Ochladíme planetu tím, že vypustíme do stratosféry aerosoly? Teoreticky to možné je, ale mělo by to dál zůstat sci-fi, říkají vědci

Ilustrace rozšíření aerosolu kyseliny sírové v zemské stratosféře v roce 1991 po erupci sopky Pinatubo. Zeleně jsou označeny zemědělské plochy.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Jonathan Proctor and Solomon Hsiang / Nature

V roce 1991 o sobě dala vědět sopka Pinatubo velmi výbušným způsobem. Rozehrála vulkanický koncert, kterému vydatně sekundoval tajfun Yuna. Výsledkem bylo půl tisíce zmařených lidských životů obyvatel Luzonu. Dílem i proto, že vulkán předvedl kousky, které v repertoáru nejsou právě obvyklé. Například lahary, tedy tekoucí proudy žhavého popela, ztuhlé lávy a vody, které se rychlostí 80 km/h řítily k úpatí hory. Do atmosféry se tu také dostalo okolo deseti kilometrů krychlových půdy a okolo 30 megatun aerosolu kyseliny sírové. Vědce ale tato extrémně ničivá katastrofická událost zaujala ještě z jednoho důvodu.

Popel vyvrhnutý do vzduchu zatemnil v regionu oblohu na několik dní a malé aerosolové částice putovaly kolem planety ještě měsíc po výbuchu. Vedlejším výstupem tak bylo pozorovatelné snížení teploty, protože částice unášené atmosférou odrážely dopadající sluneční paprsky. Něco podobného tu bylo k vidění už o devět let dříve, při erupci sopky El Chichon v Mexiku. A vlastně pokaždé, když dojde k nějaké opravdu masivní vulkanické události. Sopka v místě svého působení sice udělá pořádně horko, ale v rámci výrazně širšího území paradoxně zajistí ochlazení. Otázka zní: Dá se toho nějak využít?

Přečtěte si také |

Co znamená erupce sopky pro přírodu? Z krátkodobého pohledu jednoznačně katastrofu. A pak velký restart

Poručíme sopkám, slunci?

Pokud zůstaneme v silně teoretickém rámci plánování, možné to pochopitelně je. Sopky sice kontrolovat nedovedeme, ale provokovat je k erupci bychom nejspíš dokázali. Můžeme také nechat sopky klidně spát a jejich efekt na globální klima zdařile emulovat. Třeba s pomocí rozprašování nejrůznějších látek do atmosféry tak, abychom zvýšili její schopnost odrážet dopadající sluneční záření. Proč bychom to ale dělali? Jednoduše proto, abychom ochladili planetu a snížili tempo, jakým se její klima zahřívá. Správná otázka ovšem zní: Měli bychom to dělat?. Vědci mají celkem jasno.

Když setrváme v teoretické rovině: potřebovali bychom pár desítek letadel, které jsou schopné letu ve výšce řekněme 20 kilometrů nad zemí. Jejich palivo by bylo modifikováno tak, aby produkovalo emise oxidů síry. Možná by také letouny mohly být vybaveny speciálními pecemi, které by chemikálie dostávaly do nejvyšších sfér. Zhruba tak by si zadané řešení načrtl Raymond Pierrehumbert, fyzik klimatu z Oxfordské univerzity. Ne že by s touto cestou souhlasil. „Tenhle přístup naráží na etické a společenské problémy, na které nemá věda odpověď.“ Může se například jeden národ rozhodnout, že ochladí atmosféru planety všem ostatním, i když o to třeba nestojí? Budeme raději řešit symptomy, než původní příčinu?

Je to teorie. A měla by jí zůstat i nadále

Jonathan Proctor z Univerzity v Berkeley se také podobným nápadům brání. Jeho specializací je sice zemědělství a ve své poslední studii dokázal, že podobný pokus by hospodářskou produkci negativně neovlivnil. Ale hrátky s atmosférou mu jako šťastná myšlenka zrovna nepřijdou. „Solární geoinženýring je něco jako experimentální operace. Řeší sice současný problém, ale její vedlejší účinky mohou být stejně škodlivé, jako původní nemoc.“ Zemědělství by sice zásahem do klimatu zasaženo nebylo, ale je jen jedním z dílků pestré skládačky. A zatím existuje příliš málo dat k tomu, aby se závěry podobných celoplanetárních akcí daly nějak předjímat. „Těžko to nějak kontrolovat, řídit, předvídat,“ dodává.

Profesor David Keith z Harvardu, jehož doménou je aplikovaná fyzika, varuje předtím, že podobný pokus by sotva mohl být jednorázovou záležitostí. Na rozdíl od sopek by musel být pravidelně opakován, nejspíš stále častěji, aby se teplota udržela na požadované úrovni. „A jednou by také mohlo dojít k vyčerpání oněch rozprašovaných substancí, což by příštím generacím neponechalo moc prostoru k řešení situace.“ Problém s oteplováním by totiž nezmizel. Lidé by kvůli tomu, že mají solární geoinženýring k dispozici, asu nepřestali produkovat uhlíkové emise.

A to je právě to: než tuhle zatím nedosažitelnou alternativní myšlenku na pomezí vědecké fikce uvádět do praxe, je o poznání lepší dodržet to, na čem se v roce 2015 domluvily státy v Paříži na klimatické konferenci. „Všichni to víme. Nejlepší řešení k zastavení globálního oteplování je přestat atmosféru využívat jako kanalizaci našich skleníkových plynů,“ říká Alan Robock, klimatolog Rutgersovy univerzity. Solární geoinženýring je prý dobrý leda k tomu, aby obohatil repertoár možných řešení o jednu šílenou a nepravděpodobnou položku. Neměl by ale odvádět pozornost od toho, co by teď měli dělat všichni.