Sarančata v Africe: Co může za opravdu zbytečnou přírodní katastrofu?

Po bitvě je každý generál, ale v případě přemnožených rojů kobylek (sarančat) ničících úrodu je jistá kritika odborníků na místě. Nejde totiž o nebezpečí neznámé a už vůbec ne o nepředvídané. Vlastně, předpovědět s nemalou pravděpodobností možný výskyt a učinit v terénu potřebná opatření pro to, aby k ničivým náletům vůbec nedošlo, už hezkých pár let umíme. Otázkou je spíš to, proč tak nečiníme. Píše o tom Conversation.

Saranče tráví většinu času solitérně, jako jednotlivé kusy, volně rozprostřené napříč krajinou. Jenže tu a tam dojde k tzv. gregarizaci. Vytvoření obrovských hejn, rojů, které se pak chovají jako obří ničivý organismus, složený z miliard společně jednajících exemplářů. Z druhu spíše nomádského se rázem stane druh cíleně migrující za potravou. Co přesně za gregarizací stojí? Teoreticky třeba lokální nedostatek potravy, kdy se jednotlivé sarančata stávají tak hladové, že už samy potravu nehledají, ale spíše koukají, jestli něco k snědku nenalezly jiné sarančata. Může to být také přesně naopak a lokální úživnost nějakého stanoviště může z okolí přitáhnout na jedno místo spoustu sarančat. Podstatné je, že vzájemný fyzický kontakt sarančat a jejich nahloučení vede k dalším proměnám v jejich chování i vzhledu. Své přitom dělají i hormony.

Vlna k nezastavení

Situace pak graduje do bodu, kdy se na ploše nachází už tolik nakrmených a namnožených gregarizovaných sarančat, že se v místě nedokáže udržet a vyrazí hromadně někam za potravou. Roj s průměrnými 80 miliony kusů na kilometr čtvereční (a pokrývající desítky, i stovky kilometrů čtverečních) je pak skutečnou katastrofou pro zelenou vegetaci v jejich cílové destinaci. Zlikvidují kolem 2000 tun zelené biomasy za den a jako ničivá vlna a stále se obnovující vlna se pohybují krajinou. Za půl roku se dokáží jejich počty znásobit 400 x. Kdy to skončí? Než se celý ten roj rozloží vyčerpáním, úplným nedostatkem potravy, extrémním suchem (které ale dlouho umí snášet). Solitérními se stanou teprve zase jejich potomci, když budou v řídké populaci na dostatku šťavnaté zeleně. Do té doby ale napáchají nedozírné škody a budou učiněnou pohromou.

Zasáhnout včas? Teoreticky nic těžkého

I když konkrétní mechanismy poznání gregarizace ještě potřebují entomologové doladit, to podstatné už víme. Poznáme, kdy a kde k ní dochází. Cyril Piou z francouzského CIRAD (Centra pro mezinárodní výzkum a vývoj zemědělství) zmiňuje například počítačové modely, které z meteorologických dat o srážkách a vlhkosti dokáží v reálném čase předpovídat lokální „bujení“ vegetace, která by sarančata přitahovala. Dokážeme odhadnout potenciálně rizikové oblasti prvotního výskytu shlukujících se sarančat. A tady je pak dokážeme relativně snadno „rozprášit“ před tím, než se gregarizují. Ať už s pomocí méně či více selektivních postřiků, biopesticidů nebo třeba velmi selektivní patogenů, jakým je houba Metarhizium acridum.

Odhadnout možný výskyt vznikajících rojů sarančat je prvním krokem. Tím druhým je ověřit skutečnost přímo v terénu. „Pořád ale máme náskok 3-4 týdny před tím, než ke gregarizaci dojde,“ dodává Piou. Předcházet náletům sarančat je tedy možné čistě preventivními opatřeními a průběžným monitoringem v terénu, v době, kdy ještě nemají vyvinutá křídla a jsou soustředěna na omezené ploše. Sarančata sice nectí státní hranice, ale v zásadě se jejich ničivá aktivita omezuji na třicítku zemí, od Indie přes Arabský poloostrov k západní Africe. Dokážeme odhadnout, kdy a kde k jejich namnožení a nahloučení dochází. Proč s tím tedy nic neděláme?

Nikdo nechce držet stráž, když je klid

Jedním z možných vysvětlení je cyklická, byť nepravidelná povaha jejich invazí. Prevence vyžaduje vytrvalý a systematický přístup, a země, které aktuálně nejsou obleženy sarančaty, necítí potřebu „zbytečně“ financovat preventivní opatření. Čestnou výjimkou je třeba Mauritánie, která navzdory ekonomickým obtížím koná každý rok. Ale pro politicky nestabilní země afrického rohu (Džibuti, Somálsko, Eritrea) je to do krajnosti netypické. Momentálně mediálně diskutovaný roj sarančat má svůj původ v roce 2018, na jižním cípu Arabského poloostrova. Jeden proud téhle populace pak zasáhl území Íránu (kde jim pomohly sarančata z Pákistánu), druhý zamířil do Afriky. Ze Somálska pak může zamířit, podle toho jak vítr zafouká, ke Keni nebo Tanzanii. To spíš pro demonstraci, jak dlouho se o problému ví a nekoná.

Aktivizace zdrojů a techniky je téměř vždy spojená až s téměř neřešitelnou situací, přijde na desítky miliony dolarů. Po bitvě je každý generál, ale bitvu se sarančaty opravdu nevedeme poprvé. V roce 2003 v Mauritánii, Mali, Nigeru a Súdánu; v roce 2012 na Madagaskaru. Klimatické změny si můžeme v tomto ohledu spíše pochvalovat. Činí totiž cyklické nálety sarančat méně časté. Bezradnost z kritické situace, která následuje po měsících vyčkávání a neřešení problému, je tedy až zarážející.

---

reklama

---