Jan Pluháček: Jednou zvíře zabijeme, podruhé milujeme. Tři příběhy lidské rozpolcenosti ke stejnému zvířeti
Náš postoj k různým druhům (i zoologicky si blízce příbuzným) je však těžce diskriminační. Zatímco bezbolestného usmrcení osla si „nikdo nevšimne“ (bylo to přece jen osel), při stejném zacházení s koněm se zvedne taková vlna emocí, že si podobný krok z důvodu vlastní bezpečnosti raději odepřeme. A přitom se koně od oslů a zeber oddělili teprve před nějakými 900 000 lety, tedy zoologicky velmi, velmi nedávno. Na různé i velmi si blízké druhy se tak díváme a zejména s nimi zacházíme velmi rozdílně.
Částečně to lze vysvětlit dědictvím minulosti. Vždyť ještě ve druhé polovině dvacátého století dělily československé učebnice zvířata (tedy druhy zvířat) na užitečná a škodlivá. Tento z dnešního pohledu nesmyslný a snad přímo absurdní koncept však existoval po staletí. Takže „užitečné“ druhy (kočka, pes, skot, jelen) máme radši než škodlivé (myš, kuna).
Ale jak vysvětlit náš nelogický (iracionální) postoj ke koni a oslu, když jsou oba užiteční?
Hlavní vtip spočívá v tom, že náš postoj ke zvířatům je formován racionálním a emocionálním přístupem. Ono zastaralé dělení na užitečná a škodlivá zvířata vychází z tak velmi racionální podstaty (i když zohledňuje velmi sobeckou pozici člověka), až to dnešního emocionálního člověka bolí.
U dnešní většinové společnosti převládá ve vztahu ke zvířatům jednoznačně emocionální přístup. Naproti tomu racionální přístup již zůstává často jen u lidí, kteří se zvířatům, přírodě či zemědělství věnují často profesionálně.
Problém nastává v situaci, kdy široká veřejnost pod vlivem emocí dostane prostor (a ten má v naší civilizaci čím dál větší) a na základě svých emocí činí přes politiky, úřady a média kroky, které ve finále zvířatům škodí, ač vlastně nevědomě, protože to přece „myslí dobře“ (i když právě bohužel často nemyslí, respektive nepřemýšlí).
Ptáte se jak? Budu tuto situaci ilustrovat na třech příkladech. Jsou zajímavé tím, že se vždy jedná o jeden a tentýž druh savce. Takže se nelze vymlouvat na mezidruhovou diskriminaci, kterou tak úspěšně aplikujeme na různé (i blízce si příbuzné) druhy zvířat. A u všech tří hrají roli naše emoce, díky nimž diskriminujeme různé jedince v rámci stejného druhu.
Příběh první: O myši a potkanovi – hubení z rozumu i z lásky
Myšovití hlodavci jsou jedním z nejlepších příkladů oněch „škodlivých“ druhů zvířat podle učebnic 20. století. Ničí úrodu, čímž nás často výrazně připravují o potravu, což v historických dobách mohlo vést ke skutečné smrti lidí hladem. Nadto roznáší řadu závažných a do nedávné doby smrtelných chorob.Situace dospěla tak daleko, že nedílnou součást našeho světa představují speciální deratizační firmy, jejichž cílem je usmrcování myšovitých savců (zejména potkanů). O tom, že způsob jejich usmrcení zřejmě není bezbolestný asi netřeba polemizovat. Avšak stejně nelze polemizovat o užitečnosti takovýchto firem, bez kterých by naše zemědělství, hospodářství a zdravotnictví stihla pohroma. Uvědomme si na tomto místě, že proti těmto firmám široká veřejnost neprotestuje.
Ale pak máme tytéž myši a zejména potkany, které chováme záměrně a cíleně. Důvody jejich chovu jsou trojí: máme je jako miláčky doma, potřebujeme je jako potravu pro jiné chovance (např. hady), potřebujeme je jako důležitá zvířata k pokusům na zvířatech. A jen díky tomu jsou chováni a množeni. Kdyby tato poptávka nebyla, chov se „zruší“ – tzn. živí jedinci se usmrtí či se jim zabrání v reprodukci, čímž se brutální sníží welfare jejich života. Ale již nebudou více.
