Jan Zeman: Deformace cen paliv a energie v ČR, směrnice EU a územní limity těžby
Dlouhá léta se zabývám vyčíslováním deformací cen paliv a energie v ČR. Jednou z absurdit přípravy a následných bojů o podobu státní energetické koncepce od roku 2013 v ČR je, že ani její tvůrci, ani četné skupiny lobystů kolem ní, údaje o deformacích cen paliv a energie v ČR nepotřebovali. Chápu, snažili se vesměs prosadit to své a fakta byla zcela vedlejší. Problém i je, že někdejší Státní energetická ročenka ČSSR se v 90. letech nejprve zkomercionalizovala a pak zrušila. Údajně nikomu nechybí.
Jaké jsou v ČR deformace cen paliv a energie a hlavně jak jsou vysoké? Pokusím se je přiblížit v následujících tabulkách, doprovázených nejnutnějším komentářem.
Deformace cen paliv a energie rozděluji na:
1) Dotace cen paliv a energie,
2) Nepřímé křížové dotace cen paliv a energie,
3) Daňové úlevy v oblasti paliv a energie,
4) Externality v oblasti paliv a energie,
5) Další deformace cen paliv a energie.
Ad 1) dotace cen paliv a energie v ČR
Dotace cen paliv a energie jsou poměrně jednoznačné, byť i v jejich případě nemusí jít o zcela přesná čísla. Jejich dlouhodobý vývoj v ČR ukazuje tabulka č. 1.
V roce 2014 dotace cen elektřiny z OZE činily předběžně 16 460 miliónů Kč.
Dotace cen uhlí, zemního plynu a centralizovaného tepla domácnostem nemají opodstatnění. Je dobře, že dotace cen uhlí a zemního plynu byly odstraněny k 1. 1. 1991 a dotace cen centralizovaného tepla v roce 2000.
Dotace na změnu systému vytápění podporují ekologicky šetrné druhy vytápění. Jako ekologicky pozitivní jsou na místě. Otázkou je jejich výše a struktura. Jsou známé přehmaty, kdy byly prosazeny dotace na mnohem dražší plynofikaci proti možné teplofikaci (zavedení centrálního vytápění) a že se za ně plynofikovaly i malé obce, kde to bylo zjevně neefektivní. Navíc pozdější zásadní zdražování zemního plynu způsobilo, že se někteří odběratelé vrátili ke spalování pevných paliv.
Dotace na útlum těžby uhlí a uranu mají charakter dotací na likvidaci starých ekologických škod, zejména po těžbě uranu loužením, a nových sociálních škod (odstupné propouštěným horníkům, náklady na jejich rekvalifikace apod.). Je nutné je vidět ve vazbě na minulou těžbu a na politické rozhodnutí radikálního útlumu těžby uhlí a uranu.
Dotace na úspory paliv a energie byly až do roku 2008 popelkou. Teprve program zelená úsporám počínaje rokem 2009 je povznesl na úroveň, která může mít výraznější vliv na snižování spotřeby paliv a energie, zejména v sektorech domácnosti a ostatní (budovy škol, úřadů, nemocnic, kasáren apod.). Problém je, že ani poslední známá předběžná data ČSÚ o konečné spotřebě energie v domácnostech ČR za rok 2012 jeho pozitivní přínos neukazují, viz tabulka č. 2.
Navíc v letech 1992-2009 platilo, že snížení konečné spotřeby energie v pěti nedopravních sektorech mírně převyšoval růst konečné spotřeby energie v dopravním sektoru, a to výlučně zásluhou silně preferované energeticky náročné silniční a letecké dopravy. Špatná dopravní politika je zásadní limitou snižování konečné spotřeby energie nejen v ČR.
Také dotace na podporu OZE byly až do roku 2011 popelkou. Problém je, že dotace na OZE jsou od roku 2003 v prvé řadě dotacemi cen elektřiny z nových elektráren na OZE, takže jsou za velmi špatného nastavení celého systému hrubě neefektivní. Od roku 2011 reálně nejsou ani tak podporou OZE jako podporou solárních a dalších baronů.
Uvedená čísla neobsahují investiční dotace na podporu využívání paliv a energie z OZ, například bioplynu. Za léta 2011-13 (14) uvádí Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ) 7 972 mil. Kč investiční podpory, převážně přes příslušné fondy Evropské unie (EU), z nichž ale určitá část nešla na podporu OZE. Patří sem i převzetí záruk za komerční úvěry ve výši asi 4 315 mil. Kč, viz zjištění NKÚ. Přesnější údaje, například po letech, neuvádí. Zde i jinde je u NKÚ citováno z Informace z kontrolní akce č. 14/06 - Peněžní prostředky určené na podporu výroby energie z obnovitelných zdrojů.
Uvedená čísla je nutné snížit o výnos mimořádné daně ze slunečního záření ve výši 5 939 mil. Kč za rok 2011, 6 403 mil. Kč za rok 2012 a 5 817 mil. Kč za rok 2013.
