Jan Pluháček: Evropské tažení proti invazním druhům je stejné jako křížové výpravy. Postrádá slitování
O obecné škodlivosti invazního druhu, tedy druhu uměle zavlečeného člověkem do zcela odlišného prostředí, jistě pochybovati nelze, notabene u vystudovaných přírodovědců. Již výraz „invazní“ ukazuje na to, že se jedná nejen o druh „nepůvodní“, nýbrž dokonce takový, který se lavinovitě šíří a způsobuje škody na místním ekosystému. Že je třeba proti takovému druhu bojovat v zájmu ochrany místních ekosystémů, je jasné. Příkladů, kdy invazní druhy zlikvidovaly či téměř zlikvidovaly mnoho místních druhů, je opravdu mnoho.
O spravedlivosti tohoto boje proto určitě nechci polemizovat. Kde však vidím problém, je způsob vedení tohoto boje, který se ve své ideologii začíná oněm křížovým výpravám středověku blížit, v tom smyslu smést vše, co se nehodí, a to bez sebemenší milosti. Že to může ohrozit ochranu přírody či vzdělávání tyto bojovníky nezajímá. Získá-li druh zvířete či rostliny v EU nálepku invazní, není mu pomoci.
Začněme nejprve tím, jak je tento boj veden. Evropská unie přijala směrnici číslo 1143/2014 o invazních druzích, přičemž v srpnu 2016 vstoupilo v platnost prováděcí nařízení 1141/2016 spolu s prvním seznamem invazních druhů zvířat a rostlin v Evropě. Členské státy pak musely upravit svou legislativy podle oné směrnice.
To učinila i Česká republika v podobě zákona č.364/2021 sb., kterým byl mj. novelizován zákon o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 sb. či zákon na ochranu zvířat proti týrání č. 246/1992 sb., přičemž tato novela vstoupila v platnost na počátku roku 2022. Tato směrnice a návazné národní zákony říkají, že druhy zvířat a rostlin, které se na seznamu objeví, se musí přestat v chovných zařízeních množit. Nenařizuje však jejich usmrcení. Dále stanoví, kdo má vypracovat postupy regulace daného druhu v přírodě včetně zjištění prioritních míst a druhů, jež je třeba regulovat.
Nicméně po prokousání se dlouhým právním textem vyplývá, že hubení invazního druhu v přírodě je dobrovolná záležitost, zatímco rozmnožení v chovu je již nadále mimo zákon.
Povšimněme si prosím populismu této směrnice a navazující národní legislativy. Nechce usmrcovat jedince, aby nevyvolala hněv veřejnosti. Chovaným zvířatům, která jsou určena „na milostivé dožití“, je odepřena možnost reprodukce a snižuje se jim tak welfare.
Je zajímavé, že toto snížení welfare příslušné úřady, výzkumníky, přírodovědce, ale ani aktivistická hnutí vůbec netrápí. Když je to v zájmu svaté války proti invazním druhům, jde welfare stranou. Tedy welfare zvířat, nikoliv většinové společnosti, která by cílený lov nesla těžko.
Na tomto místě je dobré si uvědomit, že welfare naší společnosti je tak výrazně nadřazen nad welfare zvířat.
Směrnice a navazující zákon dále stanoví podmínky, za jakých je možné případné pokračování chovu invazních druhů. Vymezuje dva možné účely: ochranu přírody anebo výzkum. Pokud chce chovatel či chovatelská instituce zažádat o tuto výjimku, musí vyplnit několik papírů, vše řádně zdůvodnit a zažádat příslušný úřad (tím je u nás Ministerstvo životního prostředí). Následuje nemalý byrokratický proces schvalování.
Co je zřejmě nejzajímavější na celé věci, je vlastní seznam invazních druhů. Ten je jednotný pro celou Evropskou unii a nelze mu uniknout. A stačí, když je druh invazní pouze v koutě EU, jakým je např. Portugalsko či Estonsko a hned celý druh postihnou stejná pravidla v celé EU.
Zřejmě nejbizarnější je případ muntžaka malého (Muntiacus reevesi), který je invazní v jediné zemi EU a tou je Velká Británie. Velká Británie však v mezičase z EU vystoupila, nicméně muntžaka jsme si na seznamu nechali a hubíme jej, jak to jen jde. Milost nedostal. Asi se bojíme opětovného vstupu Británie do unie.
Tak jako většina podobných černých seznamů i tento se dále již jen rozšiřuje. Uniknout z něj již nejde. Druh s nálepkou „jednou v EU invazní“ znamená „invazní na vždy“.
