Má smysl budovat mokřad přímo ve městě? Ve světě to dělají, ukázala konference Počítáme s vodou

Moderní město se mimo jiné pozná podle toho, jak dobře se umí vypořádat s dešťovou vodou. Vodu, kterou přinese mírný déšť, je dobré využít pro zeleň. S vodou, kterou přinese náhlá a prudká průtrž mračen, je potřeba naložit tak, aby městu způsobila co nejméně škod. Nástroje a technická řešení na to jsou, říká se jim obecně modro-zelená infrastruktura. Ve čtvrtek 11. listopadu se tématu z mnoha úhlů pohledu věnovala mezinárodní konference Počítáme s vodou. Institucí, která u nás ve velké míře pomáhá modro-zelenou infrastrukturu financovat, je Státní fond životního prostředí. Podle slov jeho ředitele Petr Valdmana má stát tři základní nástroje budování modro-zelené infrastruktury: legislativu, finance a vzdělávání.

Legislativní změny jsou podle něho vždy nějaký kompromis mezi pohledem úředníků a pohledem politiků. V uplynulých letech došlo v Česku ke třem pozitivním změnám v legislativě. První je, že se změnila hierarchie v nakládání se srážkovou vodou – na prvním místě je její vsakování nebo výpar, na druhém její sbírání a využití, pak její odvádění do povrchových vod a až na posledním je její vypouštění do jednotné kanalizace. Proto vznikla povinnost myslet na dešťovou vodu už při územním plánování a poté u investorů, kteří plánují konkrétní stavby.

Druhou změnou je novela vodního zákona, která jasně definuje, co je užitková voda. Před novelou se užitková voda v legislativě nijak neřešila.

A třetí změnou je, že se zavedly odtokové koeficienty pro střechy, které otevírají dveře pro větší využití zelených střech.

V ekonomické oblasti by podle Valdmana bylo jednoznačným motivátorem odstranění výjimek z poplatků za odvádění dešťových vod. „To je ale jednoznačně politická záležitost. Na odstranění výjimek by musela být politická vůle,“ říká Valdman s tím, že výjimek je stále hodně. „Ale třeba se to jednou povede,“ dodává. Co podle něho aktuálně funguje, jsou dotační tituly, které stát má.

„A pak je samozřejmě důležitá výchova a vzdělávání, a to jak laiků, tak projektantů či zastupitelů,“ říká Valdman s tím, že za tímto účelem vznikají nejrůznější metodiky. Aktuálně se podle Valdmana řeší problematika šedé vody. „Téma je rozkročené mezi několik rezortů, hovoří do toho i hygienické stanice. Pro používání přečištěných odpadních vod je potřeba zapojit i je,“ říká Petr Valdman.

Deštík versus liják

Jak uvádí Ivana Kabelková z Katedry zdravotního a ekologického inženýrství a členka výboru Asociace pro vodu, nejvíce srážek představují obyčejné deště. S tím si modro-zelená infrastruktura zpravidla hravě poradí. Nestačí ale na silné deště.

„Modro-zelná infrastruktura pomáhá řešit odtok běžné dešťové vody, ale je nutné mít stokový systém a retenční plochy pro větší deště. A pro extrémní deště je potřeba budovat nouzové cesty odtoku a rozlivné plochy,“ říká Kabelková.

Aby to nebylo jednoduché, upozorňuje Kabelková na to, že je potřeba rozlišovat, co je hospodaření s dešťovou vodou, co je šedá infrastruktura, modro-zelená infrastruktura, zelená infrastruktura a že v reálném použití jde zpravidla o jejich různé překryvy. Z toho pak plyne, že při práci s dešťovou vodou ve městě je důležitý multidisciplinární přístup.

Co se děje, když svítí slunce

Přírodovědec Jan Pokorný ze spolku ENKI se ve svém příspěvku věnoval tomu, jak voda a vegetace tlumí extrémy klimatu. „Zapomněli jsme na jednoduché věci,“ říká Jan Pokorný s tím, že ve školách by se měla věnovat větší pozornost základům fyziky. Pomohly by lepšímu chápání toho, co se kolem nás děje.

V létě za slunečného počasí dopadá v poledne na metr čtvereční plochy sluneční energie o výkonu 1000 Wattů, na 1 km2 už se jedná o energii srovnatelnou s výkonem jaderné elektrárny Temelín. „Na Zemi dopadá velké množství sluneční energie. A tím, jak zacházíme se zelení, hospodaříme i s energií v krajině,“ říká Jan Pokorný.

