Ekodaň z dovozu? Politický, ekonomický a legislativní oříšek, který trápí EU

Pomoc evropskému těžkému průmyslu, zalepení děr v evropské emisní bilanci, šíření příkladů dobré praxe do světa. Uhlíková environmetální daň uvalená na dovoz ze zemí mimo eurozónu se jeví jako slibné opatření, které má ale jeden podstatný háček. Zbytku světa přijde nespravedlivé. / Ilustrační foto

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | European Parliament / Flickr

Těžký průmysl, například ocelárny, produkuje nemalé emise a je významným přispěvatelem ke znečištění ovzduší. V Evropě stejně jako ve zbytku světa. Jenže v zemích EU je průmysl širokou škálou opatření veden k nápravě: jsou tu nejrůznější formy zdanění, environmentálních odpustků, offsetů. V konečném důsledku je tak evropská traverza z ocelárny o tyto legislativou vynucené poplatky dražší a vůči totožným výrobkům z oceláren zemí s ne až tak přísnou environmentální politikou coby produkt méně konkurenceschopná. Protože kupec na mezinárodním trhu má možnost volby a brát může totožnou kvalitu za nižší cenu.

Evropská unie se proto pokouší, alespoň „na svém území“, o ochranu vlastních producentů. Jak? O tom hovoří dokument, který ne zrovna oficiální cestou na začátku prosince unikl z jednání Evropské komise. V principu jde o soubor opatření, které by u dovozu ze zahraničí vyvážily rozdíl v cenách importovaných produktů tím, že by na ně uvalily uhlíkovou environmentální daň. Evropská ocelárna by se tak stala znovu konkurenceschopnou vůči ocelárnám řekněme v Indii nebo Číně, které zatím uhlíkovými daněmi stiženy nejsou.

Jak je z uniklé komunikace evropské Komise patrné, tenhle soubor opatření by se do startu (teoreticky v roce 2021) neměl týkat jen oceli, ale také cementu, hliníku. Postupně by pak měl být rozpracován na dovoz z dalších odvětví průmyslu. Jenže tu je jeden zásadní problém. Ať už tomu budeme říkat uhlíkové vyrovnání, environmentální poplatek nebo přeshraniční emisní clo, pořád to bude něco, co je po stránce legální, politické i ekonomické dost silně na hraně. Protože, když už nic jiného, dost jednostranně omezuje podmínky mezinárodního volného trhu.

V současnosti je v rámci systému ETS tuna oxidu uhličitého vyčíslena přibližně na 25 eur za tunu, ale vztaženo na objem importu oceli ze zahraničí, jde o desítky milionů eur. O ty by se, za hranicemi EU, dodavatelům a výrobcům snížil zisk. Proto se jim tenhle nápad ani trochu nelíbí. A buďme konkrétnější, největší problém s tím má zatím Čína.

Jak naznačila její delegace v Madridu: „Podobné návrhy přeshraničních opatření negativně ovlivňují dosud přátelskou atmosféru spolupráce v boji proti klimatickým změnám.“ Podobně to vidí i čínský ministr pro životní prostředí, Zhao Yingmin, který celý koncept označil za výrazně jednostranný protekcionismus. Proti evropské environmentální dani uvalené na dovoz by nejspíš vystoupily i organizace mezinárodního obchodu, včetně WTO (Světová obchodní organizace) a vlastně i OSN. Zbytku světa se nepozdává, že by EU chtěla mluvit do toho, o kolik dražší dovoz ze zahraničí bude.

Jsou tu samozřejmě i hlasy kladné, povzbuzující. Podle nich by se Evropská unie mohla, pokud v prosazování riskantního návrhu setrvá, stát světovým lídrem environmentální změny. Protože by skrze tuto daň tlačila příklady dobré praxe do světa a starala se o to, aby i ostatní země přijaly evropsky vysoký environmentální standard.