Stát až do roku 2010 podporoval dotacemi výrobu pohonných hmot z biopaliv. Tato podpora je v případě podpory výroby bionafty energeticky absolutně neefektivní, protože vyrobená bionafta obsahuje méně energie, než kolik se jí musí na její výrobu vynaložit. Přes tento zjevný nesmysl patří i nadále k prioritám EU a je jí štědře dotovaná. Nic na tom nemění ani značný erozní efekt řepky olejky, jež je po kukuřici nejerozivnější plodina.
V posledních letech tuto podporu nelze prokázat přímo v dotacích, resp. podporu v rámci běžných dotací do zemědělství nelze vydávat za speciální podporu výroby pohonných hmot z biopaliv. Od roku 2007 je podpora pohonných hmot z biopaliv zajištěna zejména povinností přimíchávat určité procento bionafty do motorové nafty a biolihu do automobilových benzínů, tj. nepřímými křížovými dotacemi.
Zejména od ekologů energetiků často slýcháme, že svět podporuje spotřebu fosilních paliv stovkami miliard dolarů US ročně. Nechci to zpochybňovat. Konečně, pokusy odbourávat dotace cen pohonných hmot v některých státech vedou k vážným sociálním nepokojům. Upozorňuji jen, že tento problém se naštěstí netýká České republiky.
Ad 2) Nepřímé křížové dotace cen paliv a energie v ČR
Nepřímé křížové dotace cen paliv a energie jsou takové dotace, které neposkytuje stát ani jiný veřejný rozpočet a v zásadě se ani nekalkulují. Jsou poskytovány jedné skupině subjektů podnikání nepřímo prostřednictvím vyšších cen, jejichž zvýšení jsou nuceni hradit obvykle odběratelé jejich produkce. Jejich výpočet nebývá snadný, navíc stát mu často hází klacky pod nohy, například likvidací zdrojů nutných dat.
Výši možných nepřímých křížových dotací cen paliv a energie v ČR ukazuje tabulka č. 3.
Lze-li věřit disponibilním datům, byly nepřímé křížové dotace cen zemního plynu na přelomu století odstraněny, což je dobře.
Vysoké nepřímé křížové dotace se dlouhodobě vyskytují v cenách elektřiny. Mají několik druhů. Dosud byla odstraněna jen cenová podpora maloodběru na účet velkoodběratelů. Zůstávají nepřímé křížové dotace cen elektřiny, které platí jednak podnikatelský maoloodběr domácnostem, jednak domácnosti, které úsporně netopí elektřinou, domácnostem, které z hlediska komplexní energetické náročnosti topí energeticky náročnou elektřinou. Zdá se, že tyto nepřímé křížové dotace cen elektřiny nikoho nezajímají. Zavedení trhu s elektřinou vytvořilo podivnou situaci, kdy ani stát nezná ceny elektřiny (tarifní statistika ERÚ se zhroutila) a statistika je v zájmu serióznosti neuvádí. Jak pak chce regulovat elektroenergetiku, zůstává záhadou.
Zdaleka největší a dnes úřady jedinou vyčíslenou nepřímou křížovou dotací cen paliv a energie je podpora výroby elektřiny z nových obnovitelných zdrojů. Zatímco ještě v roce 2006 činila únosných 1,5 mld. Kč, v roce 2010 to bylo již 7 mld. Kč a v letech 2011-13 činí zjevně neúnosných asi 34 mld. Kč/rok.
V zásadě sem patří i zvýšené náklady na regulaci elektrizační soustavy v důsledku vysokého nárůstu nepravidelně pracujících větrných a fotovoltaických elektráren. Problém je, že podklady k jejich solidnímu vyčíslení nejsou k disposici. Snad je lze odvodit od nárůstu nákladů na regulaci. Ten je ale ovlivněn i inflací a zejména ničivými přetoky elektřiny z německých větrných elektráren na pobřeží Severního moře přes ČR do Rakouska. Jen velký přetok elektřiny z konce roku 2013 způsobil ČEPS vícenáklady za asi 60 mil. Kč, které jí nikdo neuhradí. Výstavba zařízení na ochranu elektrorozvodné sítě ČR před takovými a podobnými přetoky elektřiny z německých větrných elektráren má stát ČEPS asi 2,5 mld. Kč.
Nepřímou křížovou dotací cen energie je i podpora výroby pohonných hmot z biomasy, která je od roku 2007 zajišťována výlučně na vrub cen pohonných hmot vyrobených z ropy. Její výše ale není známa, stejně jako možné škody na motorech vozidel při větším přimíchávání některých druhů biopaliv do motorových paliv vyrobených z ropy. Zdá se, že od jisté doby není zájem tyto údaje zveřejňovat.
Ad 3) Daňové úlevy v oblasti paliv a energie
Daňové úlevy a osvobození v oblasti paliv a energie v ČR ukazuje tabulka č. 4.
3.6. bylo za roky 1990-92 vypočteno podle tehdy platných sazeb daně z obratu, za roky 2011 a 2012 jde jen o osvobození od spotřební daně za pohonné hmoty.
Možná daňová zvýhodnění v případě daně z příjmu fyzických a právnických osob nelze vypočítat, protože je MF nesleduje.
