Guardian: Britská jezera se pokryla zeleným kobercem z toxických sinic
Podle reportu britské Agentury životního prostředí (EA) prostředí bylo letos zaznamenáno 83 případů výskytu vodního květu způsobeného sinicemi a řasami. Je to více, než by se dalo čekat na první měsíc ze zhruba tří, kdy se zvýšený nárůst sinic dá očekávat. Rekordním z hlediska výskytů byl naposledy rok 2005, kdy bylo zaznamenáno na 226 závažných zvýšení koncentrace sinic ve vodách Anglie.
Hlavní problém s výskytem vodního květu tkví v tom, že může být toxický, a to jak pro koupající se lidi, venčené psi i hospodářská a divoká zvířata. Toxiny ze sinic jsou pravděpodobně příčinou velkých úhynů ryb. Podle anglických odborníků se toxiny v rybích tělech pravděpodobně akumulují.
Vodní květ na vodních plochách vzniká za současného působení klimatických faktorů střídáním sucha a přívalových srážek, které vedou k únikům odpadové vody z kanalizací. Původcem znečištění vod můžou být nejrůznější zemědělská hnojiva, ale také fosfátové čisticí prostředky z domácností. Fosfáty rozpuštěné ve vodě a dusičnany ze vzduchu jsou pro sinice nejlepší potravou. Je doložena řada medicínských kožních vyrážek, ekzémů, zažívacích obtíží, a dokonce vážných poškození jater způsobených toxiny z vodního květu.
Při výskytu vodního květu je vždy otázka, zda vznikl ze sinic, které obsahují toxiny. „Právě nejistota a obtížnost určení, zda jsou nárosty toxické, nás nutí jednat s každým výskytem jako s teoreticky nebezpečným pro lidské zdraví,“ říká profesor Geoffrey Codd ze Stirlingovy univerzity.
Toxické sinice ve vysokých koncentracích byly zjištěny například v oblastech Loch Coulter, Stirling, Ranworth, Norfolk Borads a v londýnské nádrži Wishing Tree. Tyto lokality zaznamenává Codd do databáze komplexního monitorovacího systému. „Kdybychom tyhle problémy neřešili, byla by situace mnohem vážnější,“ říká Codd a upozorňuje na špatnou situaci například v USA. „Problém s řasami a sinicemi v Americe se skutečně nepěkně vyvinul. Sinice dokážou narůstat poměrně nečekaně rychle a následné ekonomické problémy, spojené například s poklesem cestovního ruchu, postihnou rozsáhlou oblast. Nejistějším protiopatřením by bylo dohlédnout na zemědělce, aby hnojili s rozumem. Ostatně, zásoby fosfátů jsou limitované, takže by se vyplatilo s nimi šetřit,“ tvrdí Geoffrey Codd.
Článek byl uveřejněn 5. 8. 2011 na serveru Guardian.co.uk pod názvem British lakes and canals hit by toxic algae scum.reklama
Dále čtěte |
U španělského Tenerife spatřili černého ďábla, obvykle žije ve velkých hloubkách
Zubři v Bělověžském pralese kdysi vyhynuli, nyní jejich počet vzrostl na 920
Polským vojákům na východě země pomáhá aplikace předcházet srážkám se zubryOnline diskuse
Ne - 15. 8. 2011 - V.J.Zásada "laissez fair" tj. nezasahovat nelze uplatnit všude. Koncepce národních parků v Evropě vyžaduje bezzásahového území, ale neřeší, že část národních parků je dlouhodobě adaptovaná na činnost člověka, a na ní závisí podstatná část biodiverzity. Nezasahování na Šumavě je alespoň vědci prosazováno ne proto, že by bylo fajn nezasahovat a nechat přírodu dělat si co chce všude, kde to jde, ale že je pro biodivrzitu tohoto ekosystému, který je hodně blízký původním poměrům lepší, když se nezasahuje + že zasahování zlikviduje druhy, které jsou závislé mj. na rozpadových stádiích lesa a o které jinak nejspíš přijdme (a mimo Šumavu už u nás většinou vymřely).Pokud chceme některé druhy zachovat, tak zkrátka zasahovat musíme (mj. kosit louky), v jiném případě zasahovat aspoň částečně nesmíme. Zdánlivě je to v protikladu, ale skutečně jen zdánlivě. Cíl, tedy zachování co nejvyšší biodiverzity totiž na různých lokalitách nemusí ani zdaleka vyžadovat stejný management, je to přesně naopak. A proč bezzásahovost nefunguje všude? Louky jsou závislé na pastvě a velké herbivory člověk zlikvidoval už dávno. Přírodní podmínky tím pádem napodobuje činnost člověka (extenzivní řízená pastva, kosení), obnovit populace pratura, zubr aj. je nereálné. Listnaté lese např. vyžadují aspoň na některých místech třeba management typu pařezin, aby bylo možné zajistit existenci druhů závislých na lesních světlinách a dnes u nás téměř (nebo úplně) vymřelých. V bezzásahovém listnatém lese (Bělověž v Polsku) takové druhy vždycky nějaké světliny najdou, ale ve fragmentovaných a pěstovaných hospodářských lesích postupně zmizí. Jejich samovolné vytvoření by trvalo pár set let, mezitím ty druhy vymřou definitivně. Oproti tomu Šumava je přírodním podmínkám hodně blízká a biodiverzitě prospívá mnohem víc bezzásahový management. Bohužel na úkor toho, že les musí projít fází zániku a postupné obnovy, to není na pohled úplně příjemné. |
