Vážné poškození životního prostředí je výzvou naší civilizaci: náš vztah k přírodě není v pořádku. Hledat nesnadnou cestu k nápravě je úkolem, jehož vážnost si často ani neuvědomujeme, který tu však je a jemuž se nelze vyhýbat. Jeho aspoň částečné plnění je především záležitostí etickou, avšak velice důležité je také poznání (a neustálé poznávání) přírody. Tradiční školní vzdělání sice nabízí poměrně široké přírodovědné informace, ale často od samého počátku chybí vytváření vztahu k přírodě a přijímání přírody jako skutečnosti, která není kdesi mimo nás, nýbrž k níž všichni patříme.

Jak to, že nacistické zákony na ochranu zvířat i krajiny byly jedny z nejpřísnějších? Jak jde dohromady vegetariánství Hitlera a dalších pohlavárů s jejich touhou po krvi mnohých národů? Jak se mohli dopouštět milovníci přírody takových zvěrstev na lidech?

Už římští básníci a literáti měli tendenci zdůrazňovat „morální“ převahu venkova a zemědělství nad městem a jeho pletichami a utíkali se zhusta před nepřízní mocných či celkovým znechucením na své statky. Zdá se obecně, že znechucení z veřejné sféry působí v zemích s okcidentální tradicí zvýšené emoční navázání na půdu a nemovitosti, byť jejich reálná potřeba a užitnost je třeba v konkrétním případě malá nebo žádná (Asie řeší toto dilema spíše odchodem do bezdomoví či do horské poustevny).

Třetí kniha esejů profesora Stanislava Komárka Mír s mloky přináší stejně jako ty předchozí nevšední a originální myšlení. Ochránce přírody ale nejspíš občas popíchne.

Kdysi bývalo kácení obřadem. Sekery zvonily umíráček, dvouruční pila zpívala rekviem a pád byl velkolepý, se všemi hnízdy. Lidem u toho bylo smutno a trochu se i styděli.

Po přečtení knihy Richarda Leakeyho a Virginie Morellové Války v divočině získá čtenář poměrně ucelenou představu o vývoji ochrany přírody v Keni za poslední desetiletí.

Holandský přírodovědec Peter Westbroek se ve své knize snaží ukázat, že působení života jako geologické síly je mnohem rozsáhlejší a zásadnější, než se obecně soudí.