Nadějí pro vymírající druhy jsou zoo a akvária. Pomohou získat čas, než si uvědomíme jejich hodnotu, tvrdí vědkyně

Nedávná smrt v přímém přenosu, tedy uhynutí posledního samce bílého nosorožce severního, která bude velmi záhy následována odchodem jiného druhu, sviňuchy kalifornské, dává jasně tušit, že ne všechny bitvy v ochraně přírody vyhrajeme. Ne, všechny druhy opravdu zachránit nedokážeme. Ale s pomocí akvárií a zoologických zahrad jsme už dokázali a dokážeme vyhynutí některých dalších zabránit, píše žurnál Conversation.

Prohrát bitvu ještě neznamená prohrát celou válku, a přiznat prohru dává prostor pro hledání chyb a efektivnějších řešení. „Pokud připustíme, že některé druhy se nám prostě nepodaří zachránit ve volné přírodě, ptejme se, jestli a jak je dokážeme zachránit jinak?“ píše autorka článku Laura H. Grahamová, která pracuje na University of Guelph a je zakladatelkou neziskové organizace WRG Conservation Foundation. V odpovědi má jasno: „Jednou z možností je ustavení jejich životaschopných populací v akreditovaných zoologických zahradách a mořských akváriích. Pokud jsou pečlivě spravovány, mohou tyto populace vytvořit jakousi záchrannou síť, která zabrání jejich pádu do zapomnění.“

Zahrady dávají čas

Ne, zoologické zahrady a akvária nejsou samospasitelné řešení, které nás a ohrožená zvířata vytrhne ze všech nesnází. „Ale mohou nám koupit čas, který potřebujeme k vyřešení lidské proměnné v rovnici o vyhynutí konkrétních druhů,“ dodává Grahamová. „Ano, potřebujeme celosystémovou globální změnu lidského myšlení ve vztahu k ohroženým zvířatům. Potřebujeme změnit způsob, jakým oceňujeme a nakládáme se zbytky dosud nedotčených ekosystémů. Ale řada druhů prostě nemá tolik času a nemohou čekat na to, než to pochopíme.“ A pro ty jsou zoo podle ní nezbytné.

Přínos zoologických zahrad a mořských akvárií je pod vlivem environmentálního sentimentu a boje za práva zvířat silně podceňován. Ale nebýt jich? Nebyl by tu přímorožec šavlorohý nebo kondor kalifornský. Je snadné nazvat zoologické zahrady neetickými, ale povídejte o tom levhartovi mandžuskému, svišti vancouverskému nebo tchoři černonohému či žábě z Portorika (Peltophryne lemur). Tyto druhy, stejně jako desítky dalších, dokládají, že chov v zajetí má naopak velmi hluboký smysl. To ze zoologických zahrad se vrátily zpět do volné přírody a staly ze z v přírodě vyhynulých znovu živými.

Druhy, které přežívají jen díky zoo

Živočichů, které přežívají už jen v zoologických zahradách, je přitom spousta (ledňáček mikronéský, vrána havajská, ropucha Nectophrynoides asperginis, atelopus panamský). A jejich chov v zajetí je momentálně jejich poslední nadějí. Žádná rezervace ani emotivní výstup ochránců zvířat jim teď nepomůže. Budou je potřebovat, ale teprve, až je zoologické zahrady vykřešou z nejhoršího. „Spousta druhů chovaných v zoologických zahradách čeká, dokud nezmizí hrozby, které je v jejich původním prostředí ohrožují. A do doby, než budou tyto hrozby neutralizovány, se musíme postarat o to, aby vůbec bylo koho zpět vracet,“ říká Grahamová.

Ustavit životaschopnou a rozmnožující se populaci v prostředí zoologických zahrad není jednoduché. „Rozhodně to není o tom, že dáte samce a samice dohromady a o zbytek se postará příroda,“ vysvětluje Grahamová. „Chce to čas. Musíte se dozvědět maximum o nárocích druhů na prostor, výživu, jejich sociální potřeby. Můžete to odkoukat od posledních jedinců, kteří ještě žijí ve volné přírodě. Ale nemůžete s tím moc otálet. Pokud budete čekat moc dlouho, sestavení populace pro chov v zajetí už nemusí vyústit v záchranu druhu.“ Což byl i případ bílého severního nosorožce.