Jedním z klíčových problémů je pak skutečnost, že neexistují plošné výjimky. Takže této invazní byrokracii podléhají i všechny zoologické zahrady na území Evropské unie včetně jejich chovných programů (EEP).
Předpokládám, že nemusím psát o obecně rostoucí administrativní a byrokratické zátěži, která se pro řadu institucí jen zvyšuje, zoologické zahrady z toho nevyjímaje. Reakce zoologických zahrad na invazní seznam je tak ve většině případů jednoduchá – než vyplňovat další dokumentaci, kterou nám Ministerstvo životního prostředí vrátí k přepracování, tak se „obtížného“ druhu raději zbavíme a přestaneme ho chovat (a necháme tedy vymřít dle litery zákona).
Na následujících řádcích uvedu několik absurdních situací, které evropští poslanci a jejich národní vykonavatelé v jejich křížovém tažení proti invazním druhům dosáhli v zoologických zahradách.
Případ první: nosál červený a nosál bělohubý
Jedná se o dva sesterské druhy nosálů, velmi si podobné a ekologicky téměř shodné. Oddělují je od sebe Andy v Kolumbii.Nosál červený (Nasua nasua) žije v Jižní Americe, nosál bělohubý (Nasua narica) pak v Americe Střední. V evropských zoo jsou chovány oba druhy, ale i s ohledem na jejich původní areály rozšíření převažuje výrazně nosál červený. Ten se také dostal na invazní seznam, zatímco jeho středoamerický příbuzný na seznamu nefiguruje (zatím).
Reakce zoologických zahrad byla velmi pragmatická. Chovy nosálů červených se hromadně ruší a na mláďata nosálů bělohubých se vedou dlouhé čekací seznamy. Nosálové jsou totiž velmi aktivní skupinově žijící šelmy, což z nich činí atraktivní chovance zoologických zahrad. Tedy, než je z nich vyhubí svatá válka evropských přírodovědců. Jednoho z nich si však naštěstí dosud nevšimli. Proto jim to, prosím, neříkejme.
Případ druhý: prokletá krása jelena axise
Axis je bezpochyby jedním z nejkrásnějších jelenů světa, ne-li úplně nejkrásnější. Ve své domovině – na indickém subkontinentě – zůstává velice hojný, takže je v mnoha případech jediným velkým savcem, jehož početnost v indických rezervacích dosud převyšuje počty turistů.Jeho krása z něj učinila i častého chovance zoologických zahrad. A na přelomu 19. a 20. století bylo učiněno mnoho pokusů o introdukci (vysazení) axise v různých částech světa včetně Evropy. Avšak krásnému axisovi se v Evropě nikde nedařilo.
Až v roce 1953 došlo k vysazení na několik dalmatských ostrůvků v tehdejší Jugoslávii (dnešní Chorvatsko). Vypuštěni jako krásná lovná zvěř byli i na pevninu, tam však nepřežívali zimy a vymřeli. Další výsadek na ostrovy Rab a Dugi Otok byl realizován v roce 1974. Tam axisové přežili do dnešních dnů, a to se jim stalo osudným. Všimli si jich totiž evropští přírodovědci ve své svaté válce proti invazním druhům. A dali axise na seznam.
Co na tom, že ani chorvatskou pevninu axis nepřežije. Od loňského roku je na krutém invazním seznamu evropských přírodovědců, ze kterého ho již nikdo nikdy nevymaže. Krása se mu stala osudnou. Chcete-li tedy vidět v zoo nejkrásnějšího jelena světa, pospěšte si, prosím. Naši poslanci již totiž zajistili jeho vyhubení ve všech evropských chovech.
Případ třetí: vyhubený sika vietnamský
O invazním potenciálu siky nemůže býti pochyb. Naše republika je toho zdárným příkladem a o křížení siky s našim původním jelenem evropským bylo napsáno mnohé a je vlastně otázkou, zda ještě u nás existuje populace evropských jelenů nezasažená geny siky. Jelen sika je tak jednoznačně invazní a je třeba jej vymýtit.A přece tento druh chyběl na prvních seznamech přírodovědců vyhlašujících antinvazní svatou válku. Proč? Je to totiž v mnoha zemích oblíbené lovné zvíře. A lovecká (myslivecká) lobby byla silná a siku si uhájila. Avšak jen na čas. Sika je horký kandidát na invazní seznam a zřejmě již letos na podzim tam s největší pravděpodobností spadne.