Zařazení cen paliv a energie do snížené sazby daně z přidané hodnoty (DPH) bylo zjevně protiekologické a nemělo odůvodnění, viz léta 1993-97. Ponechání centralizovaného vytápění ve snížené sazbě DPH ale obhájit lze jeho ekologickou šetrností a za určitých podmínek i značnou úsporností (horkovody, kombinovaná výroba elektřiny a tepla).
Přeřazení cen elektřiny do základní sazby DPH postihlo i elektřinu z OZE, kde by byla z důvodů podpory využívání paliv a energie z OZE žádoucí výjimka. Byla tu ale obava z daňových podvodů. Od roku 2003 je zajišťována podpora využívání OZE nepřímými křížovými dotacemi.
Úleva u daně z nemovitosti pro horkovody a parovody je na místě zejména u horkovodů. Její rozsah je ale zanedbatelný.
Užívání snížené sazby spotřební daně za pohonné hmoty pro jejich ekologicky šetrné druhy je v zásadě oprávněné. Problém je, že některé jsou zdrojem vážných ekologických škod jinde (eroze půdy vlivem pěstování kukuřice na bioplyn a řepky olejky na bionaftu).
Užívání snížené sazby DPH pro směsnou naftu (bionaftu) vyrobenou v ČR bylo problematické, neboť na výrobu bionafty se spotřebuje víc energie, než kolik jí obsahuje. Dále se tak podporují škody způsobené erozí. V ČR vyrobená bionafta vesměs byla vyvážena do Německa a Rakouska, resp. její domácí spotřeba byla zanedbatelná. Tzv. harmonizace sazeb spotřebních daní, resp. výjimek z nich, zrušila mimo jiné podporu bionafty prostřednictvím jejího zařazení do snížené sazby DPH. Totéž postihlo zařízení na úspory paliv a energie, na výrobu elektřiny z OZ ad. Podmínky vstupu ČR do EU zde byly sjednány zjevně scestně. Chyba se stala nejen na straně ČR, ale také na straně EU.
Zdaleka nejvýznamnějším osvobozením od daní v oblasti paliv a energie je osvobození mezinárodní veřejné dopravy od placení DPH včetně paliv a energie jí spotřebovaných a osvobození mezinárodní námořní, námořně rybářské, říční a letecké dopravy od placení spotřební daně za pohonné hmoty, v ČR časem rozšířené i na vnitrostátní leteckou a vnitrostátní vodní dopravu. Výše tohoto osvobození se v ČR v posledních letech pohybuje kolem 44 mld. Kč za rok. Lze-li věřit odhadům spotřeby pohonných hmot CDV Brno a statistice přepravních výkonů MD, resp. ČSÚ, činí část těchto osvobození vztahujících se k palivům a energiím v posledních letech asi 13 mld. Kč/rok. Podobná situace je zřejmě i v jiných vyspělých i rozvojových státech. To je výsměch snaze o šetrnou spotřebu energie.
Tato osvobození od DPH a spotřební daně jsou poskytována na základě starých mezinárodních mnohostranných dohod charakteru zvykového práva (u letecké dopravy na základě tzv. chicagské konvence z roku 1944), kdysi přijatých na podporu mezinárodního obchodu (později i na podporu mezinárodního cestovního ruchu). O politice levné dopravy platí totéž co o politice levné energie: je neefektivní, přičemž nevznikají jen ekologické a zdravotní škody.
Jde o daňová osvobození zjevně scestná, ale dosud málokomu vadí. Ani ekologové dosud neotevřeli serioznější diskusi o potřebě tato osvobození zrušit. Kdo by ale diskusi na toto téma měl otevřít než zelení europoslanci na půdě Europarlamentu?
Celkem vzato, kromě oněch osvobození na základě velmi špatných mezinárodních mnohostranných smluv nejsou v oblasti daňových úlev na paliva a energii zásadní problémy, byť některá dílčí zlepšení zůstávají aktuální.
Ad 4) Externality v oblasti paliv a energie v ČR
Švýcarský konzervativní ekonom Mead před lety definoval externality jako vnější (externí) mimotržní vztah soukromých subjektů. I když se netýká jen škod na životním prostředí, patří k jeho významnému naplnění. Tristní skutečností je, že podle obchodního i občanského zákoníku starého i nového v ČR tzv. objektivní škody, tj. škody způsobené řádně povolenými a řádně provozovanými technologiemi, nese poškozený, nikoliv jejich původce. Je smutné, že tento velký ekologický defekt málokomu v ČR vadí, že se ekologové spokojují jen s tzv. ekologickou újmou na ekosystémech, což je jen jedna z mnoha externalit vznikajících poškozováním životního prostředí lidmi.
Externality jsou ekonomické a mimoekonomické. Mimoekonomické externality (lidský život, lidské zdraví, vzácné ekosystémy atd.) nelze principiálně vyčíslit. Ekonomické externality lze počítat vícero způsoby. Mělo by se usilovat o vyčíslení skutečně vzniklých ekonomických škod, nikoliv jejich často zcela uměle konstruované quasi tržní ocenění metodou ochoty platit (za zlepšení životního prostředí) nebo ochoty přijímat (za život ve znehodnoceném životním prostředí), jež zásadně závisí na znalostech lidí, jejich subjektivních preferencích a zejména na jejich důchodové situaci. Stížnosti, že to lidé nechápou či že dávají odpovědi lišící se 10x i vícekrát, jsou pak bezpředmětné.
