Matěj Pomahač: Eroze aneb proč ztrácíme půdu pod nohama a co a jak s tím dělat?

Ministr zemědělství Miroslav Výborný prohlásil, že vláda „zesiluje ochranu půdy před erozí formou motivace“. Ve skutečnosti však už čtvrtý rok za sebou předkládá další provizorní soubor nepromyšlených pravidel, čímž zakrývá vlastní tragické selhání a neschopnost zavést skutečně funkční systém ochrany zemědělské půdy, našeho klíčového bohatství. Eroze mezitím s 260 evidovanými událostmi míří k dalšímu rekordnímu roku. Výsledkem jsou nespokojení zemědělci i ochránci životního prostředí, oslabování potravinové bezpečnosti a odolné krajiny, kterou potřebujeme my všichni. Akcelerující eroze půdy je projevem dvou hlavních hrozeb současné společnosti – tou vnější jsou dopady klimatických změn, tou vnitřní přílišný důraz na krátkodobý zisk. Tento text však nemá být lamentem marnosti nad nezodpovědnou politikou, ale hledáním cesty ke zvládnutí blížící se environmentální, potravinové a ekonomické krize. Příběhy o půdě totiž ukazují, že se to v dějinách lidské civilizace už několikrát povedlo.

Zdravé půdy znamenají zdravé potraviny

Polovinu půdy v Česku ohrožuje vodní eroze a pětinu eroze větrná. Hlavní příčinou je přechod na velkovýrobní způsob zemědělství v minulém století. Rozoráním mezí či kladením melioračních trubek zanikaly krajinné prvky jako remízky, meze, mokřady a zatravněné či křovinami zarostlé údolnice občasných toků, zorněny byly i velmi svažité pozemky s nízkým produkčním potenciálem. K degradaci půd přispívá i jejich okyselování umělými hnojivy, utužování těžkou technikou či úbytek organické hmoty koncentrací zvířat do velkochovů. Vše pak umocňuje klimatická změna. Zatímco před několika desetiletími převažovaly srážky v podobě zahradnických dešťů, dnes přichází hlavně přívalové deště následované bleskovými povodněmi. Při celkově vyšších teplotách a výparu je výsledkem střídání sucha a záplav. Oslabená krajina a industriální zemědělství nejsou na nový klimatický režim připraveny.

Potřeba získávat a udržovat méně produkční ornou půdu byla srozumitelná v dobách nedostatku potravin. Nedává však smysl v dnešní době nadprodukce, kdy se farmářům nedaří prodávat svou produkci za smysluplné ceny - ani na tuzemském oligopolním trhu, ani na globálním komoditním trhu.

Eroze státu

Proto je třeba posilovat ochranu dvou třetin ohrožených zemědělských půd před erozí, byť na úkor dílčího omezení produkce, které musí stát zemědělcům adekvátně kompenzovat. Naše poslední dvě vlády – pod tlakem veřejnosti, která v sobě znovu objevuje cit pro „rodnou hroudu“, i Evropské komise, která už nechce dotovat zemědělství degradující půdu – se rozhodly věc „řešit“ bezzubou byrokracií.

Babišova vláda zavedla v roce 2021 protierozní vyhlášku, která říká, že pokud máte erozi dvakrát za sebou, musíte začít hospodařit lépe. Ta v praxi nefunguje, protože je povolená ztráta půdy (9 tun z hektaru na středních a těžkých půdách) nastavena nesmyslně vysoko. Navíc stát vůbec nestíhá hlídat její dodržování.

Fialova vláda na to šla „přes dotace“. Pod pohrůžkou odejmutí zemědělských dotací chtěla rozšířit regulaci pěstování erozně problematických plodin na většinu ohrožených polí. Stanovila potřebné půdo ochranné technologie a postupy pro jejich hlášení a prokazování. O každý detail se přitom vedla tvrdá lobbistická bitva. Výsledkem byl galimatyáš, který nechápali zemědělci, odborní poradci ani úředníci. Ministerstvo zemědělství lavírující mezi zájmy agrárníků, ochránců přírody a Evropskou komisí nakonec tento návrh stáhlo, s tím, že nová pravidla nebudou fungovat preventivně, ale uplatní se, až eroze skutečně proběhne - tedy stejně jako v případě nefunkční protierozní vyhlášky. Ministrův návrh smetla Evropská komise ze stolu.

V důsledku vládních zmatků nyní platí provizorní hybrid s mírnějšími pravidly pro prevenci eroze s obrovskou nejistotou ohledně jejich kontroly, neexistuje ani systém sankcí - nyní se rozšířený monitoring eroze vkládá do novely zákona o Státním pozemkovém úřadu, která putuje legislativním procesem. Teprve po jeho případném dokončení bude moci vzniknout vyhláška a sankční systém. No a tento zmatek už řadu let komplikuje jak hospodaření farmářů, tak boj s erozí - se škodami na půdě v řádech desítek milionů mizejících z polí jako písek mezi prsty.