A jak je na tom v přírodě? Tam původně sika obýval poměrně velký areál v rozsáhlém pásu asijského pobřeží podél Tichého oceánu od ruského dálného východu po Tonkin v severním Vietnamu a zvláště početné byly populace žijící v japonském souostroví. Dnes jsou japonské populace stále hojné a všechny kontinentální naopak ohrožené. Nejhůře dopadl sika vietnamský, který byl vyhuben. Zachránil jej farmový chov, odkud se sikové dostali v 50. a potom v 90. letech 20. století do evropských zoo. Není náhodou, že v evropských zoo byl pro něj vytvořen jeden z prvních záchovných programů – EEP již v roce 1993. Program je to poměrně úspěšný a celkem 35 evropských zoo dnes chová téměř 400 siků vietnamských.
Nyní však tuto populaci, která je skutečně zoologicky čistá, jak nedávno ověřil Dr. Jan Robovský z Přírodovědecké fakulty v Českých Budějovicích, za což mu patří velký dík, čeká zařazení na seznam invazních druhů. Co to znamená? Nic víc a nic méně než že zoo, které budou chtít v záchranném chovu tohoto v přírodě vyhubeného poddruhu pokračovat, bude čekat nepříjemné byrokratické kolečko s úřady. Výsledek lze předem odhadnout, evropská zoo populace se sníží o třetinu až o polovinu, protože do další administrativní zátěže se nikomu nechce.
Evropští přírodovědci, poslanci a ministerští úředníci tak ve své svaté válce proti invazním druhům mohou vážně ohrozit přežití vietnamského poddruhu siky na celé planetě. Uvědomují si to? Vzbudí to v nich sebereflexi? Dostane sika vietnamský milost? Obávám se, že nikoliv. Křížová výprava totiž milosti nezná.
Podobných příkladů by se jistě mohlo najít ještě mnoho: další generaci Evropanů již nebudou smět obdivovat v zoo nutrii, mývala či ibise posvátné. Musí buď do muzea, k internetu nebo s uhlíkovou stopou na jiný kontinent. Anebo pokud budou mít štěstí, zahlédnou je v evropské přírodě. Směrnice a zákon totiž řeší zejména chovy.
V této souvislosti je jistě zajímavé zmínit, že na největší invazní druh světa – hrocha obojživelného v Jižní Americe – jsou přírodovědci celého světa krátcí.
Přečtěte si také |
Jan Pluháček: Jednou zvíře zabijeme, podruhé milujeme. Tři příběhy lidské rozpolcenosti ke stejnému zvířetiNa závěr nutno dodat, že zoologické zahrady nestály v koutě, ale snažily se proti směrnici bojovat na evropské úrovni včas. Avšak lobby evropských přírodovědců byla silnější. Bohužel pro mnoho zvířat a zejména návštěvníků.
A co z toho celého plyne? Zaprvé, že v dobré víře lze napáchat škody na ochraně přírody, pokud se něco zakazuje a uplatňuje se 100 % razancí a že teoretická možnost výjimky nemusí najít uplatnění. Zadruhé to ukazuje jistou míru sobectví Evropy do sebe samé zahleděné, která při ochraně vlastní přírody může ignorovat zbytek světa. Doufejme jen, že se toto ignorantství Evropě ve zlém nevrátí.
reklama
Dále čtěte |
Další články autora |
Online diskuse
Všechny komentáře (54)
Dalibor Motl
7.8.2023 07:46Karel Zvářal
7.8.2023 07:47Michal Ukropec
7.8.2023 18:32 Reaguje na Karel ZvářalJaroslav Pokorný
9.8.2023 22:44 Reaguje na Michal UkropecRadim Polášek
11.8.2023 22:00 Reaguje na Jaroslav PokornýMyslivci to mohli zvládnout jen dříve, když řekněme do roku 1930 - 1960 prakticky každé nežádoucí zvíře, tehdy škodná, byla zkonzumována buď rodinou myslivce nebo zvíře horší k jídlu myslivec nadělil nějakého obecnímu chudému.
A když do roku cca 1995 myslivec buď mohl v lese být dlouho do noci, protože jako pracující mohl přijít do práce neodpočatý nebo jako důchodce po šedesátce bylo jedno, kdy přijde domů. takže mohl ten les a ty zvířata v něm dobře obeznat a potom snadno zbavovat těch invazivních zvířat.
