Rozhovor o historii environmentálního hnutí u nás s historikem Matějem Spurným

Lesy poškozené kyselými dešti, ilustrační snímek.

Licence | Některá práva vyhrazena

Zdroj | Ekolist.cz

Určitě, hlavně když budeme mluvit o konci 70. a 80. letech, protože tehdy vrcholila ekologická krize. Ve velkých průmyslových městech, na hřebenech hor, kde umíraly lesy, ale hlavně v Podkrušnohoří, kde byla situace opravdu fatální. Ke znečištěnému ovzduší se přidružovaly další ekologické problémy jako otrávené řeky. Tyhle evidentní a mnohými na vlastní kůži pociťované ekologické problémy pozdního socialismu zviditelnily otázku životního prostředí v tom užším slova smyslu.

To ale zároveň to neznamená, že by se ekologické hnutí v Československu formovalo až v reakci na krizi poslední dekády komunistické diktatury u nás. Jeho kořeny jsou hlubší.

Zkusme ještě rozvinout i ten obrazný popis té doby. Já z názvů dokumentů cítím, že nebylo úplně jednoduché říct, že je něco v nepořádku, že vláda nechtěla takové věci slyšet a trochu dusila lidi, který si troufli kritizovat režim nebo upozorňovat na to, že je něco v nepořádku. Je to tak?

Obecně platí, že za komunistické diktatury nebyla svoboda slova, jak ji známe a jak je pro nás dnes přirozená, a hranice toho, co se smělo říkat bez nějakého trestu, se neustále vyjednávaly.

Na druhou stranu to není tak, že by se nesmělo vůbec kritizovat nebo že by se nesmělo psát nic, co by poukazovalo na nějaká negativa. Ale mělo to vždycky hranice, které v zásadě určovala vládnoucí komunistická strana, a byly věci, které byly z hlediska strany nepřijatelné, které už byly postihovány. A mohly být postihovány i kriminálem, nebo prostě tím, že lidé byli vyhozeni z práce.

Mgr. Matěj Spurný, PhD. (1979) vyrostl v Krkonoších. Absolvoval německá studia a historii na Karlově Univerzitě, studoval také moderní dějiny na Humboldtově univerzitě v Berlíně. Je jedním ze zakladatelů občanského sdružení Antikomplex, které mimo jiné významně posunulo polistopadovou reflexi důsledků nuceného vysídlení sudetských Němců.

Je spoluautorem výstavy a knihy Zmizelé Sudety. Svoji dizertaci Nejsou jako my (vyšla 2012) věnoval problematice vztahu k menšinám v prvních letech diktatury KSČ. V roce 216 vydal knihu o likvidaci a znovuvýstavbě severočeského města Most nazvanou Most do budoucnosti. Zabývá se technokratickým myšlením v éře státního socialismu a kořeny neoliberalismu. Působí na ÚSD AV ČR a na FF UK, kde přednáší o středoevropském nacionalismu ve 20. století a o sociálních dějinách moderních diktatur.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Johana Kratochvíla

A v té době s tím lidé byli schopní pracovat. Když budeme mluvit konkrétně o médiích, o tisku, rozhlase, tak v 50. a 60. letech existovala klasická cenzura. To, co šlo do novin, procházelo skrze státní úřad, který dovolil či nedovolil, aby článek vyšel. Během uvolnění kolem roku 1968 se hranice rozvolnily, předběžná cenzura byla nakonec zrušená a kritika se mohla téměř svobodně artikulovat. V normalizačním období se šrouby opět utáhly, principem omezení svobody slova ale byla spíše autocenzura. Klasická cenzura, jak fungovala v padesátých a částečně ještě v šedesátých letech, nebyla obnovena. Strana ale skrze kádrovou politiku obsazovala posty v médiích tak, aby v nich byli loajální lidé, což byl v mnohém efektivnější nástroj kontroly. Ti lidé věděli, že aby si místo udrželi, musí si dát pozor, co v médiích publikují.