Erozi na zemědělské půdě dnes řeší různých úřadů spadajících pod různé resorty či místní samosprávy. Erozi sleduje Výzkumný ústav monitoringu a ochrany půdy. Státní zemědělský a intervenční fond hlídá dotační podmíněnost hospodaření. Agrochemické analýzy půd řeší Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský. A Fialova vláda teď přidává další agendu na Státní pozemkový úřad. Výsledkem je „eroze státní správy“ s chaotickým prostředím, které neplní své funkce a současně brzdí jakýkoli pokrok

Fialova vláda navíc dlouhodobě škrtá prostředky na komplexní pozemkové úpravy nezbytné k systematické obnově krajinných prvků a protierozních opatření. Zemědělec, ochránce přírody, starosta i občané tak fungují v nesrozumitelném chaosu, který vyhovuje jen těm největším agrobaronům vybavených armádami poradců a právníků, kteří si s oslabeným státem hravě poradí. Střední zemědělská družstva končí, začínajících zemědělců vstupuje do oboru pomálu a venkov skupují velkopodnikatelé. Farmy jsou odkázány na svépomoc či podporu jinak dehonestovaných neziskovek.

Inspirace i varování z velkých plání

Dějiny se nikdy neopakují přesně, ale nabízí nám některé paralely a tím i mimořádně cenná ponaučení. Souběh klimatických změn, chybného obhospodařování půdy, špatně regulovaných finančních stimulů, a největší hospodářské krize v lidských dějinách, postihl USA ve 30. letech minulého století v podobě tzv. prachových bouří. Zemědělci tehdy mrtvou půdu buďto opouštěli, nebo nalézali nové cesty, jak s ní zacházet, a stejným bolestivým procesem procházela celá americká společnost. Celý příběh popisuje kniha Půda a život civilizací (2021) od Václava Cílka a kol.

Tvrdé prérijní půdy amerického středozápadu byly pod kolonizačním tlakem osadníků, schválení nuceného odsunu indiánů mimo zemědělsky využitelné oblasti (tzv. Indian Removal Act, 1832) a po vynálezu ostré ocelové radlice pluhu John Deerem v roce 1838 postupně rozorávány. Prérie udržovaná a hnojená 30 miliony kusů bizonů a zadržující vodu se měnila v pastviny a pole. Osadníci viděli v zelených prériích ráj a podléhali rozšířené představě, že obdělávání země přináší srážky ("za pluhem přichází déšť"). Na rozdíl od převážně kočovného indiánského obyvatelstva však netušili, že jsou Velké pláně ležící mezi Apalačskými a Skalistými horami jednou z klimaticky nejzranitelnějších oblastí na světě, kde posouvající se rozhraní suchého a vlhkého počasí odvozené z teploty povrchové vrstvy Atlantiku rozhoduje, zdali vůbec přijdou deště.

Život na klimatické houpačce

Suchá léta se projevovala postupně. Roku 1886 vyschla v Texasu "stará a dobrá" řeka Colorado, nastaly první prachové bouře, dobytek umíral po tisících a lidé utíkali z plání. O rok později sucho skončilo, ceny pšenice se zvýšily, mezi lidi se vrátil optimismus a kolonizace plání pokračovala. O šest let později se sucho vrátilo, krávy opět hynuly a po suchých žních následovaly bankroty farmářů. Takto se „jelo“ několik desetiletí. V nejtvrdších letech byla produkce malých farem zcela neekonomická a vyplatila se jen na velkých plochách obhospodařovaných stále robustnější a dražší mechanizací. Vynález traktorů se spalovacím motorem Henry Fordem naopak podpořil kolonizaci stále méně úživných polí malými farmáři.

Během první světové války vyrostla v důsledku turecké blokády ruského exportního obilí poptávka po americké pšenici (viz heslo „pšenice vyhraje válku“), ovšem při poválečném poklesu výkupních cen se hospodaření stalo úplnou ruletou - podle jarních srážek končily farmy buď v těžkých ztrátách, nebo v rekordních ziscích. Menší hospodářství bez přístupu k drahé mechanizaci skupovali spekulanti a investoři z velkých měst bez jakéhokoli vztahu k půdě... dnešním lidem z českého, moravského či slezského venkova, kde každý den zanikají zemědělské farmy pohlcované velkým kapitálem, to musí zní povědomě. Americký cyklus pádů a vzestupů doprovázený růstem zadlužení trval ještě nějakou dobu, než se celý systém zhroutil 29. října 1929, kdy došlo ke krachu na New Yorské burze.

