V polovině května vyšla kniha Václava Klause „Modrá, nikoli zelená planeta“ a musím přiznat, že jak četba, tak hodnocení této knihy pro mě nebyly vůbec snadnou záležitostí. Nikoliv snad pro nesrozumitelnost textu (Klaus až na výjimky píše velmi srozumitelně a přístupně) či nelogickou strukturu knihy (struktura kapitol i jednotlivých argumentů je velmi přehledná), ale kvůli mimořádně rozkolísané kvalitě jednotlivých pasáží. Knihu jako celek by bylo možné žánrově zařadit do kolonky stojící mezi vědecko-popularizační příručkou a politicko-polemickým traktátem. Rozptylem kvality jednotlivých částí však osciluje mezi výběrovou vědeckou argumentací, naivním amatérismem a politickým newspeakem. Z jakého důvodu a jakým způsobem se Václavu Klausovi podařilo při psaní své knihy zkombinovat osvětlujícího vědce, ryzího amatéra a politického manipulátora?

Moderní průmyslová civilizace se ve své současné podobě ocitá v prudké kolizi s ekosystémem naší planety. Její frontální útok na Zemi je tak zuřivý, až se tají dech, a otřesné následky přicházejí tak rychle, že je ani nestačíme registrovat, natož chápat jejich globální dosah a organizovat patřičnou a včasnou odpověď. Izolované hrstky odbojářů, kteří se s touto ničivou silou setkali na vlastní kůži, se jí postavily na odpor – inspirující, ale v konečném hodnocení zoufale nedostatečný. Nechybí jim odvaha, imaginace nebo schopnosti, ale jejich soupeřem není nic menšího než současná logika světové civilizace. Dokud bude civilizace jako celek se svou ohromnou technickou silou pokračovat v dosavadním trendu uvažování, který podporuje ovládání a využívání přírodního světa k okamžitému prospěchu, bude tato ničivá síla dále devastovat svět bez ohledu na kteréhokoli z nás.

„Celá země se mění v oplocené stavební parcely, stavební ruch nejbídnější úrovně jako strašná rakovina rozežírá naše země, zachvacuje okolí velkoměst, měst a obcí, blízké i vzdálené, proniká do nejodlehlejších míst a neušetří ani nejkrásnější zapadlé kouty dosud neporušené přírody …“ Tento citát nepochází, jak by se mohlo zdát, z pera současného amerického kritika suburbanizace. Byl napsán v roce 1942 a ve svém textu „Zahrada, sad, krajina jako obytný prostor“ ho zveřejnil Ladislav Žák.

Esej z knihy Zpátky v ohni (Back on the Fire), který přeložil Luboš Snížek, naleznete na tomto odkazu. Tento text je v českém jazyce publikován poprvé.

Nová publikace Lidé, krajina a zemědělství, kterou připravil kolektiv autorů zaměstnaných nebo spolupracujících s Národním zemědělským muzeem v Praze, nabízí formou fotografií a doprovodných textů pohled do vývoje českého venkova a zemědělství ve 20. století. V některých ohledech jde ale o pohled poněkud problematický.

V posledních letech se stalo pravidlem, že se na pultech knihkupectví, většinou nedlouho před Vánocemi, objeví nová knížka Václava Cílka. Došlo k tomu i vloni, a tak je s námi Václav Cílek i tuhle zimu. Těžko by někdo mohl Ekolist podezřívat, že mu věnujeme málo prostoru (viz Ekolist 02/2006, 04/2005, 04/2003). Tentokrát je to ale zvlášť oprávněné. Nový soubor textů „Tsunami je stále s námi“ je totiž Cílkova snad vůbec nejenvironmentálnější kniha.

U příležitosti představení tzv. hodnoty stáří, kterou ve svém díle uvedl teoretik památkářství Alois Riegl, jsem se v EkoListu 12/2006 snažil ukázat, jaký estetický význam pro nás stáří, ba zmar a umírání v krajině má. Teď mi na pomoc přichází i zajímavá výstava o dekadenci.