Podívejme se blíže na ten poslední účel: vědecké pokusy na zvířatech, které jsou nezbytné k našemu pokroku a bez nichž bychom toho nevěděli mnoho nejen o zvířatech, ale hlavně o nás samých. Hle, a zde se ten samý druh – potkan – rázem přeřadí ze škatulky zvířete „škodlivého“ na zvíře jednoznačně „užitečné“.
V současné době v Evropě včetně naší republiky bojuje mnoho aktivistických skupin za konec této užitečnosti: konec všech pokusných zvířat včetně myšovitých. Jejich cílem je nechat usmrtit a zlikvidovat populace těchto potkanů. Jak to činí si lze snadno najít na jejich stránkách. Co je zajímavé, že veškeré tam obsažené argumenty jsou výhradně emocionální. Racionální se tam člověk nedočte vůbec.
Laická veřejnost se tam nedozví, že existuje přísná (což je dobře) legislativa na pokusy se zvířaty, že každá zodpovědná osoba musí procházet pravidelným školením, že pokus na zvířeti je i pouhý odběr krve, jakých sami zažíváme v našich nemocnicích za život desítky či stovky, že vše se pečlivě posuzuje skutečnými komisemi, že existují přísné kontroly.
Co to vše ukazuje? Veřejnost je emocionálně manipulována, aby nebyli potkani ve své „užitečné formě“ téměř chováni. Avšak o zrušení deratizačních firem aktivisté nemluví. Tam by zjevně narazily na „zbytky racionálního vědomí“ široké veřejnosti.
Náš postoj k tomu samému potkanovi se tak liší pouze a jen podle toho, kde se s ním potkáme. Ten samý druh doma v kleci, v teráriu našeho hada, v laboratoři a ve sklepě nemocnice vyvolává naprosto odlišné emoce a co je velice důležité i naprosto odlišný přístup: jednoho milujeme, druhý je užitečný, třetího vyhubíme, abychom mu pomohli, a čtvrtého vyhubíme, protože nám může ublížit.
Příběh druhý: O hrochovi – jednoho milujeme, druzí jsou nám lhostejní
Jako předseda Skupiny odborníků pro hrochy v rámci Mezinárodní unie pro ochranu přírody (IUCN SSC) čelím nepřetržité otázce: „A co hroši v Kolumbii?“ Tento mediálně známý příběh snad netřeba opakovat. Tedy stručně, někdejší drogový vládce Pablo Escobar si do své zoo dovezl čtyři hrochy pocházející ze severoamerických zoo. Po jeho smrti hroši unikli, zdivočeli a začali se v povodí řeky Magdaléna v Kolumbii zabydlovat. Dnes představují největší invazivní druh světa a jejich populace v letošním roce překročí bájnou hranici 100 zvířat.Ochranářská hodnota této populace se silnou příbuzenskou plemenitbou a ne zcela jasným původem je nulová. A nyní již představují reálnou hrozbu pro tamní vesničany. První vážné úrazy již byly zaznamenány. Navíc omezují tamní lidskou populaci před pracovními příležitostmi (rybolov se stal nebezpečným).
Co s nimi? Nejlepší řešení by byl odstřel. Po prvním zastřeleném hrochovi to však přecitlivělá latinskoamerická lidská populace nevydržela a další odstřel je tak politicky neprůchodný. A co víc, Kolumbie dokonce na základě těchto emocionálních vlivů přijala speciální zákon přímo zakazující zastřelení hrocha na území toho státu. A to přes oprávněné námitky přírodovědců z celé západní polokoule. Tak nebezpečně jsme nechali emoce působit.