Když už je příliš pozdě…

Profesionálové v Zoo San Diego desítky let zkoumali, jak chov a dieta nosorožců ovlivňuje jejich chuť k páření. Výsledkem jsou dvě poslední samice, které už základ populace pro návrat do přírody neposkytnou. „Záchranné chovy zoologických zahrad nesmí do procesu vstoupit příliš pozdě,“ opakuje Grahamová. „V případě sviště vancouverského zbývalo ve volné přírodě méně než padesát jedinců, což z hlediska genetické diverzity skutečně není mnoho. A trvalo to léta, že se v Torontské zoo narodilo první mládě.“

Párování zvířat na základě genetiky (aby se pářili ti nejméně příbuzní a zabránilo se inbreedingu) má jistou naději na úspěch při minimální velikosti populace o cirka 500 kusech. Obecně vede snížení genetické diverzity k silně omezeným možnostem zachráněné populace adaptovat se na budoucí měnící se podmínky životního prostředí. Pokud početnost nějaké populace zvířat poklesne pod určitou mez a jejich stávající habitat je vážně ohrožen vnějšími tlaky, je zoologická zahrada a záchranný chov vlastně to poslední řešení. Odpor části veřejnosti k zoologickým zahradám jim ale i tuto poslední šanci bere.

Jak někdy snaha angažovaných ochránců vede k dalšímu vymírání?

Grahamová často hovoří o „nepřiměřeném sentimentu“ ochránců zvířat, kteří brojí proti zoologickým zahradám. Za příklad dává sviňuchu kalifornskou. V roce 2013 přežívalo v moři posledních šest desítek exemplářů, šlo skutečně o čas. Do kin tou dobou ale přišel emotivní film Blackfish (v ČR uveden jako Černý zabiják) a před akvárii v USA se ve velkém demonstrovalo. Organizace bojující za práva zvířat se postaraly o to, že odchyt sviňuch neprošel. Dnes si volnosti moře užívá posledních dvanáct exemplářů, ale naděje na jejich záchranu je prakticky nulová.

V podobném kontextu vnímá Grahamová i aktuální návrh kanadského zákona S-203. Ten by progresivně zabránil jakémukoliv držení (a tedy i chovu) všech kytovců a delfínů a zastavil obchodování s nimi. Jistě, ale také by zablokoval dovoz/vývoz jejich tkáňových kultur, spermatu, embryí. Kanadský záchranný výzkum, který se opírá o informace z akvárií, by tím prakticky skončil. „Poněkud zastaralý způsob, jakým část veřejnosti vnímá zoologické zahrady, zabraňuje našim nejlepším snahám o záchranu ohrožených druhů na planetě,“ říká Grahamová, když upozorňuje na případ soba polárního.

Fenomenální „karibu Val-d’Or“ přežívá v izolované quebecké populaci o osmnácti kusech. Kanadské zoologické zahrady se nabídly, že na své náklady tento druh začlení do svého záchranného chovu. Vláda se na nátlak veřejnosti, brojící proti chovům v zajetí, postavila proti. Druhou variantou bylo vytvoření rezervace sobů polárních, která by ale přišla na 76 milionů dolarů. Což by vládní rozpočet příliš zatížilo. Nakonec se tedy, s přispěním vlády a pohoršené veřejnosti, neučinilo pro záchranu pro záchranu těchto zvířat zhola nic.

Zoo jako banka informací

A co zvířata, která jsou ve volné přírodě ohrožená, ale jejich bezprostřední vyhynutí v nejbližších letech zatím nejspíš nehrozí, a jejich chov v zoologických zahradách a mořských akváriích? „Populace chované v zoo jsou kritickým zdrojem výzkumu,“ tvrdí Grahamová. „Výzkumu, který často nemůže být realizován na zvířatech ve volné přírodě.“ Jako příklad uvádí biologickou neinvazivní metodu k monitorování hladiny hormonů v tělech zvířat, založenou na analýze metabolitů v trusu a moči. Ta je dnes velmi užitečným nástrojem „poznávání zvířat bez přímého kontaktu“. Nikdy by ale nevznikla bez těch samých zvířat, chovaných v zoologických zahradách.

Závěr? Zoologické zahrady napomáhají efektivní ochraně ohrožených živočichů, zabránili a zabraňují vyhynutí některých druhů a o řadě jiných nám poskytují velmi cenné informace (které třeba mohou oddálit nebo zabránit jejich chovu v zajetí). Záchranné chovy nejsou samospasitelným a jediným správným řešením. Jsou ale jednou z víceméně fungujících možností, jak druhy zachránit před vyhynutím. Podle Grahamové nám dávají čas, který rozhoduje.

---

reklama

---