Třicátá léta v USA představují souběh velké hospodářské, ekologické a potravinové krize. Sedm suchých let, stovky gigantických prachových bouří, umírající dobytek, konfiskace majetku, tisíce sebevražd farmářů a šířící se kriminalita umocněná zavedením prohibice, která pod vlivem morální paniky “řešila” následky, nikoli příčiny sociální krize.

Nová dohoda: Přírodu nezměníme, můžeme však změnit lidi

V roce 1933 vyhrál volby demokrat Franklin Delano Roosevelt, který radikálně změnil vládní strategii – řešení ekonomické krize přestalo být soukromou věcí mezi bankou a věřitelem, a ochrana půdy se stala věcí národního zájmu. 12. května 1933 podepsal zemědělský plán s poněkud bizarně znějícím řešením - vláda platila farmářům za to, že nic nepěstovali, s cílem zvednout ceny potravin a zacelit pole zničená erozí. Trochu to pomohlo. Pak jmenoval Hugha Hammonda Benneta ředitelem nově vyniklé Agentury pro ochranu půdy (Soil Erosion Service) a zadal mu úkol rekultivovat poničenou půdu, jejíž rozsah odpovídal velikosti státu Virginie. Bennet nechal natočit osvětový film o tom, že pluh rozoral půdu, které se nikdy neměl dotknout (film byl po nátlaku tradičních farmářů a politiků „zavřen do trezoru“). Úspěšně však zaváděl nové metody - orbu po vrstevnicích, technické úpravu pluhu, zakládal experimentální stanice, terasoval obří pole pro zabránění odtoku či pásové hospodaření proti větrné erozi. Žádná z technik neměla sama o sobě úspěch, ale ve svém souhrnu přinesly obrovské zlepšení. Je to poučením i pro naši dobu, kdy věříme, že nás zachrání jeden velký projekt jako obří přehrada či drahý jaderný reaktor. Reálně je však třeba práce s tisícovkami drobných opatření, které dohromady způsobí revoluční změnu a přinesou řešení.

Rooseveltův plán měl i sociální rozměr. Vláda založila tzv. Občanské ochranné oddíly pro nezaměstnané mladé muže, kteří pracovali za stravu a dolar denně. Zapojila je do „Projektu Shelterbelt“, výsadby největšího větrolamu na světě - tisíce mil úspěšně vysazených stromů snižovaly rychlost větrů na otevřených pláních. Oddíly také dávaly pocit sebeúcty “vnitřním vysídlencům”, dnes bychom řekli klimatickým uprchlíkům, kteří v důsledku ekologické a ekonomické krize přišli o svá hospodářství a živobytí – v USA se jim říkalo posměšně „exodusters“ či „oikies“ a známe je ze Steinbeckových „Hroznů hněvu“ či protestsongu Woodyho Guthieho „This land is your land“ (který hrál na letenské pláni nedávno Bruce Springsteen).

Návrat do budoucnosti

Každý agronom si přesně pamatuje chvíle, kdy mu bouře spláchla ornici z čerstvě osetého pole, protože při tom přišel o svěřené bohatství. Je spjat s půdou a ví, že mu nákladné chemické stimulanty, hnojiva ani sofistikovaná zemědělská technika nepomohou, když na svých polích neudrží úrodnou půdu. Současná vláda farmám nepomáhá. Stejně jako v předválečných a meziválečných USA je nechává osamělé, napospas globálnímu trhu s chemií a komoditami, kořistnickým spekulantům a vlastní byrokracii, která z dobré myšlenky Zelené dohody pro Evropu udělala galimatyáš nařízení, ve kterém umí chodit hlavně úzká vrstva nejbohatších spekulantů, zeleně se tvářících korporací a oligarchů kupujících náš venkov.

Zemědělci jsou naopak spjatí s krajinou, projevy měnícího se klimatu zažívají asi nejvíc ze všech skupin obyvatel naší země a bojují s nimi kombinací tradiční praxe a moderních inovací. Ve spolupráci s vědci a ekologickými neziskovkami vzniká odhodlané společenství paličatých lidí, kteří se nebojí inovací a pokroku. Pokud někdo, tak právě oni mají šanci obnovit tvář naší země.

A právě proto potřebujeme novou generaci politiků, která nebude podléhat tlaku lobbistů a z byrokratického a dotačního chaosu vytvoří stabilní a předvídatelný systém sloužící osvětě, zavádění moderních postupů a lokálně zaměřeného odborného poradenství. Stále je čas využít dostupné zdroje a uzavřít novou dohodu mezi městem a venkovem o kvalitních potravinách, důstojných pracovních podmínkách farmářů, udržitelné energetice a pestré a odolné krajině, která slouží všem. Tahle země a její plody totiž patří nám, nikoli několika agrobaronům, potravinářským oligarchům a kartelům distribučních řetězců, kteří se nás snaží opít zdánlivě levným rohlíkem.

---

reklama

---