Les duchů v expozici na Manhattanu je obrazem války člověk versus příroda
Stromy, jak učí věda, jsou sociální bytosti a některé se chovají podobně jako slušní lidé - vyměňují si informace o zdraví i počasí, navzájem se podporují, vyživují a chrání. Jsou oporou ostatním bytostem - ptákům, hmyzu i lidem. Žijí zdravě a vyzařují úžasnou karmu. V tom se od nich člověk ale liší, jelikož svou nenasytností, plýtváním a zlou vůlí svět kolem sebe zabíjí. Je ve válce s planetou a vším, co je na ní, stromy nevyjímaje.
Linová má za sebou díla upomínající na konflikty. Ve Washingtonu je její památník veteránům války ve Vietnamu z roku 1982 - stěna z černé žuly zaříznutá do americké půdy se jmény padlých je symbolem "zahraniční" války, jež přerostla v domácí a rozdělila národ.
Les duchů na Manhattanu se tyčí k nebi jako znamení současné války namířené proti tomu, čemu říkáme příroda.
Někdo stále neví, že se mění klima, jiní vážnost této změny zlehčují a jsou tací, k nim patřil minulý americký prezident Donald Trump, podle nichž je to celé výmysl. Podobně se zpočátku zlehčovala i válka ve Vietnamu, dokud se neobjevily snímky masakru v My Lai a bývalí spolužáci se nezačali vracet v rakvích.
S popírači je to těžké. Otepluje se, pobřeží mizí pod vodou a pole jsou vyprahlá. Z celých druhů - čtyřnohých, okřídlených, plavoucích i pevně zakořeněných - se stávají váleční nezvěstní. A přesto je v USA protestů proti ničení klimatu poskrovnu a jsou jen vlažné. Proto je důležité cokoli, co se proti tomuto nezájmu postaví a k tomu patří Les duchů.
Je to ukázka zničené přírody a surovinu pro ni poskytlo pobřeží New Jersey. Linová odtud do New Yorku nechala převézt 49 vzrostlých atlantských cedrů vysokých něco přes deset metrů. Jsou holé a zjevně buď mrtvé nebo umírající; v sousedství listnáčů v parku poskytují nepřehlédnutelný kontrast. Byly pokáceny v prostředí, do nějž se vlivem klimatické změny dostala slaná voda, která na stromy působí jako jed, protože je rozkládá zevnitř. Ty, které jsou nyní v New Yorku, se už nedaly zachránit.
Linová vystudovala architekturu, ale nejvíc na sebe upozornila sochařskými instalacemi. V roce 2009 vytvořila v uměleckém centru Storm King Vlnové pole. Navršila tam na čtyřech hektarech pozemků hlínu a trávu do oblých vln inspirovaných oceánem.
Les duchů není ani tak aktivistické jako ekologické umělecké dílo - drsný obraz ztráty. Kdo přijde do parku, uvědomí si to za pár minut. Zdálky se jehlicovité cedry prolínají s okolním porostem, postupně se ale vyjevují rozdíly - kmeny živých stromů jsou zemitě hnědé a černé, v případě cedrů šedivá přechází do bílé. A bylo to tak už při otevření expozice v květnu, kdy "domácí" stromy ještě nebyly plně olistěné, a bude tomu stejně i na podzim, až listy začnou padat.
A další rozdíl - když člověk zvedne hlavu proti korunám "domácích" stromů, uvidí baldachýn schopný ochránit před deštěm. Při pohledu nahoru pod cedry spatří jasnou oblohu. Veškerá jejich zeleň je pryč a zmizelo i mnoho větví. Ty, jež zůstaly, připomínají hubené vztažené paže.
Nelze pochybovat o tom, že Linová chtěla vyvolat dojem hlubokého zranění. Vytvořila ale i obraz společenství, komunity bytostí a duchovního shromáždění. Dosáhla toho přesnou choreografií. Několik stromů stojí v řadách podobně jako sloupy v katedrále, ale většina je jich v nesymetrických uskupeních. Jako by tvořily skupinky debatérů, jaké lze vidět při sousedské sešlosti lidí a také v přírodě. I tam se stromy shlukují, aby spolu mohly komunikovat nad zemí a předávat si živiny pod ní svými kořeny.
To, čím Linové les dojímá nejvíc, je personalizace hlavního aktéra. Bez sentimentu a zásahů do jejich vzhledu se tu stromy prezentují jako živoucí, dýchající a umírající bytosti, jak je mnozí z nás vidí v parku u svého domu. Anebo jak o nich psal básník John Ashbery ve sbírce Pár stromů.
reklama
Národní divadlo získalo evropský certifikát udržitelnosti. V Česku je první
Na Žďársku bude představení ve slámovém divadle postaveném na poli u Krásněvsi
Zbrašovské aragonitové jeskyně zdobí svými plastikami mladí skláři