Problém se však s postupujícím časem zvětšuje. Dalšími návrhy řešení jsou kastrace a antikoncepce. Ty by vyšly na 12,1 milionu Kč, respektive 19,5 milionu Kč. Dále se reálně uvažuje o převozu těchto zvířat do „pro ně nově vytvářených domovů důchodců pro zvířata“ v Indii či v Mexiku. Význam je jediný. Ukojit tamní emocionální voliče „zvířatomilným“ tahem. To by vyšlo nejméně na 80,5 milionů Kč. Vloni o tom vážně uvažovala Keňa. Všimněme si, že se jedná o země, které se nechávají titulovat jako rozvojové a žádají pro své občany od nás z bohatého severu peníze. Ačkoli k tomu dosud nedošlo, tak na tyto bezcenné hrochy jsme jako lidé ochotni dát desítky milionů Kč bez mrknutí oka.
Jenže pak máme hrochy ve svém přirozeném prostředí – v Africe. Někde (zejména ve státech jižní a východní Afriky) se jim daří docela dobře. Ovšem v západní a střední Africe je situace daleko vážnější. Tam hroši potřebují ochranářská opatření, a to leccos stojí. A to nemluvě o hrošíkovi liberijském ze západní Afriky, jehož mohou znát budoucí generací pouze z muzeí, protože ten je na tom opravdu zle. Ten ale zájem občanů Kolumbie, Mexika, Indie, Keni nebo Evropské unie nebudí.
Jako IUCN SSC se snažíme shánět finanční podporu právě pro projekty týkající se ochrany hrochů a hrošíků v Africe již deset let. A výsledek: pomohly jen dvě zoo na světě (Basilej a Ostrava) a to částkami na úrovni desetitisíců korun. Dále přispěla centrála IUCN v řádu set tisíc korun. Jinak hroši v Africe nikoho nezajímají.
Částka v řádu milionů Kč by tak mohla přinést efektivní ochranu hrochům a hrošíkům v Africe a to tam, kde ji skutečně potřebují. To však my lidé z Evropy, Severní Ameriky a Latinské Ameriky nechceme. Tak se možná v konečném důsledku dá mnoho peněz na ty hrochy, které si naše média oblíbila a kteří ničí ekosystémy v Kolumbii a zcela se vykašleme na ty, kteří formují tisíce let ekosystémy přirozenou cestou – ve střední a západní Africe. Stejní hroši, ale jedni mají naše city a druzí nám jsou zcela ukradení.
Příběh třetí – O jelenovi a plotu našeho myšlení
Při projížďce džípem s hlavním kurátorem San Diego Safari Parku v Kalifornii (USA) podél vnějšího plotu jsme potkali jelence ušatého (Odocoileus hemionus). Je to poměrně hojný druh západu Severní Ameriky. Viděl jsem jej tam však poprvé v životě. Žádal jsem zastavit a zběsile jej fotil. Jim Haigwood (kurátor) mi zastavil, nicméně na mě udiveně pohlédl a znuděně mi sdělil, že těchto jelenců tam běhají tisíce a běžně se přece loví.Na druhé straně onoho plotu byl tzv. velký asijský výběh. A v něm bylo stádo velmi vzácných siků vietnamských a barasing – druhů, jejichž populace v Evropě spravuji, takže mě jejich osud v severoamerických zoo velmi zajímá. O všichni samci obou druhů tam byli kastrovaní. Proč? Protože by přece nebylo kam dát mláďata. Severoamerické zoo čelí problému se sníženým množstvím výběhů, takže opravdu není kam. A zastřelit, tak jako jelence na druhé straně plotu? V žádném případě, jde přece o výběh zoo. A chovance zoo v USA usmrtit z důvodu veřejného mínění nelze.
Zde je možné namítnout, že se nejedná o stejný druh. Ano, avšak kdyby byl v onom výběhu běhal jelenec ušatý, což by klidně mohl (kdyby byl severoamerický výběh na místě asijského), byl by „nedotknutelný“, a tudíž kastrován. Plot v Safari parku San Diego je tak plotem naší kultury. S jeleny na obou stranách jednáme rozdílně. Ne kvůli jejich rozdílné biologii, nýbrž jen a pouze kvůli naší emoci, kterou se severoamerické zoo nechaly dotlačit do kouta.