Zároveň ale existovaly i různé úrovně, kde hranice toho vyslovitelného nebyla stejná.

Jak to myslíš?

V expertních časopisech se mohly říkat daleko kritičtější věci, protože vládní orgány věděly, že tyto časopisy čte omezený okruh čtenářů. Něco jiného bylo v časopisech populárních nebo v denním tisku, televizi, v rozhlase, kde se vědělo, že autoři musí být opatrnější.

A s tím uměli lidé docela pracovat.

Když použiju konkrétní příklad, Ivan Dejmal, jedna z osobností Charty 77, byl expert v oblasti ekologie a životní prostředí bylo pro něj klíčové téma. A Ivan Dejmal se scházel s dalšími lidmi, kteří psali do povolených odborných nebo i populárních časopisů a debatovali o tom, kde a jak si mohou dovolit něco říct.

A pokud někdo psal něco, co se báli otisknout i v odborných časopisech, vycházelo to v samizdatu, zpravidla jako dokument Charty 77. Tyto dokumenty byly beztak ilegální a do společnosti se šířily neoficiálními cestami.

Například pokud to byla přímá kritika celostátní politiky, kritika Sovětského svazu a sovětské politiky vůči životnímu prostředí, později otázky kolem Černobylu. To byly věci, které se zdály neprůchodné a nemohly být otevřeně artikulovány.

Ale byly i další věci, které zase už mohly vyjít, které experti mohli publikovat v odborných časopisech.

A v 80. letech se to zkoušelo s různou mírou kritiky i v časopisech jako byla třeba Nika, která se v té době stala hlavním ekologickým časopisem a měla desetitisíce čtenářů. Byl to velmi čtený časopis, který formálně vycházel pod pobočkou Státního ústavu pro památkovou péči a ochranu přírody v jedné pražské městské části. A v něm už v druhé polovině 80. let vycházely dokonce i velmi kritické články k jaderné energetice, zejména po výbuchu Černobylu.

Historický ilustrační snímek ze zvládání havárie jaderné elektrárny Černobyl.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | USFCRFC / Flickr

Takže psát kriticky o životním prostředí trochu šlo?

Na rozdíl od řady jiných témat ano. Třeba kdyby někdo chtěl napřímo kritizovat otázky státního vlastnictví výrobních prostředků, což je ideologický základ státního socialismu, aspoň před polovinou osmdesátých let by velmi rychle narazil. Ekologie oproti tomu měla výhodu v tom, že životní prostředí bylo i z hlediska socialistických elit významné téma, o kterém se mělo mluvit. Mělo se mluvit i o jeho neuspokojivém stavu, samozřejmě s nějakou dávkou povinného optimismu (že Strana a vláda pracuje na tom, aby se tento stav zlepšil).

A navíc to bylo téma, které do velké míry bylo viditelné. Umíraly lesy v Krušných horách a v Krkonoších. A ani z hlediska komunistické strany nebo předsednictva jejího ústředního výboru nemělo smysl o tom zakazovat psát.

Takže o nemocných lesích se už na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let normálně psalo například v časopise Krkonoše, který vycházel pro širokou veřejnost.

Několikrát jsi zmínil, že prostor toho, co se dalo říct nebo napsat, se znovu začal zvětšovat v druhé polovině osmdesátých let. Proč?

Lidé, kteří by měli dohlížet na dodržování pravidel, postupně přestali být přesvědčení o jejich smysluplnosti a začali silněji vnímat prohlubující se problémy. Tím se dá vysvětlit i skutečnost, že v řadě časopisů, které byly poměrně čtené, postupně vycházely věci, které pojmenovávaly z hlediska moci nepříjemné problémy, byť třeba ne vždycky úplně přímočaře.

Takže nejenom ti, kteří chtěli psát kriticky, ale ani ti, kteří je kontrolovali, si pak často nebyli moc jistí, co se ještě smí říkat a nesmí říkat.

Nedalo se tady dýchat, ilustrační snímek.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Tomáš Kalvoda / Ekolist.cz

A jak moc lidem stav životního prostředí vadil?

