4. květen byl vyhlášen jako Mezinárodní den nártounů. Nártouní mláďátko narozené loni v ochranářském centru na Boholu, které vzniklo v rámci Projektu Tarsius, slaví první narozeniny. Je to obrovský úspěch.

Někteří z nás nazývají současné výkyvy počasí klimatickou změnou, jiní zase jen dočasným obdobím, které se periodicky opakuje a není nutné se jím nechat příliš znepokojovat. Ať si o tom myslíme cokoliv, tak je však více než zřejmé, že v přírodním prostředí dochází ke změnám natolik rozsáhlým, že to v minulosti lesníci, zemědělci ani ochránci přírody ještě nezažili. Snad nejvýrazněji se pak dopady těchto změn projevují ve vodním hospodářství a ve stavu našich lesů.

Od 90. let minulého století se stále častěji setkáváme s pojmem „chřadnutí smrku“, a to nejen na severní Moravě, ale i v sousedním Polsku a Slovensku. Příčiny jsou dnes již zřejmé a koncovým hráčem je kůrovec. Jeho gradaci v oblasti Nízkého Jeseníku podpořila i mimořádně suchá vegetační sezona roku 2015. Každoročně zde tak vzniká několik set hektarů holin, jen např. v roce 2016 se objem kůrovcového dříví přiblížil 2 milionům m3 a údaje za rok 2017 budou velmi podobné.

V poslední době se objevily v tisku a na internetu články, odvolávající se na americké studie koček domácích a jejich vlivu na okolní faunu. Řekněme si rovnou, že kočky z toho nevyšly právě nejlépe a soudě podle titulků v našem tisku, jmenované studie padly na úrodnou půdu i u nás. Kočky jsou pokládány za mnohem škodlivější faktor než chemizace zemědělství, dráty vysokého napětí, skleněné tabule oken a vliv silniční dopravy dohromady. Podívejme se však na “kočičí problém“ nezaujatě a zvažme, zda je třeba v podmínkách střední Evropy vyvolávat hysterii podobnými studiemi, navíc implantovanými z poněkud jiného prostředí. Pokud je nám známo, v naší republice se zatím nikdo vlivem domácích koček na místní faunu vážněji nezabýval, takže veškeré údaje uváděné v našem tisku jsou pouze subjektivní odhady (což je pochopitelně náš článek také, i když se snažíme zvážit všechna pro a proti).

Když začátkem letošního února upozornili horolezci na zřícenou Dětskou věž na Kokořínsku, nikdo z místních si nedokázal vybavit, kdy se vlastně věž sesula k zemi. Včera, nebo před rokem? Pod věží přitom prochází turistická značka a je tu poměrně čilý ruch. Jak je to možné? Pískovcová suť zhroucené Dětské věže se totiž nenápadně rozptýlila na zbytcích mnohem mohutnější věže – Jestřebické perly, k jejímuž pádu došlo v lednu před čtyřmi lety. Bloky z Jestřebické perly tehdy zcela přehradily cestu Šemanovickým dolem a musela nastoupit těžká technika, aby cestu prohrnula. Pád další věže o hmotnosti kolem padesáti tun na trosky té předchozí pak zůstal téměř bez povšimnutí. Nabízí se otázka, jestli v poslední době není těch zřícených skal nějak víc, než jich bylo v minulosti.

Češi dvanáct let chrání 45 000 hektarů unikátního tropického pralesa, kde žijí vzácné opice kahauové nosatí nazývané též “pivaři z Bornea“. Nyní hrozí, že bude projekt na ochranu těchto unikátních obyvatel ostrova Borneo zastaven kvůli nedostatku finančních prostředků. “Pivařům“ na Borneu hrozí vyhynutí kvůli rozpínání plantáží palmy olejné a infrastruktury na úkor pralesa. Informovala o tom Koalice proti palmovému oleji.

Elektrovody vysokého napětí jsou v souvislosti s ochranou přírody skloňovány zejména jako příčina vážných zranění (popálenin) ptáků. Přesto i tato mince má dvě strany a i v drátech táhnoucích se od obzoru k obzoru lze najít nějaké pozitivum – v současné krajině, na jednu stranu stále více zarůstající a na stranu druhou masivně zastavované, jsou totiž ochranná pásma elektrovodů vzhledem k pravidelnému vyřezávání veškerých dřevin důležitým koridorem bezlesých společenstev. Respektive, mohly by být…

Není žádným tajemstvím, jak ke svému jménu přišel největší v současnosti žijící dravý vačnatec ďábel medvědovitý (Sarcophilus harrisii), dosahující délky 50–80  cm a hmotnosti 4,5–12 kg. Samci soupeří o partnerky vskutku urputně. Neméně zuřivě si zvířata vytvářejí pořadí, v jakém žerou oblíbenou potravu – mršiny. Obrovský tlak stisku čelistí umocněný mohutnými žvýkacími svaly ďáblu umožňuje polykat kosti, celé orgány a srst úlovku. Uvádí se, že za pouhou půlhodinu dokáže zcela spořádat kořist dosahující 40  % jeho hmotnosti (Pemberton & Renouf 1993). Pokud je ďábel zahnán lidmi do úzkých, pohybuje červenýma ušima, vydává odporný zápach, vřeští a doširoka otvírá tlamu s velkými zuby.

Setkávat se na polních či lesních cestách s některými z velkých střevlíků bývalo ještě v nedávné minulosti zcela běžné. Jejich dnešní početnost to ale už nijak často neumožňuje. Zvláště pak se to týká druhů obývajících nížiny a pahorkatiny, naštěstí méně těch horských. Střevlíci (u nás a na Slovensku jich nyní žije kolem třiceti druhů) totiž velmi negativně reagují na agrochemikálie (umělá hnojiva a pesticidy), jež se právě v nižších polohách používají častěji než jinde. Jako typický příklad lze uvést silné prořídnutí populací velmi známého střevlíka měděného (Carabus cancellatus), dříve druhotně rozšířeného a hojného v krajinách polí téměř celé Evropy. Někdy ale populace střevlíků zdecimují i jiné trvalé vlivy. Tak se to stalo i v případě dvou našich poddruhů střevlíka lužního, snad nejozdobnějšího středoevropského střevlíka a v oblastech jeho výskytu na českém území už kriticky ohroženého. Ve třech kategoriích ohroženosti – kriticky ohrožený, silně ohrožený a ohrožený – je u nás chráněno třináct druhů rodu Carabus.

K oslavám letošního 100. výročí vzniku Československa pořádá Nadace Partnerství s podporou firmy Arboeko, Lesů ČR, U. S. Embassy a mnoha dalších partnerů roční kampaň Stromy svobody 1918–2018. Jejím hlavním cílem je s pomocí veřejnosti najít a zmapovat příběhy symbolických 1918 stromů, které obyvatelé vysadili na počest republiky či v pozdějších letech jako připomínku svobody a demokracie.