Základní metodou kvantifikace ekonomických škod ze znehodnocování přírodních složek životního prostředí (ekologických škod) je metoda komparace – srovnávání – objektů v nenarušeném a v narušeném prostředí, dále metoda expertního odhadu.
Vyčíslení některých externalit paliv a energie v ČR ukazuje tabulka č. 5.
Výše uvedeným výpočtům lze mnohé vytknout. Především jejich značnou neúplnost. Chybí tam škody způsobené těžbou uhlí, ropy a zemního plynu, které většinou nehradí těžaři ani spotřebitelé ve vyšší ceně příslušných paliv či energie. Zvlášť silně devastující je povrchová těžba hnědého uhlí, u nás v obou Podkrušnohorských pánvích. Tyto škody ale nejsem s to ani přibližně vyčíslit. Podobně tam chybí škody způsobené ukládáním popele a popílku ze spalování uhlí. I když je dnes jejich ukládání mnohem šetrnější než bývalo, nepředpokládám nulovou výši škod způsobených jejich současným ukládáním na skládky. Chybí tam i škody způsobené využíváním paliv a energie z OZ, jež v některých případech nejsou zanedbatelné, ale obtížně se vyčíslují.
Vážným problémem je i skutečnost, že rozsáhlé emise skleníkových plynů (GHG) způsobují stále silnější změny klimatu, které při obrovské setrvačnosti klimatického systému a známých nedokonalostech lidstva můžou vést k jeho zkáze. V tomto případě ale sebelepší vyčíslení externalit příliš nepomůže, pomůže jen zásadní snížení emisí GHG. Zatím se k tomu na Zemi nikdo moc nemá, viz opakující se krachy světových konferencí o klimatických změnách a neméně závažné pokračující války o ropu, viz Irák, Libye ad.
V tabulce č. 5 chybí výše údajně nedostatečného pojištění rizik z možné jaderné nehody. Takový výpočet prakticky nelze provést, protože velká jaderná havárie s extrémně nízkou pravděpodobností vzniku se nutně přesouvá do sfér spekulací. Skutečně závažným problémem je jistě skutečnost, že si japonští hlídači atomových elektráren neohlídali, že jaderná elektrárna Fukušima měla po celých 40 let svého provozu zjevně nedostatečnou ochranu proti možným vlnám tsuni a její kolegyně na západním pobřeží Japonska neměla a nemá ochranu proti vlnám tsuni dokonce žádnou!
Podobně nemá řešení spor o správnou výši odvodu na účet jaderné koncovky. Může se stát, že stávající velmi nebezpečný a obtížný odpad – vyhořelé jaderné palivo – bude „spálen“ například v tzv. rychlých reaktorech a zvláštní účet jaderné koncovky zůstane zčásti nevyčerpán. Může se ale také stát, že z různých důvodů nebude stačit.
Environmentální ekonomie žádá mimo jiné řádné ekonomické ocenění a následné zpoplatnění jednak poškozování přírodních zdrojů, jednak jejich využívání. Problém je, že jednoznačný návod na výpočet takového ocenění a zpoplatnění chybí. Praxe tak v lepším případě tápe, v horším případě problém ignoruje.
Tak se může stát, že i když sazby odvodů za odnětí zemědělského půdního fondu jsou v ČR zjevně nízké a mají i neodůvodněné výjimky, je neomaleně prosazováno jejich snížení a rozšíření okruhu výjimek, a to zdaleka ne poprvé. Že by se dala pšenice pěstovat na asfaltových silnicích či na střechách domů?
Tristní je velmi nízká výše úhrad za těžbu nerostných surovin, v případě povrchové těžby hnědého uhlí jen 1,5 % jeho průměrné roční hodnoty. Ve hře je ale jen zdvojnásobení sazeb, což zdaleka nekryje ani inflaci v ČR od roku 1991, kdy byly zavedeny, o využívání výnosů úhrad převážně na kompenzaci škod způsobených příslušnou těžbou (část, kterou získávají obce) nebo na zahlazení následků předchozí hornické činnosti nemluvě (část, kterou získává stát).
Ve světě je praxe značně rozdílná. Zdanění těžených surovin může být u vyvážené ropy i 50 %, a může být také základním příjmem státu. Obojí je ale spíše jen výjimečné.
V tabulce č. 5 vyčíslené ekonomické škody ze znehodnocování se v úhrnu dramaticky neliší od výpočtů, uskutečňovaných v Centru pro otázky životního prostředí Karlovy Univerzity. Zásadně se ale liší ve struktuře vyčíslených škod. COŽP počítá zásadně vyšší škody na zdraví lidí vlivem tuhých emisí, zejména PM2,5, polycyklických aromatických uhlovodíků PaU a přízemního ozónu O3), ale škod na klimatu vlivem emisí GHG si téměř nevšímá. Možná i proto, že narušené klima poškozuje především rozvojové země a mírný klimatický pás je dosud jimi zasažen poměrně málo. Jak už bylo uvedeno, externality lze počítat různě.