Přispěl ke krizi legitimity komunistické diktatury. Jinými slovy, stal se rozbuškou, která vedla k tomu, že se všeobecná nespokojenost přetavila v organizovaný masový protest.

Důležité přitom bylo právě to, o čem jsme už mluvili. Totiž, že tohle téma vládnoucí elita nemohla udržet pod pokličkou a že lidem nemohla napřímo zakázat na zanedbanou péči o životní prostředí i na jeho aktivní poškozování upozorňovat.

Přijde mi zajímavé, že přesto, že tehdejší vláda měla zájem zlepšovat životní prostředí, tak neexistovalo dnešní ministerstvo životního prostředí. To vzniklo až po revoluci, v roce 1989. Téma životního prostředí bylo schované buď mezi rezorty, anebo to byl odbor na ministerstvu vnitra, tuším, které to mělo formálně v gesci. Hrálo toto nějakou roli?

Ona existovala rada vlády pro životní prostředí, která tohle právě řešila. Koncem osmdesátých let již mělo Československo zhruba 170 zákonů a dalších právních předpisů vztahujících se k ochraně životního prostředí.

A třeba předseda vlády Lubomír Štrougal byl v tématu poměrně zainteresovaný.

V roce 1983 nechal vypracovat souhrnnou zprávou o životním prostředí, Rozbor ekologické situace v Československu. Byl to expertní a interní vládní dokument, který byl poměrně kritický. Pracoval na něm mimo jiné ředitel Ústavu krajinné ekologie Emil Hadač. Tedy člověk, pod jehož ochrannými křídly vzniklo již o skoro deset let dříve, v roce 1974, Hnutí Brontosaurus.

Rozbor ekologické situace se časem přes lidi z disentu dostal na západ. A pak z něj citovala i Svobodná Evropa, což byl tehdy poměrně průšvih.

Myslím, že podstata problému neleží v neexistenci ministerstva životního prostředí. O věcech se na radě vlády mluvilo. Podstata problému spíše spočívá v závislosti státního socialismu na produkci těžkého průmyslu. Režim od začátku budoval svoji legitimitu na těžkém průmyslu a na modernizaci země, která byla závislá na masové těžbě uhlí a produkci energie.

Byl to totálně produktivistický diskurs, na kterém stála legitimita komunistické diktatury.

A zkušenost státního socialismu je taková, že věci se dají do pohybu, až když je úplně nejhůř.

Když se lidé dusí kvůli nedýchatelnému vzduchu?

Když se lidé opravdu dusí, když jsou řeky barevné a tečou v nich jedy.

V druhé polovině 80. let se zdálo, že se něco začíná hýbat. Připravovala se mezivládní dohoda s NDR, Polskem o omezení produkce oxidů síry a jiných škodlivin, zejména se to týkalo tepelných elektráren. Akorát se to už nestihlo, a nasazení filtrů se realizovalo až v devadesátých letech.

Kdybychom zkusili zmapovat začátek environmentálního hnutí, co by byl ten první výhonek?

Hnutím se to dá nazvat možná až v osmdesátých letech, ale pro jeho formování jsou zásadní léta sedmdesátá. Ta jsou přitom v rámci vyprávění o ekologické kritice za státního socialismu dost ve stínu. V té době vzniká nejenom Hnutí Brontosaurus (později, v druhé polovině osmdesátých let, mělo víc jak 25 tisíc členů), ale třeba i zmiňovaný Ústav ekologie průmyslové krajiny ČSAV nebo Ekologická sekce Biologické společnosti ČSAV. První výhonky bych ale viděl už někde na konci 50. let, kdy kolem Otakara Leiského vzniká nejprve při Národním muzeu Sbor ochrany přírody, z něho potom vznikl TIS, který měl v 60. letech zhruba 15 tisíc členů. To byl myslím silný zárodek environmentálního hnutí.

