Všechny lidské společnosti se v současnosti až na některé drobné výjimky nacházejí ve zcela mimořádné a dosud nepoznané situaci. Jejich kultury jsou totiž vystaveny mocnému tlaku kultury jedné, té, jež má svůj původ v takzvané západní civilizaci. Zdá se být dokonce oprávněné mluvit o utváření jediné světokultury – alespoň se na tom shodnou francouzští myslitelé Gilles Lipovetsky a Hervé Juvin. Oba autoři se však již zásadně rozcházejí v hodnocení této světokultury a právě jejich rozdílné interpretace současnosti jsou obsahem publikace Globalizovaný Západ.

Nosorožci bílí severní jsou snad nejvzácnější savci, kteří se kdy ocitli v České republice. Přesun posledních čtyř jedinců schopných reprodukce ze zoo Dvůr Králové do keňské rezervace Ol Pejeta je jedním z velmi diskutovaných ochranářských počinů posledních let. Jak to ale bylo s posledními nosorožci ve volné přírodě? Pokus o jejich záchranu popisuje v mimořádně napínavé knize The Last Rhinos Lawrence Anthony, jihoafrický ochranář a majitel soukromé rezervace.

Co může znamenat současná ekologická krize pro filosofii a co může filosofie udělat pro překonání této krize? To jsou hlavní otázky, jimiž se ve své knize Filosofický význam současné ekologické krize zabývá Rudolf Kolářský.

Letní měsíce loňského roku mohly být v českých médiích klidně ve znamení pověstné okurkové sezóny. Po opakovaných vládních krizích, které již přestávaly zajímat jak novináře, tak veřejnost obecně, se však pro mnohé překvapivě objevilo téma nové – kácení stromů v šumavské lokalitě Na Ztraceném. Pro novináře představovalo s trochou nadsázky dar z nebes, neboť takové kácení přináší vše, co ke své práci potřebují, totiž emoce, jasně vyprofilované strany konfliktu a dobrou možnost pokrytí. Stačilo zkrátka, aby si na všem dobře známém místě počkali, až se k nim sjedou dřevorubci, odpůrci kácení a policisté. Zjevně i toto byly důvody, proč loni česká média věnovala ve srovnání s jinými tématy z environmentální oblasti nebývalé množství prostoru zásahům proti kůrovci.

Mezi nejinspirativnější biology druhé půle 20. století patří bezpochyby Stephen Jay Gould, profesor geologie a zoologie na Harvardu a rovněž kurátor Amerického přírodovědného muzea v New Yorku. Před deseti lety zesnulý paleontolog, evoluční biolog, historik vědy a vůbec nebývalý polyhistor je znám i u nás především díky svým esejům (knihy Pandin palec nebo Dinosauři v kupce sena). Mladá fronta jich v minulém roce připravila další svazek, tentokrát nazvaný Lživé kameny z Marrákeše: Tajemná zákoutí v poznávání přírody. A stejně jako v předchozích případech je Gouldova kniha mimořádně podnětné čtení.

Koncem loňského roku vyšla kniha o dnes v Čechách již téměř zapomenutém britském uměleckém kritikovi, sociálním reformátorovi a milovníkovi přírody Johnu Ruskinovi (1819–1900). Existuje vůbec nějaký důvod, proč takové knihy psát a vydávat? Důvod jiný, než splnění grantového úkolu, jehož výstupem je i tato kniha? A proč je pak číst? Snad proto, že nám připomínají, že jako lidstvo opravdu pomyslně stojíme na ramenou velikánů a že mnohé z toho, co sami považujeme za své originální myšlenky, má původ kdesi v minulosti.

Lidské společnosti jsou – a nejspíše vždy i byly – uspořádány přísně hierarchicky, a tak je jen logické, že lidé obdobné uspořádání hledali i mezi zvířaty. V Evropě by se mohlo zdát, že nezpochybnitelným vládcem zvířat byl odedávna lev. Ovšem jak ukazuje Michel Pastoureau v knize Medvěd s podtitulem Dějiny padlého krále, kterou na konci minulého roku vydalo nakladatelství Argo, vystřídal lev za poměrně dramatických okolností předchozího krále – medvěda. Kniha však pojednává nejen o této změně na trůnu, jejích okolnostech, příčinách a následcích.