Co nám luňáci mohou prozradit o ekologii, pandemii a lidském vnímání přírody?

V předchozích týdnech se k pandemii prostřednictvím médií vyjádřil téměř každý. Prostor ale dosud nedostali luňáci červení, dravci v krajině Velké Británie stále dost vzácní. Co nám sdělují? Třeba to, že naše pojetí ochrany přírody neroste vždy z úplně solidních základů a utlumení ekonomiky v důsledku pandemie jim zrovna neprospělo. Píše o tom Conversation. Kde začít? Jak jinak než u pozitivních zpráv. V Británii se totiž v posledních týdnech, kvůli omezení volného pohybu osob, karanténám a dalším proti-koronavirovým opatřením, výrazně méně jezdilo auty. V zemi, která disponuje 420 000 kilometry silniční sítě, je to opravdu znát. Silnice tu sice pokrývají „jen“ 0,9 % rozlohy souše, ale provoz na nich přímo působí na pětinu zdejších ekosystémů. Takže když doprava poklesla o 73 %, zhruba o polovinu se snížil i počet srážek aut se zvířaty na silnicích. Radost z toho mohou mít například ježci, kterých tu ročně pod koly vozů zahyne kolem jednoho statisíce. Ale třeba zrovna luňáky červené to pěkně štve. Proč?

Někdo uklidil stůl i s obědem

Není to zase tak dávno, kdy se luňáci červení, tento pro Brity ikonický druh dravce, potýkali s možným vyhubením. V šedesátých letech jich tu zbývalo posledních 20 kusů a celá země tehdy vyvinula značné úsilí, aby se dobrala dnešních 1600 exemplářů. Pomohly s tím reintrodukce, záchranné programy, omezení chemie v zemědělství, důsledná ochrana. Spousta práce. Která teď ale může z velké části přijít vniveč, protože luňáci nemají co žrát. Jedním ze zásadních zdrojů proteinů pro ně totiž je sběr mršin a probírání se zdechlinami, ležících u britských silnic. Kterých je teď o polovinu méně, a proto jim na hnízdech hynou mláďata hlady. Luňákům omezení vyvolaná pandemií vůbec neprospěla.

Je to poněkud nečekané. V časech, kdy je opakovaně zmiňováno, jak dalece teď volně žijící zvířata teď prosperují a příroda se navrací. „Celé je to totiž chápáno špatně,“ říká Ben Garlick, specializující se na univerzitě v Yorku na geografii lidské populace. Co má na mysli? To věčné rozdělování na „náš“ lidský svět, za jehož hranicemi se nachází „jejich“ svět divočiny. V takovém uspořádání vyvolává rozruch každý, kdo tyto hranice z jedné či druhé strany překročí. Jednak je v tom pořádná porce arogance, myslet si, že nějaký prostor nám patří a jiný je jejich. Svět je jen jeden a životní prostor zvířat a lidí se prolíná celou dobu. Akce „na naší straně“ dopadne i „na tu jejich“. Nejsou to totiž dvě oddělené bubliny, ale jedna, spojitá.

Zvířata se na lidi dokázala adaptovat

„Vždy, když někdo zmíní návrat přírody, je to jako by něco externího, z vnějšku, zasahovalo do našeho prostoru,“ říká Garlick. „A tohle po generace opakované se nám pak usazuje v podvědomí. Roste z toho oslava vzdálených divočin, chránění mimořádností a rozdílné vnímání původnosti, přiměřenosti výskytu živočišných druhů kolem nás.“ Hladoví luňáci to tak nevnímají, jejich prostor je spojený s naším. Žijí ve světě, kde se zrovna tak vyskytují lidé plašící kvůli virové epidemii i přejetá zvířata na silnicích. Oni se totiž naučili, adaptovali na život s lidmi. Oni ano. „A když se lidé z krajiny stáhli, přestaly jejich dravčí populace prosperovat.“

Nejsou jediní, adaptovaných oportunistů jsou po světě stovky druhů. Neblaze to může dopadnout i s rostlinnými společenstvy, které teď, v krajině méně obdělávané, budou vystaveny mnohem intenzivnějšímu tlaku invazních druhů. „Návrat přírody je mediální parodie založená na podvodu, na nesprávném vnímání toho, že někde tam venku je divočina,“ říká Garlick. „Vztahy lidí a zvířat, přírody, jsou mnohem těsnější, provázanější a komplexnější. Chuť chránit „něco tam venku“ je pomýlená, protože jsme pořád uvnitř. A zvířata, rostliny s námi.“ Chránit přírodu neznamená chránit „jejich“ prostor, ale životní prostředí nás všech.

---

reklama

---