Dnes obvykle musí chodit do práce vyspaný a do důchodu jde v 65, kdy už začíná mít problém být v tom lese přes noc. takže v lese moc dlouho a často být nemůže.
vaber
7.8.2023 08:58na bramborech bylo hodně berušek,které zřejmě žerou nakladená vajíčka invazního brouka ,ale byly to jen berušky nesedmitečné a asi taky invazní
Břetislav Machaček
7.8.2023 10:05 Reaguje na vaberale pouze nálet odjinud a nikoliv ten můj soukromý "genofond" mandelinek, kterým po sklizni "zatápím" zapravením dusíkatého
vápna do půdy. No a na závěr ještě přišli hraboši, kteří si vzali 1/10 úrody. To se ale teoretických PC zemědělců netýká a ti vám poví, že to vyřeší příroda sama. Prd sama, to musí řešit pěstitel!
Radim Polášek
7.8.2023 10:07Zelený exponent obecně je člověk, kterému na lidech a lidstu nezáleží a snaží se lidem a lidské společnosti všemožnými způsoby škodit. Jinak si totiž činnost takových zelených fanatiků, třeba jako je pan Timermans v Bruseli, nelze logicky vysvětlit. 90 - 95 % čehokoliv, co jakýkoliv zelený prosazuje, škodí lidem a lidské společnosti a tady ten problém invazivních druhů není výjimkou.
smějící se bestie
7.8.2023 10:29Proto je nutné být stále ve střehu a nenechat je rozmnožovat.
Josef Mozek
7.8.2023 13:21 Reaguje na smějící se bestieZbyněk Šeděnka
7.8.2023 15:47 Reaguje na Josef MozekJosef Mozek
7.8.2023 16:10 Reaguje na Zbyněk ŠeděnkaZbyněk Šeděnka
7.8.2023 16:59 Reaguje na Josef MozekJosef Mozek
7.8.2023 21:44 Reaguje na Zbyněk ŠeděnkaZbyněk Šeděnka
7.8.2023 22:12 Reaguje na Josef MozekJosef Mozek
7.8.2023 22:37 Reaguje na Zbyněk ŠeděnkaZbyněk Šeděnka
8.8.2023 08:40 Reaguje na Josef MozekJosef Mozek
9.8.2023 09:06 Reaguje na Zbyněk ŠeděnkaJaroslav Pokorný
9.8.2023 22:54 Reaguje na Zbyněk ŠeděnkaV Británii se prý bolševník stále prodává jako okrasná květina. Problémem je/bylo, že u nás je spousta zanedbaných luk, které nejsou koseny. Tam má bolševník volný prostor. Podobně jako netýkavka či křídlatka. To jsou rostliny neošetřovaných ploch. Kde se kosí a pase, tam moc šance nemají.
Pajasan je vynikající strom do města. Vyroste sám - úplně zadarmo - roste rychle, rychle zaplní prostor a není škoda ho odstranit. Jenže mně na zahradě ne a ne se uchytit. Stejně jako javor jasanolistý. Potřeboval bych je do krbu. Trochu se chytá pavlovnie.
Radim Polášek
11.8.2023 22:27 Reaguje na Jaroslav PokornýCo se týká javoru jasanolistého, podle mých zkušeností se dá snadno roubovat na zeleno na javor klen. Stačí v předjaří stromek javoru klenu seřezat, aby nasadil zelené výhonky a někdy v první polovině května vzít z nějakého stromu zelené výhonky javoru jasanolistého a naroubovat je na ty zelené výhonky , co mezitím vyrostou z javoru klenu. Možná to jde i na jiné javory, to jsem nezkoušel. Třeba to pomůže.
Já jsem to kdysi zkoušel, protože jsem chtěl zase dostat ke svým včelám samčí rostlinu tohoto javoru, která je velmi dobrým zdrojem pylu v předjaří.
radim buffalo tobias
8.8.2023 09:25 Reaguje na smějící se bestieRadim Polášek
7.8.2023 10:31Například taková invazivně profláknutá rostlina jako je akát. U nás je nasadili údajně místní včelaři před asi 100 lety, údajně pro zlepšení včelí snůšky. A částečně možná pro zpevnění břehů. S tou včelonosností byli asi zřejmě pod vlivem nějaké tehdejší nekritické propagace akátu, protože i dnes, kdy s e má oteplovat, je u nás na severní Moravě na akát chladno a ten tak meduje jen jednou za pár let.
K té invazivnosti, akát u nás prosperuje, dobře roste, nevymrzá v zimě za velkých mrazů a drží se na stanovišti, ale jinak nic. Nešíří se nebo jen velmi málo výmladky a prokazatelně se vůbec nešíří semeny. Čili u nás invazivní není, ale je JENOM tak životaschopný, že bez větších nároků na opečovávání akátový porost prostě funguje. Prostě roste, produkuje kvalitní dřevo, pokud s eakátový zapojený porost lesnicky probídá, dají s eurčitě taky vyprodukovat dlouhé rovné kmeny coby kvalitní dřevo na výrobu spousty věcí.
