Fotopast v Beskydech zachytila unikát: rysa žeroucího kořist
„Snímky se podařilo pořídit mezi Bílým Křížem a Visalajemi, pouhých 40 metrů od jedné z nejfrekventovanějších turistických tras v Beskydech,“ říká Miroslav Kutal, přírodovědec z Hnutí Duha. Po několik let organizuje tzv. Vlčí hlídky, při nichž dobrovolníci především v zimních měsících pátrají po stopách rysů a dalších šelem.
„To, že se vše odehrávalo tak blízko turisticky frekventované oblasti, je zajímavé zjištění. Je to důkaz, že i plaché šelmy se dokáží přizpůsobit životu v kulturní krajině. Zároveň to neznamená, že by se lidé museli šelem obávat, rys ani vlk na člověka neútočí. Rys se snažil lidem naopak vyhnout a ke kořisti chodil v době, kdy se v horách pohybuje minimum lidí. Přes den odpočíval v několik kilometrů vzdáleném houští,“ řekl Kutal Ekolistu.
V důsledku pytláctví se v současné době v ČR vyskytují jen dvě stabilnější rysí populace: v Beskydech a na Šumavě. Několik rysů stále přežívá v Jeseníkách a v Českém Švýcarsku. V ČR se celkový počet odhaduje na méně než 100 zvířat.
Unikátní série snímků
V následujících dnech se Kutalovi a jeho spolupracovníkům podařilo získat unikátní série snímků rysa u kořisti, které se v Česku podařilo pořídit zatím jen na Šumavě. Stejně jako na Šumavě se potvrdilo, že rys se k úlovku vrací několik dnů až do úplného sežrání svaloviny. Neloví „ze zábavy“, ale velmi efektivně využívá svou kořist.
Sama akce nebyla jednoduchá, jednou v noci Kutala „zradila“ technika: vybila se fotopast. A v obavě, aby rys srnce neodtáhl mimo záběr, se rozhodl srnce zafixovat úvazy k pařezu a kořenům.
Šlo o dva rysy, které přírodovědci sledují dlouhodobě – byla to totiž dvě loňská mláďata, která se v této době osamostatňují od matky. „Tuto trojici jsme s přáteli letos v zimě sledovali již mnohokrát a máme tedy dobrou představu o území, které obývají,“ uvádí Kutal.
Na hranici přežití
Původní rysí populace v Čechách zanikla v první polovině 19. století (poslední doložený zástřel je z roku 1835 od Tábora). V Jeseníkách a Moravskoslezských Beskydech se rysi vyskytovali ještě na přelomu 19. a 20. století, než byli i tady vyhubeni. Opětovně k nám tyto šelmy začaly pronikat během druhé světové války. Koncem padesátých žilo let podle odhadů v Beskydech asi 25 jedinců. Docházelo však k ilegálnímu lovu a v letech 1962-1975 vybíjení probíhalo dokonce v souladu s tehdejší mysliveckou legislativou. V letech 1976 - 1977 byl rys v Beskydech opět vyhuben, k opětovnému osídlení Beskyd rysy došlo díky omezení jejich lovu na Slovensku až v polovině sedmdesátých let, beskydská populace dnes čítá přibližně 15 jedinců.reklama
Další informace |
Dále čtěte |
Online diskuse
ekologie vs krestanstvi - 5. 5. 2011 - V.J.No zcela upřímně mám taky radši psy než vlky, pes si na člověka hrozně zvykne a nedá se od něj čekat nějaká podlost, to je dost skvělá vlastnost. A kdybychom měli všude divočinu a mezi tím pár míst kde by byla civilizace, tak bych otočil o 180 stupňů a brojil bych proti "ekologům". Nemám rád extrémy. Ale tahle situace tady není a byl bych rád abychom tady mohli uchovat i "divočinu" nebo to aspoň zkusit.Jsem trošku rozpolcený v jednom pocitu - kdybych se teď vrátil o 600 let dozadu tak bych se mohl obdivovat třeba krásné krajině a spoustě druhů, které už u nás nejsou. Jsem přesvědčený, že prvních pár dní, možná týdnů by to byl fantastický zážitek. Jenže za chvíli bych toho asi měl plné zuby. Pokud bych každou chvíli natrefil na pratura, losa nebo okáče hnědého tak by mi to přišlo za chvíli tak obyčejné jako dneska tramvaje nebo vlaky. Takže jsem rád, že jsme se dostali do fáze, kdy jsme krajinu zkulturnili a nevadí mi to. Jenže jsme i ve fázi, kdy si můžeme dovolit oboje ... vyspělý stát, ekonomiku a chráněné oblasti, kde můžeme sledovat "divočinu" nebo třeba parádní kulturní krajinu. Té divočiny moc nezbylo, ale je tady - a právě tím, že jí ubylo je najednou cennější, protože teprve když něco ztratíme / ztrácíme tak si uvědomíme skutečnou cenu té "věci". Takže to beru tak, že nechat nebo vrátit někam "divočinu" není nějakým barbarským krokem zpátky do pravěku, ale spíš krokem vpřed - máme možnost a kontrolu nad tím, jaká bude krajina kolem nás, a to jsme vždycky neměli. |