Přinejmenším za rouhání označí některé pasáže "Vlažných a váhavých" leckterý ekologický aktivista, ochránce přírody, ale možná i environmentalista-vědec.

Vládnou nám demokraticky volení zástupci lidu, nebo už moc přešla do rukou velkých obchodních společností? A pokud ano, jaká to má úskalí? Ve své knize se tím zabývá ekonomka Noreena Hertzová. Specialistka na investiční bankovnictví a ruskou ekonomiku, která pracovala v 90. letech v Rusku a na Blízkém východě pro Mezinárodní finanční korporaci (IFC – odnož Světové banky) a CS First Boston, sepsala v roce 2001 knihu The Silent Takeover. Nakladatelství Dokořán ji v druhé polovině loňského roku vydalo pod názvem Plíživý převrat. Na 250 stranách podává autorka přehled vývoje demokracie a velkého byznysu v posledních dekádách s jednoznačným zaměřením na devadesátá léta 20. století.

Dokumentarista Tomáš Škrdlant se zamýšlí nad knihou Přírodní kapitalismus.

Velkou knihu o klimatu by neměli nechat bez povšimnutí zájemci o přírodu. Pojednává totiž o jednom z největších environmentálních témat současnosti - o klimatických změnách.

Vážné poškození životního prostředí je výzvou naší civilizaci: náš vztah k přírodě není v pořádku. Hledat nesnadnou cestu k nápravě je úkolem, jehož vážnost si často ani neuvědomujeme, který tu však je a jemuž se nelze vyhýbat. Jeho aspoň částečné plnění je především záležitostí etickou, avšak velice důležité je také poznání (a neustálé poznávání) přírody. Tradiční školní vzdělání sice nabízí poměrně široké přírodovědné informace, ale často od samého počátku chybí vytváření vztahu k přírodě a přijímání přírody jako skutečnosti, která není kdesi mimo nás, nýbrž k níž všichni patříme.

Jak to, že nacistické zákony na ochranu zvířat i krajiny byly jedny z nejpřísnějších? Jak jde dohromady vegetariánství Hitlera a dalších pohlavárů s jejich touhou po krvi mnohých národů? Jak se mohli dopouštět milovníci přírody takových zvěrstev na lidech?

Už římští básníci a literáti měli tendenci zdůrazňovat „morální“ převahu venkova a zemědělství nad městem a jeho pletichami a utíkali se zhusta před nepřízní mocných či celkovým znechucením na své statky. Zdá se obecně, že znechucení z veřejné sféry působí v zemích s okcidentální tradicí zvýšené emoční navázání na půdu a nemovitosti, byť jejich reálná potřeba a užitnost je třeba v konkrétním případě malá nebo žádná (Asie řeší toto dilema spíše odchodem do bezdomoví či do horské poustevny).