Připomínám zapomenutou myšlenku Vladimíra Voráčka z 80. let, že sídlo (obec, město) jako celek má i desetinásobnou hodnotu proti hodnotě, vypočtené mechanickým součtem cen jednotlivých nemovitostí v příslušném sídle. Zřejmě to je míň než 10x, protože tehdy odhady dělaly Doly a byly zatíženy chátráním objektů v důsledku mnohaletých stavebních uzávěr. Ale i trojnásobek mechanického součtu podstatně mění případné kalkulace.
Pro úplnost dodávám, že od roku 2008 se v ČR vybírá tzv. ekologická daň z pevných a plynných paliv a z elektřiny. Její výnos činí 2,5-3,2 mld. Kč za rok, což je velmi málo. Její velmi nízký výnos (srovnej s výší vyčíslených externalit vlivem emisí CO2 asi 77 mld. Kč) je dán skutečností, že asi 90 % spotřeby těchto paliv a energií je od ní osvobozeno.
Jedinou skutečně významnou ekologickou daní, byť tak není nazývána, je spotřební daň za pohonné hmoty. Ani její sazby nejsou dostatečné, ale to by bylo na jiný článek.
Základní bilance podpory OZE v ČR
ERÚ zveřejnil následnou bilanci podpory OZE v ČR v uplynulých letech, viz tabulka č. 6.
Zda jde o přijatelnou cenu podpory ani ne tak OZE jako solárních a dalších baronů, ať si udělá závěr čtenář sám.
Rozporuplné směrnice EU k energetice
Protože podmínky energetiky jednotlivých členských států se značně liší, není snadné vytvářet energetickou koncepci EU. Některé směrnice EU k regulaci energetiky jsou ale mimořádně rozporné až škodlivé. Tyto směrnice je nutné posuzovat ve vazbě na domácí ekonomické prostředí včetně zásadních chyb při transformaci ekonomiky ČR v 90. letech. Jde zejména o následující směrnice:
1) Směrnice o liberalizaci zahraničního obchodu s palivy, neboť vytváří situaci, že v ČR vytěžené uhlí a zprivatizovaným plynárenstvím dovezený zemní plyn putuje tam, kde za něj více zaplatí, což nemusí být spotřebitel v ČR,
2) Směrnice o zavádění trhu s elektřinou. Platí o ní totéž, co o liberalizaci trhu s palivy. Problém významně zesiluje praktická neskladovatelnost elektřiny. Jisté je, že nám slibovali od trhu s elektřinou její zlevnění a místo toho došlo k předvídatelnému zásadnímu zvýšení její ceny, protože ceny elektřiny v ČR začaly určovat podstatně vyšší ceny elektřiny platné na německé burze. Trh s elektřinou přitom v EU vytváří situaci, kdy kterýkoliv členský stát včetně ČR může být v elektřině přebytkový, a přesto ho může stihnout blackout (kolaps dodávek), pokud zahraniční odběratelé přeplatí odběratele domácí,
3) Směrnice o podpoře obnovitelných zdrojů energie (OZE), neboť garantuje odběr této elektřiny za pro ně rentabilní výkupní ceny. Vytváří tak situaci, kdy investice do fosilní a jaderné energie jsou ztrátové a tudíž se nevynakládají. Dosavadní kapacity velké energetiky dožívají, nejen v ČR. Nevyužívá se i řada nově postavených moderních paroplynových elektráren, protože v podmínkách vytvářených platnými směrnicemi EU jsou ztrátové. V EU hrozí ostrá energetická krize, na níž doplatí především ekonomicky slabé státy EU. Některé státy (Německo, Dánsko) věří, že se jim podaří dostatečně rozvinout výrobu paliv a energie z OZ. ČR nehrozí, že by prudký rozvoj OZE v dostatečném množství nahradil fosilní a jaderná paliva, byť to dnes již silná lobby OZE vedená některými ekology energetiky tvrdí. Místo aby se významné peníze nasměrovaly na výzkum a vývoj dosud nezralých technologií využívání OZE k jejich zásadnímu zdokonalení azefektivnění, se vrhly stamiliardy korun na podporu cen elektřiny vyráběné často v nezralých technologiích OZE, což rozvoj tohoto většinou perspektivního oboru zásadně prodražilo a zkompromitovalo,
4) Směrnice o obchodu s povolenkami na emise hlavního skleníkového plynu oxidu uhličitého CO2, neboť vytváří umělý finanční derivát se silně kolísající cenou, která ještě více destabilizuje rozvoj velké energetiky. Nestimuluje snižování emisí CO2, za to dál rozvrací rozvoj velké energetiky států EU. Údajně byla přijata proto, že státy EU se nebyly s to dohodnout na mnohem efektivnějším nezbytném významném zdanění emisí CO2ekv.
