Ekosystémové stanice mohou pomoct ve výzkumu klimatických změn

Ekosystémové stanice sledují toky skleníkových plynů mezi krajinou a atmosférou. Díky nim lze sledovat, kolik oxidu uhličitého příjímají lesy a rostliny.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Faragas / Wikimedia Commons

"Les, když je zdravý a roste, tak do svých těl ukládá uhlík, který získává ze vzduchu ve formě oxidu uhličitého při fotosyntéze. Z hlediska klimatické změny už umíme poměrně dobře vypočítat, kolik skleníkových plynů do ovzduší vypustíme, například ze statistik o množství vytěžených nerostných surovin. Na druhé straně máme procesy, které naopak oxid uhličitý z atmosféry odčerpávají, kupříkladu zmíněnou fotosyntézu," uvedl vědec. "Lesy nám pomáhají nástup klimatické změny zpomalovat. Nicméně nejsou schopné absorbovat množství vypouštěné lidstvem a kompletně to vykompenzovat," dodal.

Zajímavá měření mají vědci třeba u ekosystémové stanice Rájec-Jestřebí. "Tam byl více než sto let starý smrkový porost, ale byl kolem roku 2018 napadnut masivně kůrovcem. Ačkoliv byl porost smýcen, naše měření probíhají stále. Máme data z dob, kdy v oblasti prosperoval les, tedy od roku 2015 a nynější data, která ukazují chování v podstatě holé krajiny. Pro nás je v tomto případě zajímavé, kolik oxidu uhličitého naopak z vykácené plochy a půdy odchází do atmosféry," řekl Pavelka.

Kromě oxidu uhličitého stanice sledují další skleníkové plyny jako metan nebo oxid dusný, proudění vzduchu, teplotu, vlhkost, sluneční záření, srážky a podobně. Stanice a čidla jsou rozmístěné na čtyřicetimetrových meteorologických stožárech. Po České republice je jich osm. Nejstarší zprovoznili v roce 2004 v moravskoslezských Beskydech na Bílém Kříži. "Snažili jsme se je umisťovat tak, abychom pokryli co nejširší škálu základních typů ekosystému v tuzemsku," uvedl vědec.

Obdobné ekosystémové stanice mají také v zahraničí. Data se sdílí s mezinárodní vědeckou komunitou pomocí databáze FLUXNET. Čeští experti jsou také zakládajícími členy Integrated Carbon Observation System (ICOS), což je síť ekosystémových stanic napříč Evropou. Stanice zapojené do ICOS mají výhodu, jelikož jejich měření je sjednocené, tedy získaná data jsou měřená podobnými nebo stejnými přístroji a stejným způsobem. Podle Pavelky jsou díky tomu data dobře porovnatelná. Z nich modeláři tvoří globální modely chování ekosystémů a získávají informace, kolik oxidu uhličitého na sebe lesy na Zemi mohou navázat.