Pižmoni severní jsou na drsné podmínky zvyklí. Před sedmi lety se ale drsné počasí stalo osudným celému stádu

Svátek svatého Valentina roku 2011 se kanadské bioložce Marci Johnsonové vryl do paměti. Bylo to naposledy, kdy viděla naživu stádo pižmoňů severních, které s kolegy zkoumala několik let. Ještě to ráno sledovala z helikoptéry 55 černých teček v bílé pláni severního pobřeží Beringova průlivu a signál "radiových obojků" pižmoního stáda potvrzoval, že jsou všechna zvířata živá a v pohybu. Po návratu domů si Johnsonová vyslechla hlášení meteorologů, kteří varovali před blížící se sněžnou bouří a nabádali majitele psů, aby je nepouštěli na pláž.

Ledová tsunami

Několik týdnů po sv. Valentinovi se Marci Johnsonová s pilotem vydala na kontrolní let. "Vyhlíželi jsme je z letadla a jediné, co jsme viděli, bylo bílo," vypráví. "V místech, kde se normálně pohybovalo okolo padesáti chlupatých teček, byl jen led."

Po chvíli začal detektor vydávat řadu rychlých, zvukových signálů - znamení, že límec se sledovacím čipem zvířeti buď spadl, nebo se v posledních dnech nepohybovalo. “Sestoupili jsme níž a zahlédli trsy srsti nebo rohy vyčuhující z ledu," vzpomíná Marci Johnsonová. "Ty kousky těl, které jsme pozorovali, bylo pižmoní stádo uvězněné v ledu."

Během bouře totiž voda ustoupila a pižmoni se vydali za potravou blíž k pobřeží. Prudký vítr ale následně vzedmul masu vody a ledu, která se přes ně přehnala jako přílivová vlna. Část zvířat se v panice a zmatku utopila a ta, která přežila, zamrzla v mělké vodě. Později Marci Johnsonová objevila obrovské kusy mořského ledu, které bouře vehnala více než půl míle do vnitrozemí. Pižmoni tedy neměli šanci.

Únorová zimní bouře roku 2011 byla rozhodně neobvyklá. Bouře nad Arktickým oceánem na začátku roku a tolik mořského ledu v pohybu nejsou v literatuře zdokumentovány. A Freddie Goodhope, vůdce místních Inupiatů, který pracuje s Bergerovým týmem, uvedl, že ani on, ani jeho rodiče ani jeho dědeček nic podobného nepamatují.

---

reklama

---