Lze namítat, že zdroje zapojené do obchodu s povolenkami na emise CO2 své emise CO2 snižují. Tato skutečnost sama o sobě ale mnoho nevypovídá. Obrovská deindustrializace EU v posledním čtvrtstoletí je z hlediska globálních emisí GHG ambivalentní. Přesun podstatné části průmyslu z Evropy do Číny, Indie a dalších států Asie a Latinské Ameriky nemusí vést ke snížení globálních antropogenních emisí GHG. Může znamenat i jejich zvýšení v důsledku zvýšených nároků na dopravu. V systému jsou ale i další zásadní problémy. Obchoduje se jen s emisemi CO2, nikoliv s emisemi metanu CH4, oxidu dusného N2O a dalších skleníkových plynů. Obchoduje se jen s přímými emisemi ze spalování fosilních paliv, zatímco rozsáhlé nepřímé emise, zejména při těžbě a zpracování ropy a zemního plynu, zůstávají mimo. Mimo obchod s emisními povolenkami zůstávají i všechny střední a malé zdroje emisí CO2. Jaká je bilance obchodu s povolenkami na emise CO2 a je-li vůbec kladná, zůstává ve hvězdách.
5) Směrnice o liberalizaci železniční dopravy, neboť tento klíčový, energeticky úsporný a efektivní dopravní obor těžce rozvrací, ve prospěch energeticky a emisně náročné silniční dopravy.
Je třeba vidět, že výše uvedené směrnice působí společně a vzájemně zesilují svá negativa.
Pokud je mně známo, ČR v intencích přihlášky do EU Václava Klause „za všech v EU platných podmínek“ tyto směrnice přijala a zavedla, později včetně jejich novel. Směrnici o podpoře výroby elektřiny z OZ dovedla do absurda vyloučením brzdných mechanismů, což přijde spotřebitele elektřiny a veřejné rozpočty v úhrnu podle lobby OZE asi na 400 miliard Kč, podle zjištění NKÚ asi na 1 000 miliard Kč. Na tragédii podpory OZE v ČR, kterou na nedávném Fóru pro udržitelný rozvoj jeho nejvyšší šéf v OECD právem označil za odstrašující, není nejhorší enormní podpora nového perspektivního oboru. Mnohem horší je, že se za ní z velké části vydává velký finanční tunel ve prospěch solárních a dalších baronů. Lobby OZE ale úspěšně vymáhá další výhody i po roce 2010, kdy stát s křížkem po funuse vrátil brzdu do mechanismu kontroverzní podpory OZE, viz nedávný závěr NKÚ.
Pokud je mně známo, ČR v EU nikdy nekritizovala tyto kontroverzní směrnice, natož aby se je pokoušela změnit. K tomu je nutné ještě připočítat dlouhodobou nechuť podpořit razantní úspory paliv a energií v ČR (špičkou ledovce je zde víceré změkčování zákona o hospodaření s energií) a extrémní dopravní politiku ve prospěch energeticky náročné silniční dopravy. Tudíž se nedivme, že se vytváření nové efektivní SEK v ČR nedaří, že si její tvůrci stěžují na neomalený lobysmus a že se dopouští školáckých chyb, jako je nynější snaha omezit či zrušit územní limity těžby uhlí na Mostecku či zatajování předpokladů, na jejichž základě návrh SEK tvoří. Těžko tomu může být jinak, když je ČR papežštější než papež, když si zničila relativně nezávislý energetický výzkum s tím, že bude kupovat služby soukromých subjektů, ty ale pracují pro tu či onu lobby a její úzce sobecké zájmy vydávají za zájmy veřejné.
Problém nevidím ve snaze rozvíjet energetiku v měřítcích celé EU či celé Evropy. Problém je, že nastolený silně ekonomicky liberální kurz v energetice vážně poškozuje její rozvoj, o idiotské zahraniční politice EU vůči Ukrajině a Rusku v žoldu Spojených států nemluvě. Potopení projektu plynovodu South Steam Bulharskem na základě hrubého nátlaku vedení EU je nutno hodnotit jako škůdcovský čin velkého rozsahu s katastrofálním dopadem zejména na balkánské státy – členy i nečleny EU. Tolerancí kradení tranzitního zemního plynu ze strany fašizující ukrajinské vlády, které EU dopomohla k moci, může EU připravit i o dodávky zemního plynu plynovodem Bratrství. ČR by v tom případě sice nepřišla o zisky z tranzitu zemního plynu (ten je zprivatizovaný a tudíž jdou za jeho soukromým vlastníkem), ale byla by ráda, když by dostávala zemní plyn plynovodem Nord Stream za vyšší ceny (tranzit bude delší a nový Nord Stream je zatížen podstatně vyššími odpisy než plynovod Bratrství. Rusko se proti vyděračským praktikám Ukrajiny i EU musí bránit. O tom by mělo být pochyb.
