V šedesát let staré knize Deyla a Ušáka Plevele polí a zahrad (1956) nalezneme celou řadu poetických jmen plevelných rostlin – kravinec španělský, štětináč širolistý, šklebivec přímý, dejvorec velkoplodý, vochlice hřebenitá (též vochlice Venušin hřeben), sveřep stoklasa, vrabečnice roční, kokotice hubilen, chruplavník rolní, rohohlavec rovnorohý, myší ocásek nejmenší… Mnohé z těchto rostlin v naší flóře už nenajdeme, neboť z polí zcela zmizely. Co způsobilo jejich vymizení a jaká je, u dosud přítomných druhů, perspektiva jejich přežití?

Pískovny se mohou jevit jako zničující zásah člověka do přírody. Ale opak je pravdou. Mohou poskytnout útočiště pro nepřeberné množství vzácných a ohrožených druhů živočichů i rostlin.

Zatímco lesníci v současnosti řeší především kritickou situaci českých lesů v souvislosti s nástupem sucha a kůrovcovou kalamitou, české lesy obchází mnohem větší hrozba. V porostech se šíří nepůvodní druhy dřevin, včetně nebezpečných invazních druhů.

Severní část Maďarska rozhodně nesplňuje vžité představy o krajinářsky nudné zemi rovné jako placka. Jižně od slovenské hranice vystupuje souvislý pás pohoří a vrchovin, které nabízejí zcela jiný pohled na zemi termálů, vína a skvělého jídla. Ani se nechce věřit, že v maďarských horách se dají podnikat horské túry přes soutěsky, vodopády a kolem úchvatných skalních vyhlídek a rozhleden. Maďarské hory si u nás zatím oblibu nezískaly, je však možné, že až si přečtete tento článek, sbalíte batoh a nebudete ani na chvíli váhat.

Podzemní krasové dutiny pod vrchem Třesín byly v pravěku přístupné. Pak došlo v neznámé době k zavalení vchodů. Znovu objeveny byly až v 19. století. Lidé je navštěvovali a nacházeli zde kosti zvířat i lidí. Spolu s krápníky je prodávali na tržištích. Až od roku 1880 začaly v jeskyních u Mladče systematické archeologické a paleontologické výzkumy. V té době vznikla také první mapa tohoto labyrintu. V roce 1911 byly jeskyně elektricky osvětleny a zpřístupněny veřejnosti. Teprve nedávné vědecké výzkumy dochovaných kosterních pozůstatků pravěkých lidí ukázaly mimořádný význam této lokality.

Snad každý zná mořské perly jako malé lesknoucí se kuličky různých barev a odstínů. Ne každý však ví, že i ve vodách na našem území se od dávných dob vyskytuje skutečná perlorodka, vzdálená příbuzná té mořské. Jedná se o perlorodku říční (Margaritifera margaritifera, Linnaeus, 1758), velmi vzácného živočicha obývajícího naše oligotrofní vody. V minulosti byla cíleně lovena a decimována právě pro své perly, a ačkoliv se jí dostalo ve 20. a 21. století přísné ochrany, postupně vymírá a z našich vod tak mizí. Jednou z hlavních podmínek pro život perlorodky jsou totiž chladné vody s nízkou eutrofi zací, bez rozpuštěného anorganického vápníku, ale s přítomností vápníku organického, který se nachází v opadu z rostlinného materiálu. Už jen tyto charakteristiky se v našich současných vodotečích téměř nenachází a tím existenční problémy perlorodek zdaleka nekončí.

Východní Čechy se staly prvním místem v České republice, kde se pod dohledem odborníků z řad botaniků a zoologů experimentuje s přirozenou pastvou v nížinném lese. Stádo divokých koní, kteří se od zimy pasou v hradecké lokalitě Na Plachtě, může nově využívat také několik hektarů lesa.

V České republice se vyskytují čtyři druhy orlů – orel mořský, orel skalní, orel královský a orel křiklavý. Všichni tito majestátní dravci byli v minulosti nemilosrdně pronásledováni. Díky přísné ochraně se však postupně v naší krajině opět zabydlují a hnízdí. Nově bylo ochránci přírody ze Stanice pro záchranu živočichů v Bartošovicích a ze Zoo Ostrava prokázáno hnízdění orla křiklavého v moravskoslezském regionu.

Historické mapy patří k cenným pramenům poznání vývoje krajiny v minulých staletích. Díky nim si můžeme udělat představu o velikosti sídel našich předků, přečíst pomístní názvy, zjistit stav zalesnění a zemědělské půdy. Některá kartografická díla odkazují na kulturní a přírodní zajímavosti, další na ložiska surovin, dávno zaniklé doly a další prvky v krajině. Postupem času si geografové začali všímat i krasových jevů – jeskyní, závrtů, ponorů a vyvěraček. Do map je zaznamenali dávno před tím, než se tato místa stala pro své přírodní krásy turisticky navštěvována a později pro svou jedinečnost i chráněna.

Více jak sedm měsíců spásají divocí koně z Exmooru dvě přírodovědně cenné lokality Východních Čech. Na lokalitě Na Plachtě v Hradci Králové koně pomáhají pečovat o teplá písčitá stanoviště a rákosiny, v Ptačím parku Josefovské louky nedaleko Jaroměře spásají vlhké louky. Podle ochránců přírody jsou dosavadní výsledky pro přírodu i její obyvatele fantastické. Informuje o tom Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Český svaz ochránců přírody JARO Jaroměř, Česká společnost ornitologické a Česká krajina.