STUŽ - Společnost pro trvale udržitelný život: Stanovisko k projednávání zákona o posuzování vlivů na životní prostředí v Senátu Parlamentu ČR

Zákon o posuzování vlivů na životní prostředí v podobě jak byl přijat Poslaneckou sněmovnou a postoupen k projednání v Senátu Parlamentu ČR, se v zásadních bodech odlišuje od původního věcného záměru a vládního návrhu paragrafovaného znění a ve své podstatě konzervuje hlavní rysy stávající, již přežilé právní úpravy. V porovnání s obdobnými současnými právními úpravami nejen většiny členských států zemí Evropské unie, ale i v porovnání s právními úpravami přijatými ve všech zemích obklopujících Českou republiku, je projednávaný český zákon výrazně nejslabší. Během posledních let a měsíců prakticky všechny státy Evropy, s nimiž se můžeme nebo chceme porovnávat, přijaly moderní právní úpravy procesu posuzování vlivů na životní prostředí (Environmental Impact Assessment - „EIA“).

Příslušná směrnice Evropské unie (Směrnice Rady ze dne 27. června 1985 o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí - 85/337/EHS a Směrnice Rady ze dne 3. března 1997, kterou se mění směrnice 85/337/EHS o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí - 97/11/ES) je pro tyto právní úpravy výchozí platformou, minimálním společným konsensem, na jehož základě nastavily věcné a procedurální parametry posuzování vlivů na životní prostředí svou podobou a mírou náročnosti korespondující se specifickými potřebami a možnostmi té které země. To se týká jak okruhů obligatorně posuzovaných aktivit a jejich limitních hodnot, tak kritérií i dalších nástrojů k vymezení aktivit posuzovaných fakultativně. V zájmu všech účastníků procesu posuzování, především však investorů a veřejnosti, je kladen důraz na to, aby „EIA“ nastupovala v co nejrannějších fázích investiční přípravy záměru. Postupně převládá pojetí, v němž se konkrétní projekt bude odvíjet od již environmentálně posouzené a veřejně projednané odvětvové koncepce nebo územního plánu nebo programu regionálního rozvoje. Ačkoliv přijetí nové směrnice Rady Evropy k posuzování vlivů koncepcí a politik na životní prostředí je otázkou blízkých týdnů, projednávaná předloha řeší tuto problematiku konzervováním stávající, již devět let staré české právní úpravy. V duchu mezinárodních úmluv přijatých prostoru Evropské hospodářské komise OSN, zejména vztahujících se vlivům přesahující hranice států a k právům veřejnosti podílet se na rozhodování o aktivitách ovlivňujících životní prostředí a mít přístup k veškerým s tím souvisejícím informacím, moderní právní úpravy „EIA“ procedury v evropských zemích důsledně garantují práva veřejnosti jak v rámci vnitrostátní jurisdikce, tak v mezinárodních vztazích. Bylo by ostudné, kdyby Česká republika, jako země s výraznými ambicemi a s nadějnými perspektivami v evropském prostoru, přijala právní úpravu „EIA“ procedury v převážné většině svých rysů, - zvláště pak v otázkách účasti veřejnosti - zaostávající za běžným evropským standardem a svou úrovní nesrovnatelnou ani s moderními právními úpravami např. Slovenska, Maďarska či Polska.

Lze předpokládat, že projednávání tohoto zákona v Senátu se zaměří na řadu technických a procesních otázek, v nichž projednávaná předloha stěží plní nároky příslušných směrnic Evropské unie nejen k posuzování vlivů na životní prostředí, ale též v oblasti ochrany přírody (např. NATURA 2000). Co by však v žádném případě nemělo být opomenuto, je právě hrubé upozadění role veřejnosti v celém procesu, ba navíc snaha o zakotvení úřední libovůle v rozhodování o účasti veřejnosti v navazujících řízeních, v nichž dochází k rozhodnutí o realizaci posuzovaného záměru.