Boj o územní limity těžby
Neschopnost vytvořit efektivní návrh SEK snad nejlépe dokládá současná snaha prolomit územní limity těžby uhlí na Mostecku ve čtyřech či spíš třech variantách z dílny Ministerstva průmyslu a obchodu. Zatímco někteří politici prolomení územních limitů těžby líčili jako jednoznačnou věc veřejné potřeby, veřejnost překvapil závěr tripartity, že je nutné vyhodnotit možný ekonomický a sociální dopad případného prolomení územních limitů těžby. Ano, tento záměr byl navržen, aniž by se hodnotily jeho základní dopady sociální, ekonomické a ekologické! Navíc zřejmě ani tripartita neví, že zákon o posuzování vlivů na životní prostředí platí v ČR již více než 22 let a že za jeho nedostatečné uplatňování vede s ČR EU kárné řízení. Prezident tvrdí, že to má spočítané. Možná tak přesně, jako zaostávání Československa v podílu vysokoškoláků za Nepálem, jež uvedl v silně kontroverzním článku v Technickém magazínu v srpnu 1989. Pro připomenutí, zřejmě tehdy při jeho psaní u statistického údaje za Nepál přehlédl poznámku, že v Nepálu počítají podíl vysokoškoláků jen z gramotných obyvatel, což tehdy bylo asi 20 % Nepálců. Inu, chybička se vloudila.
Územní limity těžby byly v ČR zavedeny v roce 1991 třemi usneseními vlády, aby stanovily přípustné hranice rozvoje těžby uhlí v podkrušnohorských pánvích a na Ostravsku a mimo jiné daly jasné hranice postupné obnově povrchovou těžbou uhlí těžce zdevastovaného Severočeského Podkrušnohoří. Místo aby stát vytvářel a realizoval SEK, která by s nimi počítala jako s trvalými, šel cestou divokých experimentů typu zavírání momentálně ztrátových dolů na uhlí a celých uhelných revírů (v obou Podkrušnohorských pánvích, na Ostravsku, ale i v menších uhelných revírech, kde byla těžba uhlí ukončena, tak vyvolal těžkou sociálně ekonomickou krizi, z které se tyto regiony vesměs dosud nevzpamatovaly), aby po letech zjistil, že mu uhlí bude chybět. Pokud je ale plánování rozvoje energetiky ČR na 30 a místy i na 50 let dopředu od jisté doby od ďábla, nelze se divit.
Velká energetická lobby se souhlasem tamních hornických odborů propustila desetitisíce horníků (odtud ta masová zničující nezaměstnanost v obou regionech). Současně od počátku počítala s prolomením územních limitů těžby a vytěžením uhlí i za limity, i kdyby to příslušné, ekologicky silně zplundrované regiony pánví neměly přežít. Odmyslíme-li územní limity těžby v Severočeské Podkrušnohorské pánvi, zůstává tam několik větších měst a obcí a několik dopravních koridorů mezi nimi. Jinak je tam území, které buď odtěženo bylo, nebo se tam těží, nebo ho lze odtěžit. I dobře rekultivované území se ale sesedá desítky let, takže sociálně ekonomický rozvoj regionu je tam dlouhodobě paralyzovaný i v případě úspěšné zemědělské či lesní rekultivace. Čím víc se toho odtěží, tím tam bude situace dlouhodobě horší. Povrchová těžba uhlí je hned po kapitalismu v neoliberálním provedení druhou nejvýznamnější limitou efektivního řešení těžké sociálně ekonomické krize v regionu. To si ale tamní politici odmítají přiznat. Situace regionu je prý příliš tragická (v tom se určitě nemýlí) a tak se chytají i pověstného stébla slámy.
Prý to uhlí nutně potřebujeme. Opravdu? Jak už bylo uvedeno, při respektování směrnice o liberalizaci trhu s uhlím ČR nemá žádný nástroj směrování uhlí těženého soukromými firmami na domácí spotřebitele, zejména teplárny. Naše uhlí za limity potřebuje sousední Německo, které realizuje velmi riskantní a nákladný experiment ústupu od jaderné energie, při kterém se zvyšuje spalování ekologicky nejšpinavějšího uhlí, dále bankrotářská energetická politika EU, která si v energetice plete rozvoj s divokými experimenty podle dogmat neoliberální ekonomie. Češi zde budou mít nejspíš smůlu.
Podobně je to s potřebou elektřiny v ČR. Píšu to i s vědomím, že stávající velmi vysoký čistý vývoz elektřiny se bude v nejbližších letech výrazně snižovat, do roku 2025 snad až na nulu. V každém případě by bylo mnohem efektivnější postavit další blok dva jaderné elektrárny, ale ty se při platnosti stávajících směrnic nemohou zaplatit quasi tržními cenami elektřiny. Bude-li i nadále trh s elektřinou, ani přebytková bilance elektřiny nemusí ČR zachránit před blackouty. Je to ale vláda ČR, která dlouhodobě není s to dokončit Temelín.
Při platnosti oněch pěti kontroverzních energetických směrnic EU není vláda ČR s to při nejlepší vůli garantovat energetickou bezpečnost státu, a to i kdyby USA a EU nevyvolaly ukrajinskou krizi a ekonomickou válku proti Rusku, která situaci dál citelně zhoršuje.