Na jižní Moravě nebo v Maďarsku kolem Dunaje to přitom může být snadno jinak, jestli tam semena dozrají a jsou klíčivá a jestli k tomu se mohou ještě šířittřeba skrz zažívací trakt ptáků, je to invazivnost jako hrom.
I když zase, z našich původních druhů skrz zažívací trakt ptáků se agresívně šíří třeba třešeň ptačí, větrem třeba jasan nebo javor klen a javor mléč a nakonec třeba i lípa malolistá.
Michal Ukropec
7.8.2023 18:36 Reaguje na Radim PolášekRadim Polášek
11.8.2023 22:30 Reaguje na Michal UkropecJaroslav Pokorný
9.8.2023 22:58 Reaguje na Radim PolášekRadim Polášek
11.8.2023 22:31 Reaguje na Jaroslav PokornýJosef Mozek
7.8.2023 13:19Evropa není Austrálie, aby byl nutný jakýkoliv seznam, neboť není známo, že by nepůvodní druh v Evropě způsobil devastaaci ekosystému , ať už působením na floru nebo jiný druh fauny, a to v rozsahu, který by vůbec stál za řeč.
S autorem článku nesouhlasím ohledně jelena siky. Sám uvedl, že jeho kontinentální populace jsou ohroženy, proto volání po jeho vyhubení u nás je jaksi nepochopitelné. V případě siky není ani splněna definice invazního druhu, neboť původního evropského jelena nevytlačuje, ale splynul s ním v jednu homogenní populaci.
Zbyněk Šeděnka
7.8.2023 19:14 Reaguje na Josef MozekJosef Mozek
7.8.2023 22:28 Reaguje na Zbyněk ŠeděnkaZbyněk Šeděnka
8.8.2023 08:41 Reaguje na Josef MozekKarel Zvářal
8.8.2023 13:27 Reaguje na Zbyněk ŠeděnkaJosef Mozek
9.8.2023 08:51 Reaguje na Zbyněk ŠeděnkaZbyněk Šeděnka
9.8.2023 12:11 Reaguje na Josef MozekJosef Mozek
9.8.2023 12:48 Reaguje na Zbyněk ŠeděnkaSdružování do stád je u jelenovitých obvyklé. Co by nesežrali sikové, sežrali by jeleni původní, jejich strava je stejná. Nějaké kvóty na odlov , to je už zase další věc.
Jaroslav Pokorný
9.8.2023 23:07 Reaguje na Josef MozekProto v přírodě jsou nejlepší trofeje tam, kde "řádí" vlci a rysi.
Radim Polášek
11.8.2023 22:41 Reaguje na Josef MozekJaroslav Pokorný
9.8.2023 23:06 Reaguje na Zbyněk ŠeděnkaO to snadněji se mohou lovit.
Jaroslav Pokorný
9.8.2023 23:00 Reaguje na Zbyněk ŠeděnkaSouhlasím - ale otázka: Není to důkaz, že se geneticky jedná o takřka ten stejný druh?
Radim Polášek
11.8.2023 22:46 Reaguje na Jaroslav PokornýJaroslav Pokorný
14.8.2023 10:53 Reaguje na Radim PolášekZbyněk Šeděnka
8.8.2023 17:48 Reaguje na Josef MozekJosef Mozek
9.8.2023 09:01 Reaguje na Zbyněk ŠeděnkaJaroslav Pokorný
9.8.2023 23:11 Reaguje na Josef MozekJako kluci jsme likvidovali vosí hnízda. Víte, jak je to teď - konkrétní případ: V Břeclavi, v zahrádkářské kolonii, bylo hnízdo v jedné chatce. Na likvidaci přijelo hasičské družstvo v chemických oblecích, s 12-tunkou plnou vody. Když jsem se veliteli smál, že si pak stěžují na málo peněz, vysvětloval, že prostě nemůže připustit, aby byl někdo pobodán. Těžko že by to vysvětloval.
Jaroslav Pokorný
9.8.2023 23:05 Reaguje na Josef MozekJe to možné. Znám něco podobného. Když se u nás zrušil uranový průmysl, zůstalo "na dlažbě" mnoho odborníků. A ti si prolobovali, že u každé stavby musí být provedený radonový průzkum. V 90. letech, kdy jsem s tím přicházel do kontaktu, stál 2500 Kč na barák. I když třebas stály jeden vedle druhého. Přitom jsou k dispozici radonové mapy. A navíc - každá stavba je prakticky tak odizolovaná, že se o nějakém radonu vůbec nemusíme bavit.