Chcete ekopohřeb? V Česku budete rarita

Zatímco v západních zemích jsou ekopohřby in, u nás se o přírodní hřbitovy, ekologické rakve a vliv pohřbu na životní prostředí lidé příliš nazajímají. Jak Ekolistu sdělila pracovnice Sdružení pohřebnictví, jediný, kdo se na to ptá, jsou tak dvakrát do roka novináři.

Posledním místem odpočinku zesnulého přitom nutně nemusí být hřbitov, kolumbárium nebo urna položená na skříni v ložnici. „Zpopelněné lidské ostatky lze pohřbít, uložit či rozptýlit v podstatě kdekoli – vždy však se souhlasem majitele pozemku a způsobem, který se nedotýká důstojnosti zemřelého nebo mravního cítění pozůstalých a veřejnosti,” říká Martin Červený ze Správy pražských hřbitovů.

Takže pokud byste byli rádi, kdyby vás vaši pozůstalí vysypali pod oblíbeným stromem, možné to je. Jen budou muset získat svolení majitele pozemku.

Přírodní hřbitovy

V zahraničí jsou v kurzu tzv. přírodní hřbitovy. Ty se začaly objevovat od 90. let 20. století ve Velké Británii nebo Německu. Jde o prostor, kde mrtví vstupují do života přírody, aniž by ho narušili. Jejich těla, případně popel, jsou uložena ve snadno rozložitelné schránce. Rakve a urny bývají ze dřeva či papíru, někdy z proutí. Často se ukládají do půdy pod stromem, který může nahradit náhrobek.

Na přírodním hřbitově se klasické náhrobky nepoužívají, rušily by přirozený vzhled a omezovaly přírodní růst. Navíc i jejich výroba zanechává ekologickou stopu. Málo známou skutečností například je, že žula používaná na náhrobky v Česku je velmi často dovážena z Afriky, Jižní Ameriky či Asie. Přírodní hřbitov je vlastně chráněným přírodním územím, na němž se obvykle daří nejrůznějším druhům rostlin a živočichů.

V Česku můžeme najít několik lesních hřbitovů, které se nacházejí přímo v lesním porostu, ovšem výše zmíněná pravidla přírodních hřbitovů tu neplatí. Podle informací Martina Červeného se ale otevření přírodního hřbitova výhledově plánuje v Praze Ďáblicích.

Energeticky náročná kremace

V Česku je zhruba v osmdesáti případech za sta tělo zemřelého zpopelněno. Kremace probíhá za teploty zhruba 800 - 1200°C a trvá asi jednu až dvě hodiny. Je k tomu zapotřebí značné množství energie. Podle serveru Guardian se na jednu kremaci spotřebuje 285 kWh plynu a 15 kWh elektřiny. To odpovídá zhruba měsíční energetické spotřebě jedné osoby.

Při kremaci se přirozeně uvolňuje množství spalin, z nichž nejproblematičtější je asi rtuť, která obvykle pochází z amalgámových zubních výplní. I krematoria mají ale své emisní limity. Každé tři roky se kontroluje produkovaný obsah oxidu uhličitého, dusíkatých látek, těžkých kovů apod. Pokud limity splněny nejsou, musí se modernizovat používaná technologie.

Je libo ekorakev?

Také pro rakve jsou stanovené parametry zohledňující vliv na životní prostředí. Všechny rakve prodávané oficiálně v naší republice musí mít atest ekologické nezávadnosti. „Na nátěry rakví se používají ekologická vodou ředitelná mořidla, laky a barvy. V současné době neexistuje ekologičtější povrchová úprava,“ říká výrobce rakví Josef Třešňák.

Ekologickou alternativou klasických rakví je rakev z vícevrstvého kartonu. Spálí s podstatně menším množstvím spalin a menším množstvím energie. Na českém trhu nabízí tuto rakev z vlnité lepenky s vnitřní dřevěnou konstrukcí firma Komes. Podle jejich údajů vznikne při zpopelnění takovéto rakve 16,79 kg/m3 oxidu uhličitého naproti tomu u běžné dřevovláknité rakve je to 61,50 kg/m3.

Na pohled přitom jednu od druhé nerozeznáte, i ta papírová může být bohatě zdobená a „lakovaná“. Přestože by podle zástupkyně firmy zájem o tyto rakve měla řada zákazníků, v nabídce více než 70 % pohřebních služeb je nenajdete. Většinu majitelů pohřebních ústavů ekologické ohledy nezajímají.

Zplodiny vzniklé při kremaci ovlivňují i materiály používané na tzv. výbavu, což jsou textilní doplňky pro vystlání a ozdobení rakve. „Na začátku devadesátých let se zvedl zájem o ekologické materiály pro šití pohřebních výbav,“ vzpomíná Jana Lukášová, majitelka krejčovství Jana, které se na tuto výrobu zaměřuje. „Bavlna a přírodní materiály však výbavu značně prodraží a zájem znovu opadl. Dnes je možné si vybrat výrobky z ekologičtějších tkanin, ale volí je jen malé procento zákazníků“.

S ohledem na přírodní materiály je možné vybírat i oblečení pro zesnulého. Při spalování umělých hmot dochází k uvolňování nebezpečných dioxinů, doporučuje se proto neobouvat boty nebo neponechávat zubní náhrady. Otázkou je, zda tato starost nepřekračuje nutnou míru. Zachovalé boty lze asi dát do charity, ale zubní protézu by asi čekala cesta do popelnice a pak na skládku či do spalovny.

Sci-fi pohřeb

Vedle kremace je v Česku možné pohřbít nespálené tělo. Přestože tento způsob je dnes méně běžný, je ve své podstatě přirozenější a z ekologického hlediska vhodnější. Také tady platí stejná pravidla pro volbu co nejlépe rozložitelných materiálů. Hlavní nevýhodou je, že pro pohřbení celého těla je potřeba více prostoru.

Do pohřebnictví ale vnikají i moderní technologie. V médiích bývá nejčastěji zmiňovaná kryomace (kompostace či promese), která se ale v Česku se neprovádí. Nápad pochází ze Švédska a tělo nebožtíka je nejprve zmrazeno na - 18 ºC a poté ponořeno do tekutého dusíku. Po prokřehnuti je roztříštěno na prach, následně zbaveno vody a kovů včetně rtuti. Vzniklý organický prach se po uložení do země během jednoho roku promění v kompost. Kryomace je energeticky náročná, ale výrazně méně než kremace a neunikají při ní škodlivé látky do ovzduší. Podobně revoluční je tzv. resomace, při níž je tělo za teploty zhruba 90 ºC a pod vysokým tlakem za působení hydroxidu draselného přeměněno v netoxickou tekutinu. Ani tato technologie však u nás není zatím dostupná.

Způsoby pohřbívání samozřejmě nemají jenom svou technickou stránku. Pohřební rituály úzce souvisí s kulturním kontextem. Pohřeb je především loučením s někým blízkým. A proto je důležité, jakým způsobem vše proběhne. Vznikající zájem o přírodní pohřebnictví souvisí mimo jiné s hledáním místa člověka ve světě a se snahou vrátit se zpět do přírody, ze které vzešel.

---

reklama

---