Domácí chov motýlů monarchů je hezké hobby, ale volně žijícím populacím spíš škodí

Odchov motýlů v zázemí domova se jevil jako příjemný a poučný koníček, s potenciálem pro ochranu druhů. V případě monarchy stěhovavého je ale spíše pomýlenou strategií, která může poškodit jeho volně žijící populace. Proč? O tom píše The New York Times.

Monarcha stěhovavý je velmi výrazný zástupce motýlí čeledě babočkovitých. Pozornost k sobě poutá nápadným vybarvením a také celou populaci vyčerpávající vnitrokontinentální migrací. Tuto vysilující každoroční cestu z Kanady a severu Ameriky na jih přežije jen zlomek exemplářů.

To by zase nic tak extrémního v říši hmyzích kočovníků nebylo, kdyby se k tomu nepřidaly nejrůznější lidské vlivy. Postřiky, znečištění ovzduší, proměna hospodaření v krajině, úbytek „nášlapných kamenů“, tedy lokalit ke krátké zastávce. To vše snižuje počet motýlů, kteří dorazí až do cíle, k mexickému pohoří Sierra Made. A proto jich povšechně ubývá. Monarcha má ale tu výhodu, že je opravdu hezký a ví se o něm.

Ubývají? Tak vychováme další!

Takže spousta lidí, ať už amatérů, nadšenců nebo profesionálů, je ochotno mu nějak pomoci. Spousta z těch, kteří si kdysi hojného motýla přišpendlila do alba, se teď snaží o jeho domácí chov a vypouštění do přírody, aby posílili jeho volně žijící populaci. Nápad je to ve své podstatě skvělý. Na Facebooku narazíte například na veřejnou skupinu The Beautiful Monarch, kde skoro 40 000 domácích chovatelů řeší, jak nakládat s vajíčky tohoto druhu, jaké jeho housenkám nabídnout nejchutnější živné rostliny a jak urychlit jejich vývoj. Podobných spolků je povícero a všechny přispívají k tomu, aby počty monarchů byly veselejší. I když je to hezké a milé, v pořádku to není.

Ekolog Andy Davis z Univerzity v Georgii na sérii pozorování a pokusů doložil, že tihle domácí odchovanci nepředstavují z hlediska své genetické výbavy zrovna špičkový výběr. Jejich nízké fitness, zdatnost, reprezentuje světlejší zabarvení těla (tmavší jsou úspěšnějšími migranty), o něco kratší křídla (nástroj pro překonání dálek zásadní) a menší síla. Ta hraje roli během bouří, kdy se monarchové musí přisedle udržet na vegetaci a nenechat se odfouknout. V přírodě volně žijící monarchové, kteří jsou až o polovinu silnější, zatím pořád výrazně přečíslují ty doma odchované. Naštěstí.

Když do cíle nedorazí favorit…

Protože šetrný domácí chov postrádá onu nemilosrdnou přírodní selekci, která nechá přežít jen ty skutečně nejsilnější. A vypouštění „rozmazlených“ motýlů pak může vést až ke genetické degradaci přírodní populace.

„V přírodě se housenky monarchů stávají často potravou jiných živočichů, jen 5 % se jich dožije dospělosti. I později platí vysokou daň za své nápadné vybarvení a výrazně se na jejich přežití podepíše i migrace na jih. Jen ti skutečně nejsilnější, chcete-li nejkvalitnější, to dotáhnou až do Mexika,“ říká Davis. „V domácím chovu přežijí všichni, takže mechanismy přírodní selekce jsou tu obcházeny.“

Šance, že by doma odchovaný motýl ve zdraví přežil cestu do Mexika, je velmi malá. Ale pokud by se mu to náhodou podařilo, přenosem svých vlastností do další generace by mohl ohrozit celou populaci. Domácí chov, nebo rozmáhající se trendy zvyk – nechat si na svatbě místo holubic vypustit pár stovek motýlů monarchů – není proto šťastný nápad.

„Naše zdroje a energie by byly příhodnější v ochraně jejich stanovišť, než v chovu zástupů motýlů. Není to prostě ta nejšťastnější ochranářská strategie. Vlastně, s úctou k dobrým záměrům všech chovatelů motýlů, je to to poslední, co bychom teď měli dělat,“ míní Davis.

---

reklama

---