Do biomasy přitom přejde jen asi desetina sluneční energie. Lidé svým hospodařením v krajině a městech rozhodují o tom, zda sluneční energie půjde do vzduchu přeměna v teplo, či do výparu. „V krajině nezáleží na barvě, ale jestli je v ní život a voda. Odstraněním vegetace dochází k ohřívání vzduchu,“ ilustruje Pokorný na termovizních snímcích krajiny. Vzrostlý strom přitom chladí výkonem 14 kW a převádí sluneční energii do vodní páry. Za den dokáže strom odpařit i 200 litrů vody. Pára se pak srazí tam, kde je chladno. „To je technologie, kterou jen tak nenapodobíme,“ říká Pokorný.

Problém jsou plochy, kde není vegetace a které se kvůli tomu přehřívají, stoupá nad nimi horký vzduch a tento stoupající proud teplého vzduchu vytahuje z rybníků a lesů vodu. To podle Pokorného způsobuje úbytek vody z krajiny a následně i z našich studní. „Musíme vrátit vodu a vegetaci zpátky. Nemá to žádný negativní efekt,“ říká Pokorný s tím, že stromy s vodou neplýtvají.

Neztrácejme souvislosti

Gabriela Licková coby odbornice na posuzování vlivů záměrů na životní prostředí a územně analytické podklady hovořila o tom, jakou roli hraje voda ve volné krajině a v intravilánu. Podle ní je problém, že roste specializace jednotlivých oborů, čímž se ztrácejí souvislosti. Opatření je dnes naopak potřeba propojovat.

Podle Lickové je důležité pamatovat na to, že zastavěné území souvisí s volnou krajinou. A na udržení této souvislosti máme nástroj – územní plánování.

Licková připomenula současný, leč trochu přehlížený trend, kdy se lidé vystěhovávají do menších obcí, kde je levnější bydlení. S tím narůstají nároky na infrastrukturu obcí, kterou obce ale nestíhají pokrýt. „Malé obce nemají zpravidla sílu protlačit či vybudovat infrastrukturu pro hospodaření s vodou. Svou roli hraje i nevzdělanost zastupitelů,“ upozorňuje Licková.

Zároveň podle ní platí, že řešení se nedají replikovat podle šablon. „Každá lokalita je unikátní a je nutné posoudit každé území samostatně. Každé území má jinou geomorfologii a nejde projekty dělat přes kopírák,“ upozorňuje Licková, že není možné přeskočit posouzení odborníkem. Velmi například záleží na horninovém podloží. Dům nebo nádrž vybudovaná v infiltrační oblasti může napáchat víc škody než užitku.

Licková dodává, že pro potřebné hospodaření s dešťovou vodou zpravidla nestačí jedno opatření, ale je vhodné zřetězit několik opatření za sebou a propojit je. „Řeší se tak rovnou retence, akumulace i jakost vody,“ dodává Licková.

V Olomouci

Město Olomouc v letech 2017 a 2018 vypracovalo studii Hospodaření se srážkovými vodami – cesta k modro-zelené infrastruktuře. „Ta se pro nás i pro veřejnost stala základní učebnicí hospodaření s dešťovou vodou a modro-zelené infrastruktury,“ říká Miroslav Pauch, vodohospodář na útvaru hlavního architekta magistrátu města Olomouce.

Následně město vypracovalo Městské standardy objektů HDV a MZI na veřejných prostranstvích, což je manuál pro investory, projektanty a úředníky pro navrhování projektů.

Aktuálně město pracuje na adaptační a mitigační strategii města Olomouce.

Miroslav Pauch poukazuje na to, že město nemůže developery do něčeho tlačit a nejít přitom příkladem. A zmiňuje příklad rekonstrukce střechy základní školy Demlova. Původní projekt počítal s obnovou tradiční střechy, díky zásahu Pauchova útvaru se ale projekt předělal tak, že skoro celá střecha školy bude tzv. zelená. Výjimkou je jen část nad tělocvičnou, kde zelená střecha kvůli statice být nemohla. Náklady na 4800 m2 zelené střechy byly bezmála 50 milionů korun, které se z velké míry čerpaly z Operačního programu životní prostředí.

Přínos je podle Paucha jasný, zlepšilo se prostředí ve třídách a střechy zároveň přispívají k ochlazování města.

