Když přijde na klima, maso z laboratoře nás podle vědců nezachrání. Naopak

V laboratořích vyrobené syntetické maso je považováno za jednu ze slibných cest, s jejíž pomocí by mohlo hladové a početně narůstající lidstvo přežít neradostné scénáře budoucnosti. Ilustrační snímek.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | U.S. Department of Agriculture / Flickr

Teoreticky to funguje dokonale: živočišné bílkoviny syntetizované v laboratořích skutečně dokáží zastoupit masnou produkci. Způsobů, jak in vitro nechat „narůst“ stejk nebo jemně mletý hamburger, zná moderní věda už několik. Takto vyrobené maso není zatíženo krutostí velkochovů, může být zdravější a bez nejrůznějších přidaných antibiotik, a hlavně za ním nestojí nekonečné hektary pastvin (třeba po vyklučených pralesích), na kterých by se pásla tisícihlavá rohatá stáda.

Teorie sedí. S praxí je to horší

Zemědělství, které dnes nese cejch čtvrtiny veškerých produkovaných emisí ovlivňujících klima a globální oteplení, by se umělým masem zbavilo podstatné části své ekologické zátěže. Včetně metanu a oxidů dusíku, které masivně chov skotu produkuje. Až potud teorie funguje na jedničku. Ve skutečnosti už to tak slavné není. Proti umělému masu se zatím staví nevyspělá technologie, neschopná skutečně „masové“ produkce, i chabý zájem lidí o takové superčisté laboratorní výpěstky. Budoucnost by to ale mohla změnit.

John Lynch, který se na oxfordské Martin School vlivu zemědělství na planetární klima věnuje, si dovolil vývoj trochu předběhnout a do budoucnosti se podívat. Místo křišťálové věštecké koule ale sáhl po datech o globální spotřebě masa za posledních 1000 let, zhodnotil energetickou náročnost jednotlivých výrobních postupů, produkci emisí, sestavil různé spotřební vzorce a na základě dostupných dat vykreslil tři hlavní scénáře. V principu mu šlo hlavně o to, zda laboratorní maso skutečně může být pro klima lepší alternativou, než stáda skotu. A bez zbytečného napínání: není.

Méně metanu a dusíku. Mnohem více CO2

Přesněji, nahradit hovězí dobytek laboratorním masem by mělo přínos, a to v podobě snížení emisí oxidů dusíku nebo metanu. Jenže třeba skleníkový plyn metan zůstává v atmosféře cirka 12 let, zatímco oxid uhličitý v ní dokáže přetrvávat tisíciletí. Kde se tu vzal oxid uhličitý? Právě z onoho výrobního laboratorního procesu, z masných farem budoucnosti. Pokud by ten samý objem masa, který dnes získáváme z pasoucích se krav, měly produkovat továrny, přispívaly by svými emisemi ke globálnímu oteplení násobně více.

Lynch si s daty trochu pohrál. Nikdo přeci neříká, že v budoucnu nebudeme schopni získávat energii z čistších a udržitelnějších zdrojů, že? Bude mít tedy laboratorní produkce masa lepší emisní bilanci, pokud ji bude pohánět třeba solární energie? Ano, ale i tato bilance bude prakticky shodná s tím, na kolik nás hovězí přijde dnes. Laboratorní výroba masa je prostě velmi nákladný a náročný proces.

Maso z laboratoře není globální řešení

Zpátky ke klimatu: „I pro ty nejkonzervativnější scénáře, tedy laboratoře zásobované dekarbonizovanou obnovitelnou energií, je umělá výroba masa minimálně na stejné úrovni uhlíkové stopy, jako stávající chovatelské systémy,“ říká Lynch. „S tím, že dlouhodobé dopady produkce umělého masa na klima jsou dramaticky horší, než jakákoliv forma chovu dobytka.“ Mimochodem, proč se tu pořád mluví o krávách – v laboratoři je možné „šlechtit“ i maso vepřové nebo mořské plody. Jenže ty mají v reálu výrazně menší dopad na klima, než hovězí.

Závěr? Produkce umělého masa by v dlouhodobém měřítku škodila klimatu více, než krávy na pastvě. A v případě, že by se trend globální konzumace skutečného hovězího masa omezil, stala by se jeho laboratorní alternativa ještě méně udržitelnou, a to ekonomicky i ekologicky. Vždy pochopitelně bude záležet na zdroji užité energie. „Čistě prakticky tedy nemůžeme říci, že by laboratorní maso bylo klimaticky nadřazené, lepší, než hovězí na pastvách,“ uzavírá Lynch.