Environmentální stopa astmatiků: inhalátory jsou nečekaným zdrojem velkého množství skleníkových plynů

Krátí se vám dech? Nic si z toho nedělejte. Astmatiků je v ČR půl milionu, 5 milionů v Británii a 28 milionů v USA. Bez inhalátoru v kapse prostě nemůže fungovat spousta lidí. / Ilustrační foto

Licence | Volné dílo (public domain)

Foto | InspiredImages / pixabay.com

Odhadnout počet lidí, kteří po celém světě trpí astmatem, není snadné. Světová zdravotnická organizace (WHO) odhaduje jejich počet na 235 milionů. Ve vyspělých zemích je astma považováno spíše za zdravotní neduh, u kterého lze průběžnou léčbou předcházet záchvatům a závažnějším komplikacím. Neléčené astma ale může zabíjet.

Až 80 % všech s astmatem spojených úmrtí se odehrává v rozvojových zemích, kde není solidní medikace dostupná. Proto působí aktuální studie badatelů z Cambridge poněkud extrémně: zaměřuje se na uhlíkovou stopu těch šťastných, léčených astmatiků.

Tým Alexe Wilkinsona zjistil, že uhlíková stopa inhalátory léčených astmatiků je podobně velká, jako u lidí, kteří se stravují masem. Nebo ještě jinak, pokud by se náhodou astmatici vzdali své léčby, mělo by jejich rozhodnutí na životní prostředí podobný dopad, jak kdyby se stali vegetariány. Co za tím stojí? Hlavně prý fakt, že inhalátory uvolňují do atmosféry velké množství silných skleníkových plynů. Ne tedy všechny. Ty se suchou náplní jsou prý v pořádku. Horší je tu už s dávkovacími inhalátory, které jsou natlakovány hnacími plyny. Astmatik, který za měsíc vypotřebuje jeden nebo dva inhalátory, vypustí do atmosféry množství skleníkových plynů, že to odpovídá 150-400 kilogramů CO2.

„Hnací plyny v těchto malých bombičkách a nádržkách mají skutečně velmi silný skleníkový efekt, který se výrazně promítá do uhlíkové stopy jednotlivce,“ vysvětluje Wilkinson, který samozřejmě neradí, aby se snad astmatici z pocitu nějaké environmentální viny zřekli léčby. Jen by prý mohli sáhnout po šetrnějších formách medikace. V Británii je ročně vydáno na předpis 50 milionů inhalátorů a sedm z deseti patří mezi ty, které skleníkové plyny obsahují. V konečném součtu pak prý „emise“ ze zdravotnického sektoru činí 5 % národní emisní bilance, na čemž mají masivní podíl právě inhalátory.

Pokud by byl jeden z deseti předepsaných dávkovacích inhalátorů s hnacími plyny nahrazen inhalátorem se suchou směsí, rázem by se prý v Británii dýchalo lépe. Podobně, jako kdyby do ulic jednorázově nevyjelo 180 000 automobilů. Problém?

Momentálně rozšířenější (a životnímu prostředí škodlivější) inhalátory s dávkovačem jsou velmi snadné na obsluhu a pohotově k dispozici. Zvládne s nimi pracovat každý, důchodce i dítě. Navíc ne na každého bez patřičného proškolení jejich suchá alternativa funguje. Pacienti si tedy nejspíš budou muset vybrat, zda chtějí mít vyšší uhlíkovou stopu bez projevů astmatu, anebo zvolí k životnímu prostředí citlivější přístup, s rizikem, že to neudýchají. Rozhodně by ale všichni měli své řádně vypotřebované inhalátory odkládat do separovaného odpadu nebo vracet v lékárnách, tak, aby nedošlo k jejich smíchání s odpadem směsným.