Laxus z.ú.: Nezisková organizace Laxus pomáhá abstinujícím klientům v Hradci Králové

Služby následné péče v Ambulantním centru Laxus z.ú. v Hradci Králové jsou klientům, kteří tři a více měsíců abstinují od návykových látek, jako jsou nelegální drogy a alkohol, či se po stejně dlouhou dobu vyvarují hraní automatů nebo sportovnímu sázení, k dispozici již od počátku roku 2016. Tyto služby se zaměřují především na klienty, kteří absolvovali pobytovou či ambulantní léčbu nebo abstinují samostatně.
Hlavním smyslem této služby je zařazení klientů do běžného života většinové společnosti a průběžné snižování rizika, že se klienti k závislostnímu chování vrátí. Proto se pracovníci centra s klienty pravidelně věnují prevenci relapsu a baví se i o tom, jak zlepšovat jejich celkovou životní situaci.
„S klienty jsme v dlouhodobé a pravidelném kontaktu, doléčování je nedílnou součástí komplexní léčby závislostního chování a jedná se o běh na dlouho trať – i proto není stanovena maximální možná doba, po kterou je možné služby následné péče využívat. Klientům je plně ponechána odpovědnost za vlastní život, největším expertem na život klienta je klient sám,“ vypráví vedoucí centra Martin Svoboda.
Tato aktivita je součástí individuálního projektu „Služby sociální prevence v Královehradeckém kraji IV“, který je financován z prostředků ESF prostřednictvím Operačního programu Zaměstnanost a státního rozpočtu.

Jedním z klientů programu je i dvaatřicetiletý Tomáš, který se narodil v Hradci Králové. Na dětství moc rád nevzpomíná, mluví o něm jako o období, kdy jej matka nutila dělat ve volném čase věci, které nesnášel jako třeba navštěvovat kroužek zpěvu nebo hry na klavír. Naopak nemohl dělat věci, které jej bavily, nemohl hrát fotbal či chodit ven s kamarády. Otec s rodinou sice žil, nicméně hodně pracoval a tak výchovu většinou obstarávala matka, se kterou si příliš nerozuměl. „Všechno se ještě zhoršilo, když jsem nastoupil na druhý stupeň základky. Byl jsem hyperaktivní dítě, učení mi vůbec nešlo a škola mě vůbec nebavila. Máma, která byla poměrně přísná, to strašně těžce nesla a hodně jsme se hádali,“ vypráví Tomáš svůj příběh. Když mu bylo 17 let, byla situace doma už natolik vyhrocená, že prostě z domova raději utekl. „V té době jsem už hodně pil a taky začal hrát automaty. Abych získal peníze, vykrádal jsem šatny sportovních zařízení a postupně jsem se naučil vykrádat a krást i auta. Peněz jsem potřeboval pořád víc a víc, protože k pití a automatům jsem začal užívat pravidelně i pervitin. Hodně jsem také cestoval po republice, z Hradce jsem se přesunul do Prahy a nakonec do Ostravy,“ pokračuje Tomáš ve svém vyprávění.
Netrvalo dlouho a Tomáš skončil ve vězení. Ve vězení byl nakonec třikrát a odseděl si skoro deset let. Poslední trest byl dlouhý, dostal od soudu téměř pět let, protože se mu tresty sečetly. Zhruba v půlce posledního trestu ovšem začal opět komunikovat s rodinou, obnovil kontakt a vztah zejména se svým otcem. Domluvili se spolu, že po výstupu z vězení se vrátí do Hradce Králové a společně zkusí začít znovu. To bylo na jaře roku 2016. „V té době také poprvé dorazil do našeho zařízení, chtěl mluvit o chutích na pervitin a o tom, jak to udělat, aby se už navždy vyhnul automatům,“ říká Martin Svoboda, který se o Tomáše v Laxusu stará.
I díky spolupráci s ambulantním centrem si Tomáš našel bydlení, práci a také přítelkyni, která mu v jeho nelehké situaci velmi pomáhá. Nicméně automatům zcela neodolal, měl relaps, podařilo se mu prohrát deset tisíc za jeden večer. Tomáše to velmi vyděsilo, kvůli tomuto přehmatu málem přišel i o podporu otce, který byl velice rozezlen a zklamán jeho počínáním. Až během společné konzultace v ambulanci se Tomáš s otcem domluvili, jak budou dál postupovat a co od sebe vzájemně potřebují, aby si mohli opět začít důvěřovat.
Od loňského relapsu už Tomáš nehraje, přestal zcela pít a pervitin už nepožil několik let. Daří se mu, dokonce si začal dodělávat maturitu a příští rok se stane poprvé otcem. „Samozřejmě ne všechny případy končí tak dobře, ale právě díky těmto šťastnějším koncům nás tahle práce velmi baví,“ končí vyprávění Martin Svoboda.