Zatímco většina moderních právních úprav EIA procedury vtahuje veřejnost do „EIA“ procesu již na samém jeho počátku procedury a zařazuje nejvýznamnější interaktivní prvek dialogu s veřejností - veřejné projednání - buď do fáze, kdy se rozhoduje o rozsahu a obsahu nastávajícího posuzování nebo do fáze, kdy je investorem předložena zpráva o vlivech jím navrženého záměru na životní prostředí, projednávaná předloha nového českého „EIA“ zákona zařazuje veřejné projednání až na samý závěr procedury. Navíc informace o termínu veřejného projednání se k veřejnosti může dostat jen 5 dní před tímto projednáním, což opět zásadně omezuje okruh těch, kteří se o veřejném projednání vůbec dovědí nebo těch, kteří se jej z termínových důvodů již nebudou moci zúčastnit. Tak jako dosud bude veřejnost moci nabývat - často oprávněného dojmu - že se o záměru, který se může mít výrazný vliv na životní prostředí, dozví až po té, co téměř vše bylo již rozhodnuto a kdy její názory a postoje zůstávají jen formální atrapou celé „EIA“ procedury.

Tento dojem ještě posiluje odst. 9 § 23, vztahující se k účasti v navazujících řízeních, jenž je většinou svého textu nepřijatelný jak z hlediska obecné právní kultury a elementárních pravidel logického usuzování, tak i z hlediska praktického fungování rozhodovacích procesů. Zákon jednak neukládá (ani apriori nemůže uložit) správnímu úřadu, která z vyjádření veřejnosti zahrne do svého stanoviska, a již vůbec nemůže tímto způsobem rozlišovat občanská sdružení, jež se mohou účastnit navazujících řízení (navíc nesmyslně zahrnuje pod pojem „občanská sdružení“ obecně prospěšné společnosti, nadace a nadační fondy). Uvedené ustanovení zakládá úřední libovůli k potlačení nebo vydírání občanských sdružení - již sama účast v EIA je zřejmým důvodem k účastenství v následných řízeních. Naprosto absurdní je pak ustanovení, podle něhož správní úřad má rozhodovat, zda jsou či nejsou veřejné zájmy, které občanské sdružení hájí, v navazujícím řízení dotčeny. Navazující řízení (územní, o stanovení dobývacího prostoru či povolení hornické činnosti) se prakticky nemůže nedotknout zájmů např. životního prostředí, když v podstatně konkrétnější rovině projednává tentýž záměr. Navíc se tu stavebnímu či báňskému úřadu svěřuje posuzování a rozhodování, k nimž není a ani nemůže být kvalifikován. Samotný institut veřejného zájmu je institutem právním a jeho podrobnosti buď jsou stanoveny zákonem nebo se o nich rozhoduje v soudním řízení.

Faktické odsunutí interaktivní účasti veřejnosti před samý závěr procedury posuzování a zcela bezprecedentní zmocnění úřadu k eliminaci veřejnosti, která se může a která se nemůže podílet na rozhodování o záměru ovlivňujícím životní prostředí, je v ostrém protikladu nejen s úmluvami EHK OSN, které Česká republika již podepsala, s jejíž ratifikací však stále otálí (Espoo, Arhus), ale znova zakládá i riziko řetězců následných soudních sporů, řešících pochybení úřadů během procedury.jež by včasném interaktivním vstupu veřejnosti do „EIA“ procedury mohla být zjištěna a napravena již v průběhu této procedury. Ve svých důsledcích tak zmíněná ustanovení projednávané předlohy nového českého EIA zákona nejen mohou opět zneprůhledňovat, ba zatemňovat proces posuzování pro veřejnost, ale i zdržovat a obtěžovat investory a následně i zbytečně zatěžovat úřady.

Společnost pro trvale udržitelný život se obrací na senátory, jimž leží na srdci evropská dimenze moderní právy úpravy „EIA“ procedury a skutečná účast veřejnosti v ní, aby ve všech sporných ustanoveních předlohy dané Senátu k projednání Poslaneckou sněmovnou ve svých pozměňovacích ná0vrzích uvážili účelnost zahrnutí původní dikce vládního návrhu tohoto zákona.

Pavel Šremer, promovaný biolog, předseda Společnosti pro trvale udržitelný život

V Praze dne 7. ledna 2001