TIS byl nejdůležitější ekologickou organizací vlastně po celá 70. léta. A kupodivu, na počátku 80. let, které považujeme za počátek uvolňování, byl TIS zrušen.

Proč?

Vládnoucí garnitura pochopila, že se tu rozrostlo poměrně nezávislé hnutí, které mělo víc jak deset tisíc členů, a které vůbec nemá pod kontrolou.

A proto byl TIS zrušen. Byla to organizace, která neměla zakotvení v Národní frontě.

Strana potřebovala mít hnutí pod kontrolou. Na ilustračním snímku člen lidových milicí.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Jakura1946 / Wikimedia Commons

Co se stalo pak?

Lidé z TISu se přelili do Českého svazu ochránců přírody, což byla státem mnohem lépe kontrolovatelná organizace, s řadou regionálních, lokálních poboček, které mohly v řadě případů mít docela autonomii. A ve kterých vyrostlo spoustu lidí, kteří sehráli roli v 90. letech nebo později v rámci ochrany přírody, ale i politiků, kteří si nějakým způsobem uvědomovali důležitost otázek ochrany životního prostředí. Třeba Vladimír Špidla byl činovník svazu ochránců přírody v Jindřichově Hradci.

S TISem je spojený i časopis Nika. Ta začíná vycházet 1978 jako interní zpravodaj TISu. Po zrušení TISu se časopis převedl na jinou organizaci. A přestože šlo o časopis, který byl v podstatě pražský, měl celostátní relevanci.

Vedle početného ekologického hnutí (dnes bychom tyto lidi asi nazvali aktivisty) tu byli výrazní biologové a experti, kteří byli relativně nezávislí, četli západní knihy o životním prostředí, a nazývali problémy životního prostředí u nás, analyzovali je atd.

A je zajímavé, že to bylo hodně propojené, že i ti experti, právě třeba Otakar Leiský, který vedl TIS, byl také biolog, stejně tak Ivan Makásek, který byl šéfredaktorem Niky, byl člověk s přírodovědným vzděláním.

A pak je tu ještě jedna důležitá a zajímavá linka.

Jaká?

V československém a zejména českém kontextu je to tramping, woodcraft a skauting. Aktivity, které byly různě na hraně z hlediska oficiální organizace volného času.

Otakar Leiský byl skaut, měl přezdívku Ralf a vedl skautský oddíl, Ivan Makásek byl jako mladík v oddíle Jaroslava Foglara a potom sám vedl indiánské oddíly, měl přezdívku Hiawatha.

Další lidé, víc z té expertní komunity, Bedřich Moldan nebo Josef Vavroušek, měli k dětským oddílům blízko a všichni se z tohoto prostředí znali.

Tohle je myslím důležitá a často opomíjená část příběhu.

Proč systému nevadil Brontosaurus a Český svaz ochránců přírody a vadil TIS, když z pohledu režimu se tato hnutí věnovala té takzvané malé ekologii, starala se o nějakou louku, sázela kytky, ale o tu velkou ekologii typu průmysl znečišťuje vzduch se nestarala?

Režim potřeboval mít tuto scénu pod kontrolou.

Brontosaurus, který spadal pod SSM, i Český svaz ochránců přírody byly oficiální organizace, které byly jasně zakotvené v systému, a přinejmenším ve straně mohl panovat dojem, že je má pod kontrolou.

Ten dojem – zpětně viděno – byl mylný. Neexistovala možnost takové množství lidí účinně kontrolovat. A z mého pohledu rozdíl mezi TISem a Brontosaurem nebyl zase tak propastný. Ale pokud jde o tu perspektivu tehdejší moci, tak to byla snaha mít organizace pod kontrolou.

A dnes těžko říct, co byla poslední kapka vedoucí ke zrušení TISu. Někdy stačila obyčejná maličkost, nebo se najednou StB probudila, mohla to být i náhoda, že najednou něco začalo vadit.

