektu podílí a který se účastnil přímo setkání s jednou ze zkoumaných skupin, dodává:
„Novináři a profesionálové z oblasti médií mají zásadní vliv na to, jakým způsobem vnímáme digitální technologie. Výzkum mezi nimi přinese nejen data, která v Česku zatím chybí, ale povede i k přípravě semestrálního kurzu, jehož cílem je právě informovanost a povědomí o dopadu technologií na lidská práva mezi novináři zvýšit.“
Výzkum se uskutečnil v rámci projektu Podpora lidských práv v digitální době, který byl podpořen v Programu lidská práva financovaného z Norských fondů 2014-2021.
Na projektu spolupracují: Iuridicum Remedium (IuRe), Středisko žurnalistiky umělé inteligence (FSV UK), Prague Centre for Media Skills, Ústav státu a práva AV ČR, Electronic Frontier Norway
Kompletní výstupy z obou zkoumaných skupin včetně vybraných citací k dispozici na: https://ddlt.iure.org/?p=192
Online diskuse
Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