A jak to dopadne? To Vám mohu již nyní prozradit. Pokud pojedete kolem tohoto plotu za dvacet let, budou kolem něj z vnější strany dále běhat jelenci ušatí. Rozumný odlov bude jejich populaci udržovat. Ale siky a barasingy již na druhé straně nikdy více nespatříte. Kastrovaní jedinci bez mláďat uhynou. Budou vyhubeni našimi emocemi, které řekly: nestřílet, kastrovat.
Ten plot v San Diegu nebyl totiž jen tak ledasjaký plot, byl plotem mezi našim rozumem a citem ve vztahu ke stejným zvířatům.
Samozřejmě by bylo možné najít výrazně více takovýchto příkladů. Ale věřím, že každý, kdo má zvířata opravdu rád, tak mu ty uvedené postačí zamyslet se nad výše uvedenou rozporuplností našich přístupů a pochopí, že při jejich ochraně (ať už individuální či populační) je lepší řídit se rozumem a cit by měl rozum doplňovat – opačný přístup totiž škodí. A škodí nejen nám, ale především a právě zvířatům a přírodě.
Pokud tento text přispěje ke snížení emocionálního návalu veřejnosti při našem postoji ke zvířatům, budu rád. Protože čím více necháme zvířata pod kontrolou rozumovou (a odbornou), tím to pro ně bude lepší.
Samozřejmě, že emocionální přístup si k nim zachováme navždy (a je to dobře), takže případné obavy o bezcitný přístup nejsou rozhodně na místě.
Přecitlivělý přístup ke zvířatům je však v současné době na našich třech kontinentech jednou z největších hrozeb, jíž tato vlastně čelí.
reklama
Dále čtěte |
Další články autora |
Online diskuse
Všechny komentáře (13)
Michal Ukropec
23.6.2023 09:18Tomáš Grim
11.12.2023 17:36 Reaguje na Michal UkropecMilan Dostál
23.6.2023 09:40Zbyněk Šeděnka
23.6.2023 11:49 Reaguje na Milan DostálMilan Dostál
23.6.2023 13:56 Reaguje na Zbyněk ŠeděnkaJan Pluháček
23.6.2023 15:00 Reaguje na Milan DostálNicméně se ukazuje, že např. hrochům nejpodobnější Triginodops lopesi byl zřejmě výrazně více pozemní než vodní a i ostatní příslušníci toxodontů byli hodně pozemní.
Dodnes tak největší býložravce oblasti představují už tehdy žijící kapybary a kapustňáci.
Každopádně tento text hrocha, co by ekologický přínos do Jižní Ameriky, neřeší. Ten musí vyřešit odborníci na ekologii - pokud dojdou k závěru, že hroch je užitečný pro formování ekologických vazeb v oblasti, nechť tam hroši jsou.
Co se však v dané oblasti silně řeší je tlumení či odstranění hrochů - a vážně se řeší ony předražené varianty. A o tom je tento příbeh.
Slavomil Vinkler
24.6.2023 08:15 Reaguje na Jan PluháčekJarka O.
23.6.2023 12:08Zbyněk Hoták
23.6.2023 13:44Každopádně v nezdravě emocionálním přístupu se uplatňují dvě hlediska:
1. Hledisko promítaných lidských vlastností. Např. čáp je brán jako nositel těch kladných, kdyby tehdy ukloval své mládě sup nebo krkavec, takový poprask by nebyl.
2. Hledisko velikosti. Velké zvíře je více vidět, jeho neštěstí vnímáme jinak než malé. Umlátí-li někdo klackem mláďata bobra, vnímáme to jako zločin, u malých hrabošů to není problém. Je to podobné i v ochraně přírody, velká zvířata jsou ikonická, ohrožení těch menších nás tak nepálí.