Nedalo se tady dýchat. Ilustrační snímek.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Isengardt / Flickr

O tom, jak vypadaly lesy a řeky, i o nedýchatelném vzduchu v severních Čechách, jsme už mluvili. Důležité je ale nepřehlédnout další souvislosti, které to má. Nespokojenost totiž nevyplývala jen z toho, že se zhoršilo životní prostředí. To se v řadě oblastí výrazně zhoršilo už v šedesátých a v sedmdesátých letech – a přesto to tehdy nevedlo k pádu režimu. Ostatně, víme o mnoha zemích na světě, kde je strašné životní prostředí a k žádné politické změně to nevede.

Tu dynamiku nevysvětlíme, pokud neporozumíme tomu, jak moc se během posledních dvou desetiletí státního socialismu změnila československá společnost. Učeně se to dá popsat jako proměna od industriální k postindustriální modernitě. V praxi to znamenalo, že lidé od konce 60. let začali vnímat nemocné lesy nebo stav ovzduší mnohem citlivěji – a tohle vnímání se ještě výrazně zesílilo během osmdesátých let. Klíčovou a trochu přehlíženou roli v rámci téhle zvýšené senzitivity pak sehrálo životní prostředí ve velkých městech.

Skoro všichni lidé, kteří hráli aktivní roli v té environmentální reflexi, byli z velkých měst.

Problémy městského životního prostředí se potkávaly s otázkami historického dědictví, s anonymitou sídlišť a kritikou socialistické výstavby.

Takový typický příklad je slovenská publikace Bratislava nahlas, kolem které se setkávají lidé, hlavně experti z oblasti památkové péče a kunsthistorici, s biology, s lidmi kolem ochrany životního prostředí. A společně kritizují třeba vodní nádrž Gabčíkovo, která zničila biotopy a lužní lesy na Dunaji. A ovlivnila i životní prostředí Bratislavy.

Publikace Bratislava nahlas kritizuje zanedbávání historického dědictví v Bratislavě, ničení nebo pustnutí starých hřbitovů, výstavbu odcizených sídlišť.

Stejně tak Nika, která vychází v Praze na Jižním městě pod lokální organizací Státního ústavu památkové péče. V Nice vychází a tematizují se jak problémy ekologické, tak problémy urbánního prostředí, hodně se řeší plánovaná výstavba dálničního okruhu v Praze, který měl procházet otevřeným koridorem Stromovkou. A to už jsou věci, které na konci osmdesátých let vedou i k demonstracím a veřejným protestním akcím.

Společnost, která ještě 10, 15, 20 let předtím by z velké většiny vítala výstavbu moderních bytů, a byl by to zásadní argument pro legitimitu režimu, tak v osmdesátých letech, kdy lidé mají doma ústřední topení a teče jim teplá voda, o to citlivěji vnímá kolaterální škody, které modernizace způsobuje.

A mocenské komunistické elity si tohle dlouho nepřipouštěly. A když si to někteří z mocných konečně uvědomili, bylo, z jejich pohledu, už pozdě.

Jak to bylo v jiných zemích východního bloku s environmentálním hnutím? Bylo to jako u nás něčím úplně odlišným nebo tento proces probíhal i v jiných zemích?

Bylo to velmi podobné. Třeba v Maďarsku ekologické hnutí bylo poměrně silné a právě kolem Gabčíkova se to ukázalo. Ta maďarská část pak ani nebyla postavená.

Gabčíkovo Nagymaros. Maďarská část projektu se nakonec nepostavila.

Licence | GNU Free Documentation License (Svobodná licence GNU pro dokumenty)

Foto | Mussklprozz / Wikimedia Commons

V NDR bylo taky výrazné ekologické hnutí, v Bulharsku, Polsku, na Ukrajině pak konkrétně v reakci na Černobyl.

Takže to není jen naše specifikum. Ale je to samozřejmě odstupňované tak, že v zemích, které byly méně industrializované a kde nebyla příroda strašně poškozovaná, společnosti nedošly do té fáze, kdy by životní prostředí vnímaly citlivě (respektive zajímalo to třeba jen menší část společnosti, na rozdíl od Československa, kde se tahle agenda stala hybatelem celospolečenské změny).

