Invazní sršeň z Asie je další hrozbou pro evropské včely medonosné

Šíření druhů mimo původní areál sice může některé ekosystémy obohacovat, ale zdaleka ne vždy je taková biologická invaze prospěšná. Z momentálního šíření sršně asijské (na snímku), která byla zaznamenána až u Hamburku, entomologové radost rozhodně nemají.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Martin Husemann / independent.co.uk

Sršeň asijská je svým domovem v Indii, střední Číně a také Indonésii. V Evropě byla zaznamenána poprvé v roce 2004, když francouzští celníci na přístavišti v Bordeaux nalezli několik jejich hnízd v lodních kontejnerech. Připlula sem se zásilkou bonsajů. V následujících letech prokázala značnou schopnost adaptace na místní chladnější podmínky a poměrně úspěšně se šířila. Zvládla překonat i geografickou bariéru Pyrenejí a usadila se ve Španělsku a Portugalsku. Postupuje i na sever. V roce 2011 byla zaznamenána v Belgii a Německu. Pro názornost, rychlost šíření těchto sršní do nových teritorií byla odhadována na 75 kilometrů za rok. Jenže to už nejspíš neplatí.

Kupředu, na sever!

Letos v lednu totiž byla její hnízda zaznamenána i v Hamburku, tedy výrazně před očekávanou zónou jejího postupu krajinou. Na případ upozornil entomolog tamní univerzity, Martin Husemann. „Současný objev několika hnízd musíme brát vážně, ať už se jedná jen o prázdná hnízda, jediný živý exemplář nebo plně ustavenou populaci.“ Proč? „Když vezmeme v potaz její rychlost a její relativně vysokou míru tolerance vůči klimatickým podmínkám, není vůbec nepravděpodobné, že by tu byla také schopna reprodukce.“ Jinými slovy, pokud je sršeň asijská už teď v Hamburku, může se rozšířit prakticky do celé Evropy. Což zrovna nepotěší.

I když je sršeň asijská asi o třetinu menší, než naše „domácí“ obecná, vytváří mnohem početnější kolonie. V průměru až o 6000 kusech. A byť se jejich dospělci živí rostlinným nektarem a šťávami, pro své mladé larvy aktivně loví jiný dostupný hmyz. Jejich letky si koordinovaně dokáží poradit třeba s mouchami, jsou to opravdu dobré „stíhačky“. Svými loveckými schopnostmi nemrhají na průměrné a nevydatné zdroje. Preferenčně útočí tam, kde je snadno dostupné potravy nejvíce. Například na včelí úly. V Evropě si to mohou dovolit, protože naše včely medonosné jsou proti nim prakticky bezbranné.

Jako by to včelám nestačilo

Výsledek? Pokud můžeme porovnávat s Francií nebo Španělskem, kde už se sršní asijskou mají zkušenosti, tvoří sestřelené a ulovené včely mezi 33-65 % proteinů v sršním hnízdě. V otevřené krajině spíše ta menší procenta, ovšem ve městech včely jako zdroj potravy invazních sršní dominují. Za jednu sezónu dokáží „ve svém regionu“ sršně vyhubit kolem 5-8 % včelstev, 15-30 % dalších může výrazně oslabit. Záleží pochopitelně na konkrétních podmínkách v místě.

Pro včely medonosné, ať už ty volně žijící nebo v úlech včelařů, z toho nic dobrého neplyne. Kromě nepříhodné nabídky potravy na monokulturních „hladových“ lánech, parazitárních infekcí, postřiků a pesticidů se teď budou ještě muset obávat nepůvodních sršňů. Dopady na produkční schopnost zemědělství nebo ekonomiku evropských států mohou být značné. Nezvaný host, sršeň asijská, akcelerující úhyn včel medonosných, nás může přijít opravdu draho.