Na rekonstrukci ulice Šantova si město nyní zkouší prvky modro-zelené infrastruktury v ulicích. Výhoda je, že ulice Šantova je krátká, tudíž má tento pilotní projekt relativně únosné náklady. Původní stav ulice byl, že šlo o zanedbanou část se špatným parkováním a kanalizací v havarijním stavu. Město si zde chce vyzkoušet, jak se promění kvalita života, když se ulice zrenovuje s použitím modro-zelené infrastruktury.

Zprávy z Bratislavy

Hlavní architektka města Bratislavy Ingrid Konrad hovořila o tom, jak se v jejím městě mění projekty s vodou v čase. Na konferenci před pěti lety prezentovala tehdejší stav, tentokrát hovořila o tom, jak se situace mění.

Ingrid Konrad přitom zdůrazňuje, že pro město je důležitý holistický přístup. „Na prvním místě máme zdraví člověka. A od toho se naše město odvíjí. Myslí se na optimální vlhkost a čistotu ovzduší a podobně,“ říká Konrad.

Jedno z témat, které dlouhodobě trápí Bratislavu, je sucho. A ruku v ruce s tím jdou silné přívalové deště. Městská kanalizace je ve špatném stavu, její kapacita nedostačuje, a i kdyby projektově odpovídala, skutečnost se zhoršuje tím, že je kanalizace ucpaná. „Ale i kdyby byla stávající kanalizace v dobrém stavu, přívalové deště by nezvládala,“ říká Konrad.

Bratislava je město na kraji Žitného ostrova, který slouží jako rezervoár pitné vody. Jsou zde proto velké nároky na čistotu vody. Město také myslí na ochranu lužních lesů, které sem zasahují z rakouského národního parku a končí na hranici Bratislavy. Bratislava se snaží, aby luhy byly chráněné i ve městě.

Problém Bratislavy je, že historické jádro města trpí spodní vodou. Situace se zhoršuje s tím, jak výstavba v okolí ovlivňuje hladinu spodní vody. „Některé historické sklepy jsou zaplavené,“ popisuje důsledky Konrad. Město si všímá, že u obyvatel narůstá výskyt respiračních chorob, narůstá počet dní s extrémními horky.

„Pokud se postaví nový dům, pak musí zastavené území nejen nahradit, ale vylepšit. Každá nová střecha v Bratislavě musí být vegetační, budují se vegetační stěny. Myslíme na zasakování srážkové vody,“ popisuje přístup města Ingrid Konrad. A dodává, že přírodní opatření bývají levnější a rychleji implementovatelná než ta technická.

Bratislava má i zkušenost se sázením stromů v historickém centru přeplněném sítěmi, kde často není kam strom dobře zasadit, aby netrpěl. Na Františkánské náměstí nicméně bylo místa dost. Město se rozhodla vysadit tam zvláštní kultivar hrušní. „Jsou to stromy, které mají hezké koruny, krásně kvetou a jsou bez plodů. Díky úzké koruně se dá fotit okolní budovy,“ vyzdvihuje bratislavská architektka i estetický rozměr stromů a architektury. Zkušenost se sázením stromů byla ale i negativní. Kromě hrušní vysadili i lípy, které se však neujaly, zřejmě nezvládly teplo z dlažby. Kromě toho se ukázalo, že pracovníci městských služeb v dobré víře, že strom potřebuje více zalít, lípy nakonec uzalévali.

Městský architekt potřebuje podle Ingrid Konrad mít komplexní vědomosti a musí se otevřít ostatním profesím. Jak podotýká Konrad, špatná situace je v oblasti mitigace. V tom má podle ní veřejná správa velký dluh. „Nejsem Greta, ale není za pět minut dvanáct, ale dvanáct pět,“ neodpustila si na závěr osobní poznámku Ingrid Konrad.

Tady Londýn

Na severu Londýna leží městská část Enfield. Žije v ní přes tři sta tisíc obyvatel na ploše 80 km2, je to tedy velmi hustě obydlená oblast. Je také zřejmě nejprogresivnější částí Londýna co se týče hospodaření se srážkovou vodou. V týmu pro řešení vodních toků pracují Jamie Kukadia a Michael Shorey, kteří řeší hlavně snižování rizika povodní a zlepšování říčního prostředí prostřednictvím udržitelného odvodňování. Používají k tomu zelenou infrastrukturu, jako jsou dešťové zahrady a přirozené techniky řízení povodňových rizik.