Jak se proměnilo environmentální hnutí po revoluci?

To je vlastně smutný příběh.

Na jednu stranu ekologická témata ta hrála v zásadní roli na podzim 1989. Sametová revoluce z jistého úhlu pohledu začala v Teplicích už před 17. listopadem. Severní Čechy hrály velkou roli.

Jako jedna z prvních politických stran po rozpadu komunistického systému vládnutí, ještě v roce 1989, vznikla Strana zelených.

A bezprostředně po revoluci vzniká ministerstvo životního prostředí. První ministři životního prostředí byli významné osobnosti environmentálního hnutí. Bedřich Moldan, Ivan Dejmal, Josef Vavroušek. Díky nim se velmi rychle se přijímají různá opatření, která jsou úplně zásadní pro ochranu životního prostředí. Limity těžby uhlí, osazení elektráren a tepláren filtry. A velmi rychle se začíná zlepšovat kvalita vody a ovzduší.

To jsou plody předlistopadového ekologického hnutí.

Na druhou stranu – a to je z hlediska ekologie právě ta smutnější část příběhu - je pozoruhodné, že se hnutí postupně rozpadá. A není to důsledek toho, že by se všechny problémy vyřešily. Mnoho environmentálních témat přetrvává nebo se dokonce prohlubují. Některé přehradní nádrže jsou napuštěny nebo dobudovány až v 90. letech. Automobilismus se stává po revoluci větším problémem, zastavování orné půdy akceleruje… Kromě toho se otevírá problém klimatické krize, která před nás staví ekologické otázky v globální perspektivě. Přesto u nás ve svobodných podmínkách liberální demokracie masové environmentální hnutí skomírá a, myslím, že se to dá minimálně o devadesátých letech říct, postupně odumírá.

Navíc nevznikne a neudrží se tu parlamentní strana, která by měla životní prostředí jako svoji prioritu.

Jakýmsi zlomem otevírajícím právě tuhle neslavnou kapitolu českého environmentálního hnutí, jsou léta 1992-1993, kdy končí období řešení klíčových problémů životního prostředí. A ochrana životního prostředí a ekologie se dostávají do zvláštní pozice. V politice dominuje ODS a ochránci přírody a ekologové jsou vnímáni jako potížisté, když to řeknu hodně jemně. Některé ekologické organizace se v polovině 90. let dostávají na seznam extremistických organizací a jsou stigmatizovány.

Celá debata o ochraně přírody a později o klimatické změně zaostává za většinou západních zemí a téma ochrany životního prostředí nesehrává žádnou významnou roli v politickém životě.

To je myslím nevyužitý potenciál předlistopadového environmentálního hnutí. Jsou na to různá vysvětlení, proč to tak je, ale žádné není úplně uspokojující.

Envirohnutí v Brně dodnes existuje, a je trochu jiné než to pražské.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Matěj Hollan / Wikimedia Commons

Je něco, co bys k tématu ještě rád dodal?

Pár věcí jsme určitě neprobrali. A třeba vůbec jsme nemluvili o časopisu Veronika a o brněnském environmentálním prostředí.

Nejdůležitější pro formování ekologické kritiky byli spíše lidé s přírodovědným vzděláním, kteří se hodně pohybovali kolem Niky, případně toho expertního prostředí, Biologické společnosti Akademie věd.

Přečtěte si také |

S historikem Matějem Spurným o bourání Mostu a společenské neschopnosti vnímat ničení životního prostředí

Ale je nutné zmínit, že také existuje prostředí, které je víc zakotveno v sociologii a v literatuře. A to právě kolem Veroniky, která má oproti Nice daleko blíže k humanitnímu pohledu. V pohledu, který není úplně zakotven jenom biologicky, ale v širších perspektivách.

A to má vliv na formování prostředí, které dodnes podle mě v Brně existuje, které je trochu jiné než to pražské nebo to bratislavské.