Prolomením limitů těžby se prý zachrání zaměstnanost. Opravdu? Proč nikdo nepředložil solidní výpočty? Z oficiálních dat lze zjistit, že lze argumentovat 851 pracovními místy v těžbě uhlí versus 811 pracovními místy, které by byly zlikvidovány v případě odtěžení Horního Jířetína a Černčic a 4 153 pracovními místy, které by byly zlikvidovány v případě odtěžení Chemopetrolu Litvínov. O zaměstnanosti v navazujících činnostech se jen spekuluje. Jisté je, že si pro krizí nejvíce sužované Mostecko nelze představit větší podraz, než odtěžení hlavního tamního zaměstnavatele – Chemopetrolu Litvínov. Je to hazard o to větší, že vlastník Chemopetrolu Litvínov – polská firma Orlen – zvažuje, který svůj petrochemický kombinát zavře pro přebytečnost.
Podivné jsou i ekonomické argumenty. ČR prý na prolomení územních limitů těžby vydělá. Opravdu? Zatím vydělali a ze země vyvezli zisky ve výši desítek miliard korun uhlobaroni, kterým byla část tamních dolů zprivatizována „za hubičku“. ČR zbývá zdevastované Severočeské Podkrušnohoří, s kterým si nikdo neví rady. Úhrady za těžbu nerostných surovin zůstávají směšně nízké – 1,5 % hodnoty povrchově těženého hnědého uhlí. Navržené zdvojnásobení sazeb nepokrývá ani inflaci v ČR od roku 1991. Radikálnější návrh na zvýšení sazeb úhrad ministra financí vetoval ministr průmyslu. Prý by si uhlobaroni mohli rozmyslet těžbu. Že by zařízli svou zlatou slepici? Ignoruje se i skutečnost, že obec či město jako celek má mnohonásobně vyšší ekonomickou hodnotu než součet hodnot jeho jednotlivých domů samostatně + sítí technické infrastruktury.
Špinavá hra se hraje o městečko Horní Jířetín a jeho osadu Černčice. Prý není problém postavit jinde nové, lépe vybavené a obyvatelstvo tam přestěhovat. Problém je, že samotné nucené stěhování obyvatel je drastický zásah do jejich životů, který obvykle ne všichni přežijí. Zejména staří a nemocní mají zásadní problémy si na novém místě zvyknout. Jistě, dnes mnohé občany s tichým souhlasem státu nedobrovolně přestěhovávají soukromí vlastníci bytových domů. To ale není důvod prosazovat stejný postup v zájmu těžby uhlí či při výstavbě přehrad, byť se tak v minulosti běžně dělo.
Nevěrohodný je i argument, že by se těžaři museli s dotyčnými vlastníky nemovitosti dohodnout na ceně vykupované nemovitosti. Mám obavu, aby se nedohadovali jako v případě výkupu pozemků pro automobilku Hyundaj v Nošovicích, kdy bylo třem rolníkům, odmítajícím prodat své pozemky potřebné pro výstavby automobilky, vyhrožováno zavražděním, načež (jistě dobrovolně a rádi) svou zemědělskou půdu prodali. Je tu i zásadní problém ekologický. Velkoplošná povrchová těžba hnědého uhlí znamená také velkoplošnou, prakticky totální a dlouhodobou devastaci příslušného území. Ohroženy mají být i svahy Krušných hor včetně zámku Jezeří, kostel v Horním Jířetíně, a další.
Hnědé uhlí bylo, je a bude nejšpinavějším druhem fosilního paliva, byť technologie jeho spalování zaznamenala značný pokrok. Jeho povrchová těžba znamená vysokou prašnost, která ohrožuje veřejné zdraví a podvazuje rozvoj širšího okolí. Negativní dopad by byl nejen v Horním Jířetíně, pokud by zůstal, ale i v Litvínově, v Mostě, v Lomu apod. To ale pro tam vládnoucí technokraty napříč politickým spektrem prý nic neznamená. Čest výjimkám, jako je vedení měst Horní Jířetín a Litvínov, která se proti záměru prolomit územní limity těžby rozhodně staví. Jde jim o snesitelné životní podmínky občanů.
Rok 2014 byl předběžně vyhodnocen jako na Zemi nejteplejší od počátku měření v roce 1880. Že je sílícím oteplováním klimatu vinen člověk, zejména masivními emisemi skleníkových plynů, jejichž rozhodující část pochází ze spalování fosilních paliv, je známo. Nevím, jak dlouho ještě bude svět tolerovat ČR její jedny z nejvyšších emisí CO2ekv. na obyvatele na světě. Zapomeňme na málo říkající indikátor emise CO2ekv. na jednotku vytvořeného hrubého domácího produktu. Jisté je, že s dominujícím hnědým uhlím v energetice (a s auty v dopravě) emise CO2ekv. radikálně určitě nesnížíme.
reklama
Všichni zastupitelé Plzeňského kraje odmítli průzkum možné těžby zlata na Šumavě
Nevyužité stovky milionů korun z rekultivace lomu ČSA půjdou na rozvoj tamních obcí
MŽP potřetí vrátilo dokumentaci EIA k pokračování těžby vápence v Prachovicích