Jedním ze způsobů, jak je možné ochránit zástavbu před přívalovými dešti, jsou mokřady. V Enfieldu se díky nim vypořádali i se znečištěním, které s sebou nese splach vody ze silnic a chodníků do potoků Glenbrook a Salmons. Mokřadní rostliny totiž fungují jako čistírna vody. Opatření typu dešťové zahrady mohou navíc sloužit kromě zadržení srážek i k řešení dopravní situace. V Enfieldu se díky nim povedlo zklidnit dopravu.

„Ukázalo se, že kromě ochrany před povodněmi je velkým přínosem klidnější doprava a ochrana zdraví,“ říká Kukadia. Město má navíc argument pro developery, že podobná opatření lze vybudovat i v komplikovaném terénu. Na základě těchto zkušeností vznikl v Enfieldu manuál na tvorbu mokřadů ve městě, který má sloužit ostatním městským částem Londýna. Jak ale Kukadia a Shorey uvádějí, zavádění podobných prvků v ostatních částech města jde o poznání pomaleji než v Enfieldu.

Navrhované realizace nejsou vždy vítána pozitivně. „Lidé nemají rádi změny, předložené projekty se jim často nelíbily a byli proti nim,“ říká Shorey, s jakými reakcemi se setkávali na veřejných projednáváních plánu. A Kukadia doplňuje, že je potřeba překonat řadu předsudků, aby se projekt, který je potřeba kvůli ochraně proti povodním, podařilo zrealizovat.

Zkušenosti z praxe pak jsou, že po větších deštích se do mokřadu či dešťových zahrad splaví všechny odpady z ulice. Odpadky jsou pak hned vidět. Na druhou stranu se dají zase snadno vysbírat. „Snažíme se, aby si lidé jednotlivé projekty přivlastnili, aby je přijali za své,“ říká Shorey. „Protože když se to povede, pak se sami starají, aby v dešťových zahradách nebyly odpadky, prostě je uklidí.“

Klacky pod nohy a kudla v zádech

O modro-zelené infrastruktuře v českém stavebnictví společně hovořili projektant Jiří Vítek a arborista David Hora. „Stát nám nepomáhá, ale hází nám klacky pod nohy,“ začal Jiří Vítek s kritikou.

Pro modro-zelenou infrastrukturu byla klíčová vyhláška 501/2006 o obecných požadavcích na využívané území. „Vyhláška byla jasná. Prostě říkala, co kdo má za povinnost. Ale po její nedávné novelizaci je to spíš už jen dobrovolné,“ říká Vítek. Podle něho je novelizovaná vyhláška napsaná tak, že každý šikovný developer si zdůvodní, proč nějaké požadované opatření v jeho případě nejde a proč odvede dešťovku do kanalizace. „Je to kudla v zádech,“ hodnotí Vítek novelizaci vyhlášky z pohledu propagátora hospodaření s dešťovou vodou.

Jak Vítek dále popisuje stav legislativy, teoreticky by se nějaká pojistka pro modro-zelenou infrastrukturu měla dát najít ve vodním zákoně. V praxi ale zákon nijak nepomáhá. „Zůstávají nám lokální předpisy, územní plány, studie, strategie, koncepce, standardy a metodiky,“ vyjmenovává Vítek. Upozorňuje, že bolestí těchto podzákonných norem je jejich obtížná koordinace a hlavně vymahatelnost.

Vítek poukazuje na jeden důvod, proč je vymahatelná legislativa nutná. „Majitelé nemovitostí ignorují rizika a staví tam, kde hrozí povodně. Psychologie lidí není dostatečně vyspělá, aby si opatření dělali sami. Musí jim je někdo předepsat a musí to umět vymoci,“ říká Jiří Vítek.

David Hora s Jiřím Vítkem souhlasí v kritice současné legislativy. Koncepční dokumenty a legislativa nejsou nastaveny optimálně. „Ale jsou cesty, kam se vydat,“ říká David Hora.

Jedním z přežitků, který podle Hory zbytečně zatěžuje projektanty a nepřispívá přitom k lepším městům, je tzv. koeficient zeleně. Jednoduše řečeno, koeficient zeleně říká, jaká část pozemku musí zůstat pro zeleň a jaká část pozemku se může zastavět. „Je to podle mého přežitek, který brání kvalitnímu urbanismu,“ říká Hora.

A vysvětluje, že dostatek zelených ploch ještě neznamená, že se tak vytváří kvalitní bydlení. Nově vznikající stavby koeficient zeleně splní, ale zpravidla to není žádná velká krása. Pokud bychom se podívali na historickou zástavbu, která je zpravidla vnímána jako příjemné místo k bydlení, tak ta by současné koeficienty zeleně nesplnila. „Je potřeba se zaměřit na prosazování funkcí, které zeleň přináší, než na nastavení parametrů zeleně,“ míní David Hora.

„A je potřeba vyžadovat funkčnost zeleně,“ dodává Hora a promítne přitom snímek stromu, který dvacet let živoří na parkovišti supermarketu a neplní žádnou jinou funkci, než že developer splnil požadavky na koeficient zeleně.

Koeficienty zeleně měly podle Hory svou úlohu dřív, dnes ale znevýhodňují efektivnější a lepší řešení. Například stromy vysazené v dlažbě oproti stromům v nezpevněné ploše. Většina koeficientu zeleně také nezapočítává vodní prvky.

„Koeficienty zeleně by se měly přepracovat, aby nebyly kvantitativní, ale kvalitativní. Aby se zohledňovala funkce modro-zelené infrastruktury,“ uzavírá David Hora.

Jiří Vítek a David Hora pak oba přidali pár poznámek o tom, co podle nich funguje. Vítek zmínil vznik indexu modro-zelené infrastruktury, která umí vyjádřiv evapotranspirační efektivitu zeleně a účinnost hospodaření s dešťovou vodou. „Je to vlastně katalog opatření. A architekt si podle požadavků na dané území vybere ta opatření, která mu pomohou věc splnit,“ vysvětluje smysl indexu Vítek.

Podle Hory dobře fungují Pražské standardy a akční plán výsadby stromů. Oba dokumenty mají v sobě začleněny zásady modro-zelené infrastruktury. „Modro-zelená infrastruktura klade důraz na funkce. A lpí na detailu,“ říká Hora. „Vysadit strom nestačí. Aby stromy rostly, potřebují mít prokořenitelný prostor. Ale i když mu ho zajistíte, může to nefungovat, pokud nezajistíte správné odvodnění. Vznikne vám prostě vana,“ říká Hora.

Jak se s deštěm hospodaří v Portlandu

Pohled mimo Evropu přinesl Joshua Lighthipe, manažer stavebních projektů společnosti KPFF Consulting Engineers z Oregonu v USA.

Oregon je stát na severozápadě USA, je tam tepleji než v ČR, a přestože jde o jeden z nejdeštivějších států USA, v létě tam skoro neprší a oblast se potýká s častými lesními požáry. Joshua Lighthipe ve své přednášce hovořil o opatřeních v Portlandu, což je oproti většině českých měst město mladé, ale v kontextu USA jde o město vlastně staré. Kromě jiného trápí jeho obyvatele kanalizace. Ta se původně řešila tak, že se splašky posílaly do místních potoků. Následně se podél potoků vybudovala kanalizační síť, která slouží jak pro svod splašků, tak dešťové vody. Problém je, že při deštích se kanalizace často dostává za hranici své kapacity a je zahlcena.

Kromě zkapacitnění kanalizace se město pustilo i do motivace obyvatel, aby odpojovali svody ze svých střech od kanalizace a nechali dešťovou vodu zasakovat na svých pozemcích. Sám Lighthipe uvádí, že jeho rodinný dům díky odpojení dešťové vody od kanalizace ušetří ročně 99 dolarů (cca 2200 Kč).

Joshua Lighthipe představil celkem osm opatření, která pomáhají městu odlehčit městskou kanalizaci, typicky jde o chodníky a okolí budov upravená tak, aby se voda místo do kanalizace mohla volně zasáknout. I v Portlandu se podobně jako v Londýně pustili do vybudování mokřadu přímo ve městě, v případě Portlandu šlo ale o jeho obnovu.

Mokřad naplňuje voda z přilehlých chodníků, nemá žádný odtok a voda v něm cirkuluje pomocí čerpadel. „Před obnovením mokřadu jsme měli přes padesát zahlcení kanalizace ročně. Díky mokřadu se to stane už jen několikrát do roka,“ shrnuje přínosy Lighthipe.

Všechny prezentace a sborník z konference je možné stáhnout na stránkách konference Počítáme s vodou.

---

reklama

---