Umělé ostrovy, podmořská potrubí. Lidské stavby v oceánech pokrývají už plochu 32 000 kilometrů čtverečních

Oceány a moře pokrývají 71 % zemského povrchu, a proto se na první pohled svou rozlohou zdají nepostižitelné změnami. Pobřeží ale netvoří pevnou hranici dvou rozdílných světů a lidská civilizace stále výrazněji do vodního prostředí expanduje. Fyzický otisk budovaných staveb nyní zabírá plochu 32 000 kilometrů čtverečních. Píše o tom Mongabay.

Když přijde na to, jak lidé negativně ovlivňují ekosystémy oceánů, není toho zrovna málo: Znečišťování oceánů ropnými úniky a chemikáliemi. Zavážení odpadů na moře a jejich shazování do hlubin. Přelovení rybích populací. Život v mořích narušuje také frekvence lodní přepravy. Tento standardní výčet opomíjí další narůstající fenomén, a to existenci staveb a technických prvků, které lidé se stále se zrychlující intenzitou v mořích přímo budují. A které v nich mají trvale znehodnocující charakter.

Mosty pnoucí se nad zálivy potřebují pevné základy, kabeláže komunikačních sítí narušují mořské dno v extrémních hloubkách, příbřežní větrné elektrárny vyrůstají na betonových konstrukcích a budování celých umělých ostrovů je také na vzestupu. Týmu australských badatelů trvalo 5 let, než vyhodnotili plný rozsah „zástavby“ v prostoru moří a oceánů. Podle jejich konzervativních odhadů nyní dohromady pokrývá plochu 32 000 kilometrů čtverečních, tedy rozlohu srovnatelnou s Belgií. A v dalších 8 letech očekávají nárůst zastavěné plochy o dalších 7300 kilometrů čtverečních.

Oceány jsou rozměrné, ale ne nekonečné

„Panuje představa, že oceán je něco natolik rozměrného, že to nikdy nepůjde zničit,“ tvrdí Ana Bugnotová, mořská ekoložka ze Sydney. „Když ale uvidíte aktuální čísla, možná tomu fenoménu lidé začnou věnovat trochu více pozornosti.“ Oceány jsou možná rozměrné, ale rozhodně ne nekonečné. A v k jejich funkčnímu zničení stačí relativně málo. Silně k tomu přispívá i tajnůstkaření stavitelů, kteří si rádi nechávají informace o zástavbě v oceánech pro sebe.

Telekomunikační společnosti se například snaží neuvádět, kudy linie jejich kabelů vlastně vedou. Státy, které intenzivně budují umělé ostrovy, aby získaly geografickou nadvládu nad určitými oblastmi moří (typicky Čína, Indonésie, Thajsko, Vietnam) se s tím také nechlubí. Rozšiřování přístavů je rovněž strategickou a neveřejnou informací. Podobné je to s hotelovými resorty na umělých ostrovech, s velkoproducenty z akvakultur. A nakonec ani stavitelé ropných plošin a větrných elektráren v mořích nehýří ochotou chlubit se tím, jak hluboko jejich stavby sahají a z čeho jsou vytvořené.

Země bez přírodního pobřeží?

Největší díl staveb se momentálně nachází ve Výlučných ekonomických zónách příbřežních států, tedy ve vzdálenosti 200 mil od jejich pobřeží. Nejrychleji rostoucím sektorem lidských staveb v mořském prostředí jsou momentálně větrné elektrárny (v rozloze narůstají o 208 % ročně), nejfrekventovaněji jsou ze staveb v mořích zastoupeny akvakultury a mořské rybí farmy. A nejkomplexnějším narušením mořského ekosystému je pravděpodobně pobřeží USA, kde se 50 % délky přírodního pobřeží už změnilo na struktury, jako například vlnolamy, zábrany a stěny.

Nabízí se jistá paralela s deštnými pralesy, které se ve své rozlehlosti také jevily být kdysi neprostupné a nezničitelné. Stačilo je ale protnout sítí cest a zpřístupnit je, aby to přestalo platit. Ve světových oceánech tahle fragmentace a parcelování zatím úspěšně probíhá. „Výstavbu v oceánech nezpomalíme a nezastavíme. Jde o to ale naučit se při ní dělat určité kompromisy,“ říká